Vzpoura Ateridů proti Leishmaniům

Anotace: Tato povídka je o paladince, která pochází z vlivné rodiny. Sama si zvolila osud strážení hranic. Vše bylo normální dokud nepřišel ten cizinec, díky němu našla její rasa odvahu bojovat o svůj osud.

Vzbouření Ateridů proti Leishmaniům
Gretia byla paladinkou. Nemusela se jí stát, ale chtěla, protože byla hluboce oddána matce Luně, ale nechtěla sedět, zatímco ostatní bojují, takže být paladinem bylo jediné východisko. Na to, že byla mladá, už byla v pozici vysoko, ale za to (alespoň podle jejího názoru) nemohly její schopnosti, ale to, že byla dcerou významného Ateridonského šlechtice, ovšem to by nebylo to nejdůležitější, protože její matka pocházela také z velmi významného rodu a chovala se téměř fanaticky, ale ne způsobem, který by prospíval, ale způsobem, který spíše škodil.
Jak už bylo zmíněno, Gretia patřila k rase, která je zvána Ateridi. Je to prastará rasa, která je příbuzná s dalekými draky a obě tyto rasy jsou snad skoro stejné, ikdyž náhodný pozorovatel by nejspíš namítnul, že vypadají úplně jinak, ovšem to by bylo proto, že neznal jejich povahu. Ale abych se vrátil k Gretii. Ve své rase nebyla až tak půvabná svým zevnějškem (nejhezčí n a ní byly oči sluneční barvy, které jako u ostatních příslušníků Ateridů byly bez zorniček, panenek a duhovek) , spíš takový průměr (vypadala spíš pěkně pro nějaké válečníky, takovým bojovým dojmem,ale porovnávám s průměrem) , ale ten kdo ji poznal, zjistil, že to je dobrá duše. Jako většina z její rasy, tak i ona uměla vládnout silou, zvanou pyrokineze, sice nijak extrémně, ikdyž to stačilo. Dokonce ani nepoužívala luk (ten k Ateridům patřil jako brnění k válečníkovi), protože to považovala za zbabělé, místo toho používala dlouhý meč (ten k její rase také patřil) a pavézu.
Gretia něco uslyšela, a když se podívala tím směrem, dokonce i něco uviděla. Byla to jakási postava. Gretia zakřičela: „Ve jménu matky Luny, kdo jsi cizinče? ( Gretia byla se skupinou strážných a strážkyní na hranici jejich území a bránili svou vlast).
„ Ve jménu ohně ti nemusím odpovídat,“ odpověděl cizinec.
„V tom případě tě musím zajmout.“
„Nenechám se zajmou mými bratry a svými sestrami, svojí vlastní rasou, mojí vlastní krví, řekl cizinec a jeho hlas nabyl hněvu.
„Tak mi řekni své jméno“
„Neřeknu.“
„Ale řekneš,“ řekla Gretia a šeptla něco svým kolegům a ti na něj namířili své zbraně, „To víš, že řekneš, sice to nerada dělám, ale intenzita útoků vzrostla, takže musíme být opatrní.“
„V tom případě se nebudu bránit,“ řekl velmi nečekaně cizinec. Když přišel téměř k nim, pohlédla mu Gretia do obličeje. Vypadal celkem mladě, ale nejspíše měl bojové zkušenosti, to se dalo vyčíst z jeho tváře (Gretia byla expert na určování chrakteru, byla v tom dokonce i vyškolená), ale když mu pohlédla do očí, do jeho černočerných očí, které všechno pohlcovaly, skoro se zděsila, ty totiž o něm říkaly 3 věci, byl to žal, utrpení a nenávist a ta byla tak velká, že se mu muselo stát něco hrozného. Náhle směrem k ní odhodil svůj luk, meč a dýku (nic víc neměl......vlastně měl na sobě oblečení) a řekl: „Tady máš služebnice Luny, teď mě klidně můžeš zajmout.“
„Dobře, vemte ho do cely a připravte ho k výslechu.
„Ano madam, odpověděli a odvedli cizince.
„Nemusíte mi říkat madam, povzdechla si Gretia a šla ke svému veliteli, aby ho seznámila s tím, že někoho zajmuli. „Pane,“ řekla, zajmuli jsme někoho naší rasy, ale nevypadal moc důvěryhodně.“
„Opravdu Gretio, dcero Sterna?“
„Ano pane.“
„Dobře,“ řakl a a také řekl svým strážím, ať přivedou zajatce. Když ho přivedli, vypadal velmi zarmouceně, ale také velmi autoritativně. „Kdo jsi?“ zeptal se velitel.
„Říkajímí všelijak.“
„A jak ti máme říkat my?“
„Třeba Ohnivá Smrt.“
„To je velmi zajímavé.“
„To sem slyšel také.“
„To se vůbec nedivím a odkud přicházíš?“
„Z naší pevnosti na Ohnivé hoře.“
„Opravdu? Slyšel jsem, že tam byla jakási bitva a jeho veličenstvo král Nigror III. Tam poslal nějaké jednotky.“
„Slyšel jste správně, byla tam bitva a my jsme vyhráli!“
„To rád slyším a dokonce jsem slyšel, že byl poražen pán nemrtvých Áron Sefler.“
„To je také pravda.“
„A já jsem slyšela, že tam byli Leishmaniové (národ lidské rasy) a že našinci a s jejich spojnci vyhráli nad oběma armádami, které sice bojovali mezi sebou, ale bylo jich víc,“ řekla Gretia.
„To je také pravda.“
„A také jsem slyšela, že tam byli jacýsu pánové elementů.“
„To nevím madam, jsem pouhopouhý voják,“ a chvíli potom co dořekl svá slova, se ozvaly trubky na poplach. Všichni tři vyběhli ven, ikdy jenom velitel a Gretia byli ozbrojeni, ikdyž Ohnivá Smrt vypadal nebezpečně i beze zbraní i beze zbroje, v prostém černém oblečení. Jeden Z Leishmaniů vykřikl: Vzdejte se bastardi, jinak vás zajmeme a budeme vás mučit tak, že byste raději zemřeli.“ Gretia už měla odpověď na jazyku, ale byl to Ohnivá Smrt kdo odpověděl: „Radši zemřu v boji, než bych se podřídil někomu jako tobě,“ a rozběhl se k němu vyskočil a dobrou trefou svého kopu mu zlomil vaz. Sebral zbraň. Gretia vytasila, začla se kryý a šla k bojišti. Ohnivá Smrt si přehodil zbraň do druhé ruky, namířil svou rukou (byla to pravá, takže nejspíše byl pravák) s roztaženými prsty, pak ji sevřel v pěst a dal si ji těsně před obličej. Z několika vojáků vytryskl oheň, ale ne na povrchu, ale zevnitř, to bylo týrání a ne boj a ikdyž to byli Leishmaniové, ani jim něco takového nepřála, protože se kroutili v agónii . Gretia se rozeběhlak cizinci a praštila ho pavézou přes obličej, čímž přerušila jeho kouzlo a řekla mu: „Ty pitomče, netýrej je, sice to jsou nepřátelé, ale tohle si nezaslouží (ve skutečnosti velmi nerada zabíjela, připadalo ji to hrozné, protože život byl velmi cenný, takže zabíjela co možná jenom v nejnutnějších případech a i tak většinou je většinou jenom zneškodňovala), chápeš?!“
„Jistě.“
„Tak si to zapamatuj.“
„Jak si přeješ, paladinko,“ řekl a paladinko velmi důrazně řekl tak, jak by se někdo vyjadřoval o čemsi co z celého srdce nenávidí. Pak si zpátky přehodil meč do pravé ruky a začal bojovat alespoň trochu čestně. Gretia se zpátky obrátila k Leishmaniům a začla také bojovat. Nezabíjela je, ale spíš je zneškodňovala, tedy až na jednoho který jí přímo do očí řekl: „Mrcho, zemřeš, zabiju tvoji rodinu, tvé kosti rozdrtím na prach a dám ho prasatům a tvé masou a vnitřnosti dám mrchožroutům.“
„Proč tohle děláš?“ zeptala se ho.
