To je blbost

Anotace: ...

„To je teda pěkná blbost,“ hlasitě všem sdělil svůj pocit a čekal kdo mu dá za pravdu.
Ostatní ale jenom mlčky přihlíželi a nevěděli, co si mají myslet. Byl z toho nesvůj, myslel si, vlastně věděl, že je to blbost, ale ke spokojenosti mu scházelo ujištění ostatních.
„A nemůže to být pravda?“
„Ne, je to blbost,“ trval si na svém.
Nikomu se nechtělo cokoliv říct. Bylo to příliš nepravděpodobné, neuvěřitelné, ... a hlavně to byla přece blbost. Stáli v půlkruhu, ve stříbřitých oblecích, někteří se škrábali na hlavě, někteří jen nervózně přešlapovali. Na tohle je nikdo nepřipravil. Počítali s problémy s vybavením, trénovali je i na ponorkovou nemoc. Klidně jim mohl vybouchnout motor, mohla se udělat kdekoliv díra, ale tohle nikdo nečekal. Nikdo nebyl na nic podobného připraven. Nikdo ale ani nemohl.
„Prostě když jsem přišel k přetlakové komoře, někdo zaklepal,“ znovu zopakoval stále mírně pobledlý Harris. Jak se ale ve vzdálenosti 61 500 km od Měsíce na spojnici Země – Měsíc mohl někdo jen tak objevit v přechodové komoře?
„Zkoušeli jste zjistit kdo to je?“
„No, nemá žádné ID, které bychom zaznamenali, proto ani počítač nehlásil, že tam někdo je.“
„No dobře, co ten oblek?“
„Oblek?“
„Si snad myslíte, že se tak narodil?“ popuzeně odsekl. Zněla v tom ale i jakási nejistota, kterou si všichni moc dobře uvědomovali.
„Možno... co my vědět?“ nadhodil Petrovič.
„Petrovič, máte to na starost, odtáhněte ho k doktorovi.“
„To ještě třeba?“
„Dělejte.“

Petrovič s doktorem odtáhli obě půlky těla až na stůl v ošetřovně, která se v ten moment změnila na pitevnu. Doktor se pokoušel chvíli oddělit oblek skalpelem, ale nedařilo se to. Seděl jako přirostlý a také tak vypadal.

„Tak, co se vlastně stalo? Chci nějaké použitelné hlášení.“
„No, podle počítače nic. Harris otevřel dveře přetlakové komory, ty se po chvíli automaticky zase zavřely, protože mezi nimi zřejmě podle senzorů nikdo nebyl a všechno je v nejlepším pořádku...“
„A ty dvě půlky toho na ošetřovně?“ skočil mu do řeči.
„No, to je to, počítač tam nic nevidí, ani na kameře, ani na dalších senzorech. Prostě nikdo tu není a nic se tu nestalo. Podle počítače.“
„Takže nám dveře normálně přeštípnou vejpůl černého pasažéra, který se bůhvíjak objevil v přechodové komoře v momentě, kdy nejbližší loď byla od náš hodinu času. Všichni tam vidíme krev, horní a dolní půlku těla, které teď obě leží na ošetřovně a vy mi tvrdíte, že se nic nestalo. Udělejte diagnostiku systémů. Víte alespoň proč byl v tom převleku?“
„No... ono se nezdá, že by to byl převlek.“
„Cože?“
„No, nelze to oddělit. Doktor říká, že to, co vypadá jako křídla jsou křídla a jsou nějakým pohyblivým kloubem přichyceny k žebrům a páteři.“
„A peří mu asi taky narostlo samo? Jste normální, člověče?“
„Momentálně si moc normální nepřipadám, ehm, pane. Ale to peří, máte pravdu, mu nejspíš narostlo samo.“
„Takže víte, že to byl muž...“ odtušil.
„No, víte, to .. nevíme. Prostě jsem nechtěl říci To. Ono To, nemá pohlaví.“
„To nám ještě scházelo, takže tu máme To, které tu jakože vlastně není?“
„Přesně tak, pane. Senzory jsem kontroloval, reagují přesně jak mají, tedy kromě ... kromě To.“

Velitel si prohlížel půlky těla na ošetřovně. Nebyl to pěkný pohled, ale velitel už něco zažil.
„Tak co s Tebou? Co asi dám do hlášení? Ani Tě nemůžeme zvážit, máme tu nula gramové tělo, které vypadá... jako...“ zoufale se bránil tomu to říct,“ jako nějaký anděl nebo co.“
„Ehm pane, z tohohle by mohl být celkem průšvih.“
„To zázračné! To muset prozkoumat, dát lidem vědět,“ ozýval se Petrovič.
„To tu z toho chceš mít poutní místo, Petrovič? Petrovič, řeknu to jen jednou: držte pysk, stejně jste vázán mlčením.“
„Pane... když se vlastně nikdy nic nestalo, podle záznamů, tedy myslím. Tak by to...“
„... tak možná mělo i zůstat,“ rázně dokončil velitel.

Fluidní kotel, se toho dne nezahřál více než obvykle, protože přístroje nehlásily změnu v objemu obsahu ke spálení. Za to obsluha ho musela pouštět na třikrát. Petrovič zatínal ruce v pěst a vypadal, že každou chvíli exploduje. Stanice Lagrange zůstala nadále onou nezajímavou stanicí.

Petrovič se trochu vzpamatoval až v kajutě. Zálibně se podíval na peříčko, které měl schované v kapse.

Je to blbost, opakoval si velitel, je to blbost, je to blbost, je to blbost... Je to taková blbost, že bude muset brzy vyměnit posádku, aby tu byli jen noví lidé, kteří by mu nepřipomínali, co se stalo. Vytáhl černou krabičku ze svého trezoru. Taková blbost, co to má vůbec znamenat? Krabičku otevřel a vložil do ní další peříčko. Už jich za těch šestnáct let služby na Lagrangi pár nashromáždil.