Lovec lovců upírů: Kapitola III. - část 4.

Anotace: Tentokrát trochu delší, ale myslím že si to víc užijete když to budete moct přečíst najednou:)

Počkala jsem ještě hodnou chvíli, dokud jsem si nebyla téměř jistá, že už všichni spí, a vyplížila se z pokoje. V domě bylo ticho a tma. Rozsvítila jsem svíčku a opatrně, po špičkách sešla schody dolů, zahnula do kuchyně a potichoučku se kradla ke dveřím do komory. V kamnech ještě žhnuly poslední uhlíky a kuchařka z vedlejší místnosti hlasitě chrápala. Vzala jsem zlehka za kliku a srdce jsem při tom měla až v krku.
Najednou dveře při otevírání vydaly tak hlasitý skřípavý zvuk, že mi až přeběhl mráz po zádech. Chrápání ustalo. Neodvažovala jsem se ani nadechnout a jen jsem se v duchu modlila ke všem sedmi bohům abych nebyla odhalena. Po nekonečně dlouhé chvíli se od vedle ozval rozespalý hlas:
„Je tam někdo?“
Stála jsem jako přimražená a pevně se tiskla ke stěně, ruku se svíčkou strčenou ve škvíře pootevřených dveří do komory, aby nebylo světlo příliš vidět. Za chvilku se k mé obrovské úlevě opět rozlehlo kuchyní kuchařčino chrápání a já spěšně vklouzla do spíže.
Sebrala jsem z police dva bochníky čerstvého chleba, celé kolo sýra a z háku jsem ukořistila veliký kus uzeného. Všechno jsem to naházela do prázdného pytle, přehodila si jej přes rameno a opatrně jsem se vrátila k sobě do pokoje.
Zamknula jsem za sebou a pytel s jídlem zabalila do cestovního vaku, který byl teď nacpaný málem k prasknutí. Byl taky pořádně těžký. Dostrkala jsem ho pod postel, kam jsem taky schovala i oblečení na cestu a dýku. Prázdnou bednu jsem uklidila zpět do skrýše pod podlahou. Musela jsem doufat, že se ráno všechno podaří. Měla jsem jen jediný pokus. Ulehla jsem ke spánku ale samým rozechvěním a obavami jsem téměř nezamhouřila oka.

