Nová královna - část 1.

Anotace: Další příběh z Obvilion tentokrát o Ivelin.

Sbírka: Příběhy z Obvilion

Nová královna

Mezi sestrami je to pokaždé jiné, den ode dne, ale vždycky zajímavé.
Stephen King – Lisey a její příběh


156 let po přistání Opelomských

Ivelin se probudila do slunečného dne. Pro ní ale slunečný nebyl vůbec. Před dvěma týdny od ní utekla sestra. Teď měla dům sama pro sebe. Někdy strávila celý den ve svém pokoji. Nepila a nejedla, protože to pro ní najednou nemělo důvod. Byla nesmrtelná a zemřít mohla pouze násilnou smrtí. Samota jakou pociťovala pro ní byla jedna z těch nejnásilnějších smrtí.
Ale tohle ráno bylo odlišné od ostatních. Venku pobíhali lidé a křičeli různé hesla a většina z nich byla směřována proti králi. A nebylo divu. Král před pár dny nechal uvěznit strážce Echeomu, kteří nechali utéct Lindien. Byla to jedna z nejnebezpečnějších žen v Opelomu – alespoň to tvrdil král. Byla nebezpečná, byla nevypočítavá, byla zvíře, ale taky to byla sestra Ivelin. Opustila její dům, kvůli někomu, kdo jí zklamal a teď nikdo neví kde je. Jediné, co všichni vědí je, že roztrhala Opelomské stráže Echeomu.
Jenomže král tvrdil, že by neutekla, kdyby Argové, kteří hlídali bránu na Echeomu z druhé stany, proti ní něco podnikli. Tak je nechal zajmout a v tento slunečný den se připravovala poprava. Jediný, kdo proti tomu mohl něco udělat, byla rada starších, která jednala s králem Argů. Popravčí, které měli popravit ty dva nebohé argy se příliš báli krále.
Ivelin si dělala snídani, když někdo zaklepal na dveře a v zápětí vtrhnul dovnitř.
„ Ivelin! Ivelin!“křičel na ni známý hlas z předsíně.
„ Jsem v kuchyni.“odpověděla.
„ Bude poprava a-“začal Adrias.
„ A já se nebudu koukat, jestli se ptáš na tohle. Nechci vidět tváře mužů, kteří budou popraveni kvůli Lindien. Už teď toho mám dost. Vyslýchali mě, ptali se mě na otázky, na které neznám odpověď a teď se mám jít podívat na dva chudáky, kteří zemřou kvůli ní?“ přerušila ho Ivelin. Byla naštvaná. Od doby, kdy našla vzkaz před svým pokojem byla naštvaná. Naštvaná na sebe, protože ji nechala jít. Naštvaná na Diniona, protože on to všechno zavinil a naštvaná na Lindien, protože jí tu nechala.
Před týdnem si pro ní přišli dva muži v kápích, musela jim říct všechno, co o Lindien ví, protože zločin, který ona spáchala se nepromíjí.
Adrias na ní nechápavě koukal. „ Já jen, že to teď budeš mít ještě těžší. Král totiž ve svém projevu říkal, že jsi její sestra. Tam mě napadlo, že by ses na nějakou dobu mohla přestěhovat k nám.“
„ Adriasi, jsi moc hodný, ale já mám domov tady. To, že ho tu moje sestra nemohla najít, to je její věc. Já jen doufám, že se má dobře.“začala vzlykat. Adrias k ní přistoupil a objal jí.

Týden po popravě – zasedání rady starších

Seděli v sále Země. Navzájem si hleděli do očí. Nikdo nic neříkal, protože všichni věděli, co je potřeba. Je potřeba svrhnout krále a na trůn posadit někoho nového. Ale tentokrát nebylo jasné, kdo přesně to bude. Tento král neměl žádného potomka a nebyl tu ani žádný statečný revolucionář, který by projevoval víc odvahy než ostatní.
Možná by měli jasno, kdyby tu při popravě byli. Ale kdyby byli v Opelomu v den popravy, k žádné takové události by nedošlo.
„ Možná už bychom měli začít jednat.“pronesl nesměle předseda rady starších. Všichni k němu vzhlédli s děkovnými pohledy. „ Je potřeba svrhnout krále, ale-“
„ Ale to není problém, který tady budeme řešit, že Jermaine? Chceme řešit krále nového. To jsi chtěl říct?“přerušila ho Sirap.
„ Ano, to jsem chtěl říct.“souhlasil Jermain. „ Takže, máte někdo nějaký návrh, jak tuhle situaci řešit?“ Všichni po sobě němě koukali, jako by každý věděl, co je potřeba. Ale nikdo to tak nechtěl.
„ Navrhuji postupně zavřít celý Opelomu a pak i přilehlé vesničky.“pronesl Sail. Jeho šedivé oči se leskly ve světle síně, ale nezářili. Už dlouho ne.
Překvapeně se na něj podívali, jako by nevěděli, co je třeba. Jen Jermain přikyvoval, ale koukal se do stolu, který mělo všech 13 starších před sebou. Chvíli se nevěřícně dívali na Saila, ale pak odvrátili zrak na Jermaina, jako by si chtěli ověřit jeho reakci.
„ Ty mu to schvaluješ?“ozvala se najednou Pochia.
„ A co chceš udělat? Chceš obíhat domy, zaťukat a říct: ,Promiňte, nenasadil by jste si prosím tuhle korunu na hlavu? My bychom jen chtěli vědět, jestli nejste náhodou nový král.‘ To by totiž bylo určitě lepší vzhledem k tomu, že v Opelomu už je víc než 50 000 lidí. Tohle je nepřípustné. Koruna musí zářit na hlavě nového krále nebo královny ať jím bude kdokoliv.“vyjel na ní Sail.
„ A kde vezmeš prostory na tolik lidí?“zaječela na něj Pochia.
„ Dost, nehádejte se!“zahřměl sálem Jermainův hlas. „ Má někdo jiné řešení?“
Téměř všichni jen zavrtěli hlavou. Pochia a ještě pár jedinců jen sklonilo hlavu, ale jinak bylo v sále ticho.
„ Pak je rozhodnuto.“pronesl smutně Jermain. Už se zvedal, že odejde, ale přerušila ho Sirap: „ Kdy to začne?“
Hluboce se na ní podíval. V jeho pohledu nebyla ani trocha nenávisti, spíš nervozity a strachu. „ Brzo.“řekl a odešel.

O den později

„ Ivelin?! Víš, že svrhli krále?“vletěl do domu Adrias, když Ivelin zrovna večeřela. Zvedla k němu oči. Moc jí to nezajímalo.
„ A viděl jsi ho?“zeptala se potichu.
„ Ne, proč?“
„ N, že bysme věděli jak dlouho bude ve vazbě než v ní umře.“
„ Už jenom den, zítra ho pověsí.“pronesl, jako by to nebylo důležité. Na chvíli se zamyslel. „ Nepůjdem se na to podívat?“
„ Adriasi, proč se chceš pořád koukat na popravy?“její hlas zněl utrápeně.
„ Já nevím. Zajímá mě to. Vidím nad jejich hlavami sekundy.“
„ Aha, no, budu o tom uvažovat.“řekla a usmála se na něj.
Ráno, když se probudila, seděl Adrias na kraji její postele a mile se na ní usmíval. Ivelin si pomyslela, že nechávat ho ve svém domě, jen proto, aby jí případně ochránil, možná nebyl ten nejlepší nápad, ale jí se stěhovat taky nechtělo.
„ Co tu děláš?“zeptala se ospale. A zívla si.
„ Nevím. Můj pokoj mi přišel příliš nepřátelský a ostatní místnosti příliš potiché.“
„ Já jsem chrápala nebo proč jsem nebyla potichu?“ zatřepala prudce s hlavou, jako by tomu nemohla uvěřit.
„ Ne, nechrápala.“uchechtl se. „ Jen jsi dýchala a já sledoval tvoje hodiny nad hlavou.“
„ A zjistil jsi něco?“
„ Asi jen, to, že pokud ti nedá, snídani, tak možná brzo umřeš hlady.“ Vzal jí za ruku a zatáhl jí do jídelny ke stolu, kde už byl připravený salát z Milského ovoce a chléb – stejný, jako ze Země, protože jeden z pasažérů s sebou vzal na loď několik druhů semen ovoce, zeleniny, ale i obilovin.
„ Děkuju.“řekla a dala mu pusu na tvář. Pak si sedla a začala jíst. Adrias seděl naproti ní a sledoval jí.
„ Ty si nedáš?“
„ Ne, já už jsem jedl. Používáš na mě někdy svojí telepatii?“
„ No, jen někdy, proč?“
„ Protože pokud ano, možná bych tu už nebydlel.“řekl a oba se zasmáli.
Odpoledne se oba sebrali a vyrazili na popravu. Vylezli na jeden ze stromů poblíž parku, aby něco viděli. Ivelin si uvědomila, že tam vlastně nemá co dělat, protože bavit se pohledem na člověka, který se houpe na šibenici, to pro ní byla ubohost, ale přes to, se nechala přemluvit.
Poprava se konala na nádvoří královského paláce, který jim na začátku postavili argové. Kolem nich byly ještě stěny paláce. Celý palác byl stavěn jako by do oblouku.
Už vyváděli z cely krále, když si Ivelin všimla, že je nějaká stráž jako by obkličuje. Všichni ostatní se koukali dopředu. Předseda rady starších, pronášel řeč – částečně k publiku, částečně k bývalému králi, který před ním klečel. Stráží stále přibývalo. Už jich tu bylo tolik, že by mohli zatknout všechny přítomné a nikdo by neutekl. Ivelin už ale nebyla jediná, která si toho všimla. Lidé, co byli víc v zadu už si toho také všimli. Předsedovu řeč narušovalo neustálé šuškání. Lidé se začali ohlížet. Adrias už se rozhlížel všude kolem, promýšlel, kudy by mohl utéct. Ale najednou tady už žádná cesta na útěk. Král už se houpal na šibenici, ale už tomu nikdo nevěnoval pozornost, všichni byli rozrušeni těmi muži v uniformách se zbraněmi za nimi.
