Bouře nad Melétií - část 2.

Anotace: Když udrží město do svítání, můžou přejít do útoku... ; Pustil jsem svou fantasii úplně ze řetězu. Snad se to dá číst. Posuďte.(Kamarádka mi říkala, že jí to připadá spíš jako úryvek z nějakýho delšího příběhu a má pravdu, ale pořád je to víc povídka.)

„Máme velké ztráty.“, pohlédl Asilus rozzuřeně na Valvacala „Jedna z našich mála lodí se právě potopila. Ti upíři, prý tak silní a nesmrtelní, padají jak mouchy. Padesát lidí z mého elitního pluku bylo na té lodi!“
„Je to Ilkala.“, opomíjel Valvacal jeho rozčilení.
„Jak Ilkala, musíme přehodnotit způsob útoku. Takové ztráty nebudou!“
„Já něco takového čekal. Nemohl jsem doposledka zjistit, který mág na té lodi plul. Její moment překvapení právě skončil. Můj čaroděj proti ní samozřejmně nemohl mít žádnou šanci. Ona chápe temnotu mnohem lépe, než ji chápe nějaký černokněžník. Hodně nesmrtelným jejich nesmrtelnost právě skončila. Vím.“ malinko se pousmál „Nyní se po šest seti letech konečně neskrývají. Volnost a svoboda můžou být bolestné.“
Asila často rozčilovala Valvacalova netečnost. Jako by ho ani nezajímalo, jestli bitvu vyhrají nebo ne a kolik jeho nebo Asilových lidí umře, než zjistí něco o jakémsi čaroději. Procedil skrz zuby:
„Ptám se, co budeme dělat nyní?! Neselžou tvoji mágové zase?“
„Byli informováni. Další lodě vydrží. Ilkala nemůže být navíc všude. Neboj.“
„Ale hodně mých lidí kvůli ní může ještě padnout. To nepřipustím!“
„Můžeme útok osobně podpořit. Jak jednoduché. Co říkáš?“, navrhl Valvacal.
„Najdeme ji a zneškodníme!“
„Ano.“, přikývl Valvacal „Já si vezmu svoje nejlepší lidi a ty také. Dovedeme ji ale na naši loď živou. Má v sobě ohromný potenciál. Ten bude využit k upevnění nového císařství.“
„Ta radši zemře, než by nám sebemíň pomohla.“, namítl Asilus.
„Já vím.“, usmál se znovu Valvacal „Já jí nedovolím zemřít. Bude pomáhat dobru naší věci, na věky.“
„Ano. Zbavíme svět rozdílů. Zbouráme falešné Ideály!“, dodal Asilus.

*

Mnozí byli v šoku. Císař Asilus bojoval se svými vojáky. Nekromant před jejich vyloděním neseslal žádnou kletbu, aby jim pročistil cestu. Skryli se za velkými pevnými štíty. Rychle se rozestoupili do řady. Ta se k obráncům pomalu blížila. Před místem, kde byly skryté kádě s olejem, zastavili.
„Co se děje?“, zeptal se Asila plukovník.
Asilus nevěděl, co ho varuje. Ty zdi uličky v něm vyvolávaly takový divný pocit. Řekl:
„Uvnitř můžou být další střelci.“
„Jaké jsou vaše rozkazy můj pane?“, zeptal se plukovník.
„Ty a dalších pět půjdete dovnitř se mnou.“
„Ano pane.“
Vyšli podél zdi. První šel Asilus. Hned je zasypal proud šípů. Jako by se všechny Asilovi vyhýbaly. Ostatní se kryli štíty. Vešli dovnitř. Prošli celý dům. Nikde nic. Přes to Asilus věděl, že tu někdo je. Nakonec vyšel na střechu. Vystřelily na něj dva šípy současně. Rozmazal se v šedou čmouhu. Najednou stál před útočníky. Probodl je během okamžiku. Rozhlédl se a uviděl další na ostatních střechách. Pochopil, čeho se bál. Než zvedli luky, stál na další střeše a usekl jim hlavy. Když tady zlikvidoval obranu, skočil dolů a zařval:
„Vpřed!“
Nečekal, až se jeho vojáci přesunou. Vběhl mezi obránce a rozséval tam zkázu sám.

