Osud 1 -zlý sen

Anotace: ...........prosila bych o názory :)

Sbírka: Osud

Čím víc se cítím být blízko smrti tím huř se mi dýchá.Cítím jak kapičky potu dopadají na moje rozklepané ruce,které svírají kliku od dveří za nimiž se "TO" skrývá! Srdce mi buší tak divoce a hlasitě,že mám pocit,že je slyšet na míle daleko. V duchu přeříkávám modlitbu,kterou mě kdysi naučila má babička. Jak ráda bych se podívala znovu do jejich pomněnkových očí. Cítila její vuni a pevně jí objala a řekla jak moc jí mám ráda. Proč mám pocit,že už to nikdy neudělám? Najednou se mi vybavuje tisíce momentu,které bych vrátila zpátky,které bych napravila.
Uslyším jemné zavrčení těsně za dveřmi. Ruce mám úplně v křeči jak se silně snažím držet kliku aby se sem "TO" nedostalo. To,že je tady dole ve sklepě tma mi moc nepomáhá. Malá Lampička co tu je mi moc světla nedodá.I když upřímně mi je momentálně náké světlo ukradený,veškeré moje smysli se ted soustředí na"TO" co je za dveřmi.
Slzy se mi derou do očí náporem strachu když ucítím první ránu do dveří. Chce se mi plakat zoufalstvím,křičet o pomoc. Omdlít a tohle všechno mít konečně za sebou! Bylo by to ale nejspíš příliš jednoduché....
Další rána je poněkud silnější až mi ruce nešikovně sjedou na kratinký okamžik z kliky. Ihned je vracím na své místo. Už je prakticky necítím,ale pocit,že bojuju je rozhodně lepší,než čekat až si vás "TO" vezme.
Najednou se všechno utiší. Vrčení onoho zvířete jaksi ustane a klid za dveřmi je šíleně děsivé. Nahání mi to víc strachu,než samotné bušení. Jsem na pokraji zhroucení,ale stále se držím na nohou a ted nejistě naslouchám u dveří.Další rána je prudká a tak silná,že mě to vymrští a rozlomí dveře. Odletím na druhou stranu té malé místnůstky a hlavou se silně praštím o zem. Hlava se mi točí jakobych zažila dlouhou jízdu na kolotoči.Snažím se ale zaostřit na "TO" něco co mi nahání tolik hrůzu. Chci pohlédnout do očí tomu co mě chce nejspíš zabít. Když v tom další rána.


