Cesta do zatracení - část 2.

Anotace: pokračování příběhu o Lindien

O šest let později
(156 let po přistání Opelomských)

„ Lindien, někdo na tebe čeká před barákem!“ zakřičela Ivelin na sestru z kuchyně.
„ Já vím. Já už jdu.“odpověděla Lindien.
Před domem na ni čekal Dinion. Byl o šest let starší a bylo to na něm vidět. S Lindien se stali dobrými přáteli. Nechodili spolu, i když o tom Lindien v poslední době uvažovala.
Dinion se neustále pokoušel najít si nějakou partnerku, ale zatím to pokaždé skončilo. Byl sám a stále věřil, že každou ztratí. Lindien mu stále vyčítala že je to strašný pesimista. On jí to nikdy nevyvrátil, ale bylo na něm vidět, že je mu to nepříjemné.
Ostatním se vyhýbali i nadále. Obě strany cítily, že se ti dva od nich něčím liší. Jediná osoba, která se s nimi bavila i přes to, že také cítila, že jsou odlišní, byla Ivelin. Lindien věděla, že pokud by nebyly sestry asi by se s nimi taky nebavila.
Avšak celková situace v Opelomu se trochu změnila. Téměř každým rokem se měnil král. Buď ho svrhli lidé nebo Argové. Každý král k nim měl jiný postoj. Ale byli to právě oni, kteří dovedli Opelom na úroveň, na jaké se nachází. Poskytli lidem potraviny a pomohli postavit město. Bylo jen pár jedinců, kterým se to nelíbilo a ti si někde poblíž udělali vlastní osadu s vlastními pravidly. Poslední král nebyl příliš oblíbený. Posílal muže do zbytečných bojů na severní hranici. Tam měli území Califové. Zakazoval chodit lidem na most Echeon, což byla hranice do země Argů. Mnoho lidí odtud uteklo do Osady Sychů. Ti převáželi lidi (bez rozdílu rasy) do země Nesmrtelných.
V Opelomu se schylovalo k převratu.
Lindien byla s Dinionem dlouho venku. Když se vrátila, čekala na ní ku podivu teplá večeře a Ivelin.
„ Můžu mít nepříjemnou otázku?“zeptala se Ivelin místo pozdravu.
„ Ale jistě, ptej se.“vybídla ji Lindien.
„ Jak dlouho už jsi do něj zamilovaná a nic s tím neděláš?“
„ Prosím?“žasla Lindien.
„ Slyšela si.“
„ Hele přestaň si ve mně číst jo?“ řekla Lindien podrážděně.
„ Ale mě to zajímá. Lindien probuď se vždyť on je smrtelný, tak jak dlouho to chceš ještě tajit?“
„ Asi tak dlouho jak to ještě půjde.“
„ Dobře, zbývá ti třicet let. A to je sakra dlouhá doba na to, aby si o tom přemýšlela.“
„ Jak to víš?“
„ Adrias mi to řekl, on to vidí.“
„ Tak ať se kouká Adrias laskavě někam jinam.“řekla naštvaně.
Odešla do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře a lehla si na postel. Ivelin jí neúprosně dál pronásledovala.
„ Lindien, vždyť já ti můžu pomoct.“řekla, když vstoupila do jejího pokoje. Ale na posteli místo Lindien čekala kočka. Měla světle hnědé chlupy – jako má Lindien vlasy - a zelené oči – také jako ona.
„ Seš jako malá, začni se konečně chovat normálně. Já vím že si na tohle téma citlivá ale takhle –‘‘ chtěla říct, ale kočka se najednou proměnila v tygra. Ivelin si už ani nevzpomínala jak tohle zvíře vypadá, ale Lindien jí to dokonale osvěžila.
Tygr naklonil hlavu na jednu stranu jako by si Ivelin prohlížel. Zornice se mu pomalu rozšiřovali. Ivelin začala couvat zpátky ke dveřím. Pořád to byla její sestra asi by jí ani nic neudělala, ale přece jenom by nebylo příjemné nechat na sebe skočit šelmu, která váží třikrát víc, než ona sama.
„ Dobře, tak jo. Vyhrála si. Promluvíme si zítra.“řekla trochu vystrašeně, ale zároveň naštvaně.
Tygr zařval a přestal si jí prohlížet. Bylo to něco jako souhlas. Ivelin věděla, že teď už může odejít z pokoje aniž by se jí něco stalo.
Když druhý den Ivelin vstala, Lindien už připravovala snídani. Ivelin přišla ke stolu. Lindien dál připravovala Melgolské mléko a Milské ovoce. Jako by se jí nevšimla. Ignorovala ji, protože se na ni bála promluvit. To, co udělala včera bylo něco jako přestupek, ale velmi vážný. Sice to nebyl přestupek vůči Opelomskému království, ale jejich vlastní pravidla tohle chování zavrhovala. Nepoužívali na sebe svoje schopnosti.
„ Dobrý ráno.“ozvala se po chvíli Ivelin.
„ Jo, dobrý ráno.“řekla potichu nesměle Lindien „ Chtěla sis promluvit.“dodala nervózně.
„ To jsem chtěla.“pronesla zasněně „ Nepokusíš se mě teď sežrat? Jako včera?“řekla, ale už to neznělo tak zasněně. V jejím hlase byl slyšet hněv.
„ To včera mě mrzí. Promiň, ale ty si si mě taky přečetla.“
„ Jenomže já jsem tě tím nijak neohrožovala.“
„ Já jsem neměla v úmyslu ti nějak ublížit. Neudělala bych to, kdyby si mě nechala o samotě.“ Řekla Lindien podrážděně.
„ Kašli na to.“řekla Ivelin a tím dala Lindien jasně najevo, že už se s ní o tom nechce bavit.
„ Jak mi můžeš pomoct?“byla zvědavá Lindien. Podávala při tom Ivelin snídani.
„ Můžu ho přečíst nebo se prostě jen tak poptat. Pak ti to řeknu. A zbytek je na tobě.“řekla optimisticky Ivelin.
„ To by nebylo špatný, ale proč to pro mě děláš?“
„ Protože ty jsi se kvůli mně odhodlala odejít za nimi.“přemýšlela „ A taky proto, že si mě vždycky chránila před rodiči, když jsme byli ještě na zemi. Vzpomínáš si, ne?“dodala.
Lindien jenom zaraženě přikývla. Tuhle odpověď nečekala. Vzpomněla si, jak se přimluvila za Ivelin, když odešla na diskotéku.
„ A kdy to chceš provést?“zeptala se zvědavě Lindien.
„ Kdy budeš chtít. Klidně dneska.“
„ Nechávám to na tobě.“