*

Z rozbořených hradeb vyšly tři černé postavy. Další upíři? Ptali se v duchu všichni. Namířili na ně luky. Když se neznámí víc přiblížili, vylili na ně ze střech hořící olej. Čekali, že uvidí hořící těla. Tři šli v plamenech dál. K něčemu takovému obránci pokyny neměli. Začali utíkat. Plameny se k nim natáhly jak pařáty a pohltily je. Valvacal a jeho dva čarodějové vyšli z ohně a odbočili do další ulice bez spáleného jediného vlasu.
„Tím směrem je Ilkala.“, ukázal „Právě ji obkličuje několik upírů. Trochu ji unaví. Buďte opatrní. Pamatuje víc než vy i upíři. Vy mě jen podpoříte. Získáme ji živou. Proto jdete se mnou. Opakuji.“
Nic neříkali. Pokračovali dál.

*

Viděli za rohem dva upíry. Erich po něm hodil hořící olej. Okamžik na to stál upír před ním a utrhl mu ruku. Tom po něm hodil svým olejem. Zapálil upíra ale i Ericha. Než stačil pocítit lítost, že obětoval svého druha, stál před ním jiný upír. Zvedl ho a hodil s ním, jako s hadrovou panenkou. Pochroumal mu levou ruku a při dopadu si ošklivě narazil koleno. Upír ho znovu zvednul. Díval se mu do očí pohledem, z kterého mrazilo. Tom rychle vytáhl dýku a zabodl mu ji do oka. Upír ho pustil na zem. Tom zvedl svůj meč a usekl mu hlavu, pak i druhému, který už pomalu vstával, nakonec Erichovi, aby ho zbavil utrpení. Vztekle meč odhodil. Vůbec z toho vítěztví radost neměl. Uslyšel další kroky. Ten smutek rychle odezněl. Neměl čas uvažovat nad tím, co se z něj stává. Zpoza rohu vyšlo pět císařských. Hned zvedali luky. Zvedl meč a kulhavě utekl za roh. Tam se proti němu ze tmy vynořil další císařský. Hned vykrýval ránu mečem. Za ní následovaly další a další s ohromnou rychlostí. K tomu ho spaloval fanatický pohled. Tom se zmohl na jeden výpad. Při tom do něj vrazil váhou svého těžkého těla. Přimáčkl ho ke zdi a praštil pěstí do spánku. Při tom mu pochroumanou rukou i kolenem projela křeč. Přemohl bolest. Ustoupil o krok zpět. Rozsekl ho na půl, než se vzpamatoval z rány. V tu chvíli vyběhli ostatní císařští zpoza rohu. Rozběhl se pryč od nich. Slyšel jak napínají tětivy luků. Věděl, že prchá zbytečně, přes to se nevzdával ani teď. Ozvala se rána a celou ulici ozářil žlutý záblesk. Otočil se. Mezi černými kouřícími těly uviděl Ilkalu.
„Jaká je situace?“, zeptala se ho hned.
„Na východě a jihu je proražená obrana. Víc nevím. Mimochodem, díky.“
„Pojď sem.“, řekla.
Chvíli nad ním zaříkávala. Noha i rameno ho přestaly bolet. Pak se ho zeptala:
„Tam jsem viděla dva mrtvé upíry. Kdo je zabil?“
„Já.“, řekl Tom.
„To mám pak možná taky šanci, když tys zvládl dva upíry. Z jedné strany jde ke mně Asilus a z druhé Valvacal. Utíkej ode mě pryč.“
„Já tě tu…“, nedořekl Tom.
„Vypadni! Ty se mnou nepřežiješ ani chvilku! Hned!“, strčila do něj.
Nic neřekl. Běžel pryč. Nemusel se stydět, že utíká. On byl proti císaři i prokletému jen malým hmyzem. Znal svoje hranice, proto také ještě žil.