**

Praštím se o poličku u mé postele a děsivě se rozhlížím kolem sebe. Rukávem od pyžama si utřu u slzené oči a snažím se svuj tep zpomalit na normální rychlost. Byl to jen sen. Zlej,hnusnej,ale jen sen.
Nenávidím sny od té doby co jsme se přestěhovaly sem. Dva měsíce jsem se prakticky nevyspala. Pořád mě pronásledují noční mury,které mi nedají pokoj. Stále ještě roztřesená s toho snu se jdu do koupelny opláchnout. Vždycky jsou tak neskutečně živé....člověk by strčil ruku do ohně za jejich pravost. Dokážu ve snech racionálně uvažovat ovládat se. Plně vnímám každou situaci.A bohužel si svoje sny pamatuji do detailu. Ještě ted cítím tu dávku té beznaděje a strachu. Nevím čím to je,jestli tímhle bytem a nebo prostě jen novým prostředím na které si nejsem schopná zvyknout.¨
To že jsem sem nechtěla bylo od začátku jasné všem. Mamce,Romanovi (jejímu příteli) i bráchovy Petrovi.Nicméně jsem nechtěla dělat zle a tak jsem se ocitla tu.V Příšerném domě,na příšerném místě,s příšernými lidmi.
Jedu naprosto stereotypně jako každej jinej den vstanu,jdu do koupelny, na snídani a pak vyrážím rovnou do školy!
Po cestě si opakuji jak jsem blbá a co tu vlastně dělám a stejně tak je i dnes.Třeba se mi to jednou vrátí? !
Znovu se ocitám před budovou školy. Nervózně se kousnu do spodního rtu a pak nerozhodně vykročím vpřed. Už při projitím hlavních dveří se cítím opět malinká jak trpaslík. Vejdu do třídy,kde už téměř všichni sou a posadím se na své obviklé místo. Netrpělivě a otráveně poklepávám prsty o lavici čekajíc na přicházející hodinu.
" Dneska ti přijde soused." Zvednu hlavu kdo na mě mluví a spatřím Adélu. Drobnou dívku s tmavými vlasy po pás a s růžovou mašličkou ve vlasech coby ozdoba.
"Jaký soused?" Zvednu nechápavě obočí...
" Tvůj soused". Ukáže na místo vedle mě. " Pokud si nepamatuješ na začátku ti to třídní říkal."
"Aha...a co já s tím?"
" Je krásnej a příliš dokonalej....Na tebe. Takže ruce pryč- je muj. Jen pro tvojí informaci."
" Nech si ho...vážně si ho nech!"
" Nevíš o co přicházíš.Což je ostatně dobře." Otočí se na podpatku a její výsost si to nakráčí na své místo. Nebot příjde učitel a sním i neznámí klučina. Hned při prvních deseti minutách mi to celé dojde. Adéla po něm slintá jak umanutá,ale jemu je evidentně volná. Nicméně za svím názorem si stojím. At si ho klidně nechá. Je mi volnej jak guma u kalhot.
Hned co zaregistruji jeho zvídavý pohled na sobě zrudnu jak rajče a okamžitě ucuknu pohledem.Koukám všude možně jen abych se s jeho pohledem znovu nemusela střetnout.Docela se mi to daří do chvíle než si uvědomím,že jde sem.
Celou dobu je trapné ticho. Je mi to velice nepříjemné o to víc,když nás každou chvíli sleduje Adéla svím zvídavým pohledem. Nenávidím příliš velkou pozornost a muj soused jí vyloženě chtě nebo nechtě přivolává. Za nedlouho se po něm totiž ohlíží kde jaká holka u nás ve tříde.
Vyloženě odpočítávám minutu po minutě od milovaného zvonku. Potí se mi ruce a jsem napnutá jak struna. Přijdu si jako pod mikroskopem . Není to o nic lepší když si svým periferním vidění opět všimnu,že si mě prohlíží.
"Musíš pořád koukat?" Řeknu aniž bych si uvědomila co dělám. Někdy když jsem hodně nervózní říkám to co si myslím,aniž bych probrala jaké to bude mít nejspíš následky. Někdy jsou vyloženě katastrofální.
" Promiň" Řekne jen a už se ani jednou nepodívá.
Vyloženě se mi uleví,když se rozezní nádherný zvonek oznamující konec téhle hodiny a mě čeká přesun na Chemii. Kde mimochodem sedím s Maruškou. Sympatická holka. Blond vlasy ostříhané na mikádo s ofinkou. Jediná mi tu nejvíc asi padla do oka. Je dost ukecaná,ale k ničemu mě nenutí. Stačí požádat a necháme na pokoji. Což u jiných nehrozí. Každý se mě neustále hlavně ze začátku na něco vyptával. Všechno všichni chtěli vědět.
Za těch pár týdnu si už ale věčina všimla,že nepatřím k těm výřečným lidem.Takže mě nezatahují do všech rozhovoru. I když pořád patřím aspoň z části do té obdivovaní části i když příchodem mého souseda se to třeba změní!
S úlevou dosednu na židly a poslouchám Maruščin zážitek. Vlastně ani nevím o čem je. Pouštím ho jedním uchem tam druhým ven,vím není to ode mě zrovna hezké,ale drmolí každou chvíli něco a věnovat všemu pozornost, nejspíš by mě každou chvíli bolela hlava.
"takže,jakej je?"
"kdo?" Zaregistruju změnu směru hovoru.
" No kdo asi...tvuj soused. přišel k nám tak před třemi měsíci a sotva jsi nastoupila nejspíš onemocněl. Takže se tě ptám jakej je? mluvil s tebou?"
"ne."
" no jedno je pravda,nepatří k lidem co mluví-ostatně to ty taky ne." Pousměje se a já jí usměv oplatím.
"A jak se ti líbí?"
" No ...celkem hezkej kluk."
" Celkem? tomu říkáš celkem? Chtěla bych vidět jakej kluk se ti hodně líbí když tohle je celkem!"
Dál už naši debatu neřešíme. Znovu vstoupí učitel a to přinutí Marušku věnovat se spíše látce. Chemie jí velice baví což se o mě říct nedá.
Jsem dost ráda když konečně odzvoní všem hodinám a já mužu opět jít domu. Pořád tvrdím jak to tu nenávidím,ale zase až tak špatné to tu není.Koneckonců jsem mohla dopadnout mnohem huř. Matka si mohla najít někoho příšerného a mohly jsme se odstěhovat někam kde není zhola nic. Tohle je o proti tomu ráj. Roman je fajn a tohle místo nějak přežiju.
Cesta domu mi poměrně uteče rychle. Bude to možná tím,že celou cestu si myšlenkami lítám v oblacích,takže nemám šanci sledovat cestu. Před hlavními dveřmi si ještě natrénuju vlídnej usměv a nakráčím si to dovnitř. Usměv mi hned spadne když si uvědomím,že jsem tu úplně sama. Nemám ponětí,kde všichni sou a pro mě je to jen dobře.Konečně mám šanci se po dlouhé době vklidu posadit a nechat pár kapiček sklz stéct z mích očí. Po všech se mi tak stýská. Kdo by to byl řekl,že se mi bude stískat po mích spolužácích,se kterými jsem se zrovna dvakrát nemilovala. Ale ty staré dosti známé místa mi vážně dost chybí....Až mi to příjde neuvěřitelné!
Připadám si psychicky uplně vyštavená,takže do postele padnu dost brzo a chtě nechtě mi padnou víčka mnohem dřív,než bych vůbec chtěla.....