Cesta do zatracení - část 5.

Anotace: poslední část :)

Sbírka: Příběhy z Obvilion

Lindien odnesli o hodinu později do jejího pokoje. Bolestí nemohla chodit, ze zad jí ztékali pramínky rudé krve a z obličeje jí stékala směsice slz, potu a vody, protože několikrát při bičování upadla do bezvědomí. Taky jí přinesli jiné oblečení, aby měla v čem chodit.
Lindien si znaveně lehla na břicho ve své komnatě – tak to nazval kapitán – protože se zády bude mít potíže delší dobu. Nepředstavitelně to bolelo. Dokonce tak, že nemohla ani pomyslet na to, že by se proměnila v tygra a utekla. Ale kapitán slib dodržel. Neubyl jí ani jeden život. Nevěděla jak to ví, ale věděla to. Byla pouze zbičovaná. Už nemohla skoro ani promluvit, jak ječela, když jí bičovali. Dostala asi 50 ran.
Ještě chvíli vzlykala bolestí a pak usnula. Asi za hodinu přišel jeden z námořníků a hodil jí na zem oblečení. Lindien se ho vůbec nevšimla. Jen spala. A spala takhle tvrdě ještě několik dnů.
Když se probudila na zádech měla už jenom strupy. Musela držet tělo vzpřímeně, aby si strupy nestrhala. Ale co se jí líbilo, když se probudila, ležela před ní pořádná porce masa. Lindien neváhala. Nejdřív se oblékla do halenky, kterou jí přinesly – po chvíli zjistila, že je to její původní oblečení akorát je zašité a vyprané. Lindien nevěděla, jestli má být ráda, že jí vyprali a že dostává najíst nebo jestli je má nenávidět, za to, co jí udělali se zády.
Lindien sotva dojedla a najedou se otevřeli dveře a dovnitř vstoupil kapitán.
„ No, už budeme skoro na pevnině. Chci aby si šla první.“
„ Proč?“zeptala se nenávistivě.
„ Protože si jako důvod uvedla, že si chceš být rovna s ostatními. Chci abys viděla, jak si s nimi budeš rovna.“jeho hlas zněl smutně. Lindien se postavila a kývla na něj, že můžou jít.
Vzal jí za ruku a vedl jí ke stupínku, ze kterého se slézalo. Místo jí přišlo strašně povědomé. Možná to nebylo místem, ale bylo to těmi stromy, co tu zemi obklopovali. Připomínali jí stromy z lesa Země.
Opatrně sestoupila na zem. Kapitán jí vedl údajně k jejímu domu. Lindien se najednou zastavila.
„Jen pojď holčičko. Ukážu ti, do jakého problému ses vlastně dostala.“říkal, když procházeli kolem cedule „Osada uprchlíků“. Lindien se lekla. O téhle osadě už něco slyšela. Byla to osada, kde posílali všechny na smrt a v tom spočívala její nesmrtelnost. Tu smrt si ale museli zasloužit. Nejdříve museli pracovat a plnit různé úkoly dokud mohli. Pak je zabili. To bylo to, o čem Lindien slyšela. Prý se odtamtud nedá dostat aniž by člověk zemřel.
Lindien dostala takové malé doupě na náměstí, kde se každý den dělalo několik poprav. Když k doupěti přišli (nedalo se to nazvat jako dům – byla to malá dřevěná chatrč) zrovna se jedna poprava konala. U popraviště stálo pár osob a sledovali průběh. Lindien na ně znechuceně podívala a pak dál následovala kapitána. Zjistila, že není tak špatný, ale to, co udělala – za to si ten trest zasloužila.
Kapitán sáhnul do kapsy. Vytáhnul klíček od jejího domu a odemkl. Pak vstoupil dovnitř a sedl si na židli hned u dveří. Lindien nad ním stála nešťastně se rozhlížela po místnosti. Byla temná ale dobře osvětlená. Zdi byli namalovány světle šedivou. A všechen nábytek byl dřevěný a obarvený do různých tmavých barev. Celá chatrč působila pochmurně. I Lindien, která byla původně skoro nadšená z toho, že už jsou na místě, náhle posmutněla, když viděla, v čem bude nucena přežívat.