*

K baronu Sirianovi přišla zpráva o dvaceti vojácích, kteří se probíjí všemi obranami jak lavina. Prý je mezi nimi císař. Prý skutečně vládne děsivými silami. Pověry, pomyslel si baron. Žádné síly. Jen dokonalí válečníci. Toto je moje poslední šance. Vzal šedesát nejlepších mužů a zastoupili jim cestu. Na střechy rozmístili dvacet lučištníků.
Asilus se vztekle podíval na Sirianův pluk. Stál v cestě mezi nimi a Ilkalou.
„Na střechách jsou lučištníci. Rozptylte se a obkličte je!“, vydal rozkaz.
Sirian sledoval. Jak se Asilův pluk rozpadl. Sám Asilus k nim šel pořád rovně.
„Střelci! Palte na Asila!“ Zařval.
Jediný šíp se Asila nedotkl. Ten zvedl v obou rukách bíle zářící meč. Objevil se mezi Sirianovými vojáky. Bílá čepel se míhala a nejlepší vojáci padali jeden vedle druhého. Zpoza rohů ze všech stran vyšli Asilovi vojáci. Nikdo nedokázal vzdorovat jejich tvrdosti a fanatismu. Sirian sledoval, jak se vše hroutí. Lučištníci nemohli v tom zmatku střílet, protože by zasáhli i svoje. Asilus rozmetal muže kolem Siriana. Ten se mu marně pokusil vykrýt ránu. Asilus ho sekl do břicha. Nechal ho smrtelně raněného klečet a zaútočil na dalšího.

*

Ilkala kličkovala v ulicích. Cítila, jak se k ní Valvacal se svými nekromanty přibližuje. Cestu jí zastoupili císařští vojáci. Vypustila na ně desítky střepin rychlejších než šípy. Popadali k zemi. Snažila se šetřit silami. V další ulici viděla, jak Melyteiský voják zbytečně utíká před černým tvorem s blanitými křídly. Netvor ho zvedl do vzduchu a pustil na zem s rozkousnutým krkem. Pak se upír ohlédl, zasyčel a uletěl. „Jak vydržíme do rána? Dnes ještě ne. Tak lehce se já ani město nevzdáme.“ Bojovala se svým strachem. Dál přemýšlela. „Valvacal ze mě chce udělat svůj přízrak. Nepoužije na mě všechnu svou sílu. Možná mám naději.“ Byla rozhodnutá radši zemřít, než se nechat zajmout. Něco podobného už dřív zažila. Před stovkami let tu byl jiný Nesmrtelný. Valvacal byl ale horší. Během úvah na ni zaútočil ten upír, který před ní uletěl. Snesl se střemhlav dolů. Vteřinu před tím ho stačila vycítit. Uskočila. Drápy jí potrhaly na štěstí jen plášť. Znovu uletěl rychle jak vítr. Tyhle staré vzpomínky ji přepadaly stále častěji přes to, že věděla, jak jsou někdy nebezpečné. Konečně v sobě našla dost odvahy. Zastavila a čekala na zatraceného.
Jak tu stála, měla pocit, že se čas zastavil. V tmavých ulicích se válela hustá šedá mlha. Křik a rány se rozléhaly s ozvěnou. Svým vnitřním zrakem vnímala kletby temnoty, strach, smrt. Slyšela bít svoje vlastní srdce. Všechno v ní volalo po útěku. Tři postavy se vynořily ze tmy. Cítila, jak se síly začínají chvět. Vycházelo to z Valvacala. Zastavili na deset kroků od ní. Oba černokněžníci vypadali mnohem starší než prokletý. V následujícím okamžiku zaútočili všichni současně. Valvacal seslal proud rudého ohně, druhý ji zaplavil blesky, třetí se ji pokusil srazit na zem. Vše dokázala zastavit. Valvacalovy prsty se hned po té staly černými chapadly. Při tom na ni zaútočili nekromanti. Kletby nekromantů zastavila, Valvacalova chapadla však ne. Celou ji omotaly. Ona ale nepotřebovala koncentrovat energii do rukou jako méně zkušení. Chapadla se rozpadla, až opadala Valvacalovi i kůže z dlaní. V ten okamžik znovu zaútočili nekromanti. Nyní jejich kletby dokázala obrátit zpět na ně, protože seslali stejné. Oba se roztekli. Měla neuvěřitelné štěstí, že udělali tak velkou chybu. V následující vteřině měl Valvacal ruce zdravé. Klasickou netečnost v jeho očích vystřídalo odhodlání srazit ji do kolen. Zasypával ji proudem kleteb. Půda pod nohama jí praskala, jak byla chvíli zmrzlá a hned následně zaplavená ohněm. S vypětím sil kolem sebe udržovala ochranu. Odhodilo ji to na druhý konec ulice. Na místě, kde stála, byla teď pěti metrová díra. Při dopadu jí nohou projela prudká bolest. Nejspíš si ji zlomila. Neváhala. Zatnula zuby a natáhla ruku k Valvacalovi. Nic neudělat znamenalo stát se na věky jeho přízrakem. Poprvé použila sílu temnoty i přes svoje přesvědčení. Myslí nahmatala to něco chladného a slizkého. Spojila to se sílou země. Zdi kolem Valvacala se začaly hroutit. Země praskala. Ve chvíli, kdy k ní natáhl ruku, ho letící kvádr přimáčkl k zemi. Pak se na něj vše zhroutilo. Porušila šest set let starou přísahu, ale ubránila se. Vydat ze sebe o trochu víc síly, tak ji to vysálo. Upadla do bezvědomí bolestí i vyčerpáním.

