Nightblade

Anotace: povídka ze světa world of warcraft, první část, bude i druhá, zatím. Můj první pokus o dílo psané ve druhé osobě.

Nightblade
Cestoval bezútěšnou krajinou Údolím měsíčního stínu. Tlapy jeho cestovního tygra měkce pleskaly po kamenitém podloží. Tato východní část Outlandu se mu nelíbila. Byla pustá, na první pohled bez života. Poloostrov Pekelných Ohňů, Netherstorm i toto Údolí na něj působily mrtvým dojmem. Vzpomínal s láskou na Nagrand a hluboké Lesy Terokkaru, odkud sem přijel. Do této podivné země, Outlandu, se dostal již před deseti lety Temným portálem. Dodnes si živě pamatoval, jak k němu poprvé přišel. Důstojník před portálem mu řekl, na kterého člověka se má obrátit na druhé straně. Přišel k portálu. Jeho černá hmota, která vypínala prostor téměř 200 stop vysoké brány ho podivně přitahovala. Myriády hvězd a galaxií, které se proháněly uvnitř portálu ho fascinovaly. Pomalu natáhl ruku. Šedý chomáček kouře mu obalil prsty, na dotek nepůsobil nijak zvláštně, ani studeně, což očekával, ani teple. Jen tak nějak podivuhodně vábivě. Vstoupil dovnitř. Po chvíli, kterou nedokázal definovat, co se s ním dělo, došlápl na pevnou zem. Když se rozhlédl, viděl za ohromnou plošinou schody a na jejím úpatí vojáky, jak se brání dvěma ohromným Infernálům. Podobné tvory viděl kdysi ve Felwoodu, ale ne tak obrovské. Okamžitě ho pohltily jeho bitevní reflexy. Všiml si vojáka, jenž rychle umíral pod náporem Infernála a přivolal slovem síly štít, jenž nebožáka na chvíli ochránil a mezi tím na něj seslal léčivé kouzlo. Hned potom přesunul svou pozornost na Infernály. Použil opět slovo síly, tentokrát však pro bolest a oběma Infernálům pomalu začala ubývat životní energie. Po použití dalšího kouzla se síly, jenž odcházely Infernálům, začaly přetvářet v životodárnou energii, jenž léčila zranění vojákům, i Nightbladeovi samotnému, bylo-li to potřeba. Po chvíli boje, v němž pomáhal vojákům, oba Infernálové klesli k zemi a on se konečně mohl řádně rozhlédnout okolo sebe. Přejel pohledem rudou, kamenitou zem, obzor, na kterém se blýskaly meteority a tvořily se tam velmi prapodivné hry světla, i tu bezednou propast za okrajem. Samotný vesmír. Mocné a nekonečné univerzum. Otočil se a viděl staršího vojáka, jak si ho přeměřuje pohledem. „Kde to jsem pane?“ otázal se. „Poloostrov pekelných ohňů. Tvé jméno synku?“ Elf se lehce pousmál a ještě více se napřímil. „Nightblade, pane“ V duchu se té vzpomínce usmál, a zjistil, že už je na dohled pevnosti, ke které směřoval. Ulehčeně si oddechl.


