Cesta Zloděje - Tharnova a Sarnova cesta za Jurienem Hraničářem

Anotace: Tradičně prosím o čtení delšího úryvku než prvních vou řádků. Název kapitoly snad mluví sám za sebe (prosím o co nejvíc komentářů)

Cesta Tharna a Sarna za Jurienem Hraničářem

Tharn a Sarn se po neúspěchu v Královské pokladnici proplížili neosvětlenými uličkami Drodu až do městských stok a odtamtud do Duel-del-Erad-Norