Sen 1/(?)

Anotace: Můj první a proti mé ostatní tvorbě asi i dost odlišný pokus o fantasy. S tímto názvem proto, že dějová linka mě napadla ve snu:-)i když jsem ji samozřejmě musela upravit, aby měla alespoň nějakou logiku.

Pozoruju ho, a vím, že můj pohled cítí. Stmívá se a on naprosto tradičně a lidsky rozdělává stan. Nemá na sobě žádný z jejich typických oděvů, a snad ani on netuší, jak moc se mi v obyčejných kraťasech a tričku líbí. Sedím u ohně. Kolem lítá spousta komárů a i on se po nich sem tam ožene. Zbytečná snaha, stejně se vrátí. Nemůže však použít žádnou magii, jsme už natolik blízko, že by bylo šílené riskovat takhle zbytečné vyzrazení. V tuhle chvíli jsme prostě jen trempíci.
„Musí to být nezvyk, když je svět najednou tak složitý,“ poznamenám s úsměvem. Otočí se na mě a jeho vzhled – jakkoliv to může znít zvláštně – působí podivně kontrastně k tomu, co dělá a co má na sobě. Znám ho jen pět dní, kratičkou dobu, a přesto mi připadá, jako by se najednou změnil po letech.
„Ne až takový, rád si taky někdy něco udělám vlastnoručně. Nejsem až tak hrozně líný.“
Vrátí se zpátky v práci, a kdyby záda mohly mluvit, varovaly by mě, abych raději mlčela.
Už třetí den byl podrážděný. Proč? Jen první dva dny se zdálo vše v pořádku, i když už tehdy se ke mně choval odtažitě.
Připadám mu jako pouhý člověk méněcenná? Nebyl by první. Jenže on na rozdíl od většiny ví, že je se mnou také jen člověk. Že kdyby chtěl použít jakoukoliv magii proti mně, pravděpodobně neuspěje.
Podepřu si bradu rukou, ale pohled z něj nespustím. Snažila jsem se a snažím se, zatraceně. Hrdina. Osamělý bojovník. Tak se snaží působit? Štve ho, že má za doprovod zrovna mě? Raději by někoho jiného? Nebo by chtěl jít zrovna sám? Vím, co dokázal. Vím, jak je silný. Ale i on by se mi musel postavit jako pouhý člověk. Stejně jako kdokoliv jiný, proto jsem tak silná. Proto jsem jako člověk tady. Člověk, a přitom svým způsobem silnější než kdokoliv z nich. Protože nikdo, žádným kouzlem nedokáže zbavit druhého magie. Nikdo se proti ní nezvládne udělat imunní.
Zažila jsem, že se mě proto i báli. Pohrdání a strach. Tolikrát bych si přála vrátit se domů. Jenže z téhle cesty se už těžko vrací. Náhoda tomu tak chtěla, abych tuhle svou vlastnost objevila. A od té doby den za dnem riskuju pro jiné, pro lidi, kteří se považují za něco lepšího, než jsem já. A přitom je ve skrytu duše děsím. Magie je v mnoha případech jejich jediná síla. Neradi se stávají bezmocnými.
„Zřejmě je čas to pořádně rozebrat,“ ozve se za celé ty dny jako první. kolikrát mě za tu dobu oslovil? Kromě úvodního „ty jsi člověk?“ A to bych raději nepočítala. Tón jeho hlasu se mi nelíbil.
Narovnám se a upřu mu pohled pro změnu do očí. To se mi taky mnohokrát nestalo. Vlastně by se dalo říct, že mě ty dny spokojeně ignoroval. Že by mu konečně došlo, že zítra bude potřebovat parťáka v boji? Že by pán nebyl až takový sólista?
Usadí se naproti mě, ještě vytáhnout buřty a byla by z toho úplná táboráková idylka. Až na to, že oni tady táboráky nepěstují. Celkově mi přijde, že se vší tou svou magickou povýšeností se v podstatě zapomínají bavit. Už jen ten kontrast, kolikrát se smějí lidé, a kolikrát oni? Někde jim možná dali něco navíc, ale to musí jinde chybět.
„Ty sama nedokážeš ani tu nejjednodušší magii,“ začne rozebírat. A jsme u toho zase. „Vážně neumíš nic? A co tu potom děláš?“ Kolikrát jsem to už slyšela.
„Jsem člověk,“ zopakuju znovu, a snažím se neznít příliš otráveně. „Se vším všudy.“
„Dobře,“ přikývne a jako by se mnou inspiroval, mé podráždění spokojeně ignoruje. Kdysi bych se ho zeptala, co s ním je. Ale oni se nejen neumí bavit, oni se neumí ani vypovídat. Každý sám za sebe. Nikomu nevěř. Co to je za svět?
