Zima... I.Část

Anotace: I.Část mé povídky Zima. Jak se žije po Události jež zachvátila svět prostému klukovi?

1.7.2010, 16:52, Praha, I. P. Pavlova… -30 stupňů celsia, rychlost větru 21 metrů za vteřinu.
Vojáci a důstojník odešli k jedné autobusové zastávce, nebo spíše tomu co z ní zůstalo.
Já vylezl z pod sedačky a opatrně vyšel z tramvaje. Musel jsem se dostat do svého úkrytu. Skrčil jsem se za jedno auto.
Ale nejdříve jsem se rozhodl je chvíli poslouchat.
„Jak to vypadá s Národním divadlem?“zeptal se kulometčík z jednotky.
„Našim inženýrům se podařilo statiku budovy posílit. Teplota v budově už je 16 stupňů celsia a stále stoupá. Brzy k nám budou lézt všichni obyvatelé…“odpověděl velitel.
Vojáci se usmívali.
„…samozřejmě, budeme pouštět jen lidi co si to zaslouží…“
„Tj.?“zeptal se jeden z vojáků, který stál u rozmláceného auta.
„Buď 4 kilogramy dříví nebo potravin. Ale s ubívajícím místem budeme muset cenu zvýšit. A zabránit krádežím. Ten malý šmejd ukradl celou konzervu fazolí. Snad se někde z toho podělá…“zaječel vztekle důstojník. Ukázat se tam tak by to byl můj konec.
„Sakra… smršť. Od Vyšehradu! 100 metrů za vteřinu…“zakřičel jeden z vojáků držící malý ruční počítaček.
Všichni vojáci a důstojník se rozeběhli pryč, skrýt se za jeden velký dům. Rozeběhl jsem se pryč, směrem k jižnímu výstupu z metra, který se nacházel v jedné budově a byl taky zavalen. Posadil jsem se ke zdi. Na zemi ležela spousta mrtvol. Většina z nich zemřela na střelná zranění, někteří hlady a jiní na podchlazení.
Přitiskl jsem si na uši ruce a zavřel oči. Hlavu si opřel o kolena. A pak to nastalo. Bylo to po sedmé co jsem zažil smršť. Totálně devastující závan větru, rychlejší než všechny předválečné hurikány, který rozmetá cokoli mu stojí v cestě. Trvá jen pár vteřin, ale o to o co je kratší, o to je ničivější.
Tentokrát trvala celých 9 vteřin a taky napáchala obrovskou škodu… tedy pokud se tu dalo ještě něco poškodit. Celá železobetonová budova v níž byl severní východ metra se sesunula směrem na sever a pobořila ještě další dům. Raději jsem vstal a vydal se zpět do skrýše. Byla to ještě dlouhá cesta. 4 kilometry jihovýchodně od mé nynější pozice.
Rozeběhl jsem se, abych se trochu zahřál. Kolem mě prošel, nebo spíše zapotácel nějaký stařec a padl na zem mrtev. Vše bylo děsivé.
Zastavil jsem se u nuselského mostu a viděl, že díky „válce“ se úplně zhroutil. Byli to teprve dva týdny. Dva týdny a civilizace jako taková se zhroutila do totální anarchie. To co lidstvo budovalo po tisíce let se během 14 dní zhroutilo do chaosu.