„ Přátelé uklidněte se!“zahřměl Jermainův hlas. „ Toto je pouze řešení, jak najít nového krále.“dodal, jeho hlas už byl klidnější. Zvedl korunu. „ Koruna musí zářit a novým králem je jeden z vás.“řekl a v jeho hlase byla slyšet naděje. To už se lidi ale snažili utéct. Vojáci kolem sebe udělali štít a tlačili všechny lidi do paláce, kde už na ně byli připravené prostory. Ivelin a Adriase ten štít smetl ze stromu. Ivelin spadla do komatu a ta neviditelná síla jí tlačila po zemi až do paláce.
Když se probudila, leželo kolem ní spoustu lidí. Mnoho z nich ani neznala, některé znala jenom od pohledu. Strašně jí bolela hlava, jak se do ní praštila, když spadla ze stromu. Těkala kolem sebe očima a hledala Adriase. Zkoušela zavolat jeho jméno, ale nemohla moc mluvit. Spíš jen sípala. Všichni na ní koukali, když se ho pokoušela zavolat. Ale pak odvrátili zrak, jako by se za ní styděli.
Otevřeli se dveře a dovnitř přišli nový lidé. Jedním z nich byl i Dinion. Tvář měl špinavou a byl obalen jakousi sítí, aby se nemohl moc hýbat nebo aspoň nevyužívat svou sílu k obraně. Sedl si vedle Ivelin. Chvíli se na ní koukal, ale pak zaklonil hlavu, jednou vzdychl a dál sledoval strop.
„ Nehledala si Adriase?“zeptal se za chvíli potichu.
„ Možná.“zasýpala Ivelin.
„ Hele, já vím, že se se mnou nechceš bavit kvůli Lindien, ale už jsem ti řekl, že mě to mrzí. Víc už proto udělat nemůžu.“
„ Mohl si jít za ní, třeba by z ní pak nebyl vrah.“ Byla naštvaná. Z očí jí stékali slzy hněvu, ale koukala se na druhou stranu od Diniona, aby jí takhle neviděl. Měla pocit, že teď potřebuje sestru víc, než kdy předtím. Měla pocit, že jedině ona by jí mohla před tímhle světem ochránit – už jenom kvůli jejím schopnostem.
„ Neposlechla by mě.“zašeptal Dinion. Ostatní po nich koukali a sledovali jejich rozhovor.
„ Protože ses zachoval jako srab. Bál ses něčeho, co ještě nenastalo.“ Dinion jen něco zadrmolil, ale pak se v místnosti rozhostilo ticho.
Asi za čtyři hodiny, se dveře místnosti opět otevřeli a dovnitř vstoupila žena s vlasy, které jako by byli tvořeny pouze vodou. Oči měla šedivé a kůži měla snědší. Na sobě měla šaty, které byli rovněž z vody, ale podlaha kolem ní nebyla mokrá.
Sedla si na stoličku, kterou s sebou vzala, v ruce měla nějaký pytel. Nebyl úplně plný, ale něco v něm bylo.
„ Já jsem Pochia. A jak už předseda rady starších řekl, hledáme nového krále. Dobrého krále, který by byl schopen vládnout téhle zemi. Není to žádný konkurz nebo soutěž o to, kdo je víc dobrý. Kdo bude králem závisí na naší koruně. Doposud jsme nechávali vládnout pouze potomky králů nebo revolucionáře, kteří se snažili o mír v téhle zemi, ale teď nemáme ani jedno. Tak musíme dělat zkoušku koruny.“
„ Ale proč nás vězníte?“ozval se jeden hlas.
„ Já sama z toho nejsem nadšená a jestli vám to nějak pomůže, tak jsem to byla já, kdo byl proti uvěznění Opeloňanů. V současné době jste jeden z posledních pokojů, které tady vězníme. Král se ještě nenašel, tak doufám, že je někde mezi vámi, aby už to všechno skončilo.“ odmlčela se, aby si prohlédla všechny ty nechápavé výrazy v místnosti. „ Máte ještě někdo nějakou otázku?“
„ Co když Král nebude v Opelomu?“zakřičel někdo ze předu.
„ Pak budeme pokračovat ve hledáním v okolních osadách.“pronesla rozhodně. Ticho v místnosti skončilo a místo něj nastoupil zlověstný šepot.
Rozhlédla se kolem. „ Je tu někdo, kdo by si korunu chtěl zkusit jako první?“ všichni se po sobě začali rozhlížet. Šepot zesílil. Ale nakonec se přece někdo zvedl a šel za Pochiou. Ta si stoupla a vyndala korunu z pytle.
