1. Světla Obscure

Anotace: Kei dostal úkol.... přijme ho, nebo zůstane tam, kde jew mu hezky?

Probudilo mne něžné pohlazení hrubé dlaně.
Od včerejšího pochodu jsem téměř necítil chodidla, i kotníky, ale i přesto jsem stále odmítal překonat vzdálenost, jenž nám zbývalo ujít, koňmo. Nepřenesl bych to přes svou hrdost, přestože jsem byl téměř na prahu smrti. Mé vlastní tělo mne zrazovalo a přestože život pro mne měl vysokou cenu, doktoři mi nedávali příliš velké šance, že se dožiji zimy.
Toliko k mému úvodu k poslednímu z příběhů, jenž jsem měl tu čest prožít.
Zvědavý prstík pomalu vklouznul za lem černé sukně a pohladil doposud nevystavenou kůži mých hýždí.
„Zaharo, přestaň, prosím. Tvá dcera je už vzhůru.“
Za ouškem jsem zaslechnul tiché zasténání. „Jak těžce mi komplikuješ tvé svádění…“ pod sukni vklouzla celá dlaň a začala tak ten černý, překážející kus látky shrnovat dolů.
„Nekomplikuji, pouze poukazuji na nevyhnutelné skutečnosti, s nimiž je třeba počítat, a kterým je nutno se přizpůsobit,“ odtáhnul jsem jeho ruku a posadil jsem se. Lehce se mi zatočila hlava, ale to jsem skoro nevnímal. „Kdy vyšlo slunce?“
„Asi před deseti minutami…“
Natáhnul jsem se pro tričko s dlouhým rukávem a rychle se oblékl. Nerad jsem vystavoval své tělo slunečním paprskům. Avšak to nebyl důvod, proč jsem se halil zásadně do černého… „Výborně, pokud si pospíšíme, dorazíme do města před polednem. Stihneme tak nakoupit zbraně a zároveň se dostavit na sjednanou schůzku.“
Ano, tak to muselo být. Nepřipouštěl jsem si selhání.
„Nemůžeš nás hnát takovým tempem!“ protestoval černovlasý Säpä a odhrnul si dlouhé dredy z tváře. „Kayla je nevydrží, je maličká…“
„Tak jsi ji neměl brát sebou,“ obořil jsem se na něj ostře a konečně vstal, chodidla jsem měl pokrytá strupy a krví, šeredně zabolela při doteku s tvrdým dlážděním pokoje. Musel jsem to ignorovat, přesně tak, jak mne to naučili, a nazul jsem si vysoké boty z tvrdé kůže, pečlivě je zavázal. Budu se v nich trmácet nejméně celý den. Zase.
Odhrnul jsem plachtu, kryjící náš provizorní přístřešek, a vyšel ven na ulici. Většina žebráků a lidí bez domova ještě spala na tvrdé zemi, bez jediné přikrývky. Zakázal jsem si jich litovat, či pociťovat k nim jakýkoliv cit, musel jsem být tvrdý, abych uživil sebe samého a svou rodinu, skládající se z jednoho šestiletého haranta, kterého jsem osobně nemohl vystát, a svého milence, který vše bere na příliš lehkou váhu.
Tuto vlastnost jsem postrádal. Možná i to byl důvod, proč jsem jej tenkrát nezabil, když se mi připletl do cesty při plnění důležitého úkolu. Avšak který z mích úkolů je nedůležitý, není otázkou života a smrti? U nájemného zabijáka s hitlistem jako já takový nenajdete. Jsem nejlepší právě proto.
Nebo spíš: byl jsem nejlepší.
Už dlouho jsem nikoho nezabil, vlastně ani nebylo proč. Nashromáždil jsem dostatek peněz, abych mohl zabezpečit sebe i ty dva šílence, které mám za zadkem, ať se hnu kamkoliv. Jeden se mi neustále věší na sukni a ten druhý kolem mě pobíhá se starostlivostí v očích a neustále mi opakuje veškeré důvody, proč bych se měl šetřit a nehnat se každé ráno 5 kilometrů dlouhou cestou, abych se rozběhal. Sám se divím, že jsem je ještě nezabil.
