Třinácté odbití

Anotace: Psáno před více než rokem. Reakce na trochu beznadějnou situaci, která se nakonec neukázala tak bezvýchodná, jak vypadala. O tom je i tento příběh. Zdaleka nekončí jen smutně... posuďte sami.

Hodiny svým pravidelným tempem odměřovaly čas. Měla chuť je zastavit, mrsknout po nich papučí, aby konečně umlčela ten nesnesitelný tikot, který jí rezonoval v mozku s takovou intenzitou, že si myslela, že v okamžiku vyletí z kůže.
Toto je sice poměrně neobvyklá reakce obyčejných smrtelníků, ale ne u Alice. Bývala normální, jak s hořkostí v hlase říkala, dokud se nestala ta věc, která jí s jakousi škodolibou radostí ovlivňovala život. Tady se vždy zarazila a opravila své tvrzení - ta věc jí se škodolibou radostí ne "jen" ovlivňovala život, ale spíš jí ho přímo zničila. Sama pro sebe to nazývala její králičí problém. A od toho se pak už odvíjelo všechno.


Alice otevřela okno v kuchyni malého přízemního domku s obrovskou zahradou a trochu nervózně se vyklonila ven. Slunce dopadalo na její bledou tvář a ještě podtrhovalo temné stíny, které jí už nějakých pár let seděly pod očima, jak se snažila bojovat se spánkem a za každou cenu neusnout. Lehce chvějící se rukou si přitáhla ke rtům hrnek pořádně silného trojitého espresa a zhluboka se napila. Věděla až příliš dobře, že je to zabiják, že ji to ničí, ale pořád raději byla ochotná obětovat zdraví, ze kterého už jí stejně příliš mnoho nezbývalo, než se jako naprostý maniak prohánět za tou šíleností.
Alice postavila nápoj zpět na parapet a zaposlouchala se do zvuků přicházejících z nitra zahrady a pak se nervózně a snad i s jistou dávkou netrpělivosti podívala na hodiny. Bylo za dvě minuty půl dvanácté dopoledne.
Příliš brzo, pomyslela si a hlasitě zívla. Někdy se ten boj se sny zdál těžší než jindy. Věděla, že její tělo už prakticky mele z posledního, ale nehodlala se mu podvolit. Nepotřebovala, tak jako při své poslední slabosti a putování po říši až příliš živých snů, skončit zase na dva měsíce v psychiatrické léčebně. Stejně to nepochopili. Už prostě nebyli malé děti. Těm by její dobrodružství přišlo neuvěřitelné a samy by zatoužily prožívat něco podobného. Jenže Alice dobře věděla, že není o co stát. Po takových pár letech se to člověku víc než zají. Pak zoufale touží po tom začlenit se do normální společnosti, bez toho, aniž by se bála, že se probudí vedle někoho, koho vyděsí svým zaječením a okamžitým požadavkem granátu nebo plamenometu, že toho syčáka bílýho tentokrát doopravdy zabije.
Alice vyčerpaně zavrtěla hlavou. Bylo by tak lehké podlehnout, ale věděla, že tohle prostě udělat nemůže. Každý den doufala, že to všechno skončí, že přesně v poledne jako v den jejích sedmých narozenin, hodiny odbijí třináctkrát a ta hrůza bude pryč. Ale zatím se tak nikdy nestalo. Přesto měla prazvláštní pocit, že dneska možná snad už bude konec.
Posadila na dřevěnou židli ke stolu a ještě ani nestačila dosednout, když se na dveře ozvalo poněkud netrpělivé zaklepání. Dívka se zvedla, doploužila se k nim a pak je bezmyšlenkovitě otevřela. Zalapala po dechu: "Ne! Zase ty?!"
Přímo před ní netrpělivě podupával bílý králík a propichoval ji tmavýma očima. "No tak honem Alice, už máme zpoždění. Přijdeme pozdě! Její Veličenstvo nám dá oběma setnout hlavu!"
