Catella 2. část

Anotace: Probuzení na neznámém místě, ale mezi tvory více než známými...

Vrčení se mi ozývalo zpoza zad. Chtěla jsem se otočit, abych zjistila, kdo měl tu smůlu rušit mě ve spánku, ale než jsem to stihla udělat, něco mě srazilo k zemi. Ucítila jsem pro mě ten nejodpornější pach – upír! Ovšem na obranu bylo pozdě.
‚Jak jsem si, sakra, mohla nevšimnout, že se ke mně blíží upír!‘ nadávala jsem si v duchu. Potom jsem už pouze cítila upíří tesáky v mém krku…

‚Tak tohle je smrt?‘ Tohle byla má první myšlenka, když jsem už začala jakž takž vnímat.
‚Jsem v pekle.‘ prolétlo mi hlavou. Nebylo to tak špatné, peklo jsem si představovala jako tmavou jeskyni bez východu, která je ukrytá hluboko pod zemí a je tam děsné vedro. Tam, kde jsem se právě nacházela, byla docela příjemná teplota (i když za to možná mohly mé vlkodlačí geny), i přes zavřená víčka jsem viděla, že tam bylo světla dost. Já sama jsem ležela na něčem měkkém – postel! Vynález moderní doby, se kterým jsem neměla tu čest se setkat už nějaký ten pátek. Skoro bych řekla, že jsem v nebi. Kdyby to nemělo takový docela velký háček, a to všudypřítomný upíří pach, při kterém mám sto chutí vyzvracet i oběd z minulého týdne. Pak jsem konečně uslyšela hlasy, hodně hlasité a hlavně naštvané.
„Co vás to, proboha, napadlo! Přitáhnout domů vlkodlaka!“ ječel na někoho mužský hlas. Určitě by to byl nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela, kdyby neměl volume na maximum.
„Ale prosím tě, to jsme ji tam měli nechat?“ zeptala se o něco klidnějším tónem jakási žena.
„Ne, měli jste ji zabít! Je to vlkodlak a my upíři, lovec a kořist, vždyť nás zabije!“ slyšela jsem opět toho muže. To měl teda pravdu, s tím zabitím.
„Nezabije.“ odpověděl další hlas, který byl hodně hluboký a naháněl husí kůži. Chtěla jsem majitele toho hlasu vidět, tak jsem pomalu otevřela oči.
„Probouzí se.“ tento hlas byl stoprocentně ženský.
Uvědomila jsem si, že jsem v lidské podobě. Rychle jsem se vyšvihla do sedu, ale to jsem neměla dělat, jelikož mi okamžitě začala třeštit hlava a ozývalo se mi v ní podivné a pro mě neznámé hučení. Ihned jsem padla zpátky na záda.
„Zkus to ještě jednou a pomaleji.“ poradil mi hlas, který jsem slyšela jako první. Radši jsem ho poslechla. Stále jsem ale přemýšlela nad tou bolestí hlavy, vždyť jsem vlkodlak, i kdyby mi někdo rozmlátil lebku lopatou, za minutu by to nebylo poznat.
„Kde to jsem?“ zeptala jsem se zmateně a konečně úplně otevřela oči. Byla jsem v nějaké místnosti se žlutě natřenými stěnami, všude podél stěn byl rozestavěný nábytek a za oknem jsem viděla stromy, tedy ten dům se nacházel v lese.
„U nás doma, bohužel“ zavrčel ten hluboký hlas a já okamžitě šlehla pohledem tím směrem, odkud ten zvuk přicházel. Stál tam asi dvacetiletý kluk vysoké a mohutné postavy, s krátkými čokoládově hnědými vlasy. Už jen jeho vzhled vzbuzoval respekt.
„Našla jsem tě na lovu. Promiň, spletla jsem si tě s obyčejným vlkem. Že jsi jiná mi došlo, teprve když jsem ti nemohla vysát krev.“ řekla menší dívka z druhé strany místnosti. Byla to blondýnka s polodlouhými vlasy a veselým úsměvem, mohlo jí být nanejvýš osmnáct, ani to ne. Avšak mé nejhorší obavy se potvrdily – byla jsem v domě plném upírů. U dveří naproti sedačky, na které jsem seděla, stáli ještě další tři upíři. Vysoký kluk s podobou Brada Pitta zamlada, žena kolem třicítky a asi stejně starý muž. K mému údivu byli všichni ledově klidní, jako by proti nim neseděl jejich jediný nepřítel, proti kterému žádný upír nemá šanci.
Rychle jsem je všechny přelétla pohledem, ale potom mě upoutalo něco jiného. Měla jsem něco těžkého na ruce a při bližším ohledání jsem zjistila… byl to stříbrný náramek! Pěkně hrubý, stříbrný náramek, ten nesundám, ani kdybych chtěla. Rozhodně to hodně věcí vysvětlovalo, jestli se říká, že alkohol je metla lidstva, tak stříbro je metla vlkodlaků. Pokud se stříbro dotýká naší kůže, vysává z nás naši sílu a my se stáváme obyčejnými lidmi. Naše smysly otupí, síla a rychlost se ztratí, nemůžeme se přeměnit. Hodně upírů má rádo, že než vlkodlaka zabijí, nechají ho pokusit se utéct. Se stříbrem na těle. Šance na záchranu je minus dvacet procent. Zalila mě vlna děsu a paniky, tak tohle je vážně špatné.
„Hele, možná jí můžeme najít kamaráda a založit chovnou stanici. Kolik si myslíte, že se platí za štěně vlkodlaka?“ zeptal se přítomných Brad Pitt. Střelila jsem po něm vystrašeným pohledem, který trval jen setinu vteřiny, hned nato se na mém obličeji objevila ledová maska.
‚Tak volný chov, jo? To tedy ne!!!‘ řekla jsem si v duchu a hned mě napadlo, jak odsud zmizet. Možná, když se mi je podaří naštvat, tak mě zabijí. Rozhodně lepší nechat se zabít než jim dělat domácí zvířátko.
„Vlkodlaci se nerozmnožují, pokud to nevíš, ty pako.“ vyjela jsem na něj ostře. Nečekal takovou reakci a škubl sebou, a nebyl jediný, vysoký svalovec udělal to samé.
„Cos to… Jak se opovažuješ!“ vřískl na mě ten kulturista. To jsem si zaprvé nedala líbit, žádný prašivý upír se mnou takhle mluvit nebude, a zadruhé se mi dařil můj plán ‚Naštvi a buď zabita.‘
„A co ty po mě ječíš?“ vztekle jsem na něj zasyčela. „Abys věděl, slyším dobře, no a bavit se s tebou budu možná až tehdy, kdy tvé IQ překoná hranici inteligence támhletoho živočicha!“ ukázala jsem prstem na mouchu líně poletující u okna. Říct tohle někdo mně, sbírají ho po zemi čínskými hůlkami. Doufala jsem, že svalovec má stejnou reakci.
„Ty jeden smradlavek čokle, takhle se mnou mluvit nebudeš!“ odvětil mi jedovatě a než jsem se nadála, letěla jsem místností a zabrzdila se o stěnu. Myslím, že jsem slyšela popraskat pár kostí, bolest v celém těle tomu nasvědčovala. Raději jsem zůstala jen tak ležet a čekala na pokračování.
„Tak to by stačilo!“ zahřměl Pitt ode dveří. Nejstarší upíři už dávno opustili místnost, nejspíše nechtěli být svědky krocení vlkodlaka.
„Copak to nechápeš? Chce tě vytočit, abys ji zabil. Ale tu radost jí samozřejmě neuděláme!“ vysvětlil potěšeně, připomínal mi dítě o Vánocích.
„A docela se jí to daří.“ zavrčel svalovec.
„Líbí se mi, za kolik mi jí prodáš?“ zeptal se Pitt.
„Tvoje auto a tři pumy.“ odpověděl svalovec.
‚Cože, tak málo?‘ proběhlo mi, naprosto iracionálně, hlavou.
„Beru, tu máš.“ mrštil po svalovci něčím kovovým, nejspíše bych to tipovala na klíčky.
„Super, konečně pořádný bourák! Miláčku, jdeš se projet?“ hodil širokým úsměvem po blondýnce. Ta se však tvářila jako bůh pomsty a zabíjela pohledem, jako jediná však netoužila zabít mě. Ráda bych věděla, co ji tak naštvalo.
„Máš pocit, že ano?“ vyjela na něj naštvaně, oba upíry přejela zhnuseným pohledem, na mě se podívala soucitně?, potom se otočila a vypochodovala z místnosti.
„No a ty půjdeš se mnou. I když… asi ne.“ hodil po mě Pitt kyselým obličejem. Potom se ke mně sehnul a s výrazem, jako kdyby vynášel zvířecí exkrementy, mě ne zrovna něžně hodil na své rameno. V duchu jsem zavyla bolestí, ale nahlas jsem ani nesykla. Takovou radost jim neudělám.