Byla nádherná. Byla ze vzácných druhů kamenů, co se těžili tam na severu v Missilitských horách. Byli na ní drahé kameny a ve skle na hlavním kamenu byla uvězněná voda z řeky Winy.
Za Pochiou se najednou začala dělat jakási řada dobrovolníků. Bylo asi jen deset lidí, kteří zůstávali sedět na studené zemi, ale i oni věděli, že přijde řada i na ně. Jen nevěřili, že by mohli být zrovna oni tím králem, který se najednou tak hledá.
Pochia podávala dobrovolníkům korunu. Sami si jí nasadili. Ona pak jenom zakroutila hlavou, řekla, že děkuje a poslala dobrovolníka si sednout. Ivelin jí s obdivem sledovala. Vypadala mile a chovala se přátelsky. Ivelin nevěděla, jak vypadá zbytek rady, ale byla přesvědčená, že ti, co vymysleli tak brutální lest jen proto, aby dostali nového krále nebudou ti nejhodnější. Stále ještě jí bolela hlava a stále se strachovala o Adriase.
Lidé, kteří si už zkoušeli korunu se seskupovali na jednu stranu místnosti a nechávali ostatním tu druhou stranu, která byla poněkud prostornější, ale bylo tam méně lidí.
Dobrovolníci už byli vyčerpáni a ani jeden z nich neuspěl. Pochia vzala korunu a obcházela s ní všechny kolem. Nikdo se nebránil. Koruna stále nezářila. Ale pak se Pochia zarazila. Podívala se na Ivelin, které z hlavy pomalu ztékala teplá krev.
„ Je ti dobře?“zeptala se jí a držela jí za ruku. Ivelin bylo snad všechno možné jenom jí nebylo dobře.
„ Bolí mě hlava.“řekla a nespouštěla ruce z té rány, kterou na hlavě měla.
„ Můžeš si to vyzkoušet?“zeptala se Pochia a ukázala jí korunu. Ivelin jí poprvé viděla z blízka. Strašně se jí líbila.
Kývla a sundala si ruku z místa odkud jí tekla krev na hlavě. Rána nebyla hluboká, ale nevypadala pěkně. Ivelin se podívala na své ruce. Byly celé od krve.
Pochia se natáhla a posadila jí korunu na hlavu. Ivelin bylo tak špatně, že se soustředila jen na Pochii obličej. Ostatních si nevšímala. Pochii obličej se najednou rozzářil. Ivelin si nebyla jistá jestli má něco říkat, protože ani nevěděla, jestli ta věc na ní září nebo ne.
Ale koruna zářila. Měla bílé světlo a zářila. Ostatní na ni z údivem koukali. Každý pohled byl jiný. Někde byla i nenávist, někde bylo překvapení, ale všude byl údiv.
Pochia najednou vstala a rozběhla se ke dveřím. Rychle je otevřela.
„ Potřebujeme lékaře pro novou královnu!“křikla ze dveří. Dva vojáci vtrhli dovnitř a odvedli Ivelin do jedné z prázdných místností v paláci. Tam jí uložili na lůžko. Skoro okamžitě přiběhl nějaký člověk. Podle Ivelin to byl lékař, protože rozhodně splnil jejich požadavky na uzdravení nové královnu. Možná to nebyl lékař povoláním, ale rozhodně to byl člověk, co léčil svou schopností. Natáhl nad její hlavu ruce a jako by vytáhl všechen prach, který se do rány stačil dostat. Ivelin neviděla, co přesně dělá, ale nebylo jí to nepříjemné, protože bolest hlavy ustávala. Najednou byla zase zdravá.
Posadila se a všichni kolem ní se uklonili.
„ Kde je Adrias?“zeptala se unaveně. Vojáci se po sobě nervózně podívali. Sklopili hlavu a přistoupili k ní blíž.
„ Má paní, Adrias zemřel.“řekl jeden z vojáků. Měl tmavou pleť a Ivelin okamžitě poznala, že je to jeden z potomků jednoho černocha, který se sem dostal s ní na lodi. Ten člověk, který sem přiletěl s ní musel být asi několik mnoho generací zpátky.
Ale pak si uvědomila, co jí ten člověk řekl. Slzy se jí valili do očí skoro jako se valí kameny při zemětřesení. Ale věděla, že je nesmí vypustit ven. Jako by to bylo něco špatného. Věděla, že teď musí být silná.
„ Má paní, Adrias zemřel.“zopakoval znovu ten voják. „ Musel být někde poblíž jednoho ze stromů, protože asi upadl a zlomil si o něj vaz.“pokračoval neúprosně dál.
„ Kde je?“
„ V márnici. Jeho tělo právě balzamují.“
„ Chci, aby byl pohřben u Lesa Země na severu. Tam, kde jsou pohřbeni králové.“řekla ostře. Začala si najednou uvědomovat svojí pozici. Vojáci jen přikývli, ale Ivelin si v nich přečetla, že si myslí své, ale pro tentokrát jí to bylo jedno.