„Protože si nic jiného nezasloužíš,“ a pak po ní sekl. Gretia to sice vykryla, ale nezbávala ji jiná možnost, musela to udělat, ikdyž se jí to příčilo, musela ho zabít, takže bodla mezi jeho žebra (meč měla velice kvalitní, byl to dárek od jejího otce, když se dala k paladinům) a muž byl na místě mrtev. Naštěstí pro ni, bitva pochvíli skončila, zajali pár vojáků. Velitel přišel za Ohnivou Smrtí a řekl mu: „Bojovals dobře, už dlouho sem takhle nikoho bojovat neviděl.“
„Děkuji, ale měl jsem velmi dobrého mistra.“
„To ti věřím, ale určitě neměl na jednu žijící legendu, která před nedávnem zemřela na Kandera Alisora.
„Máte pravdu, neměl na něj.“
„A kam máte namířeno Ohnivá smrti?“ zeptala se Gretia, když se očistila od krve.
„Nejdříve jsem měl namířeno do jedné vesnice, která je nazývána Terganelor.“
„Proč zrovna tam?“ zeptal se velitel.
„Mám své plány, pokud vám to nevadí, radši se o nich nebudu zmiňovat.“
„Pokud by vám to nevadilo, rád bych vás doprovodil, tady společně s Gretiou a pomohl s vašímy plány.
„Děkuji za vaši pomoc, budu velmi vděčný.
„Vůbec nemáte za co,“ odsekla Gretia. Ohnivá Smrt se uklonil, což Gretia vůbec neočekávala, ale velitel mu řekl, že se nemusí chovat takhle zdvořile. Gretia se naklonola ke svému veliteli a pošeptala mu: „Pane, myslíte, že je to dobrý nápad?“
„Ano.“
„A proč?“
„Nějak se mi nezdá, měli bychom na něj dohlédnout, aby neuškodil naší rase.“
„Chápu, pane.“
„V to plně doufám,“ usmál se velitel. Vyrazili hned ráno a do Terganeloru dorazili o 2 hodiny později. Když přišli hlavní branou (každá vesnice i město mělo svoji bránu, protože Ateridé byli ve válce s Leishmany velmi dlouho) tak Ohnivá Smrt šel rovnou doprostřed náměstíčka a stopl si na špalek, jako na nějaké pódium. Začal hulákat: Bratři a sestry, prosím shromážděte se a vyslechněte mě,“ a když se schromáždilo více než 50 Ateridů, pokračoval: „Přicházím od Ohnivé hory, kde se odehrála bitva obrovských rozměrů a my jsme vyhráli, naše rasa vyhrála na Leishmany a tak mě napadla jedna věc. Proč bychom nemohli porazit jejich říši? My, nejstarší rasa, proč se máme klanět přes těmi ubožáky? Připojte se ke mně a bojujte!“ V tomhle duchu pokračoval asi hodinu a ikdyž na něj neměla zrovna dobrý názor musela přikyvovat, protože nebyl jenom charismatický, ale co víc, on měl i pravdu! Pak někdo vykřikl: „A co máme podle tebe dělat? To máme jít a pozabíjet je jako nějací řezníci? To je přesně to v čem se od nich lišíme.“ Kupodivu neodpověděl Ohnivá Smrt, ale Gretia: „To také nemusíme dělat, určitě utlačovaní se k nám přidají a pomohou a ti co to neudělají zemřou a také to musíme udělat, aby náš prastarý rod nevymřel.“
„Souhlasím tady s překrásnou paladinkou,“ řekl Ohnivá Smrt a Gretia kvůli jeho komplimentu trochu zrudla, protože sem moc často nestávalo, aby jí někdo složil kompliment. Po chvíli zase pokračoval: „Ano, jak jsem už řekl, souhlasím, ale já mám něco lepšího.“ Chvilka napětí a pak řekl: „Mám špehy, podkopávače, prostě ty, kteří chtějí také porazit Leishmanii.“
„A kdo to je?“ zařval někdo.
„Jsou to lidé.....“
„Cože?! Máme bojovat proti jejich proklaté rase a ještě nám budou pomáhat? To nedává smysl.“
„No jo, ale nám pomohou ti, kteří se jim chtějí vzepřít a svému příteli velmi důvěřuji.“
„A proč?“
„Už párkrát jsem mu svěřil vlastní život do jeho rukou a nikdy mě nezradil a navíc jeho země se už od jejich zla osvobodila a sama, což nám velmi pomůže.“
„A kdo to je? Nějaký jejich velvyslanec?“
„Ne, ale mluví za svou zami, stačí ti to?“
„Ano.“
„Přidáte se tedy ke mně?“ zařval.
„JÓÓÓ,“ odpověděli mu ještě větším řevem a Gretia také přidala trošku do mlýna: Ve jménu Matičky Luny!“ Dav znovu zařval a Ohnivá Smrt řekl velmi potiše, skoro tak, že to Gretia neuslyšela: „Ano, ve jménu Matičky Luny,“ po jeho tváři přeběhl stín vědění, lítosti a utrpení.
Takhle to pokračovalo i v dalších městec a vesnicích v Sepulcretum, Spes, Gadálaris, Vorfálan, Lartefam, Ater a v jednom menším městečku, které bylo známo svým přístupem ke šlechtě a k nepřátelům a vypadalo to, že Ohnivá Smrt tam patří, bylo to ve městě jménem Longus Argentum Mucro. Z toho posledního města udělal Ohnivá Smrt svoji základnu. Gretia vešla do jeho stanu, protože pro ni poslal, prý že s ní chce něco prodiskutovat ohledně armády. „Ehm, ehm,“ odlašlala si, aby upozornila, že už vešla. „Mám pro tebe jednu nabídku,“ řekl.
„Jakou?“
„Aby ses stala mým zástupcem.“
„No,“ řekla, „klidně to udělám, ale mám otázku, proč?“
„Jsi dcera Sterna z Kardalanaru, že?“
„Ano, to jsem,“ povzdechla si.
„A hádám, že si tedy i dcerou Diry.“
„Lunožel, ano.“
„A to je ten důvod, jestli je máme porazit, budeme potřebovat všechny vojáky, kteří budou k mání, chápeš? Co vím, jsi dobrá bojovnice, ale hlavní důvod je politický, doufám, že ti to nevadí.“
„Vadí mi to, ale kvůli Ateridům to snesu a také chápu nutnost tohoto kroku a hádám, že dáš zprávu i mé matce (její matka byla velmi vlivná a také zvaná jako Mrcha, protože se chová velmi arogantně).
„Hádáš správně a vlastně jsem ji už poslal a ó veliká Mrcha sem dorazí příští den.“
„Ale hlavně jí neříkej ó velká Mrcha, je velmi háklivá.“
„Já vím, řekl a zlověstně se usmál.
Příštího dne v poledne přijela šlechtična Diry z Kardalanaru. Když přijela Ohnivá Smrt i s Gretiou jí šli naproti a on řekl: „Vítejte madam, v této armádě, která nás má zbavit útlaku Leishmaniů.“
„Děkuji ti za uvítání, veliteli,“ řekla šlechtična velmi chladně.
„Hádám, že moji zástupkyni vám nemusím představovat.“
„Vítej matko, jsem velmi ráda, že tě vidím,“ řekla Gretia skoro ustrašeně.
„Máš pravdu veliteli, nemusíš mi ji představovat a také tě velmi ráda vidím má dcero.“
„Mohla bych tě provést tímto táborem, má matko?“
„Ale jistě dcero, budu velmi potěšena.“
„Tak tedy matko, pojď prosím za mnou, zavedu tě nejdříve do tvého stanu.“
„Děkuji ti dcero má,“řekla Diry z Kardalanaru a vyšli. Gretia jí zavedla do stanu, který mimochodem Diry velmi zkritizovala (na vojenské poměry to byl téměř dokonalý stan), no vlastně zkritizovala vše, co uviděla. Když pak celá unavená odešla do stanu, Gretia si zhluboka oddechla.
