Cesta do zatracení - část 3.

Anotace: konečně vydává na cestě ...

Sbírka: Příběhy z Obvilion

„ Dobrý ráno Ivelin.“sedla si Lindien k sestře na postel a trochu do ní strčila, aby se probudila.
Ivelin zamhouřila oči a podívala se do sestřiných zelených. Měla na sobě černé kalhoty, rudou halenku.
„ Dobrý.“přikývla Ivelin.
„ Mám pro tebe snídani.“pobídla sestru Lindien.
„ To je dobře, něco menšího bych si dala. Děkuju.“zvedala se z postele Ivelin. Potom společně odešly do kuchyně.
Ivelin se okamžitě pustila do jídla. Lindien seděla naproti ní skroucená na židli v rohu místnosti a koukala z okna.
„ Ty si nedáš?“zeptala se Ivelin.
„ Už jsem něco měla.“odbyla jí Lindien.
„ Proč spíš jako tygr?“vyhrkla ze sebe rychle Ivelin.
„ Mám to zvíře ráda a ve spánku si přijdu bezpečnější.“
„ Děláš jako by se sem někdo vloupal.“
„ To ne, prostě chci mít jenom ten pocit.“
„ Snídala si taky jako on?“zeptala se provokativně Ivelin.
Lindien na ní nepřátelsky pohlédla.
„ Ne.“řekla stroze.
„ Promiň.“
„ To je dobrý.“
Ivelin dál pokračovala v jídle. V místnosti vládlo ticho a Ivelin měla pořád větší pocit, že Lindien ví, co jí Dinion řekl.
„ Mluvili jste spolu včera?“zeptala se Lindien, skoro jako by se za tu otázku styděla.
„ Ano, mluvili.“
„ A … zeptala si se?“zeptala se nesměle Lindien. Skoro to ani nechtěla vědět.
Ivelin přikývla. Sklonila hlavu, aby Lindien neviděla její smutný pohled. Bylo jí opravdu líto, že se Dinion bojí toho, co k její setře cítí. Ivelin měla strach, co se s ní stane, když jí to řekne, protože byla nepředvídatelná. Bála se, že uteče někam do Lesa země nebo na jiné místo, kde si bude myslet, že tam na ní čeká zapomnění. Ale obě moc dobře věděli, že jediné zapomnění je smrt a ta je ještě hodně daleko. Musela by se zabít devětkrát, aby už neožila. S každým ztraceným životem bude vypadat starší.
„ A co říkal?“zeptala se netrpělivě Lindien.
„ Asi nic, co by tě potěšilo.“zavrtěla Ivelin hlavou.
„ Ivelin, já to chci vědět.“řekla rozhodně Lindien.
„ Lindien, já jsem mu slíbila, že ti to neřeknu, ale tobě jsem slíbila, že to zjistím a teď nevím, jestli by nebylo lepší vyplnit jeho přání, protože u tebe nikdy nevím, co uděláš. Jen ti chci říct, že bych byla ráda kdyby si tu zůstala se mnou.“pronesla smutně Ivelin a po tváři jí stékaly slzy.
„ Ivelin, jestli mě nechce, mě to nevadí. Já vím – stejně jako on – jak by to dopadlo a nemám důvod kvůli tomu se někam skrývat nebo utíkat.“
„ Je to složitější.“zašeptala Ivelin do pochmurné místnosti.
„ Jen mi řekni, co ti říkal.“
„ Říkal, že k tobě cítí i něco víc, ale bojí se toho. Protože si myslí, že všechno zkazí. Bojí se, že o tebe přijde a vy už nikdy nebudete takovými přáteli jako jste teď. To mi říkal.“
Lindien stále seděla skroucená na židli naproti ní. V obličeji se jí objevil výraz jistého překvapení, ale také smutku a Ivelin tam našla i něco jako naději a štěstí. Byl to výraz člověka, který neví přesně, co má dělat, protože se bojí, že každá cesta je ta špatná cesta.
Ale pak všechny výrazy zmizeli jako když zhasnete svíčku. Lindien si přehodila přes tvář své světle hnědé vlasy a zmizela do pokoje. Ivelin se na ní dívala s určitým strachem. Rychle dojedla jídlo, které jí sestra udělala a šla se podívat za ní do pokoje.