„ Kde je moje ložnice?“zeptala se tiše. Hlavu měla skloněnou, aby nebyli vidět slzy v očích. Jeden z vojáků jí vzal za ruku a odvedl jí do její ložnice, přesně tak, jak chtěla. Řekla mu, že chce být sama a ať k ní za žádnou cenu nikoho nepouští pokud ona sama neřekne. Pak prudce zabouchla obrovské dveře. Naproti ní se lesklo zrcadlo. A vedle něj stála nádherná velká postel s nebesy. Ivelin si sundala korunu z hlavy a odhodila jí do opačné strany pokoje. Tam, kde byla obrovská skříň na šaty (kde taky šaty byli, jak zjistila později). Pak začala vzlykat a pomalu se sunula na zem.
Viděla se v zrcadle. Měla na sobě červenou špinavou sukni a bílou halenku, která byla ještě o něco špinavější než sukně a také byla trochu potřísněna krví. Ivelin se podívala na skvrny na halence. Pomyslela si, že tohle možná není její krev, ale krev Adrias, který nemohl dopadnout daleko od ní. Začala ještě více vzlykat. Lehla si na postel a najednou jí bylo jedno, že bude špinavá. Vyspala by se klidně i ve špinavé posteli, jen kdyby Adrias ožil. Jen ležela na posteli a plakala a plakala. Za chvíli se její vzlyky ztišily a ona usnula.
Probudila se někdy před rozbřeskem slunce. Došla si k balkonu, který měla hned u skříně, kde stále zářila koruna. Na obloze byli vidět oba měsíce, které planeta Obvilion měla. Oba se leskli ve tmě, která vládla všude kolem. Na chvíli z nich spustila zrak, aby se podívala na korunu vedle ní. Když se podívala zpátky na měsíce viděla v nich tváře. Dvě tváře, které jí byli velmi dobře známé. Jeden měsíc představoval tvář Lindien. Usmívala se na ní. Měla stále zelené oči a kouzelný úsměv.
Druhá tvář patřila Adriasovi. Pozorně jí sledoval. Najednou začal otevírat pusu, jako by jí chtěl něco říct. Ivelin si přečetla to, co říká.
Jsi v nebezpečí Ivelin. Musíš udělat něco, co nebudeš chtít, ale jen to ti může pomoct. Potřebuješ strážce, který by tě mohl zároveň chránit. Zítra tu někdo takový bude, ale musíš ho najít ty a musíš být sama. Jedině tak si můžeš zachránit život. Říkal Adriasův obličej.
Ivelin se vylekaně podívala na druhý měsíc. Ale hlava Lindien se najednou změnila v tygra, který zařval tak mocně, že Ivelin spadla na zem. Začala jí bolet hlava, křičela na škubala s sebou. V náručí držela korunu.
„ Paní! Paní! Vzbuďte se paní.“říkal jí odněkud milý hlas. Milý, ale vyděšený. Ivelin otevřela oči. Nad ní stála mladá dívka a kapesníkem jí otírala pot z čela. „ Byl to jen sen má paní. Jen sen.“uklidňovala jí dál ta dívka.
„ Kdo jsi?“zeptala se Ivelin vyděšeně.
„ Vaše služebná, paní. Přinesla jsem vám čaj.“řekla a podala jí sklenici. Ivelin se hltavě napila.
„ Jak se jmenuješ?“
„ Jsem Miranda.“
„ Mirando, říkej mi Ivelin. Nechci, aby mi říkali všichni paní nebo královno.“ Dívka přikývla a usmála se.
Dopoledne se Ivelin seznámila s radou starších. Mezi nimi byla i Pochia, která v ní objevila královnu. Miranda jí pomohla obléci se do krásných šatů (hodných královny, jak říkala), i když si Ivelin chtěla nechat své oblečení. Miranda jí vyprávěla různé historky o šatech, které jí oblékala, ale Ivelin ani jednu z nich nevnímala pořádně. Soustředila se na to, co jí ve snu řekl Adrias. Pak se na sebe podívala do zrcadla a sen byl pryč – alespoň na chvíli ano. Vypadala nádherně.
Šaty byli dlouhé, sukni měli narosenou, ale vršek byl normální. Byli rudé, ale zdobili je černé znaky. Rukávy měli hned dvoje. Jedny měli nad předloktím rozparek a byli delší než ty pod nimi, které byli černé a obtahovali Ivelininy hubené ruce.
Ale pak se ten sen vrátil a Ivelin to zrcadlo nechtěla už ani vidět. Odpoledne vyšla Ivelin ven, aby našla toho člověka, kterého podle Adriase potřebuje. Jermain jí přemlouval, aby si s sebou vzala alespoň pár vojáků, jako ochranku, ale ona ho neposlechla. Nebyl jí sympatický nikdo z rady starších. Už jenom proto, že kdyby nedali zatknout diváky na popravě, Adrias by mohl žít.
