Zvrácená spravedlnost

Anotace: ...Ne nadarmo se říká, že vlkodlačice jsou hloupé a naivní. Že mají až sebevražedné sklony zamilovávat se do lidí. A jak je známo, lidi mají sklony chovat se k bytostem jiného druhu krutě...

Bití. Ponižování. Urážky. Zesměšňování.
To všechno jsem musela snášet. Celé hodiny. Dny. Měsíce. Roky... Snášet mlčky. Bez odporu a šance na změnu. Tedy na změnu k lepšímu, i když... technicky vzato... klesnout ještě níže snad už nešlo. Protože kam chcete klesat ze samého kamenitého dna?
Co může být horšího, než lugaru bez vlastní svobody? Vlkodlak připoutaný řetězy k někomu, kdo ho rozhodně nemíní někdy v budoucnu pustit? Připadala jsem si, jako bych měla na rukách a na nohách těžké okovy. Vlastně... proč jako. Chyběl snad už jen kousek, aby mě připravil i o poslední zbyteček svobody. Volnosti. A to pohybu. Tedy, když jsem byla ve své lidské podobě.
A za vším tím byl jen ON.
Muž, kterého jsem zezačátku milovala. Milovala tak moc, že jsem se kvůli němu rozhodla zavrhnout vlastní rodinu, opustit komunitu dlačích lidí a co hůř. Popřít vlastní napůl vlčí krev. To, na co by měl být každý lugaru či vlkodlak pyšný. Svůj původ.
Ovšem brzy jsem ho začala nenávidět. Najednou se ke mně začal chovat hrubě. Násilnicky. Tak, jak by se muž k dívce chovat neměl. Ta změna byla strašlivá. Z mladíka, kterého jsem měla ráda víc, než svůj vlastní život se stal muž, který mě svou krutostí přímo děsil.
Snášela jsem to asi měsíc. Měsíc, který jsem strávila tím, že jsem doufala a v duchu prosila, aby se změnil. Aby byl zase jako dřív.
Ne nadarmo se říká, že vlkodlačice jsou hloupé a naivní. Že mají až sebevražedné sklony zamilovávat se do lidí. A jak je známo, lidi mají sklony chovat se k bytostem jiného druhu krutě.
A když jsem toho měla dost, chtěla jsem utéct. Ale ON mi to nedovolil. A tak jsem poprvé za dlouhou dobu dala průchod své divoké vlčí polovině, toužící a prahnoucí po krvi toho, co mě utiskoval. Pomalu týral.
Nepočítala jsem ovšem s tím, že ON se na tuhle chvíli taky připravoval. A právě při tomhle pokusu vzepřít se lidskému tyranovi, jsem přišla o jedny z posledních kousíčků svobody.
Bylo až ironické, jak snadno se z bytosti jako já, mohl stát otrok. Jistě, povídá se, že spoutat vlkodlaka svou vůlí je nemožné. A je to pravda. Ale já jsem vlkodlačice. A ty jsou na tom poněkud hůře. O mnoho hůře. Ve chvíli, kdy je zotročíte jejich vlastním strachem, nemají šanci.
„Nemají šanci...“ zopakovala jsem si tiše. Zase jednou mi bylo do breku. Seděla jsem na tvrdé zemi, opřená o cihlovou zeď. Nic víc. Jen jsem seděla a oddávala se své sebelítosti. Podlitiny, rány způsobené mým největším nepřítelem, a to stříbrem, jsem už dávno přestala počítat.
„Proč nemají šanci?“ pozměnila jsem tu větu. Mumlala jsem ji stále dokola. Znovu a znovu. A čím dál větší důraz na to jediné slovíčko. Proč. Začala jsem se třást po celém těle. Ano! To byl celý ten problém. Proč se nechávám týrat?! Od člověka?! Jsem vlkodlak! Lugaru! Tak proč se nechávám ponižovat! Proč, proč a proč!
Podvolila jsem se přeměně. Sice jen částečné, protože na úplnou jsem neměla dostatek energie, ale i tak. Ve chvíli, kdy se mé nehty začaly měnit v celkem solidní ostré černé drápy, se mi do těla vyplavila vlna adrenalinu. Oči po dlouhé době získaly zase svou barvu vzdoru. Sytě žlutou. Tak vlčí. Tak krásnou.
Zavyla jsem.
A pak vrzly těžké dubové dveře. Stál v nich ON. Na ostře řezané snědé tváři, jíž vévodily tmavě zelené oči, seděl překvapený až nevěřícný výraz. Myslel si, že mě zlomil. Nejspíše si to myslel oprávněně. Ale i to, co je zlomené, se může zase slepit. Dát dohromady.
S hlasitým hrdelním zavrčením, při kterém tuhla krev v žilách, jsem vystřelila ze země přímo na něho. V místě, kde jsem do teď bezduše seděla a nostalgicky vzpomínala na bolestnou minulost a ještě bolestnější přítomnost, zůstaly palec hluboké rýhy od drápů.
A tak nastal konec mého trýznitele. Šlo to tak snadno. Jedna rána a umíral. Já ovšem nezůstala jen u jedné rány. Jednoho seku. Rozpřáhla jsem se. A znovu. Stále dokola. Jeho tělo jsem trhala na kousíčky. Cupovala. Drásala. V záchvatu vražedného vzteku, který se ve mně hromadil po celá léta jako v kotli emocí. V kotli, co právě vybouchl.
Posadila jsem se do kaluže krve a spokojeně se v ní cachtala. Dokonce jsem si olízla prsty. Byla dobrá. Moc dobrá na to, aby patřila takovému parchantovi, jako byl ON.
Ovšem potom se to stalo. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a vychutnávala si svůj pocit z výhry nad vlastním bezútěšným životem.
Najednou mě čísi ruka srazila tvrdě k zemi. A další mi kroutila obě ruce za záda. Pokusila jsem se vzepřít, ale bylo jich moc. Moc rukou, noh, lidí...
Neměla jsem šanci. A to jsem se bránila, vrčela. Přesto mě už po chvíli někam vlekli. Zahlédla jsem je. Byli to lidé. Na sobě měli modré uniformy.
Ach tak. Bezpečnostní služba. Policie.
Spravedlnost je vážně ironická. Pomstila jsem se. To ano. Za veškeré příkoří. Ale jak to nakonec všechno dopadne?
Z NĚHO udělají hrdinu. Hrdinu, zmasakrovaného vlčí bestií. Budou oslavovat jeho památku i přesto, jaký byl. A já? V duchu jsem se ušklíbla. Zase mě připraví o svobodu. A nejspíš zabijí. Krutě. Bez milosrdenství. Vždyť jsem jen napůl zvíře.
Tak tohle je ta spravedlnost?
Ne. Spíš jen její zvrácená sestřička. Její ironická strana.