*

Z jižní části města byly vidět záblesky a slyšet rány. Tom se tam vydal. Snad už nechtěl žít. Chtěl potkat Valvacala. Císařské za cenu velkých zrát zatavit šlo, upíry ani Asila však ne. Všechno bylo marné. Přišel mezi trosky zahalené prachem.Málem o Ilkalu v té tmě zakopl. Jestli šlo v té tmě posoudit, byla bledá, jako mrtvá. Ruce měla studené. Odtáhl ji k lékaři. Ten nahmatal slabý tep. Hned jí rychle přidělal dlahu a řekl:
„Uvidíme, třeba přežije.“
Hned na to odběhl k dalšímu raněnému.
Možná by jí trochu pomohl dryák, napadlo Toma. Chystal se rozběhnout, ale uviděl jít klidným krokem šedého koně. Táhl za sebou mrtvého jezdce. Vytáhl mrtvole nohu zapletenou z postrojů. Tělo žuchlo na zem. Tom nasedl na koně a uháněl k jejich lodi. Tam našel Ilkalinu poslední lahvičku s dryákem. Byla jí jen půlka. Upíjela, pomyslil si. Vrátil se zpět. Klekl si k ní. Dýchala jen slabě. Na první pohled vypadala, že je už mrtvá. Svlažil jí dryákem rty. Nehýbala se. Zkusil to znovu. Nic. Když to udělal po páté, nějaká kapička jí přece stekla do žaludku. Nepatrně se zavrtěla. Nalil jí do úst malinký doušek. Ještě ve spánku ho polkla. Chvíli na to otevřela oči. Dobu hleděla prázdným pohledem do stropu.
„Zastavila…“, zašeptala slabě. Nedořekla.
„Dryák.“, zašeptla znovu.
Musel jí ho pomalu lít do úst. Pak zvedla ruku a nalila do sebe zbytek.
„Zastavila jsem ho, ale žije. Valvacal. Je slabý. Musím ho dorazit. Nyní bude zranitelný. Ta šance se už nevrátí.“
„Co chceš dělat? S bídou mluvíš?“, nechápal Tom.
„Sežeň mi hůl, ať můžu jít.“, zašeptala Ilkala. „S každou tvou zbytečnou otázkou jsou moje i vaše šance menší. Rychle.“