Procházela se ulicemi a prohlížela si výrazy lidí, které potkávala. Četla si jejich myšlenky, ve kterých se ukrývali názory na ní. Viděla jim na tvářích překvapení, radost, ale viděla i obličeje, které nemohla nijak přečíst, ve kterých nebylo nic napsáno. Procházela se kolem místa, kde bydlela, viděla lidi, se kterými se dříve bavila, kteří už nenašli odvahu, aby jí pozdravili. Procházela se kolem paláce, chodila okolo katedrál. Nakonec si ale sedla k jednomu stromu v parku, kam chodila, když tu ještě byla Lindien. Opřela se hlavou o kmen stromu a zavřela oči.
Ale najednou je musela rychle otevřít, protože uslyšela nějaký šepot. Ale nebyl to šepot, který by byl v její hlavě. Nebylo to ani jako kdyby někdo šeptal vedle ní. Bylo to jako by v hlavě někoho jiného. Někoho, kdo chtěl, aby věděla, že tu je s ní.
„ To je královna. To je královna, to je královna, královna, královna, KRÁLOVNA!!“říkali ty hlasy. Ivelin vstala a rozhlížela se kolem sebe. Nikdo nikde nebyl. Ale hlasy tu byli stejně. Opakovali pořád tu samou větu.
„ Jdi k ní, jdi k ní, jdi k ní. Hledá tě, hledá tě, hledá tě, HLEDÁ TĚ!!“šepot sílil a Ivelin cítila, že někdo přichází. Cítila, že tu s ní někdo je.
„ Kde jsi?“křikla do prázdného parku.
„ Tady.“řekl mužík a najednou se před ní objevil. Jeho tvář byla mrtvolně bílá, ale vlasy měl zrzavé. Klaněl se přen ní, takže Ivelin nevěděla, jak pořádně vypadá. Když se narovnal, vypadal hůř než čekala.
Obličej měl krabatý, oči byli vykulené a nažloutlé, nos měl scvrklý a skoro už ani nebylo poznat, že je to člověk.
„ Kdo jsi?“zeptala se zaraženě Ivelin.
„ Kdo jsi, kdo jsi, kdo jsi. Ptá se tě, kdo jsi, kdo jsi. ODPOVĚZ!!“ozvali se znovu ty hlasy.
„ Já jsem Darvin, má paní. Něco mi říkalo, že mě hledáte.“
„ Co ti to říkalo?“zeptala se znovu.
„ Co ti říkalo, že jí hledáš, co ti to říkalo, kdo ti to říkal, ptá se. CO TI TO ŘÍKALO.“
„ Moje hlasy v hlavě, taky mi říkali, že je můžete slyšet jenom vy. Proto si prý o mě nebudete myslet, že jsem blázen. Ty hlasy, má paní, jsou neškodné, vždycky všechno ví, pomáhají mi se dorozumět s okolním hlasem, protože jsem hluchý. Ale ví i co se děje celkově.“pronesl mužíček truchlivě. Skoro jako by se za svou schopnost styděl – a neměl k tomu daleko.
„ Pojď se mnou, budeš můj rádce.“
„ Jdi za ní, budeš jí radit. Jdi a my ti budeme pomáhat, no tak, jdi za ní.“šeptali hlasy. A Darin bez váhání poslechl.
Královna mu ukázala jeho komnatu, řekla mu všechno o tom, co a kdy bude jíst, taky mu řekla, kdy ho bude potřebovat – trochu doufala, že to nebude potřeba, ale hned druhého dne zjistila, že ho potřeba bude.
Den po tom, co našla Ivelin svého nového rádce – a podle toho, co jí říkal Adrias, tak i strážce – přijela do Opelomu návštěva ze sousední země. Možná se nedalo ani říci, že to byla návštěva, Argové do paláce prostě vpadli.
Ivelin zrovna seděla ve svém pokoji, když za ní přiběhl Jermain, že je tu něco neodkladného. V místnosti, kde se přijímají hosté stálo asi 30 Argů a prohlíželi si jí. Ocasy se jim vrněli a to nebylo to nejlepší znamení, alespoň ne pro Ivelin.
„ Co tady chcete?“zeptala se rozrušeně, ale to nebylo všechno co k nim právě cítila. Nikdy jí nevadili, ale neohlášené návštěvy neměla ráda.
„ Vezmeme to od začátku, já jsem kapitán této jednotky. Jmenuji se Koda. Našim úkolem zde je odveta za naše strážce, kteří byli neprávem popraveni, kvůli vašemu bývalému králi.“ Pronesl Koda.
Jen se vztekej maličká, pomyslel si, a pak uvidíš, jak tenhle palác srovnám se zemí.
„ A co je pro vás ta odveta?“štěkla na něj Ivelin.
„ Vzhledem k tomu, že za popravu našich strážců byl odpovědný král, pak chceme vás, královno.“odpověděl jí Kodo nenávistivým tónem.
