Zima... VII.

Anotace: Vládní vojáci osvobodili Prahu... našli zdrcující nález... hrdinové se již dostávají do Asie a na Blízký Východ.

Venku, Istanbul, -21 stupňů celsia, rychlost větru 4 m/s, 19:20.
Čím dál jsme byli od střední Evropy, tím se počasí v průměru zlepšovalo. To nejhorší jsme měli za sebou. Přesto, v Istanbulu bylo taky lidu prázdno. Zaparkovali jsme u jednoho z mostů, konkrétně u jižního, přes který jsme se museli dostat pokud jsme chtěli překonat bosporský záliv. Ten a ostatní, ale byli zabarikádovány na začátku a na konci.
„Dobře, jdeme... na to...“řekl jsem a došli jsme s Evženem, Petrem, Andreou, Dimitrijem a Davidem k barikádám. Adolf nás kryl jen tak pro formu kulometem na střeše transportéru. Marek, Luděk a Diana zůstali uvnitř.
Přišli jsme k barikádám.
„Co to je?“zeptal jsem se a uviděl rozkládající se mrtvolu tureckého vojáka. No na tom by nebylo nic divného, kdyby ta mrtvola nebyla z dobré poloviny rozkousaná.
„Dost divné... raději si pospěšmě...“řekla Andrea.
„Pozdě...“oznámil nám Adolf a hleděl upřeně směrem k západu, tedy do ulice jíž jsme přijeli.
Začali se tam objevovat nějaké bytosti. Po chvilce jsme uviděli, že to jsou znetvořená zvířata a lidé.
„Tohle nevypadá dobře...“řekl jsem a polkl naprázdno.
„Dělejte, chvíli je zadržím!“zakřičel Adolf.
„Andreo, běž do transportéru a nastartuj. Jakmile budou barikády dostatečně oslabené projedeš to a my za tebou poběžíme!“řekl jsem, popadl jednu cihlu a odhodil ji pryč. Dimitrij a spol., rychle přiložili ruce k dílu.
Andrea rychle nastartovala, vylezla pak na transportér a pomáhala Adolfovi střílet na ty obludy, které se blížili k transportéru. Byli to celé zástupy nestvůr. Zdegenerovaní lidé a znetvořená zvířata. Vrchol všeho šílenství.
Přidal jsem se rychle k Adolfovi a Andreje a zahájil z kalašnikova palbu na ty nestvůry.
„Už!“zakřičel Evžen. Andrea seskočila z transportéru, naskočila do kabiny a rozjela se. Všichni co oddělávali barikády ustoupili a Andrea prorazila zbytek barikád.
Rychle jsme za ní běželi, když tu se Dimitrij zastavil.
„Co děláš?“zeptal jsem se.
„Mám tu nálož, odpálím tuhle část mostu, aby na vás ty nestvůry nemohli... běž!“zakřičel Dimitrij a začal pokládat semtex na most. Já jsem ho uposlechl a rozeběhl se k transportéru.
Znova jsem se cítil jako v samotném pekle... ale tohle možná bylo horší.
Doběhl jsem k transportéru.
„Kde je Dimitrij?“vykřikla Andrea.
„Zůstal vzadu, pokládá bombu... abychom měli čas se dostat pryč...“řekl jsem a pak se ozval strašlivý výbuch.
„NE!“vykřikla Andrea a rozeběhla se k Dimitrijovi. Já ji, ale chytil kolem pasu a zastavil, aby tam nepřiběhla. Pak se ozvala strašlivá exploze. Část mostu úplně explodovala... a s ní i Dimitrij.
Andrea se mi vysmekla a padla s pláčem na kolena. Nechápal jsem to. Proč tolik brečela... nebo jsem se já stal tak bezcitným?
Ostatní mezitím rychle oddělali barikády na druhé straně mostu, abychom mohli znova jet. Pomohl jsem Andreje na nohy a zároveň sledoval jak se nestvůry „přeskupují“.
„Pojď!“řekl jsem ji a nasedli jsem do transportéru. Já si sedl na místo řidiče, Andrea si tentokrát sedla dozadu, vedle mě si sedla Diana a Petr...