Snažila se dýchat nosem a jen mlčky zahlížela na toho nezvaného a také nenáviděného návštěvníka. Věděla, že něco je špatně. Prostě usnula. Ale ať se snažila, jak se snažila, nedokázala přimět své vědomí probrat se. Asi si příště bude muset udělat to kafe ještě silnější - dvojitého smrťáka.
Bílý králík opět netrpělivě podupnul packou a pohlédl na zlaté hodinky na svém zápěstí, než se natáhl po dívčině ruce. "Tak si přece pospěš. Musíš mi dojít ještě pro rukavičky, nemůžu se na dvoře objevit bez nich!"
V tu chvíli se Alice vzpamatovala a ještě dříve, než ji stačil vytáhnout přes práh a ona by ho musela pronásledovat a absolvovat celé tohle šílenství znovu, vytrhla mu své zápěstí z jeho měkkého sevření a smrtelně bledá ledově sykla: "Vypadni!"
Na pár setin vteřiny to vypadalo, že se králík nehodlá vzdát a chystá se milou Alice přece jen vzít sebou, ať to stojí co to stojí, ale dívka mu nedala už žádnou další příležitost.
"Nikam s tebou nejdu!" zakřičela a práskla mu dveřmi před nosem. Vyčerpaná a navíc ještě rozklepaná se opřela o jejich dřevo a rychlým úkosem pohlédla na hodiny, které ukazovaly za pět minut tři čtvrtě na dvanáct. Pohledem sklouzla na své pletené ponožky a dlaněmi se zapřela do džínových kalhot. Prosila o zázrak, prosila o klid.
Zhluboka dýchala a snažila se vymyslet způsob, jak se vrátit zpět do svého těla, které se kousek od ní opíralo o desku stolu v tvrdém spánku. A musela na to přijít rychle, jinak se tady zase objeví její králičí problém a tentokrát třeba nebude sám. Při jejím štěstí si to sem přišine i Srdcová královna, nedej bože šílený Kloboučník, zajíc Březňák se svým rancem plným čajových hrnků, sušenek, másla a v jedné konvici i s Plhem. Tohle rozhodně nebude riskovat.
Zarytě zírala do země a snažila se na něco přijít, ale žádný nápad prostě nepřicházel. Jediné, co jí rezonovalo napříč lebkou, byl ten otravný tikot hodin oznamující, o jak moc času už přišla a jak rychle se nebezpečí opakování celé nechtěné cesty, zvyšuje.
Nebylo to fér. Nebylo jak se tomu všemu vyhnout. Mají to v rodině od chvíle, kdy to jeden "moudrý" spisovatel, kterého proklínaly ženy z jejího rodu až do třicátého kolene, napsal a vydal jakožto dětskou knížku. To by ještě nebylo nic moc zvláštního, ale když vezmeme v potaz, že každý příběh má určitou energii, která ještě narůstá s přáním toho, kdo jej čte a pokud on navíc touží po tom, aby se případně proměnil ve skutečnost... Tak právě toto vyprávění se stalo pro její rodinu prokletím. Nechtěným dědictvím z matky na dceru a tato poslední Alice se zařekla, že s ní to skončí. Nemít děti je přece poměrně spolehlivá alternativa řešení.
Vrhla frustrujícím pohled na své bezvládné tělo, které se samozřejmě vůbec nemělo k tomu, aby se probralo a poté zvrátila hlavu dozadu, stále doufající v zázrak. I kdyby se rozeběhla a snažila se nárazem dostat zpátky, nestalo by se nic víc, než že by svým tělem prolétla a po konečném probuzení by ji silně bolela hlava a celá záležitost by byla ještě horší. Co má teď sakra dělat?
"Co kdyby ses uklidnila?" navrhl někdo tiše a dívka úlekem skoro nadskočila. Ten hlas sice neznala, ale ani to nebyla záruka toho, že dotyčný či dotyčná nepatří do té trhlé party, která se na ni teď zřejmě chystá. Osoba, která to vyslovila, byla oblečená podobně jako ona sama, do džínů a trička. Přesto tu ale něco nehrálo a nebylo to to, že ji viděla poměrně rozmazaně, že neměla ostré obrysy. Kolem ní kroužilo cosi zvláštního, co rozechvívalo vzduch a nahánělo pomalu, ale jistě husí kůži.