Když vešla, nikdo tam nebyl. Lindien otevřela okno a utekla. Ivelin polkla. Téměř okamžitě se sebrala a vyskočila z okna. Rozhodla se, že jí půjde hledat. Běžela podle malých kočičích stop, které na zemi už nebyly skoro vůbec patrné. Stopy vedli do ulice, kde bydlel Dinion. Dál Ivelin nešla. Věděla kam sestra asi míří.
Lindien čekala jako kočka u Dinionových dveří. Byla celá od písku, protože v Opelomu už delší dobu nepršelo. Ale přesto si lehla. Někdy v tuhle dobu pro ní chodí. Umínila si, že tu počká aspoň hodinu. Když mu Ivelin včera řekla, že je nemocná, možná ani nikam nepůjde.
Čekala tak asi půl hodiny, když se otevřely dveře. Člověk, který z nich vyšel nevěnoval žádnou pozornost té kočce, která ležela u jeho dveří a tvářila se, že spí.
Lindien ho poznala. Byl to Dinion. Nechala mu asi deset metrů náskok. Pak se rychle proměnila zpátky na člověka. Cítila, jak jí pomalu slézá kůže, jak se tlapky mění na ruce a nohy, jak se jí z kočičího čumáku stává nos a pak se proměnil i zbytek obličeje. Byla to jen chvilka a z Lindien byl zase člověk. Měla i oblečení, které měla na sobě, když se proměňovala v kočku.
Rychle zamířila k Dinionovy. Její nohy nevydávaly na zemi žádný zvuk. Chodila jako kočka. Elegantně a tiše. Dinion se ani neohlédl. Nic neslyšel. Teprve když uviděl něčí stín před sebou zrychlil. Ale ten stín šel s ním a byl stále rychlejší. Nakonec se nervórně otočil, připraven zaútočit.
„ Uff, já se tě lekl. Vyděsila si mě.“oddechl si. Lindien se zasmála.
„ Kam si šel?“zeptala se mile. Dinion začal nervózně pohybovat očima. Lindien to viděla. Už se netvářila tak mile jako když šla za ním. Teď měla na obličeji nechápavý výraz. Skrývala s ním veškerý strach z toho, co by jí mohl říct.
„ Za tebou.“vylezlo z něj nervózně.
Lindien se zamračila. Zavrtěla hlavou. „ Ne, ty si nešel za mnou. Ty si šel někam jinam.“řekla nechápavě. Mezi nimi se rozhostilo ticho. „ Nemusíš mi to říkat jestli nechceš.“dodala po chvíli.
„ To je dobrý. Víš, šel jsem za sestrou. Říkala, že se mnou chce o něčem důležitém mluvit.“
„ Dobře, tak jo. Já jen … jen jsem tě chtěla vidět.“usmála se na něj Lindien a doufala, že zakryje všechen smutek, který se v ní náhle ocitl. Otočila se a chystala se odejít.
„ Počkej!“křikl na ní Dinion.
Lindien se ohlédla.
„ Nešel jsem za tebou, protože mi říkala Ivelin, že jsi nemocná. Já bych přišel dneska, ale později než obvykle.“řekl omluvně.
Lindien jen pokývala hlavou. Pak se zase otočila a beze slova odešla. Ale nezamířila rovnou domů, jak Dinion předpokládal. Šla jen za roh, kde se přeměnila na kočku. Kolem ní za chvíli prošel Dinion. A ona se ho rozhodla sledovat. Běhala kolem něj. Ne přímo, ale různě si ho obcházela. Někdy mu i nabíhala, ale věděla, jam míří. Šel do parku za katedrálu přírody, kde se poprvé seznámili. Seděla tam partička, se kterou se Ivelin baví. Ivelin tam byla taky. Seděla vedle holky, kterou Dinion neustále sledoval. Dokonce měla i pocit, že se mu líbila.
Měla tmavou pleť a černé zvlněné vlasy. Byla o něco málo vyšší než Ivelin ale o moc to nebylo.
Lindien se naposled podívala na sestru. Seděla vedle Adriase a povídala si s ním. A potom seskočila ze svého úkrytu. Ještě jednou se na ně ohlédla doufaje, že jí Ivelin nezahlédla. Nikdo jiný nevěděl jak vypadá, když se promění do kočky. A pak odešla domů.
Okno bylo ještě otevřené. Tak se ani nenamáhala otevíráním dveří. Jen skočila oknem do svého pokoje a tam zůstala.
„ Lindien co to děláš?“vtrhla do pokoje Ivelin.