*

Probudil se rozdrcený a pohřbený kameny. S vypětím sil trosky nad sebou rozmetal. Jeho rozdrcené tělo se složilo dohromady děsivě rychle. Nezůstala pod ním jediná kapka krve. Byl nyní slabý i zranitelný jak smrtelník. Belhal se ke kraji města. Kůži měl bílou a svraštělou. Byl zcela vychrtlý. Cáry zaprášeného oblečení na něm visely. Inkoustová tma mu nevadila. V proudění sil rozeznával detaily všeho jasněji než zrakem. Viděl současně za sebe i skrz zdi. Potřeboval rychle obnovit svou sílu. Jestli se vrátí Ilkala, bez námahy ho dorazí. Nemohl nikoho ze svých myšlenkou kontaktovat ani nahlížet na dálku. Mohl se jen belhat dál. Neměl kde vzít sílu. Všichni z ulice během jejich souboje utekli. Prostě zoufalá situace. Uslyšel zvuk boje. Meletyiští ustupovali před císařskými. Za rohem rychle skládali novou barikádu. Císařští byli kousek od nich.
„Pomoc!“, zavolal Valvacal na Meletyiské tím nejzbědovanějším hlasem, s kterým jste prostě museli soucítit.
Přiběhl k němu nejnižší důstojník. Vyhrkl:
„Rychle mluv. Co je?“
„Jsem vyčerpaný.“ zanaříkal nešťastně Valvacal. Málo kdo znal jeho obličej. Nyní navíc vypadal úplně jinak. Podobal se vychrtlému starci, přesněji mrtvole vychrtlého starce. Pohlédl vojákovi do očí. Viděl v nich lítost. Chytil ho rukama za spánky. Cítil jak energie jeho života přetéká do něj. Nebyla to životní síla z krve, kterou sají upíři. Byla to duše. Na zem dopadlo bledé tělo s prázdným pohledem. Valvacalova kůže dostala znovu zdravou barvu. Byla znovu hladká, mladá. Jeho obličej vypadal opět tak mile.
„Smrtelníci, pořád stejně hloupí a naivní.“, zasmál se sám pro sebe.
Pořád byl hladový. Vydal se k ostatním vojákům.

*

Tom našel Ilkale dlouhou hůl.
Podívala se mu do očí. Poprvé ji viděl nejistou. Zdráhavě řekla:
„Potřebuji někam doprovodit a ochránit.“
Tom přikývl.
Ilkala se behlala, jak nejrychleji dokázala. Šetřila poslední síly. Neodvážila se potlačit kouzlem bolest. Při došlápnutí jí stekla slza. Slyšeli pochodovat císařské. Schovali se ve stínech. Obsazovali město nyní takřka bez odporu. Když vojáci přešli a všude bylo opět ticho, pokračovali dál.
„Co chceš dělat?“, zašeptal Tom.
„Vyléčit se a zabít Valvacala, dokud je to ještě možné.“ odpověděla.
„Vždyť sotva jdeš.“ divil se Tom.
Nic mu na to neřekla. Měl z toho špatný pocit. Na nic se ale dál neptal. Museli být ve střehu. Proto radši mlčel. Došli do parku na náměstí.
„Nech mě tu a utíkej pryč nebo tě mé léčení zabije. Vrať se k obraně.“, řekla.
Na nic se neptal. Uzdravit se bez síly bylo nemožné. Přes to jí věřil. Utíkal pryč.
Ilkala znovu nahmatala myslí sílu temnoty. Vtáhla ji do svého nitra. Sama se stala rozkladem. Tráva kolem ní uschla, stromy, všechno hynulo. Začala ji zaplavovat nová vitalita přirozenější než z dryáku. Stromy skrývaly ptačí hnízda, tůňka zlaté rybky. Vše zemřelo a ona se uzdravovala. Získávala novou sílu. Nezhojitelnou zlomeninu měla opět srostlou. Znovu ze sebe temnotu vypustila, jinak by strávila i ji. Stála nyní v mrtvé pustině. Cítila se hrozně. Zapudila v sobě výčitky. Zahodila hůl a strhala si z nohy dlahu. Spěchala k Prokletému. Nahlížela, jak právě vstává. Sázela na jeho dočasnou slabost. Ta však nebude trvat dlouho.
Vždy ji učili, že použít temnotu znamená věčné zatracení. Před chvílí byla ale v situaci, kdy nepoužít temnotu znamenalo věčné zatracení také. V takové chvíli se rozhodovalo překvapivě lehce. Když ležela zmrzačená před Zatraceným, všechna filosofie a etika byly nepodstatné. Možná to, co ji od dětství učili a na co přísahala, nebyla tak úplně pravda. Navíc na sobě necítila žádné změny. Napadlo ji. Byla to pořád ona. V žádném případě se z ní nestalo monstrum jako z Valvacala.