Nucené práce za rychlou a bezbolestnou smrt. Tak znělo nepsané heslo téhle osady. Lindien měla životů hodně. Ale znamená devět životů taky několik set let nucených prací? Protože pokud ano, pak Lindien je schopna obětovat jeden – možná klidně i dva – jen aby mohla žít na území Opeloňanů, kteří po ní jistě pátrají, protože ani jedna strana nepůjde do lesa Země. Je to moc nebezpečné a je jen málo sebevrahů, kteří by se tam dostat chtěli. To byli většinou puberťáci. Ale ani král – jakkoliv byl krutý – nechtěl pouštět děti do tohohle lesa.
Kapitán ještě asi hodinu mluvil s Lindien. A ona ho najednou začínala mít ráda. Připadalo jí to zvláštní, protože to byl právě on, kdo jí před časem zbičoval tak, že ještě teď měla na zádech strupy. Najednou, jakkoliv to bylo divné, pochopila, proč to udělal. A také pochopila, že to mohlo být ještě daleko horší.
Vyprávěl jí o osadě. Vyprávěl jí, co je pravda z toho, co slyšela. Také jí radil, co je dobré dělat. Ale potom prohlásil, že loď už by měla zase vyplout zpátky, aby mohli nabrat další dávku ubožáků, kteří si tohle místo vybrali. Lindien jen nechápala, jak tohle může dělat, když ví, co ty lidi čeká. Jak to, že je nelituje?
„Myslím, že každý musí umřít a pokud si přejí být nesmrtelní, pak smrt je jen jedna cesta k nesmrtelnosti. Spousta z nich – i ty – slyšela o osadě a taky ví, jaká rasa jí má na starosti a přes to byli ochotni takto riskovat, jen aby se dostali do země bez bolesti. Tou zemí je smrt a tady je smrt víc než jistá.“odpověděl jí,m když se ho na to zeptala.
Potom, co odešel kapitán, Lindien nevěděla, co má dělat. Na chvíli si lehla a doufala, že bude spát, ale pak zjistila, že ta osada se jí vryla pod kůži tak, že jí nedá spát. Přemýšlela, jak se odsud dostat. Kolem osady prý byl neviditelný plot. Ti, co jím prošli téměř okamžitě zemřeli. Udělali jen pár kroků – snad jen pro pocit, že nezemřeli v osadě – a pak se zřítili k zemi.
Rozhodla se, že ploty prozkoumá. Že prozkoumá celou osadu. Stejně neměla, co dělat. Nebyly tu knihy, neměla tu přátelé, nebylo tu nic, co by jí zabavilo.
Najednou byla ochotná zemřít, jen aby se odsud dostala. Obětovala by klidně všech osm životů, kdyby bylo třeba.
Najedno se sebrala a vyšla ze své ponuré chatičky na náměstí, kde už poprava skončila a lidé se rozcházeli. Lindien se rozhlédla a zamířila na druhou stranu města – k lesu.
Už stála u plotu a chodila kolem něj, ale asi po půl hodině se za ní ozval neznámý hlas.
„ Taky sis to tu představovala jinak?“zeptal se. Lindien se rychle ohlédla, uviděla Arga, za kterým šla až na loď. Konečně ho viděla z druhé strany. Vlas měl tmavé a dlouhé až do půlky zad. Byl neoholený a na tváři měl jakési malé strniště. Oči byli černé jako uhel a velké. Pozorovali jí. Lindien to připomnělo Diniona, který zůstal v Opelomu. Určitě si našel nějakou přítelkyni a teď je s ní šťastný. Už na ní musel zapomenout. Byla pryč už skoro dva roky a za tu dobu na ní zapomněla spousta lidí – kromě rodin a přátel těch strážců, které kdysi zabila a také kromě Ivelin.
Lindien si prohlížela arga s určitým respektem a asi to na ní bylo vidět. Jeho gepardí tělo bylo obrovské. „ Já ti neublížím.“pronesl přátelsky, když Lindien stále neodpovídala.
„ Ne, já se nebojím. Jen jste mě trochu vyděsil.“Lindien se nervózně usmála.
„ Aha, no, napadlo mě, že já jsem tady také sám, tak jestli si o tom jaké to tu vlastně je nechcete popovídat. Mnoho lidí tady z toho přišlo o rozum.“nabízel arga.
