Zima... IV.

Anotace: Počátek cesty za novou nadějí se blíží... rozhodnutí budou tvrdá a krutá, ale budou muset být vykonána...

Skrýš, 12:10, 17 stupňů celsia.
Ony ozbrojence jsme představili Evženovi, Magdě a Patricii.
"Takže přátelé, situace je následovná. Původně jsme chtěli se pokusit vytvořit civilizaci, zde v Česku, ale většina z nás věděla, že je to vzhledem k atmosférickým podmínkám totální utopie. Pak jsme díky bohu zaslechli rozhovor vojáků Centrální rady než do nich naši zde přítomní přátelé začali střílet jak šílení. Slyšeli jsme jak si dva vojáci povídali o jižním Jemenu. Jeden z nich tvrdil, že je tam počínající nová lidská civilizace. Druhý mu oponoval, že je to blbost a já si to taky myslel. Nyní jsem si ověřil, že z jižního Jemenu se díky té katastrofě stal skutečně dá se říct ráj a jsou tam lesy, řeky, domy, několik stovek lidí, rýbařská mola a civilizace na celkem primitivní úrovni... a taky několik tanků T-72, baterie Šilka a další obrněné síly. Zřejmě na obranu této nové civilizace...“začal Petr.
„Jak daleko to od nás je?“zeptal jsem se.
„5 270 kilometrů...“odpověděl Petr a já se plácnul rukou na tvář.
„To zvládneme...“řekla Diana.
„A jak?“zeptal se Evžen.
„To snad nemyslíš vážně!“vykřikl Luděk a hleděl na Dianu.
„Jinak to nejde...“řekla Diana.
„Co?“zeptal jsem se.
„Na Jižním Městě je skupiny utopistů, mají k dispozici nějaký německý obrněný transportér Rejnmetal Yak. Můžeme ho získat...“odpověděla Diana.
„Proč ne...“řekl jsem.
„Jak rychle dokáže jet?“zeptal se Petr.
„Až 100 kilometrů za hodinu...“
„Jenže je tu malý problém...“namítl Luděk.
„Jaký?“zeptal se Evžen.
„My jsme se ho pokusili už získat a ty utopisty jsme bombardovali granáty. Neúspěšně a museli jsme se stáhnout. Stačí se tam ukázat a ustřelí nám palice...“řekla Diana.
„Nebojte, nějak je ukecáme... jiná možnost nám ani nezbývá...“řekl jsem a ostatní přikývli.
„Jaká bude trasa?“zeptal jsem se.
„Praha-Říčany-České Budějovice-Graz-Ljubljan...“začal Petr, ale Adolf ho přerušil.
„Ljubljan ne, přeživší slovinští vojáci nastolili diktaturu ve Slovinsku...“namítl Adolf.
„Dobře... takže Graz-Bravsko v centrálním Rumunsku-Istanbul-Tel Aviv...“
„V Palestině se to slušně řeže...“namítl tentokrát Luděk.
„...Istanbul-Medina-jižní Jemen!“dokončil to konečně Petr bez přerušení.
„Musíme doufat, že nás ti utopisté nepostřílí...“řekl jsem pak.

Národní divadlo, kancelář předsedy Centrální rady Lošického, 12:25, 21 stupňů celsia.
Do kanceláře Lošického vešel jeho zástupce Pavlenko. Lošický zrovna četl hlášení od vojenských inženýrů. Sdělovali v něm, že statika budovy už dlouho. Ještě dvě nebo tři smrště a budova padne. Ale Národní divadlo nebylo jediné co se rozpadalo. Rozpadala se i Centrální rada. Část představitelů Centrální rady již prchla pryč. Část se vzbouřila a obsadila Smícháč. A jen pár zůstalo loajálních Lošickému. Z těch pár byl Ludendorf nejdůležitější.
„Předsedo...“
„Už se ozval plukovník Ludendorf?“
„Pane předsedo. Mechanizovaný oddíl pěchoty jemuž velel Ludendorf byl přepaden neznámými ozbrojenci. Díky momentu překvapení a protitankové výzbroji jíž disponovali, tito ozbrojenci zničili prakticky celý oddíl, až na několik přeživších. Ludendorf je mrtev...“oznámil Pavlenko a tušil, že Lošický exploduje.
„Zmobilizujte vše co mám! I ten tank... pročešeme to tam! ROZUMÍTE!“zakřičel zuřivě Lošický.
„Ano pane...“přikývl Pavlenko a odešel.