Po chvíli za ní přiběhl poslíček a řekl: „Madam, velitel vzkazuje, že máte přijít na velitelské stanoviště, prý probrat vojenskou strategii na dobytí, nebo co.“
„Děkuji ti za zprávu,“ odvětila mu zdvořilým tónem a vyšla směrem k velitelskému stanovišti. Když do něj přišla, řekla: „Co se děje? To už jdeme útočit?“
„Tak trochu,“ řekl jeden z kapitánů.
„Spíš to je takový městečko, ale mám tam spolupracovníka a ikdyž je to jenom městečko, je dobře vyzbrojeno,“ řekl Ohnivá Smrt.
„Ozbrojeno? Není to náhodou městečko?“
„Ano, ozbrojeno, protože se tam těží possideo, neboli jeden z kvalitních kovů a proto to místo musíme dobýt.
„Dobře, co by si navrhoval?“
„Útok ze tří stran.“
„Proč zrovna ze tří,“ divila se Gretia.
„Protože útok ze dvou stran je moc klišé.“
„Tak to jsem opravdu nečekala,“ řekla Gretia a mluvila úplnou pravdu, „ a jak to bude?
„Co tím myslíte, mohu-li se otázat,“ zeptala se jedna z plukovníků.
„No, tím myslím, že.....“ ještě to ani nestihla dořeknou, když Ohnivá Smrt řekl: „Tím myslí, jak bude seskupení a jaká bude strategie, takže čekám tady od vás návrhy.“
„Co takhle na ně střílet z luků, tím by se omezil počet strát, alespoň u nás,“ navrhla Gretia.
„Nezapomněla ste na naše spojence ve městě?“ řekla plukovník.
„Myslím, že to nevadí, protože co vím, můj přítel dokáže celkem dobře kouzlit, takže by měl ochránit sebe i ostatní vzbouřence,“ řekl Ohnivá Smrt.
„V tom případě, beru svou námitku zpět.“
„A já bych při naší střelbě vyslal lehkou pěchotu (Ateridé nikdy v historii neměli jízdu, protože nechtěli jezdit na zvířatech, na jediném na kom kdy jezdili byli draci) , aby dorazila ten zbytek,“ řekl někdo jiný.“
„S tím musím nesouhlasit,“ řekl Ohnivá Smrt, myslím, že bychom měli vystřelit jenom několik salv a pak bych tam poslal sřední pěchotu a část mágů by je měli chránit a druhá část by měla ničit nepřátele.“
„Já s tím souhlasím,“ řekla Gretia.
„Já taky,“ ozval se někdo jiný a ostaní souhlasili také.
Příštího rána vyrazili směrem k tomu těžařskému městečku. Gretia, jakožto zástupce velitele vedla jeden z útoků. Nedostala zrovna jeden z těch dobrých, protože útočila ze předu a to se jí vůbec nelíbilo. Musela se totiž rozhodnou mezi vlastní rasou a životem nepřátel a lunožel odpověď byla příliš jednoznačná, rozhodla se pro svoji rasu. Ohnivá Smrt zatím jel společně s jejím oddílem, protože chtěl nejdřív vyjednávat. Když k němu dorazili, Ohnivá Smrt si vzal bílou vlajku vyjednávače, vyšel asi 300m, zastavil se a vykřikl: „Vzdejte se, nemusíte dnes zbytečně zemřít!“
„Spíš se vzdejte vy, stejnak pomřete jako prasata, a nebudu se vzdávat někomu, kdo se mi ani nepředstavil,“ zařval někdo od nich.
„Tak věz smrtelníče, ŽE JÁ JSEM RICK ANKHU A BUĎTO SE VZDÁTE, NEBO ZEMŘETE!“
„My se nikdy nevzdáme!“
„V tom případě zemřete!“ řekl Rick Ankhu a Gretia si najdenou něco uvědomila, že to je z rodu těch Ankhů, těch jejichž předek byl prvním Ateridem a stvořil i ostatní Ateridy. To bylo pro ni trochu moc a až teďka si uvědomila, že má na sobě černé brnění s obrazem ohně, že má černý luk (na tom nebylo nic divného, ale co my víme?) a také, že má dlouhý meč z kovu, které vypadalo jako stříbro že má plášť s kápí a na tom plášti byl vyšitý znak jeho rodu. A Rick Ankhu náhle zmizel, nebo spíš sem teleporoval ke svému oddílu. Gretia se náhle vzpamatovala a vykřikla: „Lučištníci připravte se! Natáhně te luky a pal!“ Takhle to udělali několikrát a pak vyrazila střední pěchota a v čele byla Gretia. Brána se před nimi rozlétla. Nahrnuli se dovnitř a tam uviděli jak se vojáci Leishmaniů mlátí s obyvatelstvem. Gretia sice poslala několik nepřátel do věčného pekla, ale pak šla odvést ženy a děti (na rozdíl od její rasy byly ženy považované za slabé a křehké a to Gretia nikdy nepochopila). „Pojďte, pojďte,“ říkala jim a odváděla je pry. Když je odvedla do bezpečí znovu se zapojila do bitvy, ale už nikoho nezabila, spíš se zdálo, že se jí bojí a ona vlastně za to byla vděčná. Nakonec už zbýval poslední odpor v radnici. Gretia uviděla jak na radnici letí dvě kouzla a ty se radnice dotkly úplně stejně naráz a ještě zajímavější bylo, že se obě dvě navzájem vyrušily.
„Jakej pitomec?“ ozvalo se dvojhlasně.
„Cože, to seš ty, mělo mě to napadnout,“ řekl Rick Ankhu.
„Kdo jinej?“ ozval se jiný hlas.
„Estynyvó lesstrag, Jonathan,“ řekl Rick.
„La rigitas ro den,“ odpověděl ten druhý hlas. Gretia uviděla, jak k Rickovi přišel lidský muž, celý v modrém (taky měl plášť s kápía to vše samozřejmě v modrém) a s trojzubcem v ruce. Podali si ruce a něco si říkali a pak se smáli. Pak Rick s tím cizincem šli ke Gretie a ostatním vojákům. Když došli řekl Rick: „Dovolte, abych vám představil Jonathana, zvaného přívalový.“
„Děkuji za to, že si mě představil Ricku, ale mohl bys mi představit tuto krásnou dámu?“ řekl Jonathan a díval se na Gretiu. „Kdyby ste mi dovolil drahý pane, ale tato dáma není zas až tak krásná,“ řekl nějaký plukovník.
„Každý může mít svůj názor a ten kdo to nepochopí tak je úplný tupec,“ řekl Jonathan.
„Dej te si pozor na jazyk, mám tady celkem ostrý meč a mohl by skončit ve vašem břiše.“
„A já bych vás ještě proměnil ve skleničku s vodou a pak bych si vás zotročil,“ řekl velmi klidným pobyveným a vůbec ne výhrůžným hlasem.
„No tak, nechte toho, nebo vás oba rozsekám na cucky a spálím na prach,“ řekl Rick a potom se zasmál. Rickův smích byl pro Gretiu něčím úplně divným, protože po tu chvíli, so ho znala, byl skoro furt vážný a vyzařovalo z něj co si nebezpečného.
„Jak si přeješ Ricku, vždyť máme jiného nepřítele a ten musí zemřít, zabijeme se navzájem pak.“
„Já jenom souhlasím, řekl plukovník.“
„Nechci vám nic říkat,“ řekla Gretia, „ale mohl by se někdo postarat o ty Leishmanie v té budově?“
„Ale jistě, dejte mi jenom chvilku a už to bude, „řekl Jonathan svým typicky vesele nevyzpytatelným hlasem a pak se otočil k radnici a začal odříkávat: „Tastari lis kanavástó, eltes kendevé le retiskodukslikarikstoletis fanatis falekedas, fanys lastavý INDOS LARDESA GAZDARDÓ!“ když to odříkával vlnil svýma rukama u hlavy a od nich se mu začala linout taková zvláštní modrá pára a když vykřikl „GAZDARDÓ“ vztáhl ruce k nebi a pak prudce jimi máchl k zemi. Potom se ta budova začala tak trochu potápět a to doslova. „Velmi působivé,“ řekl ten plukovník, který byl zapleten do hádky a říkal to tak nenávistným tónem, že by se s ním mohlo i zabíjet.
