severus snape a fanfiction

Anotace: aneb jak to bylo doopravdy? jakto, že JKR vládne takovým souborem vědomostí o kouzelnickém světě? a co se skrývá v podezřelých balících, jimiž jsou obtěžkány bradavické sovy?

Severus Snape seděl ve svém kabinetě na tvrdé židli z tmavého dřeva, v jedné ruce sklenku s alkoholem a v té druhé tlustou, zářivě barevnou knihu. Tak ona ho nechala umřít. Jak typické, pro ženu. Zaklapl dočtenou knihu o posledním dobrodružství vyvoleného chlapce. Chlapce, který přežil. Chlapce, který nikdy neexistoval. Když se začali mudlové roztahovat do všech možných koutů světa, víc než bylo kouzelníkům milé, padlo rozhodnutí o začlenění kouzelníků do normální společnosti. Obyčejná matoucí kouzla už nezabírala a hroutila se v kontaktu se všemi možnými neviditelnými vlnami, které si mudlové posílali vzduchem. Ale nešlo prostě vyskočit ze stínu a říct „Tak nás tu máte“ a očekávat, že vás nekouzelníci přijmou. Při jejich stupiditě by se nejspíš zeptali, na co že děláte reklamu. Ať tak či tak, ministryně kouzel J.K. Rowlingová se rozhodla jít na to přes nemagické děti, tah to byl chytrý, po necelém roce nebylo po světě snad jediné dítě, které by nechtělo do Bradavic. A samozřejmě vedlejším účinkem bylo, že se z Joany stala nejbohatší žena Británie. Všechno v jejích knihách byla pravda... téměř pravda. Až na to, že Harry Potter, Albus Brumbál nebo Voldemort nikdy neexistovali, Sirius Black byl ředitelem Azkabanu a svou roli v příběhu bral jako dobrý vtip, Ron Weasley byl ve skutečnosti z velmi bohaté rodiny a jedním z Joaniných synovců a tak podobně. Vcelku vzato se mu Rowlingová pomstila za celé roky kibicování nad kotlíkem se vší elegancí, ušklíbl se Severus. Stejně jako všem ostatním z Bradavic, kteří ji kdy nějak ublížili. Ale jestli si myslela, že teď kvůli své neoblíbenosti u mudlů plakat celou noc, tak to se přepočítala. Jen ho nemusela nechat zavraždit nějakým fiktivním rádobyhadím přeludem.

Na okno jeho kabinetu zaklepala sova nesoucí objemný balík. Profesora lektvarů to překvapilo, už jsou to roky, co mu přišlo něco tak velkého, pokud nepočítáme pravidelné objednávky přísad do lektvarů. Pustil sovu dovnitř, hořce jí vynadal za pošlapání celého stolu mokrými pařátky a zbavil jí balíku. Opeřenec se zvesela natlačil ke krbu a začal si sušit perutě, byl však nevybíravě vyhozen z okna, na pospas povětrnostním vlivům. Profesor klepl na balík hůlkou a ten se úhledně rozbalil. Na vrchu zásilky ležela obyčejná pergamenová kartička s popiskou „Až do dna, profesore“ a s podpisem J.K.R. Nedůvěřivě balík otevřel. Byl v něm objemný šanon, tlustší než nejtlustší kniha v jeho knihovně, plná mudlovského zářivě bílého papíru, potištěného strojovým černým písmem. Znechuceně tu věc převracel v rukou, až se nakonec rozhodl ji otevřít. Hned na první stránce se skvěl obsah, ale položky mu nic neříkaly. Šlo veskrze o dívčí jména, za kterými následovala podivná slovní spojení. Blanch, Vraní oko, Severka plamenná a Taťána Orlovská byla jen některá z nich. Ale co, dnešní večer, jako každý večer, neměl nic na práci, a tak ho zvědavost knihomola přeci jen přemohla. Po prvních několika stranách se neubránil jízlivému smíchu. Ony psaly o něm! O člověku, kterého nikdy neviděly a který byl v té hloupé ministerské knížce vylíčen jako hnusný cynický starý jezevec. Ale v něčem se Rowlingová ve své knize přece nemýlila, Severusovo ego vyžadovalo pravidelnou masáž, ale dobrovolníků na tuto práci bylo po čertech málo. A tak se sebemrskačsky začetl do toho pubertálního škváru, aby se o sobě taky konečně něco dověděl.

Po dvou hodinách se toho dozvěděl věru hodně. Někdy až příliš. Zjistil, že jeho tělesná schránka se vůbec nepotýká se čtyřicítkou, naopak, že je mladý a svěží, v mnoha případech je dokonce majitelem vysportovaného těla dvacetiletého mladíka. O některých částech svého těla se hlavně z povídek jisté Taťány dozvěděl víc, než chtěl a představa, že je jeho osoba propůjčena k plenění sexuálních fantazií nějaké šílené holce ho nejen znechutila a pobouřila, ale i mírně vyděsila. Ostatní dívky v něm viděly neodolatelného charismatického démona, což mu nebylo zas až tak proti mysli. Samozřejmě, pokud by se nemusel s nějakou z těch šílenek osobně setkat. Když však procházel povídkami dál a dál (s brkem v ruce, při opravování pravopisných chyb.. profesionální deformace), pochopil, proč mu Rowlingová sborník poslala. Pod nevinně vypadající kolonkou Slash se skrývalo opravdové Severovo peklo. Proč je on, člověk asketického ražení, o kterém by se dalo říct, že je téměř asexuální, spojován s takovými postavami jako Sirius Black nebo Remus Lupin? Nedej bože neexistující Potter nebo arogantní Malfoy. Počáteční pobavení i mírné potěšení rychle opadlo a Severusovi se dělalo nevolno z podrobného popisování co jeho literární alter ego dělalo s různými příslušníky mužského pohlaví. V jednom ho ale povídky utvrdily. ON se začleňovat nebude, protože to nemá za potřebí. A pokud tam venku pobíhá víc šílených puberťaček, připravených ho narvat do latexu a spářit s Blackem, tak už mu mudlové nemají co nabídnout. Vzal svou hůlku a namířil ji na knihu, po krátkém rozmyšlení ji ale zase sklopil. Ručně ho to uspokojí víc. A vytrhl první stránku z knihy, kterou nikdy neměl číst.