Skrýš, 12:40, 17 stupňů celsia.
Byli jsme připraveni vyrazit najít utopisty.
„Kde přesně se tedy skrývají?“zeptal jsem se.
„V Kulturním domě na Jižním Městě. Jsou celkem čtyři... a je to odsud asi taky 4 kilometry...“odpověděla Diana.
„Neboj se lásko... brzy se vrátíme a zmizíme z tohoto pekla...“řekl jsem Patricii a pohladil ji po tváři. Pak jsme se chvíli lábali... nádherně a vášnivě...
„Dělej, čím dříve vyrazíme, tím dříve se vrátíme...“řekl Petr. Magda a Patricie zůstali ve skrýši, my ostatní jsme se vydali na jih.

Venku, 12:47, -20 stupňů celsia, rychlost větru 7m/s.
„Vypadá to na celkem dobré počasí... na místní poměry...“řekl Petr.
„Aktivuj GPS navigaci...“řekl jsem a Petr tak udělal.
„Dobře, rovnou za nosem...“řekl Petr a my jsme ho, po zuby ozbrojení, následovali.

Betonová lávka, 14:10, -25 stupňů celsia, rychlost větru 2m/s.
Stáli jsme na betonové lávce nad silnicí a hleděli směrem k rozpadajícímu se kulturnímu domu, na němž bylo vidět, že do něj někdo střílel z kulometů.Trvalo nám celé dvě hodiny než jsme tam dorazili. Na konci lávky byli barikády ze dřeva a plechu. Plocha před KD jehož vstup se nacházel několik metrů nad zemí, byla ohraničena klasickým zábradlým a částečně betonovou zídkou.
Opatrně jsme došli asi na pět metrů od barikád, když tu se ozval ženský výkřik.
„ANI HNOUT!“
Pak se na střešě KD objevil ostřelovač, zpoza zídky na nás začal mířit kulometčík a zpoza barikád nějaká žena a kluk kalašnikovem. Byli to utopisté. Většina byla oblečena do potrhaných hadrů a zbytků civilního oblečení.
„Klid přátelé, nechceme vám ublížit!“řekl jsem.
„To jsou ti parchanti co na nás házeli granáty!“zakřičela žena.
„Ne! Počkejte! Skloňte zbraně!“zakřičel jsem na Petra a spol. Sám jsem svůj kalašnikov položil na zem. Ostatní tak také učinili.
„Nesmí nás zastřelit, jinak bych se nemohli dostat do Jemenu, kde vzniká nová lidská civilizace...“řekl jsem úmyslně dost nahlas. Utopisté znejistěli.
„Co jse to říkal?“zeptal se kulometčík.
„Je to past!“namítla žena.
„NEMŮŽEME JÍT DOVNITŘ?! TAM VÁM VŠE VYSVĚTLÍME!“zakřičel Petr.
„Ne. Kdo jste?“okřikla Petra ta žena.
„Jsme podobní jako vy... chceme zachránit lidstvo...“řekl jsem.
„Promluvíme si vevnitř...“řekla poté a kulometčík se samopalníkem k nám přišli, pozbírali naše zbraně a my jsme je následovali do podzemních sálů kulturního domu.