„Většina magie tě nezasáhne, některá ale ano. Dá se to trochu odhadnout?“
„Moc ne,“ zavrtím hlavou. „Nikdy nemůže zasáhnout mé tělo. Fyzicky mi ublížit nebo mě léčit. Zatím se to nikomu nepovedlo. Ostatní druhy magie sem tam proniknou. Můžeš stejnou věc zkusit padesátkrát, a jednou se ti možná povede. Nedá se odhadnout kdy, a jestli vůbec. Stane se to málokdy, ale stát se to může. Výjimkou je ten druh magie, který měl každý vrozený, který se u něj kdysi dávno samovolně projevil. Proti tomu jsem docela málo odolná, ale to obvykle nebývá nic, co by se dalo použít v boji.“ Vlastně to jen výjimečně bývá něco, co se dá použít na osoby, často dokáží ovlivnit jen věci. Od přírody se projeví trocha. Zbytek se učí. A hlavně, tuto část magie dokáže jen málokdo z nich plně kontrolovat. „Co je to u tebe?“ zeptám se. Obvykle to poznám brzy. Zaráží mě, že u něj stále nevím. Vím, že ti, kteří dokáží číst myšlenky jsou neuvěřitelně vzácní. Ale upřímně doufám, že za svůj život žádného takového nepotkám. Má hlava je jen má věc.
„Vidím minulost a budoucnost lidí.“
No, fajn...
Chvíli mi trvá, než tuhle odpověď zpracuju. V první chviličce se mi uleví, ale hned na to přijde otázka, zda si myslím, že tohle je o moc lepší. Nelíbí se mi ani představa, že někdo může vidět libovolnou část mého života, dokonce i takovou, o které zatím nevím ani já.
„Zvláštní, že jsi bojovník. Kdo se má líp, než jasnovidci?“ Ti u nich stojí často na vrcholu společenského žebříčku. Dokáže to málo lidí, a stejně jako čtení myšlenek je téměř nemožné naučit se tomu.
„Nemám chuť říkat lidem, co špatného je čeká. A bylo by pokrytecké jim lhát či zatajovat, když už za takové informace platí,“odmlčí se, a mě napadne, že ho chápu. A hned vzápětí mě napadne, jestli třeba ví, jak tenhle boj dopadne. Jestli třeba ví, že tam umřu, a kdyby to věděl, zda by mi to řekl...okamžitě vytlačím takové nesmyslné myšlenky z hlavy. „A nechci, aby to vědělo okolí. Za jiné situace bych ti to neřekl, tak počítám s tím, že si to necháš pro sebe.“
Přikývnu.
„Ještě je tu jedna věc,“ pokračuju dál v původním tématu. „Někteří z vás mají problém používat v mém okolí magii. Nejen na mě, ale vůbec. Není to časté, působím tak snad na každého desátého, ale může to pomoct.“ Kvůli tomuhle se mě bojí nejvíc. I když se to stane málokomu, i tak je děsí možnost přijít o svou sílu. Co jim bez ní zbude? Erik možná nemá až tak problémy, alespoň na první pohled ne, ale mnozí jsou bez svých schopností vyloženě nahraní. Mnozí by bez magie museli spát pod širákem.
„A nemůže se stát, že budu mít problémy i já?“
„Ne, jakmile to na tebe nepůsobilo hned, což nepůsobilo, tak nebudeš.“ Jedna z věcí, kterou jsem si musela ověřit okamžitě. Jinak bychom těžko mohli jít spolu.
„A ani v tomhle nedokážeš předem odhadnout?“
„Ne, do momentu, než se poprvé pokusí použít magii. Potom už se to nezmění.“
„Musím uznat, že tyhle věci tě dělají dost silnou, každý z nás je zvyklý bojovat téměř výhradně s pomocí magie.“ Přikývnu. Sice silnou, ale zároveň dost zranitelnou. Bylo by to dokonalé, nebýt toho, že někdy to nevyjde. Že někdy na mě kouzlo zapůsobí. A já se musím chovat, jako by se to stát nemohlo. I když moc dobře vím, že moje ochrana rozhodně není stoprocentní. Být sama, byla bych zranitelná až příliš. Bojovníci chodí obvykle sami, nebo rovnou ve velkých skupinách. Dvojice nebývá zvykem. Ale ve skupině bych byla zbytečná a sama... to bych si opravdu netroufla.
„To nejpodstatnější asi je, že o mně stále ještě ví jen málo z vás. Moment překvapení je stále účinný. Můžu tě krýt a můžu jít do míst, kde je kletba. A většina předmětů zatížených nějakým kouzlem taky ztratí účinnost, když se jich dotknu.“ Bohužel magií rozpohybované předměty jsou stále mou největší hrozbou. S magií si poradím, s fyzikou ne. To můžu tak leda doufat v to, že včas uhnu.
