Cesta do zatracení - část 1.

Anotace: Začátek příběhu o Lindien ... je to ze země, kterou jsem si vymyslela, tak doufám, že se bude líbit.

Sbírka: Příběhy z Obvilion

Cesta do zatracení
150 let po přistání Opelomských


„ Ahoj sestřičko.“ pozdravila Lindien Ivelin. „ Něco jsem uvařila k večeři.“dodala mile.
„ To je dobře. Mám hlad jako vlk.“řekla a zasmála se.
Usedli k velkému stolu ze Sanského tmavého dřeva. Kuchyň celkově působila tmavě. Obklopovala je kuchyňská linka z Višového světle hnědého dřeva, ale to bylo to jediné, co bylo v jejich kuchyni trochu světlé. Židle byly také ze Sanského dřeva a světlo z rudé oblohy místnost moc nezesvětlovalo. Ivelin někdy říkala, že si tu připadá jako v pekle, ale vymalovat nechtěla ani jedna. Líbila se jim komorní atmosféra jejich domu.
Bydleli jen sami dvě. Přiletěly spolu s tisíci dalších. To bylo tehdy, když planeta Země začala hořet. Požáry tam nebyli nic neobvyklého. Přišli téměř vždy, když bylo někde moc sucho nebo vždy, když se na blízku objevil nějaký žhář. Ale to, co se stalo před 150 lety na zemi bylo peklo, pravé a nefalšované. Vědci z Asie (nikdy se přesně nezjistilo, kdo to je, jen se podařilo vypátrat kontinent) vymysleli novou nemoc stromů. Říkali jí Samovznicující horečka. A tenhle název přesně odpovídal tomu, co se dělo. Nebylo bezpečné být v lese ani v jeho okolí. Stromy sami od sebe najednou začali hořet. Takhle se postupně zvyšovala teplota země až ledovce postupně roztáli. Hladina moře se zvedla a téměř všechny ostrovy zanikli. Naštěstí bylo postaveno pár lodí, které měli zachránit lidstvo.
„ Jak bylo venku?“ zeptala se opatrně, ale zvědavě Lindien.
„ Můžu hádat proč se ptáš?“zeptala se přívětivě Ivelin.
„ Nemůžeš, leda že bys hádala bez telepatie, ale ty mě máš přečtenou už teď, nemýlím se?“
„ Nemýlíš se, můžu mít taky jeden dotaz?“ zeptala se Ivelin.
„ Ptej se.“vybídla jí Lindien.
„ Proč nejdeš někdy se mnou?“zeptala se Ivelin, její hlas už nezněl tak přátelsky a mile.
„ Ivelin já nevím. Nevím, proč s tebou nechci jít. Bojím se, že by mě nebrali.“ Odpověděla smutně Lindien. Styděla se sama za sebe. Ivelin se jí ptala pokaždé jen na tohle. Jiné spory spolu snad ani nevedly. Ivelin rozčilovalo, když byla sestra sama doma. Nebylo to kvůli tomu, že by jí nevěřila, ale Lindien zůstávala už dlouho sama. Neměla přátele a možná proto se Ivelin stále rozčilovala.
„ Proč by tě neměli brát?“ zeptala se vztekle Ivelin.
„ Možná kvůli mým schopnostem nebo by jim nemusela vyhovovat moje osobnost.“
„ Tak podívej, o tvých schopnostech už dávno ví. Ono totiž není moc nenápadný, když se po Opelomu potuluje stále ta samá kočka, kterých je tady málo. A krom toho nevím, proč by si jim neměla vyhovovat. Já nemám pocit, že seš nějaká špatná. Tak proč mi neřekneš ten pravý důvod?“rozčilovala se Ivelin.
„ Znáš ho, tak co po mě ještě chceš?“zasyčela na ní Lindien.
„ Aby sis to přiznala nebo aby si šla se mnou ven.“odvětila Ivelin. V jejím hlase už ale nevládl hněv. Spíš smutek. Její velké hnědé oči jako by prosily, ale Lindien věděla, že takhle si v ní sestra jen čte a snaží se jí vnutit vlastní myšlení. To byla jedna z Ivelininých schopností. Kromě toho, že byla nesmrtelná, uměla ovládat lidskou mysl. Uměla si číst vy myšlenkách ostatních a nikdo jí nemohl zabránit. Možná kvůli tomu byla tak neústupná a upřímná.
Lindien je Ivelin někdy záviděla. Ona sama se uměla jen proměňovat do nějaké z kočičích šelem a k tomu měla devět životů. Jenže v Opelomu je nebezpečné se proměnit v cokoliv, co by mohlo být dravé.
„ Dobře, pravda je, že se bojím, že tví přátelé nebudou jako ti, s kterými jsme se přátelily na lodi.“pronesla Lindien smutně, skoro jako by to byl rozsudek smrti.
„ Přece nečekáš, že lidi, se kterými jsme sem přiletěly budou stejní jako ti, kteří se tady narodili.“
„ Já to taky nečekám. Já se toho jen bojím a to je důvod, proč nechodit ven.“
Když se druhý den Lindien probudila u její postele z Višového dřeva seděla Ivelin a držela snídani.
„ Dobrý ráno.“pozdravila Ivelin.
„ Jo, ahoj.“řekla překvapeně Lindien.
„ Něco jsem ti uvařila. Je to z Milského ovoce a ještě tam máš nějaký ovoce ze Země. Takovej salát. No, doufám, že ti to bude chutnat.“
„ Proč to pro mě děláš?“zeptala se nechápavě Lindien.