Prošli jsme, tedy spíše on prošel a já se pronesla, přes dvě dlouhé a tmavé chodby. Jako vlkodlak bych byla v klidu, ale teď jsem neviděla ani metr před sebe. Nakonec jsme zastavili u těžkých dřevěných dveří, které bez sebemenších problémů otevřel a vešel. ‚Jeho pokoj.‘ došlo mi. Pohodil mě do kouta, kde jsem se sbalila do klubíčka, sám se posadil na postel a začal poslouchat muziku. Rap. Snesla bych všechno, jen ne rap. Jako by to vycítil, přidal hlasitost a podíval se na mě pohledem ‚Já jsem král a ty nic.‘ Radši jsem byla zticha, pro dnešek mi to stačilo a navíc mě nesnesitelně bolela ruka a nos, který mi krvácel. Doufala jsem, že je to donutí mě zabít, ale měli až nepěkně dobré sebeovládání.

Po dvou hodinách Pitt muziku vypnul, konečně, a potom mě sjel pohledem. Já za celé dvě hodiny nezměnila pozici, stále jsem seděla opřená o stěnu.
„Je mi to líto, ale musím tě opustit. Úžasně voníš a stála jsi mě mé nejlepší auto, takže bych tě nerad zabil.“ řekl mi s ledovým klidem a odešel z místnosti. Já se stále ani nehla, ale přeci jenom se něco změnilo. Pochopila jsem, že mě jen tak brzy nezabije.