„A co když tě kouzlo zasáhne?“
Pokrčím rameny. „To se stát může. Stejně jako tobě se může stát, že se nedokážeš včas ubránit a ublíží ti. Jediný rozdíl je v tom, že já se nijak nebráním, jen doufám v tu přirozenou imunitu. Potom samozřejmě záleží jen na tom, co to bylo, a jak se zachová ten druhý, co je se mnou. Zda tu situaci zvládne.“
„Jen čekat, až tě to zasáhne, a nevědět, jestli ti to ublíží, to by mě zrovna nelákalo.“
„Ty jdeš taky do boje, u kterého nevíš předem výsledek, to je stejný princip. Teda pokud nevidíš i do své budoucnosti.“
„Nevidím. Ale není to to samé. Já se můžu spoléhat na své schopnosti, počítat s tím, co umím, pokud prohraju, je to jen moje chyba. Ne smůla náhody. Nechtěl bych být závislý na náhodě.“ Mám ten pocit, že se mu příliš nelíbí ani představa jít s někým, kdo je na náhodě závislý. Vlastně že se mu nelíbí to, že by měl spoléhat vůbec na někoho jiného. Snad bych mu vadila i v případě, že bych nebyla člověk, ale plnohodnotný bojovník jako on. Čistokrevný samotář. Proč do tohoto vůbec šel?
„Bojoval jsi vůbec někdy v týmu?“ zeptám se, a zároveň té otázky využiju ke změně tématu, co mi zrovna nesedí. Mě taky netěší spoléhat na náhodu. Ale co nadělám?
„Ne, nikdy.“
„Ani zezačátku?“ každý přece začíná v týmu. Ale on jen zavrtí hlavou. No, to budeme dvojka. On zvyklý starat se jen o sebe, já člověk, co se na něj spolehnout prostě musí. A to ani nemluvím o tom, že až donedávna jsem se byla zvyklá spoléhat jen na jednoho jediného parťáka. Od začátku, až v podstatě dodnes. Dvakrát či třikrát jsem šla do akce s někým jiným než s Leonou. A nikdy jsem se necítila zrovna dvakrát jistě, vždy jsem měla celou dobu strach.
Čím to je, že mě to v jeho případě napadlo až teď? Tím, že mě přitahuje a že věřím v jeho pověst? Tím, že potom, co se stalo ani ne dva měsíce zpátky, mi to zrovna dvakrát nepřemýšlí? Tím, že poté, co se to tak zatraceně pokazilo, se u mě projevila naprosto lidská vlastnost a já všechno zapomněla? Co když se něco pokazí i tentokrát? Nechtěla jsem se ptát na podrobnosti toho, co se stalo když jsem byla venku naposledy. Jediné mé štěstí tehdy bylo, že mě má imunita nezradila. Leona žádnou neměla. Neptala jsem se, ale přesto se ke mě postupně většina donesla.
Paradoxně, místo strachu chci pokračovat o to víc. Pomstít se? Kdybych alespoň věděla přesně komu.
„A proč jsi to teda tentokrát porušil?“ pokusím se další otázkou přerušit nepříjemný tok myšlenek.
„Protože na téhle věci mi záleží. Ale nemohl jsem jít sám. To, že půjdeš se mnou, byla podmínka.“
Na tuhle poznámku nemám sílu udělat víc, než „hm.“ Co mu na to taky říct? Podmínka, děkuji za kompliment. Těší mě, že to bereš takhle. Že ti na mě jako na podmínce podle všeho hodně záleží, a že se můžu spolehnout na to, že mě budeš v případě potřeby chránit.
Mám sto chutí vykašlat se na jakékoliv pokusy o znovuobnovení konverzace, zvlášť když on o ni žádný zájem nejeví. Ale ticho mě deptá snad ještě víc.
„Máš už ohledně zítřka nějakou konkrétní představu?“ začnu tedy znovu, úplně odjinud. Být všímavý, zřejmě postřehne naprostou změnu tónu. Ale pochybuju, že i kdyby, přikládal by tomu jakýkoliv význam, že i kdyby, zalitoval by alespoň trochu té své předchozí poznámky.
„Základ je to co nám říkali,“ pokrčí rameny. „Projít trasu závodu dřív, než tam přijdou ony a poté čekat v tom místě, kde se čekají problémy. Prý magii cítíš, i když ti nic neudělá,“ podívá se na mě a tak přikývnu.
„Takže tak jak navrhovali,“ doplním. „Projdu to jako první a pokud něco objevím, je to na tobě. A pak už jen čekáme.“ Nevím, už od první chvíle se mi to zrovna dvakrát nelíbilo. Kdybych mohla, změnila bych trasu. Tradice, netradice, není bezpečnost důležitější? A když už, alespoň bych mohla jet těsně před závodnicemi. Vždyť i tak s nimi jede několik mnohem zkušenějších čarodějek jako ochrana. Jenže člověk na start závodu prostě nesmí.