Lindien spala. Teď jen vylekaně zvedla hlavu, ospale se podívala na sestru. „ Co dělám?“zeptala se pomateně.
„ Proč si tam byla? Proč si ho sledovala?“vyjekla na ní Ivelin.
„ Chtěla jsem vidět, jestli mi nelže.“pronesla ospale Lindien a položila hlavu zpátky na polštář.
„ Co ti říkal?“
„ Říkal, že jde za svou sestrou a já mu to nevěřila. Ivelin, ty to víš, byla to jeho sestra?“ptala se zoufale Lindien.
Ivelin se na ní bezmocně podívala. Zavrtěla hlavou. „ Není to jeho sestra.“
Lindien jen pokývala hlavou a položila jí na polštář. Po tváři jí za chvíli začali stékat slzy.
Někdo zaťukal na dveře. Ivelin šla beze slova otevřít. Před dveřmi stál Dinion.
„ Je tu Lindien?“zeptal se.
„ Jo, je tu.“řekla Ivelin aniž by si uvědomila, že ho teď sestra asi nebude chtít vidět.
„ Můžu dál?“zeptal se rychle. Vypadal, že s ní chce mluvit o něčem naléhavém.
Ivelin jen přikývla a pustila ho dovnitř. Dinion šel rovnou k Lindien do pokoje. Na podlaze zanechával znatelné stopy, jak byl těžký. Prudce otevřel dveře. Lindien v pokoji nebyla. Místo ní seděl na pokoji její oblíbený tygr. Varovně zasyčel, když Dinion vešel dovnitř.
„ Lindien, chci si s tebou promluvit.“říkal a zavíral za sebou dveře. Pak se podíval na tygra. Měl hlavu nahnutou na stranu, rozšířené zorničky a se zájmem ho sledoval.
„ Chováš se jako dítě.“napomenul jí.
Tygr zařval.
Dinion se choval jako by se nic nestalo. Bezstarostně si sednul na zem vedle postele. Bál si sednout na postel, protože by mohla prasknout. Nedbal varování zvířete. Jen se na něj podíval. Tygr měl teď vyceněné zuby a zaujímal útočnou pozici.
„ Podívej se, jestli si spolu máme promluvit možná by bylo lepší, kdyby ses poměnila zpátky na tu milou krásnou holku, jakou znám.“pokračoval neúprosně Dinion.
Lindien tomuto útoku skutečně podlehla. Než si uvědomila, co vlastně dělá, už byla člověkem. Seděla na posteli, v očích se jí leskly slzy a připadala si hrozně slabá. Už jenom to, že se proměnila ve člověka na pouhou žádost. Sice to byla žádost člověka, na kterém jí záleží, ale to pořád nic neznamenalo. Dívala se na něj a čekala, o čem vlastně bude chtít mluvit i když to věděla.
„ O čem si chceš promluvit?“zeptala se po chvíli.
„ Proč mě sleduješ?“
„ Cože? Jak sleduju?“
„ Dneska, když jsem ti řekl, že jdu za sestrou a řekl jsem ti, že přijdu později. Musela si se proměnit v kočku a sledovat mě. Vím to, protože jsem tu kočku viděl. Běhala kolem mě a seskočila v parku ze stromu, když jsem tam byl. A neznám nikoho jiného, kdo by se uměl proměnit v kočkovité šelmy. Vím, že ti Ivelin řekla o našem rozhovoru.“řekl. V jeho hlase bylo slyšet napětí i hněv. Možná tam bylo i něco jako záchvěv lásky, kterou tak obratně skrýval.
Lindien těkala očima po místnosti. Bála se podívat do těch jeho. Bála se toho, co by tam mohla spatřit. Hlavu měla skloněnou a nechala slzy volně téct po obličeji. „Řekla mi o něm-‘‘
„ Tak proč si mi to neřekla sama?“přerušil jí Dinion.
„ Asi proto, že jsem se bála zrovna tohohle rozhovoru. A taky toho, jak to vlastně dopadne.“
„ Ale už to dopadlo. Dopadlo to přesně tak, jak jsem si to nepředstavoval. Ty se mi teď začneš vyhýbat asi jako každá holka. A postupně se přestaneme stýkat. Bál jsem se toho, že se přesně tohle stane. Ani nevíš, jak moc bych si přál tohle smazat, ale nejde to. Připomínat si to budeme oba.“řekl smutně Dinion.
