Cesta do zatracení - část 4.

Anotace: ...

Sbírka: Příběhy z Obvilion

Chodila po Opelomu, nevěděla, kam by měla utéct, ale pak jí napadlo jedno místo. Byla to osada Sychů. Lidé tam chodili, aby je Sychové převezli do země nesmrtelných, kde lidé zapomínají na jejich dřívější životy. Vyšla tedy z Opelomu jednou z vedlejších bran. Tou branou, kudy se vozila voda z řeky Winy, což byla hranice mezi Opelomskými a Zemí Padlých, kde žili Argové. Musela projít skrz most Echeom, byl to jediný most na řece Wině a také jediné místo odkud jste se mohli dostat do země Padlých. Nebylo ji možné přeplavat, protože to byla voda ze sopky Lejmil. Vytékala z ní místo lávy. Ale pít se dala.
Lindien se rozhodla, že nemá kam spěchat. Sice se za městem proměnila v tygra, což bylo celkově bezpečnější než chodit tam i jen jako člověk, protože nikdy nevíte, koho potkáte. Asi za tři hodiny se začalo rozednívat. Krvavý rozbřesk Lindien připomněl hlad, který už jí trápil skoro celý den. Protože včera nic nejedla ačkoliv řekla Ivelin, že ano.
Jen na chvíli se otočila, aby si prohlédla, jak vypadá její bývalí domov za rozbřesku. Bylo to nádherné, ale nejkrásnější na tom byl ten pocit volnosti.

Asi za dva dni od útěku se Lindien dostala k mostu Echeom. Byl obrovský, celý bílý. Zdobily ho obrovské věže celé z kamenu z pohoří Missilitty. Na konci měli cibulkové zakončení. A u zábradlí toho mostu byli květiny z města Brand v Zemi Padlých. Byla to obrovská fascinující stavba.
Lindien se proměnila na člověka, protože jako tygra by jí stráže nepustily. Začala přemýšlet, co uvede jako důvod, proč opouští svůj domov. Ale to nepovažovala za tak velký problém.
Ani ne za půl hodiny se před strážemi objevila dvacetiletá žena v zaprášených šatech.
„ Hej, co tu chceš?“křikl na ní jeden ze stráží.
„ Jen projít.“ozvala se ta záhadná žena.
„ Král to zakázal.“ozval se opět jeden ze stráží.
„ Není to můj král.“
„ A kdo ti vládne?“zeptal se strážný. Žena už byla téměř u něj. Už rozeznal rysy její tváře.
„ Já jsem svůj vládce. A můj vládce říká, že projít musím.“pronesla rozhodně Lindien.
„ Neuznáváme tvého vládce. Neprojdeš pokud nepatříš k Argům.“
„ Proč si seš tak jistý?“zeptala se ho nepřátelsky Lindien.
„ Nikdo neprojde bez svolení krále této země pokud nepatří k Argům.“řekl a otočil se na kolegu.
Když se otočil zpátky, tak tam nikdo jeho výšky nebyl. Chvíli se ještě rozhlížel kolem, ale pak se ozval řev a to bylo poslední, co slyšel. Nestačil ani varovat druhou stranu brány, když se ten tygr na něj vrhnul. Stejně jako se kdysi dávno mohl vrhnout na antilopu.
Stráže byli ráno nalezeny se zlomeným vazem a potrhaným krkem. Strážci brány na druhé straně údajně nic nezjistili. Bránou prý žádný člověk tu noc neprošel. Viděli jen kočku. Naprosto malou neškodnou kočku. Neměli důvod proč jí zabít jen jí nechali projít. Prý kulhala na jednu ze zadních nohou. Asi z ní krvácela ale byla tma, tak toho moc neviděli.
Když se ta zpráva dostala k Ivelin, věděla, kdo to byl a co se tam vlastně stalo.
