Dinas-země, kde ožívají sny

Anotace: Kapitola 11... po nekonečné době... tiše se stydíme a doufáme, že jste na Zakuro, Lairu a Midara nezapoměli:)příjemné počtení

Lasko se naposledy otočila kolem své osy a lehce přistála na paloučku. Laira se svezla dolů a rozhlížela se po Mainem. Našla však jen Zakuro, jak sedí na kraji louky ve vysoké trávě. Vůbec ničeho si nevšímala, jen zasněně hleděla do dálky. Hlavu měla opřenou o skrčená kolena a nevnímala, když Lasko přistála, ani když se k ní Laira blížila.
„ Halooo, jak je v říši snů?“ zamávala jí Laira rukou před očima. Nic se nedělo, a tak do ní jemně drcla.
Pokud se měl někdy o Zakuro pokusit infarkt, ta chvíle nastala.
„ ÁÁÁÁ…“ vykřikla a vyskočila aspoň 5 metrů vysoko do vzduchu. Laira si polekaně sedla.
Chytla se za srdce a otočila k Zakuro.
„ Fuj, tys mě vyděsila!“
„ Já?!?“ ptala se nevěřícně Zakuro.
Hleděly na sebe a v příštím okamžiku se upřímně rozesmály.
„ Asi jsem si od smíchu natáhla břicho. Je to vůbec možný?“ řekla ztěžka Laira, když už zase mohla popadnout dech a mnula si namožené svaly.
Zakuro měla zas od smíchu oči plné slz a stále nebyla Laiře schopná odpovědět.
Když se uklidnila, zeptala se Lairy: „ Měla jsi náročný trénink, co? Aspoň Maine tak vypadal.“
Laira s úsměvem přikývla a zajímala se: „ A kam vůbec šel?“
„ Co já vím? Nějaká porada. Jsou tam všichni rytíři, i Oric.“
„ A Maine mi nic nevzkázal?“ zajímalo Lairu.
Zakuro se najednou zatvářila divně. „ No, říkal, že ti to šlo výborně a…“
„ A co? Ještě něco?“ Laira byla zvědavá. Zakuřin výraz jako by byl z kamene.
„ Chceš to opravdu předat?“
„ No, určitě!“ Laira začala být netrpělivá.
„ Dobře, ale já s tím nemám nic společného! Pouze předávám vzkaz. A sama jsi ho chtěla!“ upozornila ji, naklonila se a dala jí pusu na tvář.
„ To mi posílá Maine?“ podívala se překvapeně Laira.
„ Ne asi, svatý Dyndy!“ rozesmála se Zakuro a vstala.
„ A teď pojď, jdem si zaplavat.“
„ Zaplavat? A kam? Snad ne do jezera?“ Laiře se rozsvítily oči.
„ Přesně tam. Stálo mě to hodně přemlouvání… A pojď už, ať to stihnem! Do setmění máme být zpátky…“
Laira se podivila. Sluneční světlo jako by se zastavilo a odmítalo pohasnout. Něco ji napadlo. Lišácky se usmála a obrátila se k Zakuro.
„ A co se svést?“ kývla směrem k Lasko, která seděla uprostřed palouku a zjevně čekala na odpověď. Zakuro chvíli nerozhodně těkala očima z jedné na druhou a nakonec se upřeně zadívala na dračici.
„ A bude s tím souhlasit?“ pochybovala.
„ Co říkáš, zlato, svezeš nás obě dvě?“ zeptala se Lasko Laira, i když dávno věděla, jaká bude odpověď. Lasko souhlasně zamručela a ony se vydaly k ní. Dračice se sklonila níž, aby se jim lépe nasedalo. Pomohly jedna druhé a za chvíli už obě seděly na jejím hřbetě připravené vyrazit.
Laira zavelela: „ Vzhůru k jezeru!“ a Lasko se dvěma mocnými máchnutími odrazila od země.
Zakuro se udiveně rozhlížela.
„ Tak to je paráda!“ poznamenala.
Laira přikývla a usmála se. Podobný pocit měla poprvé taky a stále nezmizel. Nemohla se ho nabažit.
Za malou chvilku doletěly k jezeru. Zlatavě se lesklo v záplavě paprsků zapadajícího slunce.
„ Napadá vás to, co mě?“ zeptala se Laira s lišáckým úsměvem. Zakuro i Lasko ji pochopily a přikývly na souhlas.
Vzápětí se střemhlav řítily do jezera. Holky pískaly a Lasko vydala radostný řev. Zajely do vody jako šíp až se vodní hladina rozstříkla vysoko do vzduchu. Lasko proplouvala vodou jako ryba. Jezero se uklidnilo, ale ne na dlouho, protože dračice po chvíli vyletěla jeho středem.
Holky se bláznivě smály a bylo jim jedno, že se koupou v šatech. Po celou dobu střemhlavého letu se pevně držely sedla a jedna druhé. Lasko se snesla na břeh a Laira i Zakuro se svezly do jemného písku. Stále se usmívaly.
„ Úžasný, co?“ shrnula Laira.
„ Bezpochyby,“ přizvukovala jí Zakuro a obě úlevně vzdychly a zavřely oči.
Vtom Lasko výhružně zamručela. Otevřely oči a hned jim bylo jasné, co se děje. V návalu radosti a hloupnutí si ani nevšimly, že slunce už zapadlo a nebe se zatáhlo těžkými bouřkovými mračny nacucanými vodou.
„ To nevypadá dobře,“ řekly obě najednou.
Odpovědí jim byl záblesk a následné zahřmění. V mokrých šatech a potmě neměly zrovna dobré vyhlídky.
„ Jak se dostaneme zpátky? Myslím, že raději nebudeme riskovat, že do nás v letu uhodí blesk, viď?“ zeptala se Laira a Zakuro přikývla.
„ No, to nebudem. Budem muset pěšky přes les.“
„ A ty víš kudy?“
„ Jen odhadem,“ odpověděla Zakuro a rozhlížela se kolem. Lairu tedy neuklidnila, spíš naopak.
Prudce se rozpršelo. Kapky dopadaly na obnaženou kůži dívek jako jehličky. Lasko roztáhla křídla a nabídla jim tak alespoň dočasné přístřeší.