Kolem pasu mě objaly pevné, silné paže. Nebylo to nic těžkého, díky své nemoci jsem byl velice vychrtlý, pod bledou, průsvitnou kůží byli jasně vidět kosti. Chodící smrt, řekla mi jednou Zaharova dcera. Asi měla pravdu…
Vlastně nevím, proč vám tento příběh vyprávím, nechci se očišťovat od svých hříchů a ani nemám potřebu sdělovat zkušenosti mladší generaci. Bylo by to zbytečné. Dokud se nespálíte, stejně se nepoučíte.
„Měl by sis vzít léky, Kei.. Kei, posloucháš mne?“
Samozřejmě že jsem ho slyšel, ale proč poslouchat, když víte, co vám ten druhý řekne? Opakuje to přeci každé ráno, s tím samým starostlivým výrazem, tou stejnou bolestí v hlase. Ale já nejsem slabá žena, aby se o mě musel bát, ne, to nejsem a nikdy jí nebudu. Vždy musím být tím silným, musím se postarat o svou rodinu.
A pokud tato cesta vede utrpením, jsem ochoten tuto oběť podstoupit.
„Ano,“ zašeptal jsem nakonec, protože jsem věděl, že čeká jen na mou odpověď. Cítil jsem, jak se svaly na Zaharovy hrudi uvolnily. Přitisknul si mne ještě blíž k sobě, avšak s jistou opatrností, aby mi neublížil. Nesnášel jsem, jak je mé oslabené tělo nyní tak křehké. Necítil jsem v rukou potřebnou sílu vládnout mečem, byl jsem nervózní.
Čím víc jsme se blížili k Obscure, tím se má nervozita zvyšovala. Co po mně můžou chtít? Se svým řemeslem jsem již skončil…
„Uvolni se, Kei, tady nám nic nehrozí.“
Musel jsem se usmát jeho naivitě. „Nikde nejsme v bezpečí,“ zakroutil jsem nenápadně hlavou a konečky mých bělostných vlasů Zaharu uhodily do tváře. „A rozhodně ne zde, deset kilometrů od hlavního města. Tam to bude nejhorší.“
„Nikdo nemusí vědět, že tam jsi,“ cudně mne políbil do vlasů a dlaní mi zatlačil na hrudník tak, abych se opřel o jeho pevné, svalnaté tělo. Zdravé a silné, na rozdíl od toho mého, jenž hrozilo, že se brzy rozpadne. Dávalo mi to potřebnou útěchu a jistý pocit bezpečí, který jsem nikde jinde nepociťoval.
„Má přítomnost nejde utajit,“ můj hlas byl tichý. „Kde je tvá dcera? Měli bychom vyrazit. Tímto zbytečným tlacháním ztrácíme drahocenný čas. Čím víc se zdržíme na cestě, tím déle budeme nuceni pobýt ve městě,“ opatrně jsem se vyprostil ze sevření ochranitelských paží a vzal jsem si svůj batoh. Všimnul jsem si, že Zahara již sbalil veškeré věci. V duchu jsem mu za to poděkoval.
Černovlásek mi do rukou vtisknul tři různé pilulky a kalíšek s vodou a pokleknul k taktéž tmavovlasé dívence v ušpiněných, modrých šatičkách. Zvedla k němu modrý pohled, a darovala svému otci zářivý úsměv, než mu obtočila ručky kolem krku a nechala se spolu se smíchem vytáhnout do Zaharovy náruče.
„Je čas vyrazit, maličká,“ daroval jí polibek na tvář a pak ji postavil na zem. Snažil jsem se vyhnout jejímu pohledu, ale nedokázal jsem s vyhnout objetí, ve kterém sevřela nadšeně můj pas. Jak jen může v sobě mít tolik energie?
„Dobré ráno, Kei!“
Zatlačil jsem na její ramena a odtáhnul jsem ji od sebe. Její pohled byl nyní mírně vyčítavý a zraněný, ostatně jako pokaždé. Čert to vem, nikdy mi na tom nezáleželo. Ať se tváří jak chce. Nemám ji rád!
„Dobré…“ odpověděl jsem zdrženlivě, kývnul na Zaharu a vyrazil do stále šedivého a sychravého rána. Však ono se ještě rozjasní!
„Tak pojď, princezno,“ zaslechnul jsem hlas svého milence. Něžný, když promluvil na své dítě. Nemusel jsem se ohlížet, abych zjistil, že vzal dívku do náruče. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Já bych tohle nikdy neudělal.
Přežijí jen ti nejsilnější.