Lindien tu noc nedokulhala daleko. Rána hodně krvácela a tak se schovala do nejbližšího lesíku, který potkala. Bylo jí jasné, že po tom, co provedla už se nesmí vrátil. V Opelomu na tohle chování existovali zákony. Kdyby zjistili, že to byla ona, byli by jí schopni zabít devětkrát jen aby se jí zbavili. I kdyby se v Opelomu strhla další revoluce, pořád by z ní byl psanec. Brzy zjistí, že to byla ona, která odešla a podle stop možná i poznají kudy šla. Ale v Zemi Padlých se její šance na přežití zvyšovali. To, že spolu státy sousedí neznamená, že by jí Argové museli nutně vydat. Pokud na sebe nebude upozorňovat, tak to ani neudělají a ona nemá proč by na sebe upozorňovala. Jediné, co chce, je dostat se do osady Sychů na jihu Země Padlých. Ty by jí mohli dostat do země nesmrtelných – jak tomu všichni říkali – a tam by si byla (jak doufá) se všemi rovna.
Urvala si kus látky z kalhot a obvázala si nohu v místě, kde jí ten strážce bodl. Pak se opět proměnila v tygra a pokračovala dál na jihovýchod, kde má být ta pověstná osada. Procházela lesy, ale to trvalo jen pár dní. Pak jí čekali nekonečně dlouhé louky a pastviny. Pokaždé, když zahlédla nějakého Arga, jak pase Melgoly. Nikdy ty zvířata neviděla, ale přišli jí obrovská. Na obrovských zelených pláních vypadali jako hroudy hlíny – obrovské hroudy hlíny. Měli krátké nohy, byli to lichokopytníci, ale nemohla to říct přesněji. Bála se k nim přiblížit, protože měli jedovatou srst. Téměř nikdo se jich neodvážil dotknout bez ochranných rukavic. Vždy, když zvětřila Arga nebo člověka, přeměnila se na člověka. Aby se jí nebáli a nepokoušeli se jí něco udělat, protože tady neměl nikdo šelmy moc v oblibě. Postupem času Argové zahnali všechny dravce do lesů, kam nikdo moc nechodil. V lese Země jich bylo nejvíce. Možná proto Argové dali skoro polovinu svého obrovského území Opeloňanům. Oni tvrdili, že to bylo pro upevnění moci, protože jejich území bylo příliš rozsáhlé a nemohli mu pořádně vládnout.
Lindien si to ale nemyslela. Argům nikdy moc nevěřila už jen proto, že se jich hned ujali a uměli jejich jazyk. Jako by se uměli nějakým způsobem přeprogramovat na jazyk těch druhých. Myslela si, že jim dali území jen proto, že je tam někde nějaké nebezpečí. Což mohla být pravda, protože v jižních osadách už zmizelo mnoho lidí a pak už nikoho nikdy nenašli. Ani mrtvého ne. Jenže se všichni báli něco říct, protože byli vděční za to, co dostali a také měli mnoho starostí se zabydlováním domů, které tu Argové nechali. Lindien byli vlastně sympatičtí pouze tím, že měli polovinu těla jako kočkovité šelmy. Tam, kde měla být hlava pokračoval člověk. Něco jako kentauři, ale mnohem nižší a nesmrtelní – ale také neplodní. To byl vliv jedovaté řeky Lith. Tekla ze stromu smrti jehož ovocem se krmili Califové. Ještě žádného z nich neviděla, ale asi by jí nevadilo potkat takové stvoření. To, že o něm všichni říkají, že je nebezpečný neznamená, že j nebezpečný pro tygra nebo jinou kočkovitou šelmu. Nakonec – má devět životů, tak si může dělat co chce a na všechno má dost času.
Bohužel, ale stále nemohla zapomenout na Diniona. Znovu a znovu a znovu viděla jeho tvář úplně ve všem. I když se podívala na nějakého Argu – připomínal jí Diniona. Jako by šel stále s ní. Byl ve větru, byl ve vodě. Byl dokonce i ve zvířatech, které zabíjela aby nezemřela hlady. Byli to dlouhé, dlouhé měsíce, co na něj myslela. A trvalo strašně dlouho než přišla na jiné myšlenky. Někdy myslela na Ivelin. Někdy jako by slyšela v hlavě její hlas, jak jí říká aby se vrátila, že jí moc chybí, ale na to už bylo pozdě. Tím, že zabila strážce brány se zbavila života v Opelomu. Někdy byli ty hlasy naprosto reálné. Skoro jako by ten člověk stál vedle ní a mluvil k ní. V případě Ivelin to bylo možné. Měla telepatii a pokud zdokonalila svou schopnost (což se občas v Opelomu stává) mohla se s ní nějakým způsobem spojit, ale ještě nikdy neměla pocit, že mluví přímo na ní.