Už zase ji vidíš, hrdou, vzpřímenou a neskutečně krásnou. V její bledé tváři se zračí napětí a maximální soustředění. V očích ji však vidíš i něco, na co nejsi úplně zvyklý, a to strach. Najednou se pohledem dostaneš před ni a tvůj zrak nyní vidí to co ona. Tyčí se před Tebou obrovský vzdušný vír, očividně však pevné konzistence, jak si jinak totiž vysvětlit hluboké zakrvácené rány na chlupatém těle druida v medvědí formě. Do země před Tebou náhle uhodí poryv vzduchu a od místa dopadu se šíří sonická vlna, která všechny o kus odhodí a ještě více pošramotí už tak dost zničeného medvěda. Vidíš, jak se Tvoje milovaná zakymácí a vlna ji přeruší soustředění nutné k vyvolání léčivého kouzla. Mág a zloděj, jež vás doprovází se sbírají ze země. Koukáš na ně, a víš, že je tato výprava odsouzená k záhubě. Víš, že Tvoje milá nestihne vyléčit druida, a jakmile padne on, padnou postupně všichni. Je to jako ve zlém snu, a také že ano. Podvědomě víš, že je to tatáž noční můra, co tě děsí už tolik let. Víš to, a stejně se nedokážeš probudit. Jen němě zíráš, jak Murmur sráží poslední ranou již bezmocného druida, a jak se pomalu přesunuje k Tvé lásce. Ta před sebou sice narychlo buduje štít, ale ani ten nezadrží více než jeden Murmurův útok. Bezmocně k ní natahuješ ruku a sleduješ, jak padá pod jeho údery. Z posledních sil Ti pohlédne přímo do očí, jako by věděla o Tvém snu a zašeptá Tvé jméno: „Nightblade…“ Z očí ji vyprchá život, a ty se probudíš s jejím jménem na rtech: „Messalino…“
Ten sen Tě pronásleduje už patnáct let. Tolik času uplynulo od doby, co se ti tento sen zdál poprvé, pár dní před tím, než přišla potvrzená zpráva, že její cesta dopadla neúspěšně, a že nikdo nepřežil. Ona byla Tvoje představená, ale stali jste se něčím více. Přáteli, milenci, druhy. Ona přesto dohlížela na Tvůj výcvik, a stále cestovala po světě na výpravy ve jménu Eluny. Nikdy nezapomeneš na to, jaké to bylo, mít vedle sebe milovanou osobu, jaké to bylo dotýkat se její kůže a naopak cítit její dotyk na svém těle, její horký dech, to vzrušení… Smutně potřeseš hlavou ve snaze zapudit ty vzpomínky a dojdeš ke stolu kde je džbán s vodou. Chceš se zchladit, ale noc je velmi teplá, a i voda již zteplala. Přesto alespoň osvěžíš vyprahlé rty. Podíváš se z okna pevnosti na Údolí Měsíčního Stínu a vzpomínáš, jaké změny se s Tebou za posledních patnáct let udály. Zdá se to jako dlouhá doba, ale elfí hlad po pomstě neumlčí ani doba podstatně delší…
Zkoncentruješ se a vstoupíš do stínové formy. Okamžitě cítíš nárůst magických sil ale i větší fyzickou odolnost. Ani toto jsi dříve nedělal. Dlouho jsi ve výcviku používal především síly světla a disciplíny, a síly stínu si bral jen jako doplněk nutný pro obranu. Ale po její smrti přišla změna. Přestal si si lámat hlavu s rovnováhou a zjistil si, že za pomoci stínové magie lze dosáhnout stejných výsledků jako za použití jiných druhů, a dokonce za kratší dobu. To že jsi pravděpodobně zaprodal kus své duše cizím silám ti nevadilo… Tvá duše přeci stejně zemřela s ní, a tato cena Ti tedy nepřišla tak drahá. Přestal si se zabývat slitováním, milosrdenství nahradila cílevědomost. Tvoji učitelé z toho neměli radost, chtěli z Tebe mít léčitele, ale věděli o bolesti ve Tvém srdci i o tom co tě pohání. Proto Tě nechali nejen být, ale ukázali Ti i některé další aspekty stínové magie, popřípadě tě navedli k lidem, jež Tě v tomto umění mohli dále vzdělávat. Ze svých léčitelských schopností jsi nic nezapomněl, ale už si k nim ani nic nepřidal. Nikdy nebudeš tím velkým léčitelem, ale o to Ti už nějaký čas stejně nejde. Před sebou máš jeden jediný cíl – Murmura. Změníš se zpět do své normální podoby. Jdeš k posteli, chceš ještě usnout. Ráno Tě čeká další cesta. Na východ…

Víš, že nejsi sám, kdo se chce pomstít. Tvůj přítel Eldar, kterému se nyní říká Eldar Veliký, tam ztratil otce, také druida, a Darius Black zase svého bratra. Všichni tři jste od Té doby šli vlastní cestou, ale společně jste přísahali pomstu. A ty víš, že oni dělají to co ty – sbírají zkušenosti a vybavení pro dost možná poslední výpravu jejich života. Jakmile bude toto splněno, vydáte se do Shadow labyrinthu. Cítíš, že okamžik, kdy budeš připraven, se blíží, ale díky svému výcviku a pokoře si tuto možnost nechceš připustit.