„Také si myslím,“ řekl Rick a pak dodal: „A také si myslím, že každý má své práce dost, což znamená, že vy plukovníku se půjdete postarat o svůj oddíl, ty Jonathane půjdeš se mnou a ty Gretio se postarej o chod armády, já musím plánovat kam a kdy zaútočíme a hlavně jak a nechci žádné námitky, jasné?“ To „jasné“ řekl tak, že nechce odpověď a že všichni se mají pustit do práce. Gretia vyšla směrem k raněným, tedy spíše k hlavnímu ošetřovateli. „Madam Gretio, potřebujete něco?“ zeptal se.
„Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli nepotřebujete něco vy.“
„No, vlastně potřebujeme, my potřebujeme víc léčitelů, skoro všichni byli rozděleni v různých liniích a teď je potřebujeme tady, mohla byste to zařídit mylady?“
„Ale jistě,“ řekla Gretia a byla ráda, že jí bylo přiděleno něco takového (ve skutečnosti tušila, že Rick věděl, jak se bude cítit a dal jí tuto práci), kde zapoměla na krev těch, které zabila. Pak se otočila k nejbližšímu vojákovi, který byl ještě celkem v pořádku a řekla mu: „Dej rozhlástit, že všichni léčitelé se mají dostavit k raněným, ano, vím, že je to samozřejmost, ale moc jich nepřišlo, je ti to jasné?“ řekla mu celkem mírným hlasem.
„Ano madam!“ a pak šel splnit rozkaz.
„Děkuji vám, mylady Gretio.“
„Nevadilo by vám, kdybych se přidala k léčitelům, umím nějaké léčitelské fígly.“
„Ale vůbec ne, budeme jenom rádi,“ řekl a uklonil se jí. A tak Gretia začala pomáhat raněným. U jednoho velmi raněného zašeptala Gretia spíše k sobě: „Matko Luno, cožpak pro ně nemohu nic udělat?“ když to došeptala, ucítila, jak jí tělo začala plnit energie a ona věděla, co s ní má dělat. Vztáhla ruku na raněného a položila ji na něj a koutkem oka uviděla, jak kolem její ruku je taková sluneční záře, ikdyž s nádechem stříbrné. Rána se zcelila a Gretia ucítila trochu únavy, ale to se nevyrovnalo tomu, co teď udělala. „Týý volééé,“ uslyšela za sebou asi nějakého vojáka. Pak Gretia začala uzdravovat i ostatní raněné, ale šetřila si síly na ty nejhorší případy. Potom si šla do svého stanu odpočinout a byla ráda, že její matka nebyla už v táboře (odjela, protože si myslela, že jí vojáci nejsou hodni, alespoň tak to řekla Gretii). Po koupeli (to bylo v armádě veliké privilegium) šla spát, protože byla k smrti vyčerpaná (dolehla na ni únava z bitvy a únavy z uzdravování). Po probuzení si na sebe vzala brnění, k opasku si připnula meč s pochvou a na záda si dala štít (typ: erbovní). Po udělání nějakých svých povinností zástupce velitele, šla za Rickem, protože s ním chtěla něco probrat, ale zakočilo ji, že za ní přišel dřív, než ona za ním. „Zdravím tě, Ricku, nebo Ohnivá Smrti?“ řekla poněkud jízlivě.
„To je jedno, je to jenom na tobě, jak mi budeš říkat,“ řekl chladnějc než obvykle.
„Proč si nám všem neřekl, že jsi z rodu Ankhu, z toho rodu, díky kterému vznikl život?“
„A proč bych měl?“
„Bylo by to lepší.“
„Nebylo, věř mi.“
„Nevěřím.“
„To je jedno, ale ty ses teď stala legendou.“
„Ne větší, než si ty.
„Nelichoť mi, nemá to cenu.“
„Já ale mluvím pravdu, mě sice všichni obdivují a jsou rádi za mé požehnání, ale tebe skoro uctívají, vždyť si legenda, které její předek byl také legenda.“
„Hmmm, to je teď jedno, musíme probrat velmi důležité věci.“
„Jako například?“
„Zásobování, zbraně, válečné plány, diplomatická jednání, chceš ještě nějaký příklad?“
„Ano, to mi bohatě stačí.....“ a začli probírat vlasně celý stav armády. Porada přinesla několik kroků, takže musí vyrabovat města a vesnice, aby uživili armádu (skoro všichni z odporujících se k nim přidali a Leishmanie skoro všechny povraždili), také se domluvili, že se musí dostat k hlavnímu městu atd. Po poradě viděla Gretia bavit se nějakého mága s Johnathanem. Tan mág se ho ptal: „A proč bych vám měl říkat něco o naší magii?“
„A proč ne?“
„Je to naše magie, nemůžeme ji naučit jen tak někoho.“
„Ale já nejsem jen tak někdo.“
„Tím si vůbec nejsem jist, možná jste někdo u těch vašich lidí, ale tady jste úplná troska.“
„Dovoluji si vás upozornit, že lidé jsou talentovanější mágové než-li vy.“
„No tak, nechte toho,“ zakročila Gretia.
„Ale jistě dcero Luny,“ řekl ten mág a odešel, Jonathan se uklonil a také odešel. To bylo na ni už příliš, nejradši by s tím sekla, ale už nemohla, byla někdo a dokonce díky své dřině. Šla se trochu procvičit na cvičiště se svým mečem. Všichni se tam k ní chovali velmi uctivě, ale to už ji neudivilo. Tasila meč a cvičila s ním, bylo to takové zajímavé, jistým způsobem jí to uklidňovalo. Po asi dvou hodinách cvičení, šla pomáhat řídit armádu, protože ať už byl Rick jakýkoliv, tak se určitě staral o svou armádu (včerejšek sice tomu nenasvědčoval, ale skutečnost je jiná). Takto nějak to pokračovalo asi týden, něž se dostali na dohled městu, které chtěli dobýt, to město se jmenovalo Tenebrae, bylo to kdysi jedno z Ateridských měst a jak to vypadalo, tak za chvíli už zase bude. Za Gretií přišel Rick a řekl jí: „Gretio, budeš vést, útok, bude čelní, zbytek nechám na tobě, jestli se divíš, tak se nediv.“
„Nějak se mi to nedaří, co máš v plánu?“
„Vyzvu jejich nejsilnějšího válečníka, ty pak s částí armády na ně zaútočíš.“
„Ale to nezvládneme, bude nás moc málo.“
„Toho jsem si vědom.“
„To nás posíláš NA SMRT?!
„Ne“
„V tom případě to nechápu.“
„Zatím nemusíš, uvidíš,“ řekl, usmál se a odešel. Už byli kousek od města (asi tak 10km). Všichni vypadali celkem rozrušeně a Gretia vůbec nechápala proč a pro sebe si brumlala: „Jestli zemřu Ricku, tak tě do tvé smrti a i poní budu strašit.“ Po chvíli uslyšela Gretia někoho křičet a ten někdo byl Rick: „Já, Rick Ankhu, vyzývám vašeho nejmocnějšího válečníka, ať se se mnou utká!“
„Tvoji nabídku přijímáme,“ zněla odpověď. Po čtvrt hodině se zbran vynořila jakási ohnivá postava, oblečena v ohnivém brněním a v rukou ohnivou obouruční sekyru a křičelo to: „Chís tantdsto radas ka láschnaldór!“
„Taky se připrav na smrt, odpověděl Rick.“ Pak začla menší bitva a Gretia uslyšela v hlavě Jonathanův hlas: „Paladinko,“ to slovo řekl s úplným odporem, „ buď připravena, řeknu ti, kdy máš vyrazit a až tak učiníš, budeš velmi překvapena.“
„To doufám,“ pomyslela si Gretia. Po asi čtvrt hodině se jí Johnatan ozval, že má jít zaútočit. Vyrazila se svojí skupinou směrem k Tenebrae. Když k němu dorazili, tak se Gretia skoro úplně vyděsila. Ze severu, z jihu a také ze západu přicházeli různé armády a Gretia si už vůbec nemyslela, že je Rick poslal na smrt. V hlavě se jí ozvaly 4 hlasy naráz: „Paladinko, teď se stáhni, neptej se proč, naše armády se připojí k té vaší, uvidíš, takhle to bude nejlepší.“ Pak Gretia uposlechla jejich žádost a stáhla se se svojí „sebevražednou“ skupinkou zpátky k armádě. Když k nim došla, uviděla jak Rick ještě pořád bojuje a vypadalo to velmi zajímavě. Ta ohnivá postava po Rickovi pořád sekala svojí obouruční sekyrou, ale Rick se jí vyhýbal, ale vůbec nebojoval a po chvíli se k tomu ohnivému válečníkovi podíval do tváře a řekl mu temně chladným hlasem: „Bídáku, tak ty s nimi jdeš dobrovolně a já si myslel, že tě zakleli.“
„Ty sám jseš ubožák bídný červe.“
„Neoslovuj tak mě, tvého pána!“
„Ty nejsi můj pán.“
„Ale jsem,“ řekl Rick a ukázal mu ruku.