Sál 2, 14:25, 5 stupňů celsia.
V sále bylo konečně trochu teplo... na poměry...
„Tak spusťte...“řekla rázně mladá žena. Byla celkem vysoká, asi stosedmdesát pět centimetrů, měla delší červenočerné vlasy, modré oči a štíhlou postavu. Vyzbrojena byla AKMkem a pistolí. Vedle ní stál kulometčík, vyšší a šiřší postavy, zahalený v masce. Na podiu stál další samopalník a přecházel sem a tam, průměrného vzrůstu, s Palestinou přes tvář. Ostřelovač zůstal venku na hlídce.
„Jsme skupina více či méně náhodně se setkavších lidí. Celkem je nás 6 zde a dvě holky jsme nechali v naší tajné skrýši na Kačerově. Já jsem Štěpán Kafkovský, toto je Petr Kotrba, Evžen Rakovský, Diana Nováková, Adolf Klementis a Luděk Sobota...“
„Ano, ty tři známe, až moc dobře...“odsekla ta žena.
„Dobře, já jsem Andrea Čechová, toto je Dimitrij Novikov a Aleš Štěpánský. Ostřelovač je David Kašlický...“představila nás svým spolubojovníkům s tím, že kulometčík byl Dimitrij a samopalník Aleš.
„Budiž. Z nepříliš důvěryhodného zdroje jsme se dozvěděli, že na pobřeží jižního Jemenu se tvoří, respektive obnovuje lidská civilizace. Pro jistotu jsme si to ověřili podle satelitních snímků a skutečně, je tam nejslabší vrstva jaderné zimy a asi 50 nebo 60 domků, jde o zemědělskou a rybářskou společnost...“informoval utopisty Petr.
„Zřejmě nám nezbývá nic jiného než vám věřit. Je jen otázka času, kdy nás vojáci Centrální rady vypátrají a zlikvidují...“řekl Dimitrij.
Pak se ozval dupot vojenských bot a do sálu vběhl ostřelovač David.
„Už jste se dohodli co a jak dál?“vykřikl otázku.
„No jakž takž...“řekl jsem.
„Tak si pohněte, dva kiláky odsud jsou vojáci Centrální rady a pročesávají okolí. Mají sebou i T-72ku a 5 BVPček...“informoval nás ostřelovač.
„Cože?“vykřikl Petr.
„Musíme zmizet!“řekla Andrea.
„Nejdříve dojdeme pro Magdu a Patricii...“řekl jsem.
„Zešílel si!“zakřičela vztekle Andrea.
„Chceš nás všechny zabít? Jakmile tě vojáci Centrální rady uvidí tak nás najdou a zničí!“dodala naštvaně.
„Dimitriji, Davide, Aleši... jděte připravit transportér k odjezdu... rychle!“nakomandovala Andrea své soudruhy do práce. Ti pak proběhli kolem mě.
„Jdu pro Patricii!“řekl jsem a otočil se, abych se rozeběhl pryč. V tu chvíli jsem, ale uslyšel cvaknutí spoušti pistole.
Zastavil jsem se.
„Stůj nebo ti ustřelím palici!“řekla chladnokrevně Andrea a ve tváři měla šílený výraz.
„Já ti nedovolím nás prozradit! Máš tři vteřiny, aby ses otočil zpět, pak ti prostřelím hlavu...“řekla Andrea. Se zármutkem v srdci jsem ji poslechl. Uvědomil jsem si, že skutečně nemohu svoji milovanou Patricii zachránit.

Venku, -24 stupňů celsia, rychlost větru 10 m/s.
Venku Dimitrij, Aleš a David nakládali zásoby potravin, léků a paliva do transportéru. Evžen, Diana a Adolf jim šli na pomoc. Já, Petr, Andrea a Luděk jsme přišli na jeden kopeček nedaleko a sledovali okolí.
„Slyšíš to?“zeptala se Andrea myslíce hluk motorů.
„Předpokládám, že jde o obrněné jednotky Centrální rady...“odpověděl Petr. Vzal jsem si dalekohled a už jsem ty parchanty viděl. Byli u jedné základní školy a přeskupovali se do průzkumných formací.
„Pohněte sebou...“křikla Andrea na spolubojovníky.
„Hotovo!“odpověděl Dimitrij a my jsme se stáhli k transportéru.
Aleš, Evžen, Diana, Luděk, Petr a David se nasoukali do zadní části transportéru. Dimitrij si sedl do kabiny na místo řidiče, Andrea vedle něj a já k pravým dveřím.
„Tak jedeme...“řekl Dimitrij a nastartoval.