Další

Anotace: Někde nějaké světlo zachází a jiné svítá. Dva příběhy. Příběh zakázané lásky a příběh o rozpolcení. Zasloužit si místo v klanu znamená zradit kamarádku.

Byl to jeden z těch klidných letních večerů. Zapadající slunce ozařovalo zlatavé klasy, které se vlnily ve slabém větříku. Idylka, kdy nikdo nechce nic dělat a jen si užívat toho posledního dnešního přídělu slunečních paprsků.
Najednou tu zlatavou hladinu cosi zčeřilo. Mihla se tudy dívka v zelenkavých šatech a s kaštanově hnědými vlasy vlnícími se až po lopatky. Běžela polem směrem k lesu.
"Počkej!"
Stihne to. Musí to stihnout. Ohlédla se. Slunce už bylo téměř za horizontem.
"Stůj! Řekl jsem něco špatně?"
Neměla čas mu cokoliv vysvětlovat. Chtěla se jen dostat do blízkého lesa, tam už se schová, bude snazší ho setřást.
"Zpomal!" tvářil se zmateně.
To už běžela lesem a nechala ho daleko za sebou. Jediným skokem se dostala až na jednu z vyšších větví nejbližšího stromu. Stačil jí jediný pohled, aby věděla, že slunce už zapadlo. Kůži jí najednou pokrývaly zelené šupiny, nehty se rapidně zvětšily a zaostřily a vlasy jí během chvíle dorostly do pasu a získaly lahvově zelenou barvu. Nepotřebovala zrcadlo, aby věděla, jak vypadá v obličeji. Oči bez zornic, zelené bělmo, po levé tváři se jí táhl jakýsi ornament až k levému zápěstí.
"To už byl další," ozval se z vedlejší větve posměšný hlas.
"Už zase jsi špehoval, Rafaile?" obořila se na chlapce, který jí byl nápadně podobný, jen měl kratší vlasy a ornament na tváři se výrazně lišil.
"Nemohl jsem si pomoct," ušklíbl se. "Vždycky to dopadne stejně. Romantika jak hrom, zapomeneš na čas a málem nás všechny prozradíš."
"Dávám si pozor," odsekla a odvrátila zrak jinam.
"No jistě. Proč si jednoduše nevybereš někoho od nás? Co se smrtelníkem, prosímtě…“ pohrdlivě si odfrkl a ležérně se opřel o kmen.
"Radši pojď, Gidel nás bude hledat…" změnila téma, vstala na větvi a přeskočila na druhou. "Nerada bych zase měla průšvih..."

"Co se to s tebou včera stalo? Udělal jsem něco?" chytil ji nesměle za ruku chlapec z pole.
"Ne, jen jsem zapomněla, že jsem měla být doma v šest. Byl to hroznej malér," zalhala.
"Mohla jsi mi to alespoň říct," pokrčil rameny a volnou ruku si dal za hlavu.
Leželi opět uprostřed pole a nechali čas plynout. Povídali si. I takové povídání může být krásné. Můžeme mluvit o ničem a nijak nám to nevadí, protože jsme zkrátka spolu a o to tu jde. Ale byli i tiše a poslouchali bzučení hmyzu a šustění větru prohánějícího se mezi klasy.
"Máš mě rád?" pípla po další chvíli ticha.
"Mám."
"Jak moc?"
"Moc. Hodně. Nechci mít před tebou žádný tajemství."
"Hmm," pokývala zamyšleně hlavou.
"A ty?"
"Co já?"
"Máš mě ráda?"
"Mám."
"Ale tajnosti taky máš," vesele se ušklíbl. "Já povídám skoro pořád o sobě, ale ty o sobě nemluvíš vůbec. A když se zeptám, odbudeš mě."
"Ale tak to není," zavřela oči. Má? Nemá? Slunce už za chvíli zapadne.
"Tak mi o sobě něco pověz," poprosil.
"No," zaváhala. "Moje rodina je… zvláštní."
"Máš sourozence?"
"Mám. Mám hodně sourozenců. Jsme velká rodina."
"Kolik?"
"Hodně," odpověděla prostě.
"To musí být u večeře veselo."
"My u večeře nemluvíme. Vlastně leckdy večeříme každý sám."
Slunce už bylo nízko nad obzorem.
"To je smutný," okomentoval to.
Najednou se zpříma posadila: "Udržíš tajemství?"
Ještě to může vzít zpátky. Bude mít problém. Skončí to jako posledně.
"Jasně," taky se posadil.
"Přísaháš?" těkala pohledem mezi sluncem a jeho očima.
Bude potrestána. Věděla to.
"Přísahám," zvedl dva prsty a zasmál se.
"Já nejsem tak docela normální," vážila každé slovo.
"Vážně?" smál se dál.
"Já vlastně vůbec nejsem jako ty. To jenom ve dne."
"A v noci se měníš v upíra a vyješ na měsíc?" zjevně mu to přišlo ohromně směšné.
"Přihořívá."
Slunce už zpola zapadlo.
"Tak co?"
"Hele, může se stát prakticky cokoliv. Kdyby něco, utíkej a schovej se."
"Proč?" nechápal.
Ještě chvíli.
"Proč?" ptal se znovu, když neodpověděla, a následně zalapal po dechu. Trvalo to jen okamžik a poté k němu zvedla své oči bez zornic. Zděšeně se odtáhl dál a ona se na něj smutně podívala.
"Co...?!"
Nestihl to doříct. Kolem nich se jakoby z čistého vzduchu zjevilo asi deset bytostí se zelenými šupinami. Všichni si byli podobní, lišili se jen ornamentem na tváři.
"Ne!" vykřikla a zakryla ho vlastním tělem. To už ji jeden z tvorů odtáhl dál. Ostatní cenili nebezpečně ostré zuby a kruh kolem chlapce se zmenšoval.
"Nedělejte to!" zaječela a snažila se vytrhnout ze sevření. Chlapec byl šokem neschopen se pohnout.
"Znáš Zákon!" nekompromisně zaburácel ten, jenž vypadal jako vůdce. "A tys ho opět porušila!"
"Ale, Gidele…!" to už na chlapce neviděla, stáhli se kolem něj a slyšela jen zděšený křik. O to víc se snažila vyprostit. V hluku zahlédla známou tvář.
"Rafaile! Rafaile! Udělej něco!"
Ten těkl pohledem z Gidela k ní a zjevně nevěděl. Byl z hloučku nejmladší. Zjevně tu byl proto, aby ho "zaučili".
"Tak ji poslechni. Udělej něco," řekl ledově Gidel a položil mu ruku na rameno.
Rafail po chvíli zvažování poslechl. Vrhl se doprostřed kruhu a v jedinou chvíli zarazil chlapcův křik. Stvoření se rozestoupila a zmizela i s vůdcem. V obilí leželo tělo, jediná známka toho, že se tu něco událo. Jen tělo uprostřed pole a u něj dvě zdrcené postavy.

Padla k zemi a otřásala se pláčem. Bylo jí jedno, že ji Gidel potrestá. Nebylo by to poprvé. Byla bláhová. Proč stále naivně věří, že toho dalšího ušetří? Že ho nechají žít? Že nedopadne jako ti ostatní?
Rafail se na ní po chvíli provinilého mlčení omluvně podíval: "To už byl další…"