„ Nemám v plánu tady být tak dlouho, abych přišla o rozum.“řekla chladně Lindien.
„ Odtud se nikdo nedostane.“podotkl a už to neznělo tak přátelsky, spíše nedůvěřivě.
„ Proč myslíš?“řekla a šla stále dál podél plotu.
„ Zemřeš, když se pokusíš utéct.“varoval jí neznámý arga.
„ Mám životů víc, než si myslíš. Pokud jde o tohle místo, klidně jeden z nich ztratím. Nemám v úmyslu tu zůstat nějak dlouho.“
Arga se na ní jen podíval a pak odešel. Lindien jen doufala, že se nezmíní někomu tam nahoře o jejím útěku.
Najednou si uvědomila, že by možná bylo nejlepší, kdyby utekla už dnes večer. Dokud o ní nikdo neví. Z ničeho nic se otočila a odešla zpátky do domu, který jí přidělili – pokud se tomu ovšem dalo říkat dům.
Čekala, až se setmí, aby se mohla vydat na další cestu – tentokrát na cestu za svobodou. Už nemyslela na Diniona – aspoň ne tak, jako na něj myslela, když opouštěla Opelom. Vzpomněla si na něj většinou jen párkrát za den. Pořád před sebou viděla jeho obraz. Byl to důvod, proč být tam, kde byla. Byl to taky další důvod k útěku. I přes to, že se do Opelomu nechtěla vrátit, tak on byl důvod k návratu. Už ho ani nechtěla vidět. Ani Ivelin nechtěla vidět. Kdyby jí tam chytili, zabili jí a to byl důvod, proč se ta nevrátit.
Seděla u okna a sledovala jak slunce zapadá. Když už bylo skoro celé za lesem a na obloze už nebylo moc světla, vydala se na cestu. Měla to z domu kousek. Asi jenom pár bloků. Plot nevypadal oproti lesu vůbec nebezpečně. Z lesa se nesli divné zvuky a skřehotání zvěře, která byla mnoho lidem nebezpečná. Ale přesto nechtěla svoje rozhodnutí změnit. Podobný pocit zažila, když nastupovala do lodi, které opouštěla Zemi. Věděla, že by tam nevydržela být moc dlouho aniž by se jí něco stalo. A tak nastoupila do lodi, která mohla představovat ještě větší nebezpečí.
Cestou k lesu se různě rozhlížela, kdyby jí chytili Sychové, bylo by to zlé. Možná by jí ani nepopravili. Možná by jí jenom mučili až by se z té bolesti zbláznila. Zatím jí stačil zážitek z bičování. Pomalu se blížila k plotu, když v tom potkala obrovského Syche. V šeru si ani nevšimla jak vypadá.
„ Kdo jsi?“křikl na ní Sych.
Místo odpovědi, ale uslyšel jenom jakýsi řev nějaké šelmy, kterou v životě neviděl. Ta šelma se na něj v mžiku vrhla. Nestačil ani uhnout ani uletět. Šelma se na něj bez varování vrhla. O hodinu později ho našel jeden z kolegů celého roztrhaného a z části také snědeného.
Lindien se přeměnila zpátky na člověka. Podívala se na její nejnovější oběť. Ležela na zemi bez dechu. Lindien si až teď všimla, že mu musela sníst nějaké části jeho těla, protože mu chyběl kus ruky a část pravého křídla. Jako tygr už se neuměla tolik kontrolovat. Ale tím byla mocnější. Zašklebila se na Syche a pak utekla rovnou k neviditelnému plotu – vidět z něj byly pouze tyčky, které varovali obyvatele osady, aby dál nechodili.
Jenomže Lindien už se těšila až bude opět svobodná. Těšila se tak moc, že v tu chvíli neexistoval žádný Dinion nebo Ivelin. Existovala jenom ona a plot, kterým musí projít. Za ním bylo ztělesnění slova svoboda - obrovský les plný ptactva a zvířat a taky tam bude Opelom. Bude tam svoboda.
Začala se nahlas smát a bylo jí jedno, že jí možná slyší nějaký další Sych, protože ona měla najednou tolik síly, že by dokázala zneškodnit třeba celou osadu, kdyby bylo třeba. Smála se pořád. Smála se dokonce i když se rozbíhala proti tomu plotu, za kterým měla být volnost. Smála se a běžela jak nejrychleji uměla. Nikde nebyl nikdo, kdo by jí mohl zastavit nebo třeba varovat. Běžela a smála se.