„ Ale ty víš, že to takhle být nemusí, tak proč by sme to spolu nemohli zkusit?“
„ Protože by to mohlo dopadnout ještě hůř než to je teď.“řekl zasněně a vstával ze země. Zamířil ke dveřím, ale najednou se zastavil, „ Omlouvám se za to, jaký jsem, ale každý někdy udělá chybu.“dodal a odešel.
Lindien se zhroutila na postel. Pochopila, co mělo být to horší. Ona byla nesmrtelná a pokud by jim to opravdu vydrželo, pak by to byla ona, která by začala trpět jako první.
Když vešla do pokoje Ivelin asi o hodinu později, na posteli dřímala Lindien v podobě tygra. Ivelin nechala dveře otevřené a sedla si na zem vedle postele se spící šelmou. Pohladila ho po hlavě. Věděla moc dobře, že teď už Lindien nemá sílu na ní zaútočit a i kdyby tu sílu našla, tak teď spala. Pohladila obří zvíře po hlavě a pak zase odešla.
Lindien se probudila někdy uprostřed noci. Byla tma a do svítání bylo daleko. Proměnila se v člověka a usedla za svůj psací stůl. Rozsvítila si svíčku a namočila si brk v inkoustu, vytáhla papír ze šuplíku a začala psát. Nejprve napsala Ivelin omluvný vzkaz: „ Byla bych tu s tebou ráda sestřičko, ale nesnesla bych pohled na jeho přítelkyni a ani na to, jak postupně všichni kolem mě umírají. Mám tě ráda. Lindien.“ Vzkaz zatím nikam nenesla. Jen ho nechala položený vedle sebe. Pak se pustila do psaní dalšího dopisu.
„ Dinione, pokud s tebou nemůžu být ani jako pouhá přítelkyně, odsuzuješ mě na život v samotě. Nevadilo by mi to pokud bych si nezvykla na tvou přítomnost. Ty jsi byl můj jediný přítel a tak se nemůžeš divit, že jsem byla ochotna obětovat náš dosavadní vztah jen kvůli vzdálenému snu, protože lásku už jsem necítila hodně dlouho. Teď jsem ji ucítila a zase to dopadlo špatně. Nemůžeš předpokládat, že tu zůstanu pokud na to mám zapomenout. Sbohem.“
Oba vzkazy si po sobě ještě několikrát přečetla, ale nic nezměnila. Uklidila stůl a odešla. K dveřím od Ivelinina pokoje dala vzkaz pro sestru a pak odešla. Odešla na vždy z jejich domu s vědomím, že už se nevrátí.
Šla kolem katedrály Země, kolem parku, kde udělala svou největší chybu a pak zamířila k domu, kde bydlel Dinion.
„ Lindien! Lindien počkej!“zaslechla, jak za ní volá nějaký hlas. Byl jí povědomý. Rychle se otočila a běžel za ní Adrias. Jeho bílá kůže se leskla v Opelomské noci. Musel vědět, co udělá.
„ Neodcházej. Tvá sestra tě miluje víc, než cokoliv jiného. Vzdala by se všeho jen kdyby si tu byla s ní. Bude tě potřebovat. Udělej to pro ní.“
„ Adriasi, já nemůžu. Už mě nebaví se koukat na to, jak všichni kolem mě umírají a jen já zůstávám mladá. Zůstala bych tu, kdybych se nepohádala s Dinionem, ale stalo se to a pro mě je teď útěk jediným osvobozením.“
„ Lindien, tohle není řešení. Nikde nenajdeš zapomnění pokud to s ním nevyřešíš.“naléhal Adrias.
„ Já s ním nechci nic řešit. Mám pocit, že to udělal jen proto, že mě chtěl zlomit, chtěl vědět, co bych udělala. Myslel si, že se mu začnu vyhýbat jako ostatní holky, ale teď zjistí, co udělám.“
„ Dělej jak myslíš, ale když to tu opustíš, už tady na tebe nikdo čekat nebude. Dinion zemře a Ivelin bude sice smutná, ale její smutek se za chvíli promění v hněv. Už tady nikdy nebudeš mít domov.“přemlouval jí dál vytrvale Adrias.
„ Adriasi, já tady nikdy neměla domov. Někdy nejsou řešení jednoduchá, někdy je sbohem tím jediným řešením.“pronesla tiše do noci, otočila se a odešla. Nechala Adriase za sebou. Pak jen dala k Dinionovým dveřím dopis a odešla dál do noci.