„Jakto, že nosíš prsten pána ohně?!“
„Protože jsem si ho právem získal a teď odejdi bídáku a nes si svůj trest.“
„Mě, Sandavara nikdo trestat nebude, dokonce ani ty!“
„To si jenom myslíš,“ řekl Rick sevřel ruku v pěst a dal si jí k čelu a jako těm, kterým to Rick už udělal i tomuhle z úst začal šlehat plamen a kroutil se v bolestech. „To není možné,“ řekl jakýsi voják. „Ale je,“ vysvětloval mu Johnathan, „Rick je pánem ohně a mé určité pravomoci a povinnosti, takže se moc nediv vojáku, vždyť teďka je ten ohnivý válečník trestán jedinou bolestí, kterou ještě nepoznal.“
„Jde vidět, že se Rick nezměnil,“ řekl takový hrubší hlas kousek od nich.
„A co bys chtěl, zas tak dlouho od sebe nejsme,“ řekl takový vlízavý a také velmi melodičný hlas. Náhle ten ohnivý válečník vykřikl: „Vzdávám se můj pane, prosím, ušetři mě těchto muk.“
„Jak si přeješ,“ řekl Rick hlasem tak ostrým, že by se s ním dalo krájet magické olovo. Potom Rick udělal jedno pouhé gesto a válečník prostě zmizel. Pak za ním přišel Johnathan a další tři podivní válečníci. Potom, co si mezi sebou něco řekli tak vykřikli: „ZEMŘETE PARCHANTI!“ A hned na to vykřkli znova: „ÚTÓÓÓK! Na ten pokyn všichni vystartovali, vepředu jacýsi obrněnci s kladivy a s velkými obouručními meči, za nimi trpaslíci, lidé a část ateridů, protože druhá část sstřílela na město. Pak tu ještě byli elfové, kteří kouzlili, ale nikdo z nich se nemohl rovnat Johnathanovi. Ani Gretia nezůstávala pozadu, pomodlila se ke své paní a ta jí seslala napomoc jakési světlo, které oslepilo nepřátele a ti padli, protože se nemohli vůbec bránit. Byl z toho v šoku, ale jen chvíli, pak totiž vytasila meč a šla bojovat, protože si uvědomila, že je dobré se řídit žij a nech žít, ale proti těmto temným stvůrám nesmí mít cit a musí se řídit zab nebo budeš zabit. Vběhla do bitvy a bojovala, nezabíjela sice moc, ale bojovala za svůj lid, za svojí rasu a za matičku Lunu. Během bitvy k ní přišel jakýsi stín a řekl jí: „Paladinko, prosím znič mě, vyvolali mě Leismaniové a má duše nemá klid, prosím znič měě, jinak, ač nerad, tě budu muset zničit, protože mi to nakázal ten, který mě vzkřísil.“
„Jak si přeješ,“ odvětila mu Gretia a sekla po něm. Stín nastavil svojí ruku a od ní se rána lehce odrazila a pak sám zaútočil. Nejdřív útočil drápy, pak svojí tlamou, pak mygií a nakonec všechno zkombinoval. Gretia stačila jen tak tak vykrývat rány, ale najdenou se v ní něco zlomilo a přešla do proti útoku. Sekala a bodala, a dělala různé šermířské finty, které toho stína tak zmátli, že si nechránil hruď a Gretia ho probodla. Když si stín uvědomil, že konečně umírá pohlédl na Gretiu a pošeptal jí: „Děkuji ti paladinko, ať už si kdo si.“ Pak z něho Gretia vytáhla meč a vydala se vstříc dalším nepřátelům. Po jedné hodiny od příhody s tím stínem uviděla nějakého vojáka, který si prosekával cestu k ní. „To už jste tak zoufalý, že do boje posíláte ženskou?“
„U nás se ženy vyrovnají jakémukoliv muži ty bídáku.“
„O tom pochybuju,“ řekl ten voják a sekl po ní svojí válečnou sekyrou, která už byla velmi zubatá, což značilo, že je tento voják velmi zběhlý v boji a že bojuje čepel na čepel. Gretia stačila jeho ránu vykrýt štítem, chvíli se přetlačovali, pak Gretia prudcetrhla štítem do strany a sekla po něm svým mečem, ale nevšimla si, že má i druhou válečnou sekyru, takže její útok přišel vniveč. Chvíli si vyměňovali rány a pak se její protivník sklonil praštil jí ramenem do žaludku, odhodil jednu sekyru a volnou ruku jí dal za nohy, takže Gretia při nárazu spadla, hned potom se přetočila na břicho hlavou k němu a bodla ho do nohy. Její protivník se sice skácel na jedno koleno, ale byl to nejspíš dobrý voják, takže byl pořád plně při smyslech. Využil její slabiny sekl jí do zad. Nebyla to moc hluboká rána (díky tomu, že zbroj pohltila většinu rány), ale byla velmi bolestivá a blízko páteře. Gretia zaúpěla a ve zmatku po něm sekla. Byla ovšem velmi překvapená, když ucítila jak se její meč zasekl do masa a něco oddělil od protivníkova těla. Chvíli na to na Gretiu spadla jeho hlava. Gretia vstala a v duchu poděkovala matičce Luně, že ji pomohla a vyšla vstříc dalším nepřátelům. Když dorazila do města. Právě včas, aby viděla Ricka, Johnathana a ty tři další, jak stojí u nějakého vojáka. Gretia jim chladně řekla: „Jestli ho zabijete, tak přísahám u matky Luny, že z toho nevyjdete bez trestu.“
„Ó kobodas ana larde va danes?“ zeptal se ten v bílém.
„Hrchaz, khan dasdo lorch bado,“ řekl trpsalík, který byl celý od krve. A pak promluvil ten voják: „Já vím kdo jste, vy jste Pětka,“ říkal to tak vyděšeně, že ho bylo Gretie líto.
„Jak to víš?“ zeptal se válečník ve velké plátové zbroji s velkým obouručním kladivem, svým hrubým, ale moudrostí vyzařujícím hlasem.
„Já sem s vámi bojoval u Ohnivé hory.“
„Měl bych tě na místě zabít,“ řekl Rick.
„Ale já jsem na vaší straně,“ bránil se voják, „nechcu praktikovat věci svého národa a nejsem sám, ale jsem k tomu nucen, ale mohl bych se k vám přidat.“
„Jak bys nám ty mohl pomoct?“ zeptal se Johnathan.
„Mohl bych sehnat ty, kteří jsou naklonění mému názoru a když vy zaútočíte zvenčí, my je zničíme zevnitř.“
„Beru,“ řekl Rick, „a hoši, žádný námitky.“
„ Jak si přeješ,“ řekl ten obrněnec. Potom co Pětka odešla, řekl jí voják: „Děkuji vám madam, díky vám sem přežil a budu vám nadosmrti vděčný,“ pak také odešel. Gretia chvíli stála na místě a pak uslyšela pisklavý dětský hlásek : „Ty prý žereš lidi, alespoň to nám říkali ve školce.“
„Tak to ti asi lhali, já mám některé lidi velmi ráda, ale některé ne, ale tak je to asi u všech a teď běž pěkně za maminkou, ať jí není smutno.“
„Maminka umírá, jeden ze strážných jí propodl bříško,“ kňučela holčička.