Trvalo skoro rok než se Lindien dostala k osadě Sychů. Byla vysílená, hladová a špinavá. Často bloudila v lese a trvalo jí dlouho než se dostala přes pohoří Rip, za kterým měli Sychové osadu. Noha už jí nebolela, ale dlouho na ní kulhala. Teď už byla na místě rány jenom jizva. Potkala nejrůznější stvoření, s některými se i poprala, ale nikdy jí tolik nezranili.
Vlasy už jí teď dosahovali skoro do pasu a její pleť byla snědší, protože většinu času trávila pod sluncem. Její zelené oči už nevypadali tak šťastně jako když byla v Opelomu. Značili jisté zoufalství a bolest.
Když se její tygr vyškrabal až na vrcholek jednoho z mnoha vrcholů v pohoří Rip, Lindien užasla. Před ní se tyčili další vrcholy, ale někde mezi nimi v údolí už viděla svůj cíl. Byla tam osada Sychů, kteří létali všude kolem ní. Nedokázala si ani představit, jak tito tvorové s údajně tak dobrými schopnostmi můžou vypadat.
Jediné, co věděla, že jeden z nich k nim kdysi přilétl do Opelomu. Někdy těsně po přistání a řekl jim, že pokud budou chtít jinam, můžou je tam dovést. A nic za to chtít nebudou. Spousta lidí odešla a proto se začalo s listinou, kterou si ten člověk musel vyžádat od krále Opelomu. Bylo zajímavé sledovat, jak se ti trosečníci hrnou ke králi a věří, že je nějaký jiný druh přivede ještě někam, kde by to mohlo být lepší než v Opelomu. Ale král si žádal důvody a pouštěl tam jen ty staré a nemocné jedince. Ale i ti zdravý a mladí lidé chtěli poznat hranice Opelomu a nové kraje na téhle planetě. V těch dobách bylo zabito mnoho stráží bran. A proto se to dnes trestá smrtí.
To, že Lindien po dlouhém putování krajinou Země Padlých měla konečně na dohled osadu Sychů, jí dodalo síly potřebné k tomu, aby se tam přes další vrcholy vůbec dostala. Nechvátala, ale šla podstatně rychleji než předtím. Neměla kam pospíchat, ale přesto už se nemohla dočkat až bude mezi sobě rovnými. Až nebude nesmrtelná sama.
Než se dostala k osadě, trvalo to asi měsíc. Byla vyhladovělá, protože kolem ní se nepohybovala žádná zvířata, která by znala a těch, co znala bylo opravdu málo. Téměř u každé říčky se napila i když žízeň neměla, aby aspoň něčím zaplnila žaludek. Tentokrát už jí po cestě nepronásledovali hlasy. Tentokrát jí pronásledovali vzpomínky. Často se zasnila a zůstala stát na místě i několik hodin, dokud se ten film v její hlavě nezastavil. Putovala většinu času jako tygr, ale žádnou bytost, která by uměla mluvit nebo kterou by znala po cestě nepotkala.
Asi po měsíci, možná i po dvou měsících se konečně dostala před obrovskou bránu osady Sychů. Nebyla tak nádherná jako most Echeom, ale přesto to bylo dlouho, co zahlédla nějakou civilizaci a tak jí přišlo nádherné skoro všechno, co souviselo s bytostmi, se kterými si mohla promluvit.
V lese před osadou se proměnila na člověka, aby se jí Sychové a ostatní nebáli. Oblečení měla už hodně strhané a sama vypadala jako vandrák, ale postupem času zjistila, že takhle vypadají skoro všichni, co přijdou do osady Sychů, protože veškerá civilizace je od nich na míle vzdálená.
Za necelou hodinu od lesa se ocitla před ohromnou bránou do osady, před branou bylo několik stráží. Když je viděla, vyjevila si její poslední setkání se strážemi. Doufala, že to dnes dopadne jinak, protože tam bylo stráží podstatně víc a ona by je nezvládla.