"Kdo sakra seš?" vyrazila se sebe a odrazila se ode dveří.
"To nechceš vědět," promluvil tentokrát už jisto jistě mužský hlas. Alice si nevěřícně a taky trochu netrpělivě protřela oči a pak se opět podívala na to, co ještě před okamžikem tvořilo jen jakousi změť rozmazaných šmouh. Přímo před ní stál kluk, ne starší než ona sama a klidně na ni, s rukama založenýma na prsou, zahlížel.
"Nebuď si tak jistej," ubezpečila ho a zároveň pocítila silné nutkání dostat ho co nejdále od svého spícího těla. Bylo tu totiž něco, co se jí na něm nezdálo. Něco, co na něm ulpívalo jako druhá kůže a byla si jistá jen tím, že tohle se jí určitě líbit nebude.
Pomalu se sunula ode dveří až ke stolu, kde leželo její bezvládné já a očima nepřestávala sledovat návštěvníka. "Kdo jsi?" zopakovala znovu, když se dostala až k sobě a vytvořila tak mezi ním a jejím tělesným obalem jakousi chabou, ale aspoň nějakou zábranu.
Kluk si povzdechl a na pár okamžiků pohledem pečlivě zkoumal její unavenou tvář, než zamumlal spíš sám pro sebe, než k ní: "Měl jsem tě rychle popadnout a vzít pryč. Ale jak chceš, tak ti to prostě ukážu. Je to lepší, když si na to přijdeš sama, než kdybys to slyšela ode mě."
Alice na něj zamračeně zírala, dokud jí neznámá síla nedonutila zavřít oči a nenaservírovala jí přímo do tmy za víčky jen pár obrazů, které vedly k poměrně rychlé a taky šokující identifikaci osoby před ní.
Stačil jí pohled na ostří kosy, které zpívalo, když protínalo vzduch a s lehkostí a naprostou jistotou bralo životy. Pak se výjev změnil. Viděla tmu, kterou ozařoval jen jediný nepatrný plamínek svíčky a jakýsi stín na pozadí zdi, který vytvářel, ale který se mu však vůbec nepodobal, neboť nabýval lidských rozměrů. Ze vzduchu se sneslo jedno tmavé pírko a přistálo na stole kousek od svíce.
Otevřela oči a opatrně na něj pohlédla, pak trochu přiškrceným hlasem ze sebe vypravila: "Ty jsi Smrt?"
Kluk se křivě a smutně usmál. "To není přesné. Spíš její posel, Anděl smrti." Hlavou naznačil lehkou ironickou úklonu.
Alice si založila ruce na prsou, jakoby se snažila tímto gestem udržet vše na svém místě a zabránit mu, aby ji odvedl sebou. Možná by si raději znovu absolvovala šílenou cestu po krajině za zrcadlem, než aby tu stála a klábosila s poslem smrti. Jestli si ještě před několika minutami přála konec, nyní pocítila v žilách nový záchvěv něčeho třepotavého a to něco byl život. Ne, nechtěla o něj až tak rychle přijít. Ona ho přece chtěla jen normální.
"To bude nějaký omyl." zašeptala, ale věděla, že tady to pravděpodobně bude ona, kdo se plete.
Zavrtěl hlavou. "Ne. Přála sis zázrak, modlila ses, aby to všechno skončilo a Smrt tě jen vyslyšela. Smiř se s tím, prostě už se neprobereš, nevrátíš se do svého těla." Věděl, že když to vyslovil, vyznělo to tvrdě a dost netaktně. Ale nehodlal jí dělat jakékoliv plané naděje, na ty už stejně bylo příliš pozdě.
Dívka si zoufale zajela rukou do krátkých blond vlasů a snažila se uvažovat. Něco na tom všem bylo pozitivní, určitě, ale bylo tu taky pár nevyřízených věcí. I tak nečekala, že to vše skončí tak rychle, měla tolik plánů a spoustu jiných záležitostí na práci.