„Zaveď mě ke své mamince, můžu jí pomoct.“
„Tak jo,“ řekla, trochu se uklidnila, vzala Gretiu za jednu ruku a odvedla ji do jednoho domu, který kupodivu stál. Byl tam jeden muž, který když přišla Gretia, vzal do ruky kosu a řekl: „Vypadni Ateridko, nikdo tě tu nechce.“
„Tati, tahle paní říkala, že maminku může uzdravit.“
„Vážně?“ řekl muž a trochu snížil svojí ostražitost.
„Jistě že ano,“ řekla Gretia a pak si klekla k té nebohé ženě, sundala si z krku symbol matky Luny a začla se modlit: „Matko Luno, ty jež si dala první život, pomoz této nebohé ženě, prosímtě, já tvá pokorná služebnice, žádám, uzdrav tuto ženu, neboť se musí starat o malé dítě a její smrt by byla zbytečná, prosím tě matko Luno,“ a po této modlitbě se z Lunina symbolu začla linout zlatostříbrná záře, která tu nešťastnici uzdravila.
„Lhali nám, když říkali, že ateridé jsou parchanti,ale to oni jsou parchanti a ateridé bojují, aby zachránili svět, díky ti ženo, uzdravilas mi ženu, dala pozor na dítě a otevřela mi oči.“
„Není zač,“ řekla Gretia a usmála se. Potom se zvedla a odešla z domu, zpátky k armádě.
Po několika týdnech se armáda zase dala do pohybu a ke Gretie přiběhl poslíček: „Jste madam Gretia?“
„Ano.“
„Mám tu pro vás vzkaz,“ a předal jí ho.“
„Děkuji ti.“
„Není zač madam, jenom jestli bych mohl prosit, jestli byste mi nepožehnala.“
„Ale jistě,“ a pak mu dávala požehnání: „Nechť tě matka Luno provází, dává pozor na tvé blízké, pomáhá ti a nechť po tvé smrti dojdeš do jejího království.“
„Děkuji,“ řekl a odešel.
V tom vzkaze stálo: Paladinko, já Bellátor, hlava tohoto řádu, ti vzkazuji, že jsme na cestě a že Vám jdeme pomoct ve vašem svatém úkolu. Píši ti tento vzkaz jenom proto, abys to věděla a ještě přikládám jednu informaci. Leishmaniové shromáždili armádu, která se k vám blíží, čítá asi 120 000 pěšáků, 20 000 jízdy, 10 000 kušiníků a asi 500 mágů, doufám, že ti tyto informace pomohou.

S pozdravem Bellátor

Gretia zavřela dopis a šla k Rickovi. Ten ji přivítal, s chladnou tváří, vlastně jako vždy. Gretia mu podala dopis. Potom, co ho Rick přečetl, řekl: „Toje velice dobré a dokonce vím, kde se s nimi utkáme.“
„A kde?“
„V bažinách prokletého orka.“
„Proč v bažinách?“
„Budeme mít výhodu, máme dobré lučištníky, má gy, kteří dokáží zajistit, že se nepotopíme a ti paladinové, kteří přijdou, vlastně celou situaci mnohem zlepší.“ V tom tam přiběhl jakýsi voják a řekl Gretii: „Madam, přicházejí paladinové, co máme dělat?“
„Uvítejte je s tou největší poctou,“ a pak řekla Rickovi, „doufám, že ti nebude vadit, že je uvítám já a ne ty.“
„Ani při nejmenším.“ A pak šli tam, kam prý přišli paladinové. Když k nim přišli Gretia poklekla před jejich vůdcem a řekla mu: „Je to pro mě čest, přivítat někoho tak významného jako jste vy.“
„Povstaň sestro a i mě je čest tě poznaz, protože si nejspíše oblíbenkyně Luny,“ řekl a pak se usmál. Vypadal na aterida celkem netypicky, měl bílé vlasy (na jako Rick od přírody, ale stářím), smaragdové oči, moudrou tvář, tělo válečníka, takovou střední zbroj, ale nejpodivnější bylo, že měl obouruční kladivo. Gretia trochu zrudla ve tváři a pak řekla: „Prosím, pojďte tudy do svého stanu, já vás tam zavedu.“
„Děkuji ti sestro.“
„Nemáte zač,“ a pak ho odvedla do jeho stanu, který byl velmi skromný (bylo to naschvál, protože paladinové žili ve velmi skromných podmínkách). Potom odešla a měla chvíli čas, protože jediná povinnost, která ji zbývala byla ta, že Rick svolal válečnou poradu, která se měla uskutečnit asi za dvě hodiny. Využila ho tak, že se trénovala v obraně se štítem a v bojové akrobacii, jako například přeskoční soupeře, přitom otočka ve vzduchu tak, aby mohla nepřítele probodnout (mimochodem, moc jí to nešlo). Když přišla Rick řekl: „Myslím, že by tady Gretia měla navrhnou strategii a pak by sme ji všichni měli upravit, souhlasíte?“
„Ano,“ řekli všichni. Gretia chvíli přemýšlela a pak řekla: „Ty močály, jak si řekl Ricku bychom mohli využít, mohlizpevnit půdu pod nohama, ale tak, aby se jízdě propadli jejich zvířata, pak bychom je měli napadnou předním útokem a střílet po nich luky, paladinové by měli být rozmíštěni po celé armádě a tak i mágové i lučištníci.“ Všichni souhlasili až na Ricka: „Trochu bych s tím souhlasil, až na nějaké vyjímky, tak například, jsme schopni zařídit, aby se všem nepřátelům propadala půda pod nohama a rušili jejich kouzla, když budou tak daleko, že nebudou moct ustoupit, s tím rozestavením bych souhlasil, ale dopředu bych nasadil trpaslíky, pak varafakovce a pak urdarovce.“
„To by nebylo čestné, nechat ty vojáky takhle utopit v bažinách,“ namítl Bellátor.