19:40, skrýš, Kačerov, 6 stupňů celsia.
Teprve pár minut po půl na osmou jsem se dostal do své skrýše, která se nacházela ve sklepeních jednoho malého hotýlku.
„Ahoj kočičko…“řekl jsem a přišel k Patricii, mé přítelkyni, která se mnou prožívala toto ledové peklo. Udržovala oheň a vytápěla tak skrýš. Ve skrýši jsme měli pár krabic a starou knihovničku. Tam jsme měli uskládané jídlo.
„Čau, kocourku…“oplatila s úsměvem moje nádherná brunetka.
„Jak to vypadá s teplotou a izolací?“zeptal jsem se.
„Utěsnila jsem ještě lépe oboje dveře…“odpověděla. Do sklepa totiž vedli dvoje dveře. Jedny přímo do sklepních prostor, kde jsme byli a jedny na schodiště, které vedlo k těmto prostorám.
„Kolik je teplota?“
„6.2 stupňů celsia…“
„Zvedneme ji jen na 12 stupňů celsia. A vždycky než půjdeme ven budeme muset čekat chvíli na chodbě než si zase přivyknou těla na zimu…“řekl jsem a položil k ohni konzervu s fazolemi.
„Získala si ty něco?“zeptal jsem se.
„Léky. Zbytky, které lidi nestačili rozkrást z nedaleké lékárny, ale není to nic moc. Nějaký aspirin a acylpyrin…“
„Dobře, aspoň ta trocha… co bratr?“zeptal jsem se.
„Je to pravda. Přidal se k vojákům Centrální rady… co vlastně budeme dělat zítra?“zeptala se Patricie a dala vařit vodu nad „ohniště“.
„Kolik máme jídla a vody?“zeptal jsem se.
„Maso máme tak na dva dny, máme tu ještě pár sáčků čaje, skleničku soli a další větší cukru, taky celkem zmraženou zeleninu… ale nevím jestli to takhle dokážeme vydržet… musíš se zítra dostat do nějakého vyrabovaného obchůdku a zjistit jestli tam zůstalo aspoň něco…“
„Zítra ne. Půjdu tam už po půl noci. Vojáci budou stažení v základnách nebo na hlídkách u základen. Ale teď se musím trochu prospat…“řekl jsem a hned zalehl. Patricie mi začala připravovat ještě nějaké teplejší oblečení co jsme měli a baterku.

23:50, skrýš, 9 stupňů celsia.
Patricie celou dobu seděla u ohně a ohřívala se. Já spal přímo u ohně.
„Miláčku, dávej na sebe pozor…“řekla Patricie, když spatřila, že jsem se vzbudil.
„Neboj se lásko…“řekl jsem a oblékl si na sebe vycpávky z ruské zimní vojenské uniformy, kterou jsme ukradli vojákům Centrální rady.
„Vrátím se co nejdříve…“řekl jsem a políbil Patricii.
Pak jsem otevřel dveře, ovanul nás závan studeného vzduchu a já rychle zabouchl. Byl jsem na dřevěném schodišti, vedle něhož byli betonové zdi s popraskanou omítkou. Všude byla černočerná tma a já musel rozsvítit baterku.

23:59, ulice před hotelem, -36 stupňů celsia, rychlost větru 22m/s.
Hned jak jsem vyšel na ulici, myslel jsem, že to bude moje smrt. Musel jsem se dostat jen pár stovek metrů jižně od hotelu. Tam se nacházel bývalý velký obchoďák, který ale centralističtí vojáci vyrabovali. Musel jsem jen doufat, že něco nechali.
Rozeběhl jsem se přes ulici, na cestu si svítil baterkou a přes tvář si držel ruku. Nemilosrdný vítr mě bičoval a celá tvář mě pálila. K tomu jsem ještě ani nevěděl jestli nedojde k „větrné smršti“. Hotelu by se nic nestalo. Ten byl dobře postavený a už přečkal jen s povrchovým poškozením 2 smršti. Já bych, ale větrnou smršť rozhodně nepřežil. Podle toho co jsem věděl k těmto smrštím docházelo 1x za den, v lepším případě za dva dny.

00:32, -40 stupňů celsia, rychlost větru 25m/s.
Zbývalo už jen pár metrů a já cítil, že jsem v ledovém pekle… ale bylo to jen kousek… najednou jsem uviděl světlo. Vycházelo z vyrabovaného obchoďáku. Šlo o světlici.
Opatrně jsem přišel k vymlácenému oknu u obchoďáku a spatřil vevnitř jednu postavu jak se přehrabuje v nějakých krabicích. Podle siluety jsem poznal, že dotyčný byl pravděpodobně muž vzhledem k velké a vysoké konstituci těla, byl vyzbrojený neboť na zádech měl připevněný kalašnikov a u pasu pistoli a ve vojenské uniformě, ovšem ne typu vojsk Centrální rady. Měl šedobílou zimní vojenskou uniformu sovětské armády, bůh ví odkud ji sebral. Vyznal jsem se dost v uniformách, před Událostí jsem byl celkem militaristický, což nyní byla výhoda.
Nevěděl jsem co dělat. Venku jsem zůstat nemohl umrzl bych… a on mě mohl na krásno zastřelit. Ale raději smrt kulkou než mrazem… navíc mě možná ani nezastřelí.
„Halo?“vyhrkl jsem a uviděl, že dotyčný sebou cukl. Evidentně o mě nevěděl.
Ucítil jsem, že v obchoďáku už není taková zima.