Jakoby slyšel jak uvažuje, jakým směrem se ubírají její myšlenky. "Nejsi první ani poslední, kdo byl zastižen nepřipraven. Pravdou však je, že se s tím nedá nic dělat."
Něco určitě jo, křičelo její nitro. Musí tu být nějaká cesta, způsob, jak se s tím vším vypořádat. Třeba je to fakt jenom nejpodivnější sen, jaký kdy měla a až se probudí, bude jí jen šíleně bolet hlava s mokrý pot jí přilepí na tělo oblečení. Teď by jí bodla cigareta. V té spirále kouře by našla aspoň na chvíli klid a mohla si to vše dobře projít a vyřešit to.
To je opravdu směšné. Její existence se nyní počítá na vteřiny, možná minuty a ona si chce zapálit. Rychle se podívala na hodiny na stěně. Stále tikaly na své neměnné trase a ukazovaly za jedenáct minut poledne. Pohlédla na kluka stojícího kousek od ní, který ji mlčky pozoroval a pak k jejímu překvapení bez jediného slova vylovil v kapse kalhot krabičku cigaret a nabídl jí.
S lehkým pokývnutím hlavy jednu vytáhla a poté sledovala, jak udělal to samé a v příštím okamžiku už konec jeho i její cigarety žhnul jako žhavý uhlík. Zhluboka potáhla kouř do plic, už s klidem jej vyfoukla před sebe a očima pozorovala tu šedou kouř stoupající vzhůru ke stropu.
"Takže, co bude pak?" obrátila se na něj s otázkou po minutě ticha.
Podíval se na ni lehce zmateně. "Jak to myslíš pak?"
Alice se ušklíbla a potáhla znovu z cigarety, než upřesnila svůj dotaz. "Pak... myslím, až mě odvedeš. Až umřu. Kde se ocitnu?"
Kluk se zády opřel o chladnou stěnu a na pár vteřin se odmlčel, než jí tiše a popravdě odpověděl. "Nevím. Každý může skončit někde jinde. Ale rozhodně se tam už neukáže tvůj králičí problém."
Alice pevně stiskla rty. Náhle měla chuť začít křičet, brečet, udělat cokoliv, aby se zebe dostala trochu těch emocí, co drtily její nitro jako olovo, to olovo, které se objevilo s jeho příchodem. "To není moc uklidňující, víš to?" zašeptala trochu stísněně. Připadala si zase jako malá holčička bezmocně se snažící dostat do zahrady Srdcové královny a zachránit karty, které popletly barvy keříků růží a místo rudých zasadily bílé.
Pokrčil rameny. "Nemám tě uklidňovat. Abych byl přesný, neměl bych tu s tebou ani kouřit cigarety. Moje práce spočívá v tom, že prostě jen odvádím lidi, jejichž čas nadešel."
"A seš si jistej, že ses třeba nespletl? Je mi dvacet pět, jsem trochu mladá na to, abych umřela." protestovala Alice.
"Neřekl bych. Tvůj věk rozhodně není něco, co by se dalo označit jako stáří, ale přesto umírají i mnohem mladší lidi. Když se narodíme, máme už předem stanovený den i hodinu, kdy musíme ten svět také opustit a tvůj čas už prostě vypršel."
Řekl to klidně, snažil se ji tónem svého hlasu aspoň trochu utěšit, přesto to nic nedokázalo změnit na celé situaci. Umřela, bude muset odejít a ani neví kam. Děsilo ji to. Ta nevědomost, neurčitost. Kdyby alespoň věděla, kam přichází duše lidí po smrti, jak to tam vypadá... Jenže on to nevěděl.
