Flamma exitus - 1.kapitola

Anotace: Jedná se o rozjezd a první/úvodní kapitolu, takže se nemusíte obávat o drahocenou akci... příjde. Tak přeji příjemnou četbu

Téměř typický letní den, slunce žhavilo každý čtvereční centimetr přeplněného města. Pražští občané v nákupních frontách omdlévali dehydratovaní, a přesto se důchodkyně řadily s tuctem rohlíků, které byly zrovna ve slevě, přestože je samy nemohou. Dělníci odhazovali lopaty a mířili na autobusovou zastávku, která je měla zavést do ubytoven, když zrovna v tu samou chvíli přes chodník přecházela mladá dívka, od pohledu měla čerstvých šestnáct let a velice malou postavu. Uhlově černé vlasy střižené akorát po ramena jí létaly ve větru a modré oči slídily po okolí. Tato nepříliš výrazná dívka nastoupila do stejného autobusu jako dělníci, usadila se do nejbližšího sedadla k oknu a celou cestu si pohrávala s nepatrnou cedulkou na školní tašce, kde stálo „Kateřina Stehlová - U Potoka 18, Praha“.


Slunce už mizelo za střechami paneláků, když se Kateřina dostala domů. Jako každý den zahoukala pozdrav své matce do kuchyně a zamířila po schodech rodinného domku do horního patra, kde měla svůj vlastní pokoj, který pro ni znamenal odpočinek a klid. Odhodila tašku pod stůl, který stál v rohu místnosti, a svalila se na svou postel vedle. Na okamžik zavřela oči a nasála horký vzduch pozdního jara, poté se s úsměvem na tváři převalila a vytáhla zpod svého polštáře knihu vázanou v kůži potřenou tmavě rudou barvou. Zlatavý nadpis hlásal ‚Pyrokineze – ovládněte element‘. Kateřina se umění pyrokineze věnovala už dobré tři roky, sama si přesně nepamatuje, kde knihu nalezla, protože jí v tu dobu bylo asi osm, ovšem jakési mlhavé vzpomínky naváděli k půdě babiččiny chaty. Nikdy se jí nepodařil ani nejmenší náznak toho, že by opravdu oheň ovládala, jenže jí to bavilo a byl to krásný odpočinek po perném dni ve škole. Přestože knihu přečetla už nejméně pětkrát, stále dokola ji otevírala, kdykoliv přišla domů a stále dokola jí pročítala a nacvičovala své soustředění. Na kraji stolu, blíže k posteli, byl malý talířek pokrytý silnou vrstvou vosku. Ani si nedokázala vzpomenout, kolikrát u toho talířku seděla a pozorovala hořící svíčku ve snaze ovládnout její drobný plamínek. Nikdy ani náznak…


„Káťo, pojď na večeři!“ Rozlehlo se celým domem, téměř současně se zašustěním poslední stránky v kůži vázané knihy.

„Už jdu“ Ozvalo se z vrchních pater tradičně, následované dupáním bačkor po dřevěných schodech. Kateřina seběhla schody a téměř ještě v běhu pokrčila nohy, načež přistála s hlasitým žuchnutím na židli.

„Kolikrát ti mám říkat, že tady nemáš běhat a už vůbec ne skákat na židle!“ Osopila se na ní matka, aniž by se podívala jejím směrem a dál připravovala večeři. Po celé kuchyni vonělo pečené kuře a z fritézy prskal horký olej. Každá ta rozpálená kapka mastné kapaliny se rozžhnula na kuchyňském pultu, ovšem odkdy pouhé olejové kapky dělají takovéhle plamínky? První kdo si toho všimnul, byla Kateřina, ovšem než stihla zareagovat, tak se její matka chopila utěrky a začala svádět boj s neuhasitelným ohněm, šermujíc kusem látky s elegancí domácí hospodyně. Když byla poslední kapka smetena, jen zavrtěla nechápavě hlavou a začala servírovat na stůl, ovšem v tu chvíli se konečně na Kateřinu podívala a po podlaze se rozlétly střepy z talíře doprovázené kusy večeře.


„Katko co sis to proboha nechala udělat?“ Zařvala na ni, pomíjejíc špinavou podlahu svému vlastnímu

osudu. Jmenovaná jen nechápavě hleděla matce do očí, než jí napadlo stočit svůj pohled k zrcadlu pověšenému na stěně kuchyně. Stejně jako její matce jí nevěřícně povadla ústa do podivného šklebu. Jindy černé vlasy byly naprosto vybělené, ovšem nejděsivější byli Kateřininy oči. Azurově modrá, na kterou vždy tolik lovila chlapce, naprosto zmizela, zůstalo jen mrtvolné bělmo.