„ Ne. Královna Ivelin nebyla u moci, když se tohle stalo. Nedovolíme vám si ji vzít.“křičel Jermain.
„Jermaine zavolej mi mého rádce a nepleť se do toho.“řekla mu jako by se nic nedělo. Nebyla připravená na nic takového. Myslela si, že chtějí peníze nebo nějakou jinou surovinu, která se u nich nemůže těžit.
„ Ale paní, tady není dostatek stráží. Mohli by vás zabít už tady.“zasténal Jermain.
„ Tak to udělají. Ty jdi pro mého rádce.“
Jermain odešel. Kapitán Kodo si Ivelin spitavě prohlížel.
„ Nemám v plánu vám ublížit, aspoň ne tady.“řekl tvrdě Koda. Ostatní na něj z respektem prohlíželi, kromě Ivelin. Ta seděla klidně na svém trůně a čekala, až přijde její rádce.
„ Mám vás přečteného, není nutné my lhát. Vím, co si myslíte.“odpověděla jedovatě Ivelin.
Kapitán po ní skočil a v okamžiku jí držel kudlu pod krkem. Stráže se na ně jen bezmocně dívali, protože už na ně mířili ostatní argové.
„ Ty mě nemáš přečteného. Nikdy nevíš, co udělám. Protože kdybys to věděla, tak bys uskočila. Tvoje telepatie na mě nefunguje.“
„ A na mě nefungujou tvoje řeči.“řekla drze. Cítila, jak jí přitlačil nůž ještě víc ke krku.
Lindien! Lindien! Potřebuju tvojí pomoct. Celý Opelom je v nebezpečí. Bojím se, že to tu nezvládnu. Potřebuju, abys okamžitě přišla. Budu na tebe čekat v paláci. Prosím, pomoc mi!! Pomyslela si najednou. Ale něco jako by bylo jiné. Jako kdyby si to nemyslela. Jako kdyby to někam poslala. Najednou se přestala soustředit na kudlu, kterou měla na krku, ale na to, co právě udělala. Její schopnosti se zdokonalili. Dokázala silou vůle poslat někomu zprávu. Ale kdy ta zpráva přijde?
„ Moje kudla na tebe fungovat bude.“zavrčel.
V tom se otevřely dveře. Kodo upustil kudlu a daroval Ivelin vzteklý pohled. Ve dveřích stál Jermain a vedle něj postával Darvin. Jermain neměl slov pro to, co právě viděl. Začal se vážně bát o dobro Opelomu.
„ Darvine, pojď si sednou vedle mě.“řekla Ivelin a ukázala vedle sebe na stoličku. Darvin pouze přikývnul a odešel. Ivelin ignorovala hlasy v jeho hlavě.
„ Víš proč jsem tě sem zavolala?“zeptala se. Nevěděla, jak mu to má přesně vysvětlit, ale doufala, že už mu to ty hlasy v jeho hlavě řekli.
Darvin přikývnul. „ Ano, má paní. Vím to.“
„ A co mi radíš?“
„ Co jí radíš, co s tím má dělat, co jí poradíš?“ozvaly se ty hlasy.
„ Já nevím, má paní.“zavrtěl hlavou.
„ A co my poradí ty hlasy v tvojí hlavě?“pronesla Ivelin klidně. Snažila se potlačovat paniku, která v ní vznikala. Zhluboka dýchala a doufala, že se to všechno nějak vyřeší. Že už to bude za chvíli pryč, že se vlastně vůbec nic neděje. Ale sama věděla, že se něco dělo. A to něco – ať už to bylo cokoliv – bylo opravdu hodně špatné a to nejen pro ní.
„ Ať pošle Jermaina pryč. Potom jí můžeme poradit. AŤ JDE JERMAIN PRYČ!!“říkaly ty hlasy.
„ Říkají mi ať-“
„ Já jsem to slyšela. Jermaine? Odejdi!“
„ Ale paní, vždyť u těchto jednání přece musí být někdo z-“
„ To je mi ale jedno. Chci aby si odešel. Hned!“křikla na něj. Šel z ní strach. I Argové vypadali podivně. Jen Kodo se tvářil stále klidně. Ale Ivelin si v něm přečetla pravý opak.
„ Darvine, co mi radí ty hlasy teď?“
„ Ať navrhne jiné řešení. Existuje i jiné řešení. JINÉ ŘEŠENÍ!!“
„ Paní, zkuste jim navrhnout i jiné řešení.“
Ivelin si povzdychla. Podívala se ostře na Kodu, ale pak jí zrak sklouzl znovu na Darvina.
„ Jaké řešení myslíš?“
„ Ať si vezmou radu starších.“pronesl Darvin a povzdechl si.
„ Tohle nemůžu udělat Darvine.“
„ Ale můžeš, Ivelin. A ty to víš. Můžeš to udělat. Když to neuděláš, tak bude válka a nebo tě zabijí. Můžeš to udělat Ivelin. Uděláš tak menší zlo pro obrovské dobro.“přesvědčoval jí Darvin, ale ona stejně měla pocit, jako by s ní v té místnosti nebyl. Jako by se někde vznášel.