„Jestli to bude znamenat, že zminimalizuji ztráty, tak klidně svoji čest odhodím, mě totiž zálěží na mých vojácích a ne na nepříteli a co se plánu týče ve všem s Gretiou souhlasím a tímto ukončuji tuto poradu, děkuji, že ste se zúčastnili.“ Když vyšla ven oslovil ji Bellátor: „Tento velitel je bezcitný, ale chápu ho, záleží mu na životech jeho vojáků.“
„Ano, je chladný, ale je ve skutečnosti dobrý, asi zažil spoustu utrpení.“
„Možná, anebo se už tak narodil, ale to ví už jenom Luna.“
„Spíš máte pravdu vy,“ řekla a šla se připravit na nadcházející bitvu. Nejdříve ze všeho šla trénovat a pak se začla starat o potřeby armády. Po týdnu se dostali na okraj bažin prokletého orka. Mágové, pod velením Johnathana, si během této krátké doby zdokonalili kouzla, která jsou velmi potřebná pro boj v bažinách. Jediná nevýhoda byla, že se nad bažinami právě nacházela mlha. Ale nebyla to obyčejná mlha, působilo z ní cosi zlověstného. Během té doby se také Gretia zlepšila. Nejenom v boji s mečem a šítem, ale také ve své moci paladinky, která se převážně skládala z léčení. Zaznělo znamení, které svolávalo do boje. Gretia zaujala své místo. Tentokrát byla jako samostatný voják (to bylo velmi neobvyklé, protože vojáci normálně byli pod nějakým velitelem, anebo sami veleli). Gretia slyšela, jak mágové odříkávali různá zaklínadla, která je měla ochránit. Zazněl roh, který dával znamení k útoku. Pak všichni, jako jeden voják, vykročili vpřed a pohybovali se velmi opatrně. Po pů hodině uviděli nepřátelské vojáky. Ozval se hlasitý bojový pokřik trpaslíků, při kterém krev tuhla v žilách. Ozvali se tětivy luků, Gretia uviděla, jak se urdarovci a varafakovci rozeběhli za trpaslíky. Hned po nich se rozeběhla i Gretia s ostatními vojáky. Po chvíli Gretia uviděla vojáka, který se dokázal probojovat mezi trpaslíky, ale po chvíli zemřel rozmačkán jedním urdarovcem. Gretia vyběhla ještě víc dopředu a začla konečně bojovat. První voják se kterým bojovala byl nejspíše nějaký mladík, protože po ní sekel oštěpem. Další byl už zkušenější, ale měl velmi zajímavou zbraň. Jmenovala se útočné drápy (opravdu to byly drápy, ale místo aby byly zvířecí tak byly vyrobené z různých kovů). Byl velmi rychlý a obratný, takže se Gretia nedostala z defensivní pozice. Když ji už znovu sekl, tak ho Gretia praštila štítem, tak silně, že ten voják odletěl. Pak Gretia k němu přiběhla a probodla ho. Náhle uviděla, jak probodli Bellátora a on se zhroutil k zemi, ale přitom stačil zabít vojáka, který ho smrtelně ranil. Gretia k němu přiběhla a zabila zbývající vojáky, kteří u něj stáli. „Gretio,“ řekl umírající paladin, „musím ti něco říct.“
„Jistě mistře.“
„Nepokoušej se mě uzdravit, tato zranění jsou jiná, než normální, protože zbraně, které mě ranili, byli napuštěny jedem. Ale ještě musím udělat jednu věc.“
„Jakou mistře paladine?“
„Gretio, tímto tě jmenuji hlavou řádu paladinů matky Luny.“
„Mistře, to si nezasloužím.“
„Ale zasloužíš, viděl jsem, že máš veliký potenciál, hned když jsem tě uviděl, ale ještě něco musím udělat, musím ti předat sílu, všech vůdců našeho řádu,“ pak na ni položil ruku a Gretia ucítila nával síly. Bellátor po tomto skutku zemřel. Getia vstala a znovu se vrhla do boje, sice cítila veliký smutek, ale na truchlení nebyl čas. Po další čtvrt hodině Gretia uviděla jakéhosi válečníka, který byl nejspíše velmi významný, vzhledem k jeho vybavení. Měl na sobě plátovou zbroj, v jedné ruce běl sekyru s dvěmi ostří a v druhé měl dlouhý meč. Na zádech měl rudý plášť, který měl na sobě znak Leishmaniů. „Víš, kdo jsem?“
„Nevím.“
„Já jsem Caligo Perisolusus, princ Leishmaniů a také já vám bráním, aby ste zrušili kouzla, neboť mám amulet, který mi pomáhá, ale zajímavé je, že je přetížen, ale už dost žvanění, zemřeš paladinko,“ a při těch slovech na ni ukázal svým mečem a z toho vyšlehl tmevě rudý paprsek. Gretia se schovala za štít a ku podivu, se štít neroztříštil, ale po nárazu, se objevilo stříbrné světlo měsíce, které nejspíše zabránilo kouzlu splnit jeho záměr. Caligo se ne ni vrhl a sekl po ní sekyrou. Gretia jeho ránu vykryla štítem a sama po něm sekla mečem, ale to vykryl svým vlastním. Pak se od sebe vzdálily. Tentokrát po ní sekl mečem a Gretia zase vykryla jeho ránu štítem a pak ho kopla do rozkroku a když se její protivník přikrčil bolestí, tak ho kopla do obličeje a Caligo Perisolusus spadl na znak. „Měl sis vzít helmu, pitomče,“ řekla a chtěl ho dorazit bodným útokem, ale Caligo jí kopl oběma nohama do břicha velmi šokovně a dopadlo to tak, že i Gretia ležala na znaku, ale byla za ním. Oba rychle vstali.. Gretia sekla, ale Caligo to vykryl sekyrou a bodl jí do ramene tak silně, že Gretia upustila meč. Plna bolesti, sevřela ruku v pěst a začalo se od ní linout měsíční stříbro (pro vaši informaci, barva paladinských kouzel neznačí jenom náboženství, ale i stupeň zručnosti, ze začátku měla Gretia barvu kouzel zlatou s nádechem stříbrné, ale teď má měsíční stříbro, což značí, že ve svém oboru velmi vyspěla) a pak ho praštila do obličeje. Caligo odletěl několik metrů a dopadl na záda. „Ubohá paladinko,“ řekl a zamumlal pár magických slov. Hned poté, čepele sekyry zrudly a jeho meč začal hořet zlověstným plamenem. Gretia řekla pár slov v paladinském jazyce a z jejího meče se začala linou záře měsíčního stříbra. Oba dva po sobě sekli, ale také oba vykryli ránu toho druhého.Po asi dvou vteřinách přetlačování, vysvobodila svůj meč z jeho sekyry, udělala otočku a díky ní mu usekla nohu. Caligo se zadíval na pahýl, který mu tam zbyl, podíval se na Gretiu a napřahoval se k ráně. Gretia ale nečekala a probodla ho. Caligo spadl, ale ještě před svojí smrtí ji řekl: „Vyřiď svému vůdci, že nám dobře sloužil, ale že jeho služby už nepotřebujeme,“ potom zemřel a Gretia kupodivu jeho slovům uvěřila. Po jeho smrti mu sebrala ten amulet, co bránil mágům, aby prolomily kouzla a když to udělala, tak se ostatní vojáci začali propadat (samozřejmě, že nepřátelští). Gretia se plna zlosti vracela k táboru. Když uviděla Ricka, tak na něj zakřičela: „Vyzývám tě na souboj, ty zrádče!“
„Jak si mě to nazvala?“ řekl Rick hlasem, který byl koncentrovaná ostrost a kdyby si ta slova včas neuvědomila, že nemohou nic přeříznout, tak by Gretia byla na místě mrtvá.
„Zrádcem, protože tím si.“
„V tom případě tvoji výzvu přijímám a určuji, že se souboj odehraje tady a teď, s těmi zbraněmi, které máme u sebe, samozřejmě, si nejdřív odpočiň a uzdrav se.“
„Tssss,“ odsekla si Gretia. Potom požádala matku Lunu, ať ji uzdraví a doplní výdrž, neboť musí nakopat prdel jednomu zrádci. Luna kupodivu vyslyšela její přání a Gretiu zalila měsíční mlha. „Jsem připravena,“ řekla.
„Já taky,“ řekl Rick a začali kolem sebe kroužit. Nejdřív zaútočila Gretia bodným útokem, ale Rick jí lehoulince odrazil. Pak znovu zaútočila Gretia, seknutím (býk), pak následovala otočka a praštila Ricka do obličeje štítem. Rick spadl, ale tak nějak šikovně, že ji při tom podrazil nohy. Oba dva se zvedli. Gretia na něj zaútočila jedním z paladinských útoků, který měl způsobit silné popáleniny. Ricka sice zasáhl, ale nic se mu nestalo. Pak na něj vyzkoušela další škálu kouzel a ještě víc seků. Rickovi se pořád nic nestalo, ale Gretia utrpěla na jednom předloktím dlouhou, ale mělkou ránu. Gretia znovu bodla, pak se skrčila, otoř¨čila a bodla a nakonec udělala oblouček (pořád byla přikrčená) a sekla ho. Rick trochu zaůpěl, ale rána byla mělká. Rick po ní svisle sekl, ale Gretia naštěstí uskočila. Byla tu ovšem jedna chybička, když se jeho meč dotkl země, tak se po rovině před mečem udělala taková velká ohnivá čára a kdyby Gretia znovu neuskočila, tak by jí spálila, takhle se jenom trochu popálila. Pak Rick skočil a sekl jí do štítu, kterým se zrovna kryla, ale tak silně, že Gretia spadla. Rick jí položil nohu na krk a na to stejné místo mířil i měčem. Gretia sekla a šťastnou náhodou mu vyrazila meč, ale její radost neměla dlouhého trvání, protože se Rick k ní víc naklonil, chytil jí ruku s mečem a na jejím hrdle sice nemířil meč, ani nebyla noha, ale měla na něm dýku. „Já nejsem zrádce,“ řekl Rick pomalu, „ty věříš spíš leishmanovy než mě?“
„Asi máš pravdu, asi sem se unáhlila, promiň, ale mám něco, co moji ukvapenost napraví.“
„A co to je?“ řekl, sundal jí dýku z krku, stoupl si a pomohl jí vstát. Gretia mu ukázala amulet a zbytek Pětky i s nějakými vyššími důstojníky se na něj přišlo podívat. Náhle se ozval ten v bílém, který byl také v Pětce: „To není možný, vždyť to je amulet vznešeného, ale už mrtvého elfského mága Aequa!“
„V tom případě patří elfům, takže vám ho vracím,“ a podávala mu ho, když to vzal trpaslík a dal to jinému elfovi se slovy: „Milá madam, tomuhle zlodějíčkovi se nedá věřit.“
„To teda nebylo moc vtipný, prcku,“ řekl elf a zasmál se. Na Gretiu padla únava, kterou ještě napoznala, proto řekla: „Omluvtě mě,“ a šla do stanu spát. Když usla tak se jí zdáli ty nejroztodivnější sny. Když se probudila, nebyla na tom o moc líp, než když si šla lehnout, ale nenechala to na sobě znát.
