Buď sám sebou! (2)

Anotace: Tak přináším první pokračování (a nejspíš jich ještě pár bude.)

Alice se probudila ve své posteli. Zlaté sluneční paprsky jí napovídaly, že je teprve brzké ráno, ale jí to nevadilo. Posadila se, promnula si obličej a rozhlédla se po nočním stolku, kde byl budík. Zrovna na něm přeskočila ručička na 7 hodinu ranní a začal nahlas pípat. Alice ho zaklapla a rukou přitom zavadila o sklenici s vodou, kterou převrhla.
"To je divný. Přesně jako včera." zamumlala si pro sebe.
Rozešla se do kuchyně pro hadru, jíž by mohla vodu utřít. U linky stála máma a chystala snídani.
"Dobré ráno, sluníčko!" pozdravila Alici a nalila si pomerančový džus z lahve do sklenice, přičemž polila ikuchyňskou linku.
"Dobré rá-, to je divný - přesně jako včera... Lucasi?!" zařvala Alice a rozeběhla se do jeho pokoje.
Rozrazila dveře, přiběhla k bratrovi a zacloumala s ním.
"Zase jsi to udělal?!" zahulákala.
"Co?" zachraptěl ospale Lucas.
"Zkus hádat, ty chytrej - počůral ses do postele!" usmála se na něj ironicky.
Lucas na ni chvíli nechápavě zíral, ale pak se mu vyjasnilo.
"Ty si to zase pamatuješ?" zabručel.
"Jo!" vyjekla, "Představ si to! Lucasi, jsem tvoje sestra, my jsme spojení nejen schopnostmi!"
"Hm..."
"Super, hm, to je jako všechno, co mi řekneš?" nedala se Alice.
"A co bys ještě chtěla slyšet?" odsekl jí Lucas.
"Pozdrav? Omluvu? Konečně nějaký rozumný slovo?"
Lucas na ni zíral s otevřenou pusou.
"Vypadáš, jako kdyby si spolkl kopačák." pousmála se na něj. "Lucasi," přisedla si k němu na postel. "Prosím. Přijmi sám sebe. Nedělej ze sebe něco jiného, prosím!"
Ale její bratr se jen převalil a přikryl si obličej polštářem.
"Jak myslíš..." darovala mu pohlavek, tlumený polštářem a odešla zpátky do svého pokoje.


"Tak co?" zavolala na dva sourozence máma z kuchyně. "Jste připraveni na hodinu?"
"Koho napadlo tohle domácí vyučování?" brblal Lucas, když se s Alicí střetli na společné cestě chodbou za jejich mámou/učitelkou.
"Nevím, nikdo mě nenapadá... Počkej, že by rodiče?" zněla její odpověď a nesnažila se skrýt ironický tón.
"Tys mi ještě neodpustila to ráno?" divil se Lucas.
Odpověď tentokrát žádná. Už byli téměř v kuchyni.
"Hm?" dotíral.
"Představ si, že nejsem splachovací!" vyjekla Alice. Lucas šokem vytřeštil oči a ztuhl.
"Vždyť jsem tolik neudělal. Vrátil jsem jen jeden den! Nikdy dřív ti to nevadilo!" nechápal.
"Nikdy dřív si to neudělal ve chvíli, kdy ti chtěl někdo pomoct!"
"Ale já nechci pomoc!" odsekl jí.
"To je právě ten problém."
"O co zase jde?" zeptala se máma, když Lucas a Alicí dorazili do kuchyně. "Jednou bych si přála, abyste se alespoň jeden den vydrželi nehádat!" dořekla a spráskla ruce, jako při modlitbě.
"Mami," oslovila ji její dcera opatrně. "Pamatuješ si, co si dělala včera v noci?"
"Co je to za otázku, jasně že si pamatuju - moment. Nepamatuju. Vím, že jste přišli pozdě v noci ale pak mám okno. Lucasi?!" vykvíkla.
"To může být tím, jak tvrdý spánek máš. Vrátili jsme se brzy ráno, a když jsi potom usnula zase tak tvrdě, klidně si to mohla zapomenout." vysvětloval. Matka se podívala na Alici a ta jen prokroutila oči.
"Ehm," odkašlala si. "To bylo naposled!"
"Promiň, mami. Následuje další promluva do duše, protože jestli jo, tak zase můžu jít spát." bručel Lucas.
"Ne, následuje praktická hodina vašich schopností." ujistila ho máma. "Alice?"
Alice vstala a namířila dlaní na lustr, vysící uprostřed kuchyňského stropu. Žárovka v něm začala pomalu blikat. Rozsvítila se, a pak se zvolna zhasínala, zase se rozsvítila a zase se zhasla.
"Výborně!" chválila ji máma. "Teď zrychli." přikázala jí.
Žárovka zkracovala intervaly mezi tmou a světlem na stále kratší a kratší, až to vypadalo jako na diskotéce. Když tu se ozvala rána. Žárovka praskla. Alice se zasmála a pak se podívala na svou matku a na Lucase. Matka jí darovala vřelý úsměv, zatímco bratr nad tím jen mávl rukou.
Alice se posadila na židli vedle něj a máma mu pokynula, aby vstal.
"Tak, teď ty. " řekla.
"A co mám dělat?" zeptal se znuděně.
"To bys měl snad vědět ty? Budeš konečně cvičit moc, jaká ti byla dána, nebo se z ní zase budeš snažit udělat něco jiného?"
Lucas protočil očima a nahlas si oddechl. Založil si ruce a zavřel oči. Chvíli se soustředil, pak oči otevřel a kývl na Alici. Ta vzala jablko z mísy a vyhodila jej do vzduchu. Lucas na něj zamířil ukazovákem a jablko ve svém pádu postupně zpomalovalo.
"No vidíš, zkus ho zastavit úplně, ale dej pozor, abys nezastavil všechno. Soustřeď se jen na to jablko." chválila ho máma.
Lucas se přehoupl z jedné nohdy na druhou, ale nespouštěl při tom oči z jablka. To, navzdory Lucasově snaze, začalo zase zrychlovat, až nakonec dosáhlo plné rychlosti a rozpláclo se na zemi.
"No, na to, co se svou mocí pořád děláš, je to celkem úspěch. Zlato, prosím, přestaň už bláznit." nepřestávala to zkoušet máma.
"Vy si nenecháte ujít sebemenší možnost, že?" vyštěkl na ni Lucas a rozběhjl se do svého pokoje.