Nesmělým krokem se k nim přiblížila. Nic jí neřekli. Pouze na jejich tvářích se objevili udivené pohledy. Lindien se taky divila, předpokládala, že se jí aspoň na něco zeptají a začala se bát, že jí prostě nic neřeknou a pak prostě zaútočí – bez jakéhokoliv varování.
„ Můžu dovnitř?“zeptala se nesměle a bojácně. Teprve teď si stihla prohlédnout, jak vlastně vypadají Sychové.
Hlavu měli téměř jako Opeloňané, ale místo nosu a pusy měli na obličeji obrovský zobák. Vše ostatní (aspoň na obličeji) měli jako Opeloňané. Na krku měli žábry pak následovalo tělo, které měli opět jako Opeloňané, ale nohy měli ptačí. Nejdřív obrovská opeřená stehna a pak pařáty. Ale to nebylo všechno. Na zádech měli křídla s obrovským rozpětím. Lindien si velmi těžce vybavovala toho, co přiletěl do Opelomu někdy po přistání, ale teď jí už bylo jasné, jak asi vypadal. Byli menší dokonce než Argové. Hlava jednoho ze strážců dosahovala výšky, kde měla Lindien prsa.
Lindien téměř okamžitě pomyslela na Ivelin. Ona byla také malá a vždycky byla strašně ráda, když narazila na někoho, kdo byl menší než ona – ať už byl jakékoliv rasy.
„ Samozřejmě.“souhlasili Sychové a kývali hlavou.
„ Děkuju.“řekla. Hlas jí začal chraptit, protože ho nepoužívala. Pokud ho zrovna používala, tak jen v době, kdy byla tygr a chtěla kolem sebe vyděsit ostatní tvory.
Už chtěla vyrazit dopředu, když si uvědomila, že by bylo dobré, kdyby se jich ještě zeptala jak se dostane na loď do země Nesmrtelných.
„ Můžu mít ještě jednu otázku?“zeptala se nesměla, nevěděla, co má od nich čekat, ale nevypadali, že by pro ni představovali nějakou hrozbu.
„ Ptejte se.“vybídl jí jeden ze strážců mile.
„ Jak se dostanu k lodi do země Nesmrtelných?“
„ Loď je na druhé straně města, ale nejdříve musíte vyplnit dotazník a ten dostanete v hlavní budově města. Je to velká stavba, myslím, že jí nemůžete minout. Vypadá jinak, než ostatní stavby.“
„ Dobře, děkuju.“
„ Nemáte vůbec zač.“šklebil se strážce. Lindien se vydala jistým krokem vpřed. Prohlížela si budovy kolem. Většina z nich byla nízká a dřevěná. Osada byla obrovská, ale nebyla větší než Opelom. Ulice byli skoro prázdné. Bylo jen málo Sychů, co chodili po ulicích. A ti, co tam byli, si jí s opovržením prohlíželi. Jako kdyby byla nějaký poddruh. Jako by byla špatná. Bála se jich na něco zeptat, protože si dokázala představit, jak by byli nepříjemní.
Když prošla jednu ulici (pokud se to tak dalo nazývat), konečně uviděla hlavní budovu města.
Na rozdíl od ostatních staveb tady, nebyla hlavní budova dřevěná, ale z kamene, na který byl celý pomalován jakousi legendou.
Lindien k němu okamžitě zamířila. Byl blíž, než si myslela. Byla to obrovská budova, která rozhodně stála za povšimnutí. Uvnitř se její krása ještě zvětšovala. Všechno se lesklo jako by byly i stěny z křišťálu. Bylo tam krásně chladno, což bylo pro Lindien osvěžující, protože na Obvilion nebyla zima skoro nikdy. Někdy pršelo, ale nikdy, nikdy nesněžilo. Planeta byla příliš blízko slunci než aby na ní sněžilo nebo bylo pod nulou. Jediné místo, kam údajně sněžilo bylo území Califů. A od tamtu se dostalo jen málo lidí zpátky.
Před vchodem čekala nějaká poměrně mladá Sychka. Vlasy měla blonďaté, uprostřed čela vyčuhoval černý zobák a křídla a opeřená tmavě hnědou barvou.
„ Já … kde dostanu dotazník? Chtěla bych se dostat do země Nesmrtelných.“spustila Lindien.
Sychka jí jeden podala a s ním i tužku, aby ho mohla okamžitě vyplnit.
Jméno: Lindien
Rasa: Opeloňan
Pohlaví: Žena
Datum a místo narození: 29. srpna 1993, na Zemi (planeta)
Důvod cesty: Být si rovna s ostatními
Zdravotní stav: dobrý
Tímto dotazníkem se Vám mění král, víra, ale i Vaše osobnost. Budete se řídit zákony země Nesmrtalných a budete se řídit jejich zákony. Všechna porušení zákonů této země se trestají smrtí.
Souhlasím – Nesouhlasím
Lindien zakroužkovala souhlasím. Pak zvedla hlavu. Sychka jí sledovala. Ale i v jejím pohledu bylo vidět jisté opovržení.
„ Pokud půjdete touto ulicí stále rovně, najdete tam vaši loď, většinou tam nebývají fronty, ale myslím, že ji poznáte. U lodi by měl stát nějaký člověk, tomu předložíte svůj dotazník. Měl by vás pustit podle toho, co jste tam napsala. Sbohem.“řekla stroze sychka.
Lindien ani nepoděkovala a vyšla ven. Každý Sych na ní koukal s opovržením, ale uklidnilo ji, když před sebou viděla Arga. Na něj koukali stejně. Oba mířili k lodi.
Argové byli v Opelomu vidět docela často. Mnoho jich chodilo s různými poselstvími za králem. Některým se tam pouze líbilo. Ten Arga před ní měl tělo geparda. Hrudník (nebo ta druhá polovina těla, která patřila člověku byla mohutná. Vlasy měl tmavé a zbytek těla Lindien neviděla.
Najednou před nimi stála obrovská loď. Nebyla kosmická – vypadala spíše jako lodě ze středověku. Jako nějaký galleon nebo fregata. Před ním stál Sych a ostražitě se na ně díval. Byl to opět ten známí pohled, který vyjadřoval nadřazenost. Arga mu podal dotazník – ten samý jako dostala Lindien. Sych na něj jen kývnul a ukázal mu cestu do lodi.
Lindien mu podala svůj dotazník. Pořádně prohlédnul jako by se mu něco nezdálo.
„ Jaké máš schopnosti?“zeptal se hrubým hlasem, který mu vycházel ze žlutého zobáku.
„ Měním se v kočkovité šelmy.“odpověděla po pravdě Lindien. Sych z ní stále nespouštěl oči.
„V kočku?“zeptal se nervózně.
„Taky.“přikývla Lindien.
„Neznám jiné kočkovité šelmy, které by žili na Obvilion.“
„Jsou ze země.“
„Tak padej, ale neopovažuj se na lodi ani v zemi Nesmrtelných na něco takovýho proměnit.“
Lindien jen přikývla a pokračovala dál do lodi. Jeden ze Sychů jí naznačil, že oni cestují v podpalubí. Poslechla. Ani neměla sílu ptát se proč. Jen to udělala. Zalezla do podpalubí, kde se na sebe mačkali další, kteří zoufale prahli po zemi Nesmrtelných. Lindien si stoupla vedle dalšího Opeloňana a čekala, co se bude dít.
Za necelou hodinu se do podpalubí přišel podívat kapitán (alespoň si tak říkal). Neřekl jim nic podstatného. Kdyby to Lindien měla shrnout do jedné věty, asi by řekla, že cesta bude trvat několik měsíců, je možné, že se vyskytnou komplikace, jídlo jim prý donesou ale po celou dobu plavby budou tady. Toto prohlášení zakončil slovy: „Chtěli jste tam vážení, tak koukejte ukázat, že tam taky k něčemu budete.“a s těmito slovy zavřel dveře oddělující palubu od podpalubí.
Všude kolem nich se rozhostilo šero. Světlo bylo pouze u oken z lodě. Kolem všichni ptali, kde jsou záchody a kde budou spát. Někdo křičel, že má hlad. Všichni si začali stěžovat, že si to takhle nepředstavovali.
Ale najednou je všechny přerušil zvuk lodi. Najednou se začali pohybovat a kolem bylo ticho. Skoro jako kdyby tu nikdo nebyl, ale Lindien je kolem sebe cítila. V rytmu pohybu lodi do ní narážel nějaký Arga, který se jí i několikrát omluvil. Většinou jenom kývla jako přijetí omluvy.
Ale za chvíli usnula. Probudila se o několik dní později. Všichni se na ní podiveně koukali, když otevřela oči. Arga vedle ní jí vysvětlil, že si mysleli, že umřela. Ale ona jenom spala, a protože neměla důvod proč se budit, spala tak dlouho, dokud neměla pořádný hlad. Zeptala se, kdy přinesou jídlo. Ozval se jen šepot.
„ Nikdy nevíme, kdy přinesou jídlo. Hodně lidí tady trpí hlady.“promluvil k ní jeden hlas ze tmy.
Lindien se schoulila v rohu a čekala, až někdo donese jídlo. Toho dne už ale nikdo s jídlem nepřišel.
S jídlem přišli až druhý den někdy v poledne. Lindien už byla vzteklá hlady. Když přišel Sych s jídlem, bezmyšlenkovitě se na něj vrhla. Najednou jí v hlavě přeskočila myšlenka, že by to mohl být klidně Dinion nebo Ivelin. Ale už to nešlo zastavit. Přimáčkla Sychu ke schůdkům a držela ho pevně pod krkem. Aniž by si to uvědomovala, vrčela jako tygr.
„ Jestli mě okamžitě nepustíš, řeknu to kapitánovy.“spustil Sych. Byl ještě mladý. Možná mu nebylo ani osmnáct, možná to byl jen syn některého z námořníků.
„ Neřekneš, když tě sežeru.“zavrtěla hlavou Lindien. Už se chystala, že mu něco provede, ale nad její hlavou se objevil temný stín.
„ PUST HO.“zahřměl ten hlas ze shora.
Lindien se podívala nahoru a tam se vznášel Sych, který o sobě na začátku řekl, že je kapitán, ale ona v jeho schopnosti nevěřila.
Kapitán sešel o pár schodů dolů, chytil jí za vlasy a vytáhl nahoru.
„ Na takový chování tu nejsme zvědavý, slečinko.“tahal jí k jiným dveřím. „Tady zůstaneš, dokud nevymyslím, jak tě potrestám.“zahřměl znovu. Lindien mu strašně moc chtěla něco říct na svou obranu, ale byla příliš vylekaná jeho rychlým zásahem. Stočila se do temného kouta svého nového pokoje a čekala, až zemře hlady – až takhle ztratí všechny životy, které jí tu byli dány. Ale kapitán zřejmě vymyslel horší trest, protože za chvíli přišel ten samý kluk, kterého napadla, a podal jí pořádný kus masa.
„ Není otrávené, ale prej půjdeš líp zkrotit, když budeš mít plný žaludek.“řekla a už chtěl odejít, ale najednou se ještě otočil: „ Udav se.“dodal a zavřel za sebou dveře.
Lindien se za ním podívala nenávistivým pohledem, ale pak už se věnovala jídlu. Ten kluk měl pravdu, opravdu se málem udávila. Jedla rychle a jako barbar. Dostala skoro jednoho celého senda. To bylo zvíře, které jí tak zoufale připomínalo krocana, ale mnohem většího. Napadlo jí, že když se promění v tygra a sežere to, pak toho do sebe dostane víc a i jako člověk nebude mít dlouho, dlouho hlad. Už to několikrát vyzkoušela. A pomáhalo to. Nepotřebovala se najíst skoro týden a to si nepřipadala ani, že praskne. Ale tuhle myšlenku rychle opustila. Bylo to příliš nebezpečné.
Snědla ale velkou část toho zvířete. Maso bylo jenom vařené, takže se dalo dobře strávit – bohužel taky rychle, ale to nebylo tak podstatné. Alespoň ne teď.
Jedla skoro tři hodiny, než se rozhodla, že si dá přestávku, vyspí se pak si dá další porci, ale ráno jí probudil hluk. Jako by nebylo něco v pořádku. Loď se kymácela a ze svého pokoje (dá-li se to tak nazvat) slyšela, jak si Sychové nadávají – ne všichni jenom malá skupinka.