Po dvou měsících a několika dalších dobytých městech Rick oznámil (samozřejmě se poradil se svojí pravou a vlastně i levou rukou), že zaútočí na hlavní město leishmaniů Laus Detestatio. Trpaslíci měli vykopat tunel a zaútočit společně se vzbouřenci z města. Část mágů měla pomocí kouzel vyletět nad mraky a sesílat svá mocná zaklínadla na nepřátele. Urdarovci měli zaútočit na hradby a měli být krytí ateridskou střelbou. Nepřátelské vojáky měli ničit orkové, varafakovci a část lidí pod vedením paladinů všech vyznání. Zatímco se toto všechno bude odehrávat, část armády obejde město, přeleze hradby, protože leishmani budou příliš zaměstnaní a pomohou těm, kteří byli už uvnitř. Gretia vedla část armády, která měla zabíjet vojáky a moc jí to nebylo po chuti, ale věděla, že to je potřebné.
Gretia se pomalu začala oblíkat do svého zbroje. Teď ji už nenosila pořád na sobě, protože od té doby, co se stala nejvyšší paladinkou, dostala lepší brnění, o něco těžší, ale bylo velmi bytelné a vydrželo i ránu Ganahdova kladiva (Ganahd je jeden z Pětky, jak Gretia zjistila je to urdarovec, ale ne jen tak ledajaký, je totiž vyvolený svého boha a dokonce nosí jeho vybavení), lepší štít, který sice byl pořád erbovní, ale teď byl na něm vyobrazen její erb a ne erb jejího rodu, čímž se od něj vlastně odtrhla, ale to jí bylo jedno. Také dostala dlouhý plášť, který měl barvu měsíčního stříbra. A akonec její meč byl meč byl překován samotnou Pětkou, takže teď byl o dost účinější, než kdykoliv před tím. Gretia mu dala jméno Versatio, což v paladinském jazyce byla změna, což taky ten meč znamenal. Gretia přišla za paladiny, kteří vedli různé části její části armády. „Bratři,“ řekla, „toto je rozhodující bitva, takže nesmíme prohrát, je vám to jasné?“
„Jistě mistrině paladinko,“ řekli všichni naráz a skoro při tom řvali.
„Takže co musíme udělat?“
„Zvítězit!“
„Tak hlavně se chovejte tak, jak sme si řekli, jinak to skončí fiaskem.“
„Ano madam!“
„Tak, odeberte se ke svým oddílům a ještě se chci zeptat, vadí někomu z vašich oddílů, že jim velí paladinové?“
„Ne madam,“ řekli.
„Tak to je dobře,“ oddechla si. Potom se šla pořádně připravit. Všichni už byli jako na jehlách, mágové už byli ve vzduchu, trpaslíci čekali na to, až budou moct vylézt, prostě všichni byli netrpělivý, když v tom se ozval výbuch. To bylo znamení. Urdarovci se rozběhli, bylo vidět jak na město dopadá jedno kouzlo za druhým a z města bylo slyšet, jak se tam bojuje. Z nebe doslova pršeli šípy a Gretia dala pokyn k tomu, aby už šli k hradbám, protože ty, už moc dlouho nevydrží. Zrovna, když k nim doběhli, z brány vyběhli leishmani a první urdarovec prorazil hradbu. Ne Gretiu vyběhl nějaký voják s kopím. Ukázala na něj mečem a on odletěl a udělal ve svých řadách zmatek. Pak se vrhla dopředu. Byla to krutá řež, ale pomalu, ale jistě se dostávali dopředu. Gretia při postupou použila spoustu paladinských kouzel, dokonce vzkřísila celou svoji přední linii. Když se dobojovali zhruba kousek od prostředku, přišel král leishmaniů acanthophis Perisolusus. Nejdříve se podíval na Pětku a řekl: „Připravil sem se i na vás,“ a když to dořekl objevilo se za ním pět, takových černošedých postav, „toto jsou strážci světů, kteří propadli mě, pochybuji, že je porazíte.“
„Gretio,“ řekl Rick, „mohla by sses o něj postarat?“
„To je Gretia? Ta která zabila mého syna? Za to budeš pykat děvenko.“
„O tom pochybuju, proditore (to byla největší urážka v paladinském jazyce). Po tom co Pětka s těmi postavami odešli, začal boj mezi Gretiou a acanthophisem, řemdih a zbraň která na pravé části byla válečná sekyra a na pravé straně to bylo bojové kladivo. acanthophis se napřáhl a udeřil řemdihem, ale Gretia to vykryla štítem. Pak znovu udeřil a k tomu zaútočil svojí druhou zbraní. Gretia jeho ranám oddolávala a po asi dvou minutách přešla do proti útoku. Sekala bodala, ale při své neopatrnosti ji zasáhl nějakým záhadným způsobem řemdihem do žeber a nějaká jí zlomil. On zato přišel o své levé ucho. „Mrcho,“ řekl, zabilas mi syna a zato zemřeš, potom si vymněli nějaké rány a Gretia mu odpověděla: „On zabil spoustu dobrých válečníků a chtěl zabít i mě, takže máš smůlu,“ řekla a usekla mu i druhé ucho, ale on jí zato zlomil nohu. Gretia se uzdravila za pomoci své paladinské síly. acanthophis vavolal nějaké kouzlo a projevilo se to tak, že jeho sekyrokladivo začalo rudě zářit. Pak ji praštil, ale Gretia nespadla, ale otočila se a usekla mu ruku. Po chvíli mu narostla nová a sebral svoji zbraň ze země, kde ležela vedle jeho staré ruky a v kaluži krve. „Tohle si nečekala, co?“ řekl. Gretia ho probodla a řekla mu: „Tohle si taky nečekal, co?“ Z hlavy mu spadla koruna. Jeho těžká plátová zbroj se rozplinula. „Mrcho,“ řekl jí, než spadl na zem a zemřel. Náhle Gretia uviděla veliký výbuch, který otřásl zemí (Gretia si nebyla až dokonce svého života jestli se zem třásla kvůli výbuchu nebo se třásla jen od sebe). Pak přišla Pětka. Pak někdo vykřikl: „Ve jménu Pětky, odhoďte zbraně, jinak zemřete!“ Tomuhle se Gretia velmi divila, protože jí došla jedna věc. Tato armáda byl armáda Pětky, ale bylo to trochu příjemné, ani nevěděla proč.
Ten večer......
Všichni oslavovali, když si Gretia všimla, jak Rick a zbytek Pětky odcházejí. Rychle běžela za nimi. Když si ji všimli, tak už byl u nich. Rick jim gestem ukázal, že mají jít dál, že je dohoní.
„Proč odcházíte?“ ptala se.
„Protože musíme,“ řekl a pohladil ji po tváři a dodal: „Milujitě Gretio a až budu moct, tak za tebou přijdu.“
„Budu čekat,“ řekla, ale tam kde stál rick už nikdo nebyl.







Konec
ale události ve světě Nard neskončily, právě naopak, začal čas temna, ale to se dozvíte později