7.7.2010, kabina, 14:00, 15 stupňů celsia, rychlost 97 km/h, Adana.
Ještě včerejší noci jsme přijeli do opuštěného města Bursa. Tam se nám podařilo získat další palivo a zásoby. V sedm ráno jsme znova vyrazili na cestu a dostali se, až do Adany. Stále před námi bylo téměř 2 800 kilometrů cesty.
„Co budeme dělat tady v Adaně?“zeptal se Petr a sledoval okolí.
„Nic, jen projedeme... co se vlastně stalo Andreje? Proč se tak zhroutila?“odpověděl jsem a zeptal se.
„Ptala jsem se na to. Dimitrij ji, kdysi zachránil život. Hned dvakrát...“odpověděla Diana.
„Aha...“
„Vidíš ten kouř?!“zeptal se Petr a ukázal k jednomu náměstí. Bylo tam ohniště... dojeli jsme k němu.
„Zdá se mi to nebo tam někdo je?“zeptal jsem se ukázal na ležící postavu.
Zastavili jsme a vystoupili z auta.

Adana, 14:10, -10 stupňů celsia, rychlost větru 1 m/s.
„Zdá se mi to, nebo je to počasí stále lepší a lepší?“zeptal se Evžen a přišli jsme k ohništi.
„HEJ! CHLAPE!“zakřičel jsem a nakopl ležící postavu. Ani se nehnula. Klekl jsem si k ní.
„Umrzl... to není dobrý nápad spát v deseti stupňovém mrazu...“řekl jsem. Byl to podle pleti nějaký arab nebo ještě Turek a voják. Ležel zachoulaný pod nějakou dekou, na sobě měl starou vojenskou uniformu, blíže nespecifikovanou, vedle něj ležel kalašnikov a konzerva s jídlem a taky deník.
„Ten neumrzl...“řekl Petr a otočil ho. Až nyní jsem si všiml kulky v hlavě toho vojáka.
„Radši odsud zmizme, než se vrátí ten nebo ti kdo to udělal, či udělali...“řekl jsem.
„Dobrý nápad...“řekl Petr.
Nasedli jsme zpět do transportéru a vyrazili.

Kabina, 19:55, 18 stupňů celsia, syrsko-jordánsko-irácká hranice, 2 337 km od cíle.
„Štěpáne, stůj!“řekla Andrea, která znova seděla v kabině a držela GPS-PDA.
„Co je?“zeptal jsem se a zastavil nedaleko vesnice al-Bakhar.
„Dostala jsem email z PDA jednoho z vládních velitelů v Česku...“odpověděla Andrea.
„No a co se tam píše?“zeptal jsem se.
Andrea polkla na prázdno a pohlédla na mě vyděšeně. Pak mi podala PDA.

EMAIL.
OD: Pavel.Jansky@gov.cz
PRO: Petr.Kotrba@united-communication.com
ZPRÁVA:
SITUACE VE MĚSTĚ JE STABILIZOVÁNA. PO BEZPEČNÉ CESTĚ POSÍLÁME PRVNÍ KONVOJ UPRCHLÍKŮ. JEDNO Z LETADEL NA RUZYNI JE FUNKČNÍ A BUDEME S NÍM MOCI PŘISTÁT, AŽ V MEDINĚ A ODTAMTUD DOSTAT DALŠÍ UPRCHLÍKY NA JIH.
DALŠÍ DOBRÁ ZPRÁVA JE, ŽE LOŠICKÉHO A JEHO KABINET JSME POSTŘÍLELI.
NYNÍ KE ŠPATNÝM ZPRÁVÁM. PŘEDEVŠÍM JEDNÉ. CHCI SE TÍMTO OMLUVIT ŠTĚPÁNU KAFKOVSKÉMU. PODAŘILO SE NÁM SICE NAJÍT A Z VĚZENÍ ZACHRÁNIT PATRICII, ALE BYLA PŘÍLIŠ TĚŽCE ZRANĚNÁ Z MUČENÍ VOJÁKY A DŮSTOJNÍKY CENTRÁLNÍ RADY. MAGDU JSME NAŠLI UŽ MRTVOU. OMLOUVÁME SE.
PLUKOVNÍK PAVEL JANSKÝ, VELITEL 11.MOTOSTŘELECKÉ VLÁDNÍ BRIGÁDY.