Třeba se tam pozabíjejte, mě je to fuk. Pomyslela si Lindien, ale vzápětí si uvědomila, že je potřebuje a tudíž jí to nemůže být tak úplně jedno. Nikdo jiný jí do Země Nesmrtelných nedoveze a ona o zdejší vodě nic neví. Některé řeky na Obvilion byly nebezpečné, někdy v nich žili nebezpeční živočichové, někdy – a to bylo častější – byly řeky jedovaté. Skoro každá řeka měla jinou barvu. Když viděla poprvé řeku Winu, pomyslela si, že to není voda, ale krev, protože byla kouzelně rudá.
Další den už Lindien neměla co jíst, ale nijak jí to netrápilo, byla najezená až až. Na podlaze vedle ní se válela kostra snězeného senda. Lindien ležela od ní asi metr a půl. Moc toho tady neviděla, protože byla tma, ale už věděla kde je něco jako záchod. Už si chtěla schrupnout a nepochybně by to byl spánek stejně mocný jako měla tam v podpalubí mezi ostatními. Najednou se prudce otevřely dveře. Lindien nenávistně hleděla na toho Syche, který právě přišel.
„ Tak pojď.“řekl a vytáhl jí za ruku nahoru. Asi se s ní nechtěl prát, možná i tušil, že může bát nebezpečná, ale hlavně věděl, že je nepředvídatelná. O tom věděla i Lindien a proto si byla trochu nebezpečná.
Lindien Sychovi neviděla do tváře, ale tušila, že to, co jí udělají se jí nebude vůbec líbit. Táhl jí na kapitánský stupínek. Když se rozhlédla kolem, viděla, že jsou pod vodou. Pod nějakou vodou, ve které může dýchat. Loď jela obráceně než jezdily ty lodě, které znala na Zemi. Všude kolem lodi létalo ptactvo, které mělo na krku žábry.
Než se nadála, už stáli před kapitánem.
„ Tady jí máte, šéfe.“řekl důležitě Sych.
„ Tak tady máme tu dívku s obrovskou kuráží.“zaklapal kapitánův zobák. Kapitán kolem ní poplétával. Prohlížel si jí. „ Bohužel, tvá kuráž musí být potrestána, ale líbí se mi. Možná proto tě nedám rovnou zabít.“dodal důležitě. Lindien si jeho keců příliš nevšímala. Říkala si, že kdykoliv bude chtít, může se proměnit na tygra, kterého oni nikdy neviděli, protože nikdy nebyli na Zemi.
„ Holčičko našel jsem si o tobě pár údajů. Prý jsi ze Země – to je planeta, o které jsem nikdy neslyšel – a taky jsi z Opelomu, což znamená, že máš určité schopnosti. Umíš se měnit v kočkovité šelmy. Je to všechno pravda?“kapitán byl na Lindienin vkus až příliš zvědavý, ale přikývla.
„ Taky máš devět životů. Nebo ne?“
Znovu pouze přikývla. Vždyť ty ani nevíš, co to kočkovitá šelma je. Pomyslela si tiše. Sice mu chtěla něco říct, ale hned zjistila, že si svých devíti životů příliš váží než aby je utrácela s nějakým pitomcem.
Lindien si ho pozorně prohlédla. Nebyl to obyčejný Sychský pitomec, byl to Sychský pitomec s nějakou věcí za zády. Něco před ní tajil. Něco jí nechtěl ukázat – aspoň pro zatím – tím si byla jistá.
„ To jsem rád, že to o tobě vím. Podívej se, na téhle lodi na sebe nebudeme ošklivý, ale za tvůj přestupek tě musím ztrestat. Docela mě to mrzí, protože se mi celkem líbíš, ale to je teď jedno.“řekl milým hlasem a vytáhl bič, který celou dobu skrýval za zády.
Tak, a teď je to pitomec s bičem. Probliklo Lindien v hlavě a skoro se tomu začala smát. Ale smích jí dokonale přešel, když kapitán zavelel, aby jí strhli halenku (stále tu červenou jako jí měla na začátku svého putování, ale už nebyla tak čistá a na několika místech byla roztrhaná). Následoval další povel. Kapitán nařídil mužům (pokud se jim tak dalo říkat) aby jí přivázali k jednomu sloupu, který držel plachty. To už se Lindien začala bránit.
„ Nedělej to holčičko, nemá to cenu. Akorát mě takhle naštveš a bude tě to víc bolet.“křičel na ní, ale neznělo to nijak nenávistivě. Spíš jako varování.