„ Protože se mnou půjdeš dneska ven.“odpověděla Ivelin přátelsky a rozhodně.¨
„ Co když se mi nechce?“
„ Na to se tě nikdo neptal.“odpověděla jí Ivelin s úsměvem.
Dopoledne udělala Lindien oběd, snažila se pracovat s melgonským masem co nejpomaleji, aby co nejvíc oddálila setkání s Ivelininými přáteli. Nevadili jí, už je sledovala jako kočka, ale bála se, že jí mezi sebe nepřijmou a to pro ní bylo to nejdůležitější. Mentalita zdejších lidí se změnila od doby, co sem přiletěli, ale ty to štěstí, že tu zhynuli, protože být nesmrtelným – nebo aspoň zdánlivě nesmrtelný – znamená být také strašně osamělý. Všichni kolem umírali, jen Ivelin a Lindien zůstaly tady na té zdánlivě poklidné planetě. A proto Lindien tolik obdivovala svojí sestru. Dokázala se připojit i k těm, kteří byli o 170 let mladší než ona a ještě u nich byla oblíbená.
„ Tak vyrazíme?“ zeptala se nesměle Ivelin, když doobědvala.
„ Mám na výběr?“
„ No, nemáš. Taky sem se ptala jen jestli už jsi připravená.“
„ Jo, jsem. Jdeme.“
Před domem už na Ivelin čekal nějaký muž. Letmo se políbili. Lindien otočila tvář, aby se na sestru nemusela koukat. Styděla se za ní.
„ Lindien, to je Adrias. Můj kamarád.“řekla nesměle Ivelin, jako by se sestry bála. Lindien vycítila její strach a byla ráda, že tam je. Aspoň se nebude bát sama.
„ Aha, těší mě.“řekla povýšeně. Adrias se na ní jen podíval a dál se věnoval Ivelin. Lindien je nesledovala. Koukala se na cestu a jen šla s nimi. Připadala si mezi nimi divně. Ivelin se chovala jako by jí bylo dvacet i když už byla skoro o dvě staletí starší než její přítel. Lindien si připadala strašně staře. Skoro jako by vyrazila s vnoučaty ven.
Došli ke staré, obrovské katedrále přírody, u které byli z jedné straně trhy a z druhé strany takový malý parčík. Vypadalo to tu skoro jako na zemi. Stromy vypadaly jinak, ale na to si každý časem zvykne. Domy taky vypadali jako ty, co shořeli na zemi, která už velmi pravděpodobně není. Jediné, co tu bylo jiné byla nebesa. Byla rudá. Jinak vše vypadá tak lidsky.
V parčíku už čekalo dalších pět lidí. Bylo tam ohniště, na to si ještě Lindien pamatovala z dob, kdy ona chodila ven. Oheň byl rozdělaný, ale seděl u něj jen jeden člověk. Lindien z dálky nepoznala jestli muž nebo žena, ale bylo jí to jedno.
Ivelin jí postupně všechny představila. Nebyli tak špatní, jak si je Lindien představovala, byli jen jiní. Ale stejně se s nimi nedokázala moc dlouho bavit. Asi po půl hodině si sedla k tomu muži u ohně a hřála se teplem.
„ Tak ty seš nový outsider?“zeptal se jí muž naproti ní. Měl tmavě hnědé krátké vlasy, protáhlý obličej a bradku. Lindien se líbil, jen si to nepřipouštěla.
„ Asi jo. Pro dnešek.“odpověděla mu tiše.
„ Proč jen pro dnešek?“
„ Nelíbí se mi to tu. Ne, že by to tu bylo nějaký špatný, jen jsem zvyklá na svůj klid.“
„ Jo, kočky bývají samotářské.“
„ Jak víš kdo jsem?“zeptala se podrážděně.
„ Není těžký to nepoznat. Chováš se tak a máš i takový rysy. Podle očí jsem to poznal. Zužují se ti panenky, když se koukáš do světla.“řekl mile.
„ Aha, a ty máš jaký schopnosti?“otázala se zvědavě.
„ Mám sílu … jako bych byl z kamene. Někdy ti tu kočku závidím.“
„ Někdy vám závidím smrt.“odpověděla Lindien vážně.
„ A proč si myslíš, že je to taková výhoda?“
„ Je tak lehký odejít a nechat za sebou svoje problémy.“řekla smutně.
„ Jenže ty nic nezvoráš. Já ano a už to potom nemůžu napravit.“
„ To, že seš pesimista není schopnost, ale vlastnost.“
„ To sice jo, ale není to dobrá vlastnost.“odvětil stroze.
„ Copak? Odmítají tě holky? Tím se trápíš?“ptala se vyčítavě.
„ To taky, ale nemám ani dobrej vztah s rodinou.“
„ A proč ho nezlepšíš?“
„ Mám svou hrdost.“odpověděl jako by se za to styděl.
„ Hrdost je to, co lidi nutí k věcem jinak pošetilým. Já jsem ji ztratila, když jsem přišla sem, mezi vás. Proč jí nemůžeš ztratit ty?“ zeptala se zvědavě Lindien.
„ Já nevím.“sykl nervózně.
Následovala chví,e ticha. Byli slyšet jen zvuky ostatních někde vzadu. Lindien přemýšlela o svém rozhodnutí jít sem. Bylo by tak snadné jen říct, že má svoji hrdost, ale byla moc zvědavá na lidi tady venku a taky už jí nebavily ty věčné hádky s Ivelin.
„ A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se po chvíli.
„ Já jsem Lindien, a ty?“
„ Dinion.“