„Ma…mami?“ Vyděšeně se podívala na svou matku a v těch strašidelných očích se leskl strach a beznaděj. Ovšem u své životní opory, která vždy stála za ní, možná také díky tomu, že jsou si tak podobné, tentokrát úkryt nenalezla. Vstřícná mateřská náruč jí dnes neobejme a nevyřeší Kateřininy problémy. Stála tam jako socha a hleděla na svou dceru, ruce napřažené před sebou, jako by na nich stále měla talíře. Jak původně křičela, tak se jí teď nedostávalo slov, jen stála a bylo jí takové vedro, že po ní tekly proudy potu. Původně to přisuzovala plotně, ovšem než Kateřina přišla, tak to takové nebylo a přísahala by, že viděla nad těmi bělostnými vlasy tetelit se vzduch.


„Ty…ty.“ Vydechla poslední slova své vlastní dceři, než udělala krok vzad a vzplanula jako živoucí pochodeň. Kateřina se vyděšeně zvedla ze židle, která následně vzplanula stejně ostrým a planoucím ohněm, jako předtím kapky oleje. ‚Co se to proboha děje?‘ Projelo jí hlavou, než se vyděšeně otočila a vyběhla z domu, ve kterém se oheň šířil jako ničivý a nelítostný mor. Chtělo se jí plakat, chtěla řvát a někam utéct, ovšem jediné co dokázala, bylo stát na zahradě a skrz žárem popraskané sklo pozorovat svou hořící matku, která se v kuchyni svíjela ve smrtelné agónii, jak jí žár stahoval svaly a pomalu ji zabíjel.


***


Když se z dálky začaly ozývat sirény, Kateřina už jen klečela, obličej položený v ohněm zažloutlé trávě a rukama drtíc suchou hlínu.


***


O pár měsíců později, už byla Katka zabydlená v místním sirotčinci, kde se jí ovšem polovina dětí smála za její vlasy a oči, ta druhá polovina se jí na druhou stranu bála. Doktoři poznamenali, že za její vzhled může žár ohně, který jí vypálil zorničky a vybělil vlasy, ovšem nikdo nedokázal pochopit, že stále vidí. Sama posedávala většinu svého volného času na posteli, kolena přitáhnutá k bradě, a přemítala o tom, co se stalo. Po nocích se její pláč rozléhal v celé ubytovně a noční můry s mrtvou matkou, která má popálené celé tělo, jí pronásledovaly téměř každý večer. Nikdy však zcela nedokázala sama sobě vysvětlit, jestli za to nemohla ona a ty její pokusy. Vždyť nikdy se jí nepodařilo nic z té knihy, vlastně si z toho většinou dělala srandu, brala to jen jako relaxování. Ovšem všechno napovídalo tomu, že je to její vina.


Počasí nad Evropou se změnilo ze dne na den, teploty klesly a děti obdrželi deku navíc. Za okny sirotčince byl potemnělý svět lemovaný provazy deště. Jediný kdo šel ven, byla Kateřina. Seděla na ping-pongovém stole a téměř jako každý den si přemítala hořící olej, pohled její matky a její následnou smrt. Pozorovala nepřítomně svou dlaň, na kterou dopadaly drobné kapky. Jelikož byla myšlenkami mimo čas a místo, ve kterém se nalézala, tak jí nějakou dobu trvalo, než si všimla podivného syčení.

„Haló?“ Rozhlédla se kolem sebe, protože měla za to, že se jedná o další vtípek na její osobu, ovšem poté si všimla své dlaně. Kapky už nedopadly na její pokožku a nestekly k lokti, jako všechny ty miliony ostatních předtím. Tentokrát dopadly na její kůži a se zasyčením zmizely. Také její šaty už dávno nebyly mokré, ale také ne barevné. Byly bílé stejně jako její vlasy a zorničky. Kateřina poděšeně seskočila ze stolu a rozběhla se zpátky do sirotčince, ponechávajíc za sebou stopu páry a zčernalý flek na ping-pongovém stole. Zastavila se až u své palandy, načež se zapřela o kolena a ztěžka oddychovala. Poděšeně se podívala na své šaty, ovšem rozhodla se o tom nikomu neříkat. Po pár zkouškách s vodovodním kohoutkem usoudila, že už je v pořádku, šaty si svlékla a vzala si nové. ‚Ty bílé použiju jako pyžamo‘ řekla si rozhodně, aby se trochu uklidnila a schovala vybělené oblečení pod polštář, než se posadila na madraci, kde ještě pár hodin přemýšlela, dokud neusnula.