*
Kolem druhé hodiny odpolední jsme konečně vešli do Temného města, jak se hlavnímu městu říkalo, přestože na toto označení nevypadalo. Zářilo bělostí svých omítek, čistotou ulic, marným dojmem bezpečí, jenž vyvolávaly pečlivě rozestavené, neschopné stráže.
Život zde byl pro mnohé vrcholem snů, pro mnohé prokletí. Žili tu v harmonii obě lidské rasy, stejně tak i rozličná zvířata, ať již chovná, nebo ne. Vládla tu určitá svoboda slova, vyznání, dokonce tohle místo bylo jediné, které tolerovalo i odlišnou sexualitu. Jak jsem již řekl.
Tohle místo bylo snem.
Kayla měla oči doširoka otevřené, jak obdivovala nádheru tohoto místa, avšak já toto místo bral spíše jako zlo, cítil jsem zhnusení nad stavbami, které jakoby potlačovaly chudobu v zemi za hradbami.
Už to bylo pár let, co jsem tu byl naposledy. Vlasy, jejiž sestřih dříve poukazoval na mou příslušnost ke své kastě, byli dlouhé a neupravené. Jen identifikační čip, který každý z nás nosil implantovaný pod kůží na rameni, mne dokázal prozradit. Prozatím jsem působil jako naprosto obyčejný obyvatel města s kamarádem a malou holkou. Prozatím. Je jen otázkou času, než budeme muset projít detektory, aby nás vpustili do hlavního okruhu hradeb. Centra města, kde sídlili veškeré důležité instituce. Včetně budovy s mým „velvyslanectvím“.
Okamžik mého prozrazení se blížil. A nejen mého, ale i Zaharova.
Již brzy budou informace o jejich příchodu přeposlány Radě a oni budou předvoláni před královskou rodinu.
Jako čistokrevný Laruku jsem si vždy v tomto městě připadal nevítaný. Většina zabijáků jako já pocházela právě z řad mého rodu a v městě, plném Säpä jsme si připadali nevítaní. A takový jsme i byli.
Přestože naše kasta se nehlásila k žádné ze stran. Byli jsme k dispozici všem.
„Má Kayla čip?“ zeptal jsem se raději.
„Ještě jí nebylo jedenáct,“ zakroutil Zahara hlavou. „Naše děti jej dostávají až v 11 letech.“
Přikývnul jsem.
„Je ti jasné, že jakmile se prokážeme totožností, není cesty zpět? Víš, jak se na nás budou dívat? Laruku a Säpä?“,
Zdálo se mi to, nebo v mém hlase byli obavy? Ne.. musel jsem je skrýt. Zabiják přece nikoho nemiluje!
„Zvládneme to.“
Zaharův hlas byl tichý, jistý si svou pravdou a já mu snad díky tomu uvěřil.
„O sebe se nebojím, ale co ty a malá?“
černovlasý muž potřásl hlavou. „Nemusíš se bát, milovaný, já i Kayla budeme v pořádku,“ pohladil dívenku ve své náruči. Tak něžně, starostlivě, až jsem jí záviděl.
„Dobrá,“ pokývnul jsem nakonec. Koneckonců bylo to jejich rozhodnutí, že do tohoto šli semnou. „Chtěl bych se stavit do sídla své kasty, bude-li to možné. Třeba večer? Říkal jsi, že tu máš rodinu, mohl by jsi u ní přespat?“
Zahara se odmlčel. „Mám tu jen otce a řekněme… nemám s ním dobré vztahy. Nevím… pokusím se.“
„Jistě.“
Zlatá brána, jak se prověřovacímu monumentu říkalo, stála přímo před námi a mě se najednou nechtělo jí projít a přijmout tak svůj poslední úkol, má hrdost mi však nedovolovala odejít. Nepřipouštěla jinou možnost, než vkročit a nechat se osahávat zpocenými, páchnoucími dlaněmi stráží. Cítit na své bělostné kůži jejich dech.
Avšak buďme k sobě upřímní, po čtyřech dnech pochodu jsme také příliš vábně nevoněli.
Sotva jsme se přiblížili na dohled přísně střeženého objektu, namířili se veškeré hlavice palebných sil na nás. Přesně takové situace jsem nesnášel, přesně těmto jsem se vždy snažil vyhnout. Jak jsem nyní viděl – marně.