Podal jsem zpět Andreje PDA a ani se nepohnul.
„Chceš, abych řídila?“zeptala se. Vystoupil jsem z transportéru.

Venku, -4 stupně celsia, rychlost větru 0.5 m/s.
Rozeběhl jsem se pryč od transportéru. Běžel jsem co mi síly stačili.
„ŠTĚPÁNE!“slyšel jsem zoufalý křik Andreji a běžel jsem stále směrem k vesnici. Začal jsem probíhat tou malou vesnicí z cihlových a dřevěných domků. Opuštěnou a mrtvou vesnicí. Doběhl jsem na náměstí a tam se složil na zem.
„NEEEEEEEEEEEEEEEE!!!“zaječel jsem zoufale.
„PROČ!?! PROČ JSME TO VŠECHNO TAK ZK******!“ječel jsem z plných plic a zajikal se slzami.
„Proklínám všechno... všechno...“pokračoval jsem a nacházel se na pokraji zhroucení. Andrea ke mně přiběhla a sledovala jak klečím na zemi, tvář mám v dlaních a brečím.
„Štěpáne, je mi to tak líto... ale nejde to změnit...“řekla Andrea a snažila se mě utěšit.
„Kvůli tobě... to kvůli tobě jsem ji tam nechal zemřít... kvůli tobě... kvůli mně... kvůli nám všem... tam byla mučena a kdoví co ještě...“řekl jsem plný nenávisti a zloby, kterou jsem, ale neměl kam ventilovat. Na rozdíl od většiny ostatních lidí se ze mě nestalo krvelačné zvíře...
„Štěpáne, musíme se vrátit na naši cestu. Co myslíš, že by si Patricie přála? Přála by si, aby si tady uprostřed toho všeho zešílel... ne, přála by si obnovit lidstvo! Tak jako si to přejeme my všichni ostatní!“řekla Andrea.
„A máme vůbec nějakou šanci? Jak víme, že se lidé nevyvraždí za rok... za deset let... nebo v lepším případě za sto let?“zeptal jsem se, se slzami v očích.
„Právě proto tu jsme. Abychom tomu zabránili...“řekla s úsměvem Andrea.
„Proč si plakala tolik kvůli Dimitrijovi? To jen kvůli tomu, že ti dvakrát zachránil život?“zeptal jsem se.
„Zachránil mi dvakrát život... byl to i můj nevlastní mladší bráška. I když byl nevlastní, vyrůstala jsem s ním většinu života... prožili jsme toho spolu hodně... on mi taky dohodli tu moji bývalou přítelkyni...“řekla a usmála se.
„Mnoho z těch kdo zemřelo a umírá by si zasluhovalo život... a mnoho z těch co žije by si zasluhovalo nejstrašlivější smrt... teď je to, ale jinak... teď všichni umírají... mocní i slabý, bohatí i chudí...“řekl jsem a Andrea přikývla.
„Jsem strašně unavený. Potřebuji se vyspat...“řekl jsem a Andrea mě doprovodila k transportéru. Tentokrát jsem si vlezl do zadu, sebral z jedné skříně deku, položil ji na zem a přímo mezi ostatními sedícími jsem si ustlal a hned usnul. Byl jsem strašlivě unavený.
„Kde bude naše další zastávka?“zeptala se Diana.
„V legendární Medině. Tam seženeme nějaké zásoby, nebo se o to pokusíme. Každopádně by nám měli vydržet. Ale hlavně se tam pořádně vyspíme. Z Mediny to už bude už jen 1 450 kilometrů do cíle...“odpověděl Petr.