Smát se přestala teprve až narazila na plot. Bylo to jako kdyby v ní explodoval jeden z třaskavých větví, které používají Argové na svou obranu před nepřáteli. Byla to neuvěřitelná bolest. Skoro nemohla dýchat. Přestala běžet a chvíli zůstala uprostřed plotu. Svět jako by se zastavil a ona se bolestí neudržela na nohou. Padala. Pokusila se o úsměv, když zjistila, že padá na tu stranu, která pro ní znamenala svobodu. Těsně před zemí si stihla zakrýt obličej, aby si pád ještě nezhoršila. Dopadla tvrdě, ale celé tělo jí pořád ještě bolelo z jedu, který v sobě měla. Ale to nejhorší už přešlo.
Rychle se odplížila do lesa, aby jí z osady nebylo moc vidět. Ležela na místě, které pokládala za bezpečné. Přetočila se na záda a v bolesti, která náhle zesilovala sledovala, jak nad ní létají ptáci. Byla šťastná. Ale cítila, jak jeden život z ní pomalu odchází. Bolest zesilovala, ale už to byla jiné bolest. Bylo to jako by do ní někdo píchal tisíce malých jehliček, které se jí bořili do kůže stále hlouběji.
„ Smrt už je mi tak blízko … ty víš, že na tebe pořád myslím … jediné, co chci říct, je že tě miluji a nebojím se tě … slyšíš mě? Cítíš to, co já?“zašeptala do lesa a jeden z jejích životů se vytrácel. Naposledy se nadechla a pak usnula.
Probudila se druhý den ráno. Stál u ní nějaký pták a kloval jí do nohy. Lindien do něj kopla, ale netrefila se. Pták, ale uletěl. Chvíli ležela na zádech a prohlížela si nebesa. Byli kouzelně rudá – tak jako každý slunečný den. Slunce bylo ještě nízko, ale poledne se blížilo.
Rychle se zvedla. Opřela se o strom a z údivem zjistila, že jí nic nebolí. Všechno včerejší bolest byla pryč. Cítila se volná, bezstarostná a šťastná. Necítila ani strup na zádech od výprasku na lodi. Rozběhla se po lese. Ve větvích řvali ptáci a pod ní křupala směs větví, jehličí a listí.
Běžela už hodinu, když narazila na malé jezírko. Tak malé, že nebylo možné ho zaznamenat ani na mapě. Naklonila se nad něj a najednou viděla, jak se jí změnil obličej. Vypadala o několik let starší. Stále mladá, ale asi jen o sedm let starší, než byla před tím. Ale to byla jen malá cena za svobodu, kterou teď má.
Napila se z jezírka a usmála se na svůj vlnitý obraz ve vodě. Vylezla na strom poblíž jezírka a když k němu přiběhlo první zvíře se napít, bez váhání po něm skočila. Za skoku se proměnila v tygra a pak zvíře sežrala. Ukojila svůj hlad a vyskočila zpátky na strom, kde se z ní stal na chvíli člověk. Prohlížela si, jak vypadá svoboda. Vnímala všechny zvuky a každý detail okolního prostředí. Stromy vypadaly skoro jako ty, co byly na Zemi. Dokonce i stejně voněli. Už se chtěla začít proměňovat, když slyšela, jak jí do ucha něco šeptá známý hlas. Zpočátku nebylo poznat, co ten hlas říká, ale znělo to prosebně.
„ Lindien! Lindien! Potřebuju tvojí pomoct. Celý Opelom je v nebezpečí. Bojím se, že to tu nezvládnu. Potřebuju, abys okamžitě přišla. Budu na tebe čekat v paláci. Prosím, pomoc mi.“šeptal ten hlas její sestry. Skoro plakala.
Lindien se draly slzy do očí, když slyšela, jak její sestra trpí. Její schopnost se zdokonalila. Už mohla posílat sílou vůle zprávy.
Seskočila ze stromu. A vyrazila na cestu.


Kam chodíš, když jsi osamělý?
Kam chodíš, když zesmutníš?
Kam chodíš, když jsi osamělý?
Půjdu za tebou až hvězdy zesmutní.