„ Existují i jiné možnosti, jak by jste mohli pomstít svoje muže.“
„ Vážně? A co máme udělat?“zeptal se protivně Kodo.
„ Vemte si místo mě radu starších. Celou radu starších.“
„ Ta ale nezabila naše muže.“ Kodův hlas zněl tvrdě a nepříjemně.
„ Ale já také ne. Udělal to minulý král a vy jste si ho mohli vzít už dřív a zabránit tak další popravě na našem území. Oni popravili krále, oni mu dovolili, aby popravil vaše lidi, ale vy chcete mě, protože jsem to podle vás udělala já. Jenomže pokud si nevezmete je, tahle nespravedlnost nebude nikdy potrestána a vy by jste tak neudělali nic pro pomstu vašich lidí. Přemýšlejte o tom. Můžete si je vzít klidně hned teď já nebudu protestovat a nikdo jiný také ne.“
Kodo na ní zlostně hleděl. „ Musím to projednat s naším králem.“řekl a odešel.
Vrátili se za měsíc. Ivelin na ně ve dne ani nepomyslela, ale v noci se jí o nich zdáli noční můry. Pokud se vrátí a jejich král to nepřijme, vezmou si jí. A ona radši půjde než aby vystavovala celý Opelomu kvůli její setře.
Ale rada starších stále ještě nevěděla, co na ně Ivelin chystá. Ivelin o svém rozhodnutí stále mluvila k Darvinovi a on jí stále říkal, že ona zvládne vládnout sama bez jakýchkoliv poskoků kolem sebe. Říkal jí, že na tohle už je dost silná. A ona tu sílu najednou pociťovala. Alespoň do okamžiku, kdy opět viděla Kodu.
„ Tak se opět poznáváme.“řekla mu přátelsky a mile, ale uvnitř v ní vládla panika.
Koda se neusmíval. Měl na tváři pohled, které nebylo podle Ivelin možno přečíst, ale ona už si odvykla číst lidem myšlenky bezdůvodně. A teď možná měla důvod, ale podle ní to nebyl dostatečně velký důvod proč mu lézt do hlavy.
„ Vaše nabídka byla přijata.“oznámil jí, ale jeho hlas nezněl tak potěšeně jak chtěla Ivelin slyšet.
„ Jaká nabídka?“zeptal se Jermain.
„ Taková naše dohoda o tom konfliktu, který hrozil.“řekla mile Ivelin. Připadala si v tu chvíli jako někdo jiný … možná skoro jako Calif, ale ona věřila, že i Califové mohou být hodní. „ Můžete si je odvézt, kdy chcete. Klidně hned teď.“
„ Ale jak je všechny poznáme?“zeptal se Koda. Ivelin se rozpačitě podívala na Jermaina, který byl velmi nervózní.
„ Je jich 13, každý má na krku rudě vytetovaného draka.“ Jermain se na ní podíval jako by měl chuť jí zabít, ale to ho hned přešlo, když s němu přišli a hodili na něj otevřenou lahvičku s uspávací tekutinou. Probudil se až v Brandu – hlavním městě Argů. Stejně tak jako všichni ostatní z rady starších. Ivelin ani moc nezajímalo, co s nimi provedou, ale za další měsíc k ní přišel posel, který jí jménem krále poděkoval za její diplomatické rozhodnutí a vylíčil popravu rady starších do detailů, které znát rozhodně nechtěla.

O dva roky později
158 let po přistání Opelomských

Ivelin se naučila vládnout tak, jak to Opelom žádal. V podstatě to nebylo nic těžkého. Vládla tak, jak chtěla ona. Každý den k ní přicházelo pár lidí, kteří chtěli přes most Echeom a pak dál do země Nesmrtelných. Vždycky všechny pustila, protože v Opelomu bylo obyvatel stále dost a těch, kteří chtěli pryč stále ubývalo.
Žila stále sama ve svém paláci, ale nestěžovala si. Byla spokojená s tím, co kolem sebe měla. Odchod rady starších jí usnadnil panování. Na svou sestru, Lindien, už hodně dlouho nemyslela. A celkově byla spokojená.

Po městě se začala potulovat podivná postava. Nikdo nevěděl, kdo to vlastně je. Všichni se jí vyhýbali. Měla na sobě potrhané černé kalhoty, a červenou zaprášenou halenku. Ostatně ona celá připomínala jakousi bídu, která v Opelomu panovala, dokud na trůn neusedla Ivelin.
Postava se ukazovala hlavně odpoledne v parku u katedrály přírody. Skoro jako by na někoho čekala. Často také chodila kolem jednoho starého domu poblíž katedrály. Kde přespávala nikdo nevěděl, nikdo to ani nechtěl vědět. Všichni si přáli, aby odešla. Skoro jako by věštila nebezpečí.