Odpoledne přišel Dinion pro Lindien. Ze dveří ale vyšla Ivelin a tvářila se smutně. Vyčetla z jeho tváře taky smutek, ale ten jeho nebyl jen hraný, ale opravdový, protože čekal, že za ním přijde Lindien.
„ Ahoj Dine, Lindien není dobře. Něco se s ní děje a asi by bylo lepší, kdyby si k ní teď na nějakou dobu nechodil.“řekla smutně Ivelin.
„ A co jí je?“zeptal se sklíčeně Dinion.
„ Já nevím.“zavrtěla hlavou Ivelin „ Pořád se proměňuje v různé kočkovité šelmy a zvrací. Dneska jsem ji jako člověka ještě neviděla.“dodala.
Dinion znepokojeně kývnul hlavou.
„ Ale můžeme jít ven aspoň spolu, pokud budeš chtít.“vyzvala ho Ivelin.
„ Jo, to bychom mohli.“kývnul.
Šli až za Opelomské město. Někam k Lesu země. Tam si sedli na louku a poslouchali, jak štěbetají ptáci v korunách toho nebezpečného lesa.
„ Co jste měli vlastně dneska s Lindien v plánu?“zeptala se Ivelin nesměle, ale už pomalu směřovala ke svému cíli.
„ Já ani nevím, my se většinou jen tak procházíme kolem města a povídáme si. Někdy mi vypráví, jaké to bylo být na zemi.“řekl Dinion zasněně.
„ Aha, tak to je pěkný. To jste pořád jenom kamarádi?“zeptala se Ivelin. Už byla skoro tam, kde chtěla být.
„ Jo, co jiného by jsme měli být?“řekl vylekaně Dinion, jako by se právě probudil.
„ Já nevím, trávíte spolu spoustu času, spousta lidí si myslí, že spolu něco máte. Tak se ptám jestli je to pravda.“
„ Aha, poslyš, možná by jsme už měli jít domů.“snažil se vycouvat Dinion.
„ Ještě není tma, ale chápu, že se ti o tom nechce mluvit.“pronesla provokativně Ivelin.
„ Ne, já o tom klidně mluvit budu já jen, že mám ještě nějakou práci.“
„ Aha, tak si o tom promluvíme po cestě?“zvedala se ze země Ivelin.
„ Klidně.“
„ Tak co k ní vlastně cítíš?“řekla Ivelin a významně se mu podívala do očí. Začala mu číst myšlenky. Zaznamenala něco jako odpor, ale ten se skoro hned ztratil.
, Proč se mně na to ptá? Jako by se na mně domluvily.‘ pomyslel si Dinion.
„ Na co to chceš vědět?“zeptal se nervózně.
„ Jen tak, zajímá mně to. Neboj, já jí to neřeknu.“
‚ A proč bych jí vlastně nemohl říct, že k Lindien cítím něco víc.‘ přečetla si znovu jeho myšlenky Ivelin.
„ Zvykl jsem si na to, že jsme přátelé a nechci to měnit. Bojím se, že kdyby se něco stalo, ztratil bych jí. Je to lepší takhle.“řekl Dinion jako by ho její otázky unavovaly.
Ivelin jenom chápavě přikývla.
„ Hele já vím moc dobře, že na mně používáš tu tvojí telepatii a že mně přečteš, ale to je mi celkem jedno. Ty teď pravděpodobně víš to, co jsi vědět chtěla a já už to vím taky. Nemám v úmyslu s tím něco dělat, protože tuším, jak by to dopadlo. Takže teď už budu jen doufat, že jí to neřekneš, aby jsme mohli být dál přátelé.“říkal Dinion, když už byli skoro u Ivelin doma.
Rozloučili se a oba odešli domů. Ivelin čekala, že Lindien bude čekat někde za dveřmi, aby jí mohla vyzpovídat. Ale Lindien byla u sebe v pokoji. Nebyla to tak úplně ona. Byl to tygr, do kterého se proměňuje a který včera Ivelin tak vyděsil. Ale tentokrát to zvíře spalo. Leželo nehybně na posteli a tiše vydechovalo.
„ Dobrou noc Lindien.“prohodila tiše Ivelin a odešla z pokoje. Sedla na postel svého o něco světlejšího pokoje a přemýšlela, jak zítra sestře řekne, co k ní Dinion vlastně cítí. Možná by to i vyřešila, kdyby nebyla tak unavená. Za chvíli usnula a probudila se až ráno ve stejné pozici jako usnula. Probudila jí Lindien.