Svezla se na zem do sedu a mrkla znovu na hodiny. Zbývalo už jen pět minut do poledne a mezi prsty už držela sotva polovinu cigarety. Ze rtů jí unikl povzdech. Nemyslela si, že to vše, až to skončí, bude vypadat takto. Popravdě řečeno si nikdy nepředstavovala smrt, ani to, jak by to mělo vypadat. Prostě ji to zastihlo zcela nepřipravenou. Na pár okamžiku se otočila ne dveře. Kde jsou, pomyslela si. Zrovna, když je potřebovala, když by je i uvítala, tak se neobjeví.
"Oni už nepřijdou." řekl tiše ten kluk. Od protější zdi se přesunul k ní a sedl si na zem vedle. "S dneškem skončí vše. I tvoje prokletí."
"Víš, že umíš člověka hrozně povzbudit?" obrátila se na něj ironicky.
Přikývl. "Nikdy mi to nešlo." A pak udělal něco co u něj, za těch pár minut co se tu objevil, ještě neviděla. Věnoval jí povzbudivý úsměv a lehce jí stiskl rameno. Mohla cítit, jak ty pláty olova, které obepínaly její vnitřek pomalu polevují a umožňují jí dýchat lehčeji, jak ten obrovský strach z neznáma, kam se má za pár chvil odebrat se stává menší strašákem.
"Bude to fajn." dodal, když viděl, že ji jeho gesto trochu uklidnilo. Vždycky bylo lepší, když s ním lidské duše odcházely dobrovolně, než když je musel násilím dopravit na hranici.
Věnovala mu jemný úsměv a naposledy zhluboka potáhla z cigarety, než ji uhasila. Pomalu, trochu těžce se zvedla a oprášila si neexistující smítka na džínech, uhladila tričko a rukou rozježila už tak dost neposedné krátké vlasy. Opět se podívala na hodiny, které ukazovaly dvě minuty do poledne.
I on vstal. Zašlápl zbyteček cigarety a otočil se na ni. Měli by už jít.
"Ještě chvilku. Jen do toho poledne." zaprosila tiše, aniž by on cokoliv řekl.
Přikývl. Koneckonců dvě minuty nebyly moc, mohli klidně počkat. Podstatné pro něj bylo, že to vypadalo, jakoby se už s celou záležitostí tahle potrhlá holka s králičím problémem vyrovnala. Cítil z ní jakési klidné odevzdání, snad i očekávání z toho, že to prostě skončí. Díval se na ni, jak očima sleduje vteřinovou ručičku obíhající v neměnném rytmu ciferník, jež se pomalu blíží k dvanáctce nahoře. S každým jejím dalším pohybem se na Aliceině tváři objevoval nepatrný střípek úsměvu
A pak to ticho, panující až doteď v kuchyni, skončilo. Celý pokoj naplnilo odbíjení starých hodin, když se obě jejich ručičky spojily na dvanáctce. Alice počítala jednotlivé údery a s narůstajícím počtem vnímala klid, ve který se měnil ten zbytek olova prohánějící se jí až doteď žílami.
Jeden, dva, tři... nádech a výdech... pět, šest, sedm... lehký úsměv... devět, deset, jedenáct... narůstající očekávání a slzy v očích. Potom to přišlo, to co ji vysvobodilo. Po dvanáctém odbití následovala snad jen dvou vteřinová pauza, jakoby se hodiny nemohly rozhodnout, zda už dnes skutečně má skončit i její problém, než nakonec přidaly další, třinácté odbití, to na které čekala už tolik let.
Díval se na ni, jak se narovnala, jak vydechla, když z ní spadlo její prokletí a vnímal ten klid, který se šířil z jejího těla jako drobné vibrace napříč celým prostorem. Otočila se na něj, oči se jí leskly a usmála se.
"Můžeme jít." řekla tiše a pomalu přistoupila k němu.
Přikývl a pak po pár vteřinách ucítil, jak mu její drobná ruka trochu váhavě vklouzla do dlaně.
Podíval se na ni poněkud překvapeně. Alice se však dívala přímo před sebe, stále s lehkým úsměvem, který si pohrával s jejími rty.
Nadechl se a trochu váhavě jí stiskl ruku, než spolu vyrazili na její poslední cestu.