Už si vyjel z pevnosti a míříš na východ, směrem k Oltáři stínů. Víš, že před Tebou se rozprostírá území klanu Netherwingů, kteří cizince moc v lásce nemají. Proto toto území objedeš skrze lávovou řeku. Za prvním zákrutem říčky však vidíš ohnivého dimetradona. Odvoláš svého cestovního tygra a připravíš se k boji. S Tvým prvním kouzlem, upířím dotykem, se dimetradonova pozornost přesune na Tebe a on se rozbíhá. Než však svým klátivým pohybem dorazí k Tobě, stihneš na něj seslat další oslabující kouzla. Zatímco jeho útoky naráží na Tvůj magický štít, téměř vidíš jak ho jeho životní energie opouští. Když máš pocit, že je jí dostatečně málo, použiješ slovo síly, smrt, aby si ho dorazil. Toto kouzlo má v sobě veliké riziko – v případě, že svoji oběť nezabije, obrátí se proti sesilateli a zraní ho úplně stejně jako oběť. V tomto případě si však byl úspěšný. DImetradon se naposledy zachvěl v křeči a padl. Pokračovat dál lávou ti přijde jako nerozum, a tak vytáhneš pírko z batohu, zašeptáš „Leviticus“ a začneš se vznášet pár stop nad povrchem země. Cestou potkáš ještě dva dimetradony, jeden si Tě nevšímá, druhý však projevuje svoji agresivitu, a tak ho v sebeobraně musíš ukáznit. Konečně se lávový potok stočí doprava a dolů, a ty po levé straně jeho koryta vidíš kamenný oltář ohraničený čtyřmi sloupy. Nasadíš si spektrální brýle, co si dostal v pevnosti, a skutečně-za oltářem stojí přízračná postava kněze, ke kterému směřuješ. Stále zkoumá kamenný povrch oltáře, ale rukou Ti pokyne, aby si přistoupil. Když se přiblížíš, a chystáš se promluvit, prudce zvedne hlavu, a levou ruku napřáhne proti Tobě a Ty najednou cítíš, že Tvoje tělo ovládá někdo jiný. Hlavou se Ti honí vzpomínky, před očima proběhne celý život. On má oči zavřené, ale Ty víš, že vidí přesně to co Ty, probírá to, a analyzuje. „Ano, jsi téměř na konci své cesty. Na tomto světě již není nikdo a nic, kdo by Tě mohl naučit víc. Já Ti dám tu trošku síly, co ještě mohu, ale od této doby to bude jen na Tobě, jak získané schopnosti využiješ a jak se s nimi rozhodneš zacházet.“ Vidíš, jak se lehce pousmál, a holí klep vedle oltáře. Ze čtyř sloupů okolo oltáře se začíná zvedat mlha a snáší se k oltáři, kde se mění v beztvarý stín, který se chvíli formuje, převaluje, a najednou zničehonic vystřelí proti Tobě. Narazí Ti do hrudi. Poté, co ustoupí šok, zkontroluješ své tělo a zažíváš neuvěřitelné pocity. Víš, že jsi silnější než kdy dřív, víš, že jsi připraven. Že Tvá cesta se blíží ke konci…