Jen co jsem konečně usnula, už mě probralo tiché zaklepání na dveře.
„Slečno Gwen, otevřete. Máme před sebou spoustu příprav a musíme je zvládnout včas,“ ozval se zpoza dveří tlumený Ninin hlas. Protáhla jsem se a letmo vyhlédla z okna - mohlo být tak půl hodiny před úsvitem. Vyklouzla jsem z postele a pustila Ninu dovnitř.
„Nesu vám snídani,“ řekla a podávala mi tác s několika čerstvými koláčky, miskou exotického ovoce a číší zředěného vína. Poděkovala jsem a pustila se do jídla, zatímco Nina mi ustlala postel a otevřela okno.
„V klidu se najezte. Já zatím půjdu dolů a připravím vám šaty,“ pobídla mě a odešla.
Spěšně jsem všechno snědla a znova zamčela dveře. Nastal čas útěku. Rychle jsem povytahovala připravené věci zpod postele a oblékla se. V kalhotách jsem si připadala divně, stejně jako v příliš veliké košili, které jsem alespoň ohrnula rukávy aby mi moc nepřekážely. Boty mi taky neseděly úplně nejlépe. Připjala jsem si pásek s pochvou na dýku a malým koženým měšcem. Peníze... Zrak mi padnul na truhlici v rohu pokoje, kterou tam před pár dny nechal donést otec. Uvnitř bylo celé moje věno. Přistoupila jsem k ní a se zatajeným dechem ji otevřela.
To, co jsem spatřila mě ohromilo. Nahoře spočívalo několik štůčků nejlepšího elfského hedvábí překrásné perleťové barvy. Neodvažovala jsem se odhadnout jeho cenu. Pod ním se skrývalo několik menších vyřezávaných truhliček z cizokrajného dřeva zdobených slonovinou, plných drahokamů a perel. Zbylou polovinu truhly naplňovaly zlaťáky. O něčem takovém se mi nikdy ani nesnilo. Vždyť žádná z mých sester tak bohaté věno neměla, tím jsem si byla jistá. U srdce mě bodla výčitka, že otec do mě tolik investoval zbytečně... Nabrala jsem hrst zlaťáků, naplnila jimi měšec a truhlu jsem znovu zavřela.
Zbývala poslední věc. Vzala jsem dýku a druhou rukou chytila své krásné dlouhé vlasy. Někdo vzal za kliku.
„Slečno Gwen, proč máte zase zamčeno? Nesu vám ty šaty,“ ozvala se Nina.
Neodpověděla jsem a přiložila dýku k vlasům. Nebyla moc ostrá, takže mi hezkou chvíli trvalo, než jsem je všechny odřízla, ale poslední pramen se zvolna snesl k zemi a bylo dokonáno. Teď už nebylo cesty zpět.
„Slečno Gwen!“
Nina bušila na dveře a z jejího hlasu zazníval podtón strachu.
„Okamžitě otevřete, nebo zavolám vašeho otce!“
Popadla jsem žebrácký plášť a připnula si jej. Teď, v novém oblečení a s vlasy sotva po bradu, jsem vypadala k nepoznání. Dýku jsem zastrčila do pochvy a na záda jsem si navlékla cestovní vak. Měl křížem přes hrudník široké popruhy, aby se dobře nesl. Byla jsem připravená na cestu.
Mezitím se na schodech ozvaly spěšné kroky několika párů nohou a rozčilené hlasy, ze kterých jsem poznala otce, matku a Ninu. Málem jsem nadskočila, jak prudce otec zabušil na dveře.
„Gwen, okamžitě otevři, nebo ty dveře vyrazím!“
Nebylo času nazbyt. Bleskově jsem se protáhla oknem a tak rychle, jak mi to jen těžký batoh dovolil, jsem sešplhala po stromě dolů. Nasadila jsem si kapuci, stáhla ji hluboko do obličeje, aby mě snad někdo nepoznal, a uháněla jsem prázdnými bočními uličkami směrem k severní bráně. Když jsem obíhala roh, zaslechla jsem velikou ránu a praskání dřeva, jak otec zřejmě vyrazil dveře.

Celou dobu jsem běžela. Nedaleko od brány jsem zpomalila do kroku, abych nebudila zbytečnou pozornost, a odbočila jsem na hlavní třídu. Nepotkala jsem tam mnoho lidí – brány se otevíraly za svítání a jen několik málo kupců a dobrodruhů opouštělo město takhle brzy. Snažila jsem se vypadat nenuceně a obyčejně jako jeden z nich, ale srdce mi div nevylétlo z hrudi a po čele mi stékaly kapičky potu. Věděla jsem, že za malou chvíli se ve městě strhne poplach a otec určitě zaplatí strážím, aby uzavřeli brány a pročesali celé město dokud mě nenajdou. Modlila jsem se, abych se stihla včas dostat ven.
Blížila jsem se k bráně. Po stranách stáli dva zamračení ospalí strážní a po očku sledovali kolemjdoucí. Bylo mi jasné, že kdyby mě poznali, určitě by mě nepustili ven, takže když jsem je míjela, co nejvíce jsem sklonila hlavu, aby mi nebylo vidět do obličeje. Věnovali mi jediný letmý pohled a zaměřili se na další příchozí. Instinktivně jsem přidala do kroku a za zády jsem zaregistrovala vzrůstající rozruch. To už jsem však byla na druhé straně a věděla jsem, že tady mě zatím hledat nebudou.
„Uzavřete brány! Zavřít brány!“ slyšela jsem křičet kapitána a za okamžik se těžké dvojité mříže spustily dolů a nikdo už neměl šanci město opustit. Stihla jsem to opravdu jen o vlásek.

Najednou jsem byla volná. Než prohledají celé město, budu už daleko odtud a můžu se schovat v lese. A pak, Aria je velikou obchodní křižovatkou a silnice z ní vedou do čtyř různých směrů, takže nebudou vědět, kde mě dál hledat. Namátkou jsem si vybrala jednu ze dvou cest vedoucích od severní brány a vykročila vstříc neznámému, svůj starý život nechávajíc daleko za sebou.