My Dream 1

Anotace: někomu se zdají štastné sny.... mě takovéhle šílenosti :D

Zrada

Byla jsem v malé místnosti s ostatními šesti blázny, každý seděl na jedné z židlí, které tvořili malý kruh a samozřejmě v kruhu nechyběl jeden doktor. Vysoký postarší muž, který se z nás snažil, jak to sám říkal „udělat normální lidi“, pracoval s teorií, že blázna lze vrátit zpět a úplně ho uzdravit. Mě to bylo samozřejmě fuk, chtěla jsem vypadnout… za každou cenu.

Ale zatím všechny mé pokusy skončily fiaskem, jednou jsem dokonce přelezla plot… s určitými potížemi (člověk si vezme žebřík… a zapomene že je nahoře ostnatý drát) ale dostala jsem se až do města díky jednomu autu, které se mi podařilo ukrást na parkovišti před blázincem… jenže ve městě si mě všimli policajti a dovezli mě zpátky přeci jenom utíkat v oblečení, který nosí blázni, to je jako pěst na oko. Ředitel ústavu se na mě naštval a nařídil abych za trest dostala měsíc na samotce (v tý vypolstrovaný cele – s maličkým zamřížovaným okýnkem), blbec je to to nejhorší člověk může zažít… a pak se umoudřil a doporučil mě do skupiny tohohle doktora – prý že jsem nevyléčitelný blázen, ccc, co ten o mě ví? Nic. Nikdo mě nezná a neví ani důvod proč jsem tady…. Ale jedno vím blázen nejsem.

O můj pobyt se mi postarala rodina… když jsem za nimi přišla se svým zjištěním… máma z toho omdlela, otec se na mě vyděšeně koukal a sourozenci křičeli že jsem stejně bláznivá jako babička Mary, která byla k mé smůle, v tu dobu už dávno po smrti ale protože měla doma autoritu nikdo si ji nedovolil strčit do blázince… mě jo. A stačila k tomu jedna věta:

„Mami, tati, asi to bude znít šíleně ale já slyším vaše myšlenky.“

No a tím jsem si zpečetila svůj osud, od té chvíle okolo mě chodili po špičkách a báli se mě, nemohla jsem jim to mít za zlé, vůbec jsem to nezvládala. Ve společnosti lidí na večírcích, kam jsme my starší museli chodit, kvůli otci který byl v našem malém městečku radní a byl poměrně bohatý s mladými dcerami… však víte co tím myslím. No protože jsme byly mladé, hezké, a bohaté o nápadníky jsme neměly nouzi. Mi pukala hlava, v hlavě jsem slyšela myšlenky všech lidí v místnosti, a když jsem náhodou byla s nějakým rádoby nápadníkem, slyšela jsem všechno co si o mě myslel. Někdy to bylo pěkné – slušně vychovaný, mladík s mravnými myšlenkami, ale našli se tam i tací kteří mě svlékali pohledem i myšlenkami. Jednoho večera jsem to zkrátka nevydržela a zařvala na to čuně:
„Vypadni, už nechci slyšet tvoje nechutný myšlenky.“

Naneštěstí to slyšel otec a rázně i přes protesty matky, která tvrdila že se to zlepší, že budu v pořádku ať mě nedává do blázince, dal a odůvodňoval to slovy:
„Jsme velmi vážená rodina, co by si u nás na našem malém městě o nás pomysleli, tohle by mi zničilo kariéru. Kdo by chtěl radního s bláznivou dcerou? Ne půjde do blázince a každému, kdo se zeptá řeknete že je v penzionátu pro mladé dívky ve Švýcarsku.“ Tohle jsem od něj nečekala bylo to jak dostat kudlu do zad od své rodiny, když probíhala tato konverzace seděla jsem skrčená na schodech aby mě neviděli a povedlo se vyslechla jsem všechno co jsem potřebovala. Od té chvíle jsem je nenáviděla, celou mou falešnou rodinu.
Proč jsem jim to vůbec říkala?

Ani ne za týden po rozhovoru (otec se činil) jsem měla sbaleno a jela do „švýcarského penzionátu“ bylo to směšné, dokonce i mě tvrdili že tam doopravdy jedu.
Já si od toho slibovala, volnost – chtěla jsem odtamtud hned po příjezdu zdrhnout, aby si „drazí rodičové“ mysleli že jsem tam zavřená a mají ode mě klid.
Po příjezdu do blázince mě dali na starost sestřičce, která měla službu a zbaběle utekli… co jsem od nich taky čekala, pusu na rozloučenou, sbohem nebo přání brzkého uzdravení? Těžko.
A tak jsem dostala malý pokoj, který jsem sdílela se dvěma děvčaty v mém věku…