Tradice.
Nehledě na to, jak fascinující mi připadá ta jejich snaha utajit to všechno. Musíme si vystačit ve dvou, protože nechtějí vyvolat paniku. Nechtějí trasu obskládanou bojovníky, zaprvé by se pak rozšířil strach a za druhé naprosto netuší, komu vlastně můžou věřit a komu ne. A proč šířit strach, když si prý nejsou jistí, zda se vůbec něco stane.
Jo, je sice pravda, že některé části budoucnosti jsou i pro ty nejlepší jasnovidce téměř nečitelné a zmatené, ale není příliš velká náhoda, že zrovna z tohoto úseku mají nezřetelné informace? A že nedokáží vidět nic, naprosto nic z budoucnosti některých závodnic? Prý je příliš těžké udělat rušivé kouzlo, ale sejde-li se několik dost odhodlaných lidí, jde to. Ale pro ně je hlavní tradice a to, aby ani samotné závodnice nic netušily. Aby co nejméně lidí něco tušilo. A tak je jediné bezpečnostní opatření těch šest čarodějek - bojovnic s vizáží studentek a my dva.
Když nikdo netuší, co se má stát, ale to, že pravděpodobně stejně nic, je jen milosrdná lež a slepá naivita.
„ První z nich by měla dorazit okolo druhé, takže v během dopoledne to zkontrolujeme,“ doplní.
Přikývnu. Mělo by cenu nesouhlasit?
Celých pět dní bylo bezproblémových, ve znamení kontroly trasy, u které jsme už od jasnovidců stejně věděli, že tam žádný problém není. Tak jako jsme ji s Leonou prošly každý rok, a nikdy se nic nepřihodilo.
Až teď, kousek od míst, kde se čekají problémy, máme najednou zakázáno použít magii, upozornit na sebe.
To má být znamení toho, že přece o nic nejde, že je to jen planý poplach? Nejsem jasnovidec a nejsem ani čarodějka, ale za dobré znamení bych to nepovažovala. Jestli má někdo něco v plánu, nesmí přece vědět, že tu jsme my. My bychom o něm měli vědět dřív, než on o nás.
„Kolik víš vlastně ty?“ napadne mě najednou. „Taky vidíš budoucnost. Co víš o tom, co se tady má stát?“ Slyšela jsem, co prý říkali jasnovidci. Z druhé ruky. Nedostala jsem možnost zeptat se přímo.
V některých věcech si nemůžu pomoct od pocitu, že to celé zatraceně podcenili.
Podívá se na mě docela dost překvapeně.
„Musíš mít přece dostatečné informace. Říkali mi, že víš dost. Mě dali jen nezbytné informace s tím, že zbytek víš ty.“
„Mám informace. O tom kdy a kde máme být. O tom, že nikdo neví, co máme čekat. O tom, jak se máme chovat v okolí, co máme kontrolovat, na co dát pozor. Ale,“ pokrčím rameny, „docela by mě zajímalo, jestli jsi to taky viděl. A pokud ano, tak co.“
Chvíli mě sleduje, než znovu promluví. Jako by ho moje odpověď něčím neuspokojila. Nebo jako by se mu na mou otázku prostě odpovídat nechtělo.
„Viděl jsem to,“ připustí potom, jako by opatrně. „Jenže opravdu nejde vyčíst nic konkrétního. Obraz je nezřetelný, ale slyšel jsem křik. A proto jsem si jistý, že se něco stane. Jen nevím co.“
„Kvůli tomu jsi do toho šel?“
„Zčásti jo,“ připustí a docela mě překvapí, že pak po chvíli ticha ještě pokračuje. „Hlavně ale kvůli tomu, že jede i moje mladší sestra. A já poznal její hlas.“
Chvíli mlčím, moc nevím, co na takovou nečekanou dávku otevřenosti říct. Ale zvědavost nakonec přebije rozpaky.
„Nakolik se dá vlastně změnit budoucnost?“ zeptám se. To mi vždy vrtalo hlavou, ale nepotkala jsem ještě nikoho, kdo by mi na to dokázal odpovědět.
„To, co z ní můžu vidět, už bývá většinou dost nevyhnutelné. Nicméně budoucnost se samozřejmě změnit dá. Kdyby vedli trasu jinudy, musela by se změnit. Horší je to, že osud se příliš upravit nedá.“
„Takže pokud by vedli trasu jinudy, stalo by se to taky?“ Uznávám, že to jsem nevěděla.
„Pokud se jedná o něco závažného, tak ano. Jen by nikdo nedokázal tak přesně určit kde a kdy.“
Což dělá jejich jednání alespoň o trochu víc pochopitelné.
„Ale myslel jsem, že tohle víš,“ dodá.