Šel jsem první. Muž držící v rukou mně již dobře známé prověřovací zařízení zřejmě ráno vstal z postele levou nohou, to jsem usuzoval z výrazu jeho obličeje. Nedal jsem najevo žádnou emoci, ničím jsem přeci nedával najevo svou příslušnost k zabijákům a vyhrnul jsem si dlouhý rukáv co nejvíce nahoru.
Muž mne hrubě uchopil za horní část paže a škubnul mnou k sobě, přeci se nebude namáhat pohnout se! Šestým smyslem jsem ucítil, jak sebou Zahara trhnul. Na mé tváři to vyvolalo měkký úsměv. Stále tak ochranitelský…
Muž přitiskl přístroj k mé paži a zamračil se ještě víc, jakmile se kontrolka rudě rozsvítila. Na displeyi se objevily mé osobní údaje.
„Jsme pozváni,“ řekl jsem stručně a jasně, jako by se tito muži o tom odvážili pochybovat. Vysloužil jsem si leda tak další z nevlídných pohledů. Hlavice zbraní se však na znamení stáhly.
„Dobře, vy můžete jít,“ hlas muže byl hrubý.
„Jistě,“ nasadil jsem ironický škleb a natáhnul se po spícím děvčátku, sice s jistým odporem v obličeji, ale… co bych pro Zaharu neudělal, že? Nyní museli prověřit jeho. Doufal jsem, že vše proběhne bez obtíží. Neměl jsem sebou žádné zbraně…
následovala stejná procedura jako u mne, s tím rozdílem, že kvůli Zaharově šlechtickému titulu k němu byli o poznání milejší. Nevadilo mi to, byl jsem zvyklý. To mne naučil život.
Museli jsme ještě okamžik posečkat, než muž přeposlal informace do centra, kde byli zpracovány.
Kontrolka se znovu rozsvítila.
Muž kývnul. „Rada vás očekává,“ podíval se mi do fialkových očí, tvrdých a nelítostných, muselo-li to tak být. Nechal jsem jeho poznámku a zřetelnou výzvu bez reakce, otočil jsem se a i s dívenkou jsem začal rychlým krokem opouštět stanoviště hlídky. Ignoroval jsem jejich tázavé pohledy.
Zahara, jak se na šlechtu sluší, s nimi prohodil ještě pár zdvořilostních frází, jejichž výraz jsem nepostřehl a který mne nezajímal. Chtěl jsem co nejdříve pryč z hlídané bezpečnostní zóny do centra města, kde jim budu moci nabídnout více ochrany. Jak dlouho jsem jen nesvíral v rukou zbraně…
Stýskalo se mi po jejich váze.,
„Nemám ji vzít?“ objaly mne Zaharovy paže, jakmile jsme vešli do města, energického a zdánlivě šťastného, kde jsme již nikoho nezajímali. Byli jsme již obyčejní. Žádný nájemný vrah, žádný vysoký šlechtic. Jen dva muži, kteří nestojí za povšimnutí.
„Chceš tím naznačit, že ji neunesu?“ má slova byla možná až příliš tvrdá, chtěl mi jen pomoci. Stáhnul se.
„Ne, promiň…“ hlas měl tichý, vycítil jsem, že jsem se dotknul jeho hrdosti, ale to nyní nebylo důležité. Nebo snad ano? Netušil jsem. Komunikace nikdy nebyl můj obor. „Jen… nechci aby ses vyčerpával, Kei.“
Bylo mi jej zvláštním způsobem líto. Tolik mne miloval a tak málo času nám společně zbývalo... „Dobře, pokud na tom trváš, tak si ji vezmi,“ obrátil jsem se k němu a opatrně mu ji vložil do připravených paží. Zahara se usmál, avšak mimořádně úsměv nebyl věnován té drobné dívence…
Pokračovali jsme v cestě, nebyl čas na jakékoliv důvěrnosti.
Hlavní město říše Säpä se rozkládalo na pěti kilometrech čtverečních, což nebylo mnoho, ale postačilo to ke správě území a vypěstování dostatku plodin, aby si pětičlenná rodina mohla jednou týdně koupit chleba – samozřejmě za předpokladu, že na to měla, což nebylo obvyklé. Jeden bochník tu stál v přepočtu 60 talentů, což byla tak jedna třetina měsíčního platu například řezníka, nebo obchodníka. Nejvíce peněz vydávalo povolání vojenské, ale vzhledem k poměrům na hranicích, si toto privilegium každý voják užíval nejvíce dva měsíce. Za další výplatu mu zřizovali jeho přátelé pohřeb. Pokud ale i ti nebyli po smrti.
Život tu nemíval valnou cenu, zato mravní zásady a společenská pravidla ano.
Když nyní, nejspíše již naposledy ve svém životě procházím úzkými uličkami města, vzpomínám, když jsem zde byl jako malý kluk poprvé. Obyčejné dítě, kterého rodiče přišli zapsat do školy pro zabijáky, aby mu zajistili budoucnost, netušíc, že se z toho drobného, osmiletého kluka stane jednoho dne nejlepší zabiják, jaký kdy byl. Netušili, že jednoho dne tento kluk zpacká jednu misi, netušili, že tomuto dítěti je souzeno zemřít v bolestech pomalu se rozkládajícího se těla.
Ale co je to vlastně bolest a k čemu nám je? Hranicí našich možností? Ne.. spíš signálem dost, přestaň, signálem, který se dá ovládat nebo naprosto vytěsnit, pokud se to naučíte.
Je signálem, který když ztratíte, zamřete.
Každý z nás se učí potlačit myšlenku na bolest a ne ji samotnou. Našim cílem totiž není, na rozdíl od drogami nadopovaných žoldáků, zemřít, ale žít.
A pokud již máme zemřít, ať je to s úctou a s vědomím, že život, který jsme prožili, něco dal ostatním. Nebo vzal, když pomyslím na sumy, které si můžeme účtovat za své služby.
Ale o tom jindy.
Obscure, abych se vrátil k původnímu tématu, je stavěno ve dvou navzájem odlišných, ale přitom se podporujících kruzích. První okruh, ten, jenž je za hradbami a je z nich ten větší, obývá chudina, a to převážně rolníci, řezníci, všemožní obchodníci, ale také „čarodějové“, jak si nyní říkají ti všemožní kejklíři.
Zato vnitřní okruh, jenž je chráněn dvojitou hradbou, a do něhož je jediná možnost vstupu – právě ta jíž jsme právě absolvovali, je obydlen smetánkou, úřady a Radou, která na vše dohlíží svým nedůvěřivým a hlavně nedbalým pohledem.
Opravdu jsem tohle město nesnášel…
„Tati?“ zavrněla Kayla v Zaharově náruči a vrátila mne tak do reality, pryč z blaženého snění, či spíše temných a depresivních myšlenek a vzpomínek na jednu osudovou noc. Na chybu, jenž mne stála až příliš.
„Tati, kde to jsme?“
Dívka si protřela drobnými pěstičkami oči a Zahara se na ni usmál. „Na Náměstí, hezké, ne?“
„Podle mne je to nevhodné,“ zabručel jsem a shodil jsem ze zad batoh. Potřeboval jsem si sednout. Má nemoc se projevovala i neustálou únavou. Bohužel.
Jak jen jsem se nenáviděl za svou slabost!
„Podle tebe je nevhodné všechno, co nemá nádech morbidnosti nebo alespoň pesimismu,“ ušklíbl se černovlásek a postavil dívenku na zem, ta se ještě rozespale rozběhla kolem kašny. Její studená voda byla v tomto parnu určitě osvěžující, já si však na rozdíl od těch dvou ledovou sprchu nedopřál.
Utahaně jsem se složil na dřevěnou lavičku a zaklonil hlavu dozadu, abych uvolnil krční svaly. Batoh jsem si skopnul pod nohy. Žádná velká péče, nic důležitého v něm přeci nebylo, jen pár kousků oblečení.
„Je ti špatně?“
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Jen se mi chce spát… a spát…“ ušklíbl jsem se.
Zahara se posadil vedle mě a přitáhl si mé hubené tělo do náruče. „Tak chvilku spi.“
„Když ty vidíš všechno tak jednoduše…!“
„A ty tak složitě,“ zasmál se a vtiskl mi polibek na rty, bez ohledu na kolemjdoucí šlechtice. „Rada nás přeci přijme až k večeru, můžeme si odpočinout.“
„Ale…!“ přerušil jsem ho. Musíme koupit zbraně, a…
umlčel mne jeho prst na rtech. „Žádné ale, miláčku. Prostě spi. Na vše je čas…“ pohladil mne po vlasech, stejně, jako svou dcerku, stejně konejšivě, stejně něžně s láskou k nám, kterou vyzařovaly veškeré jeho pohyby.
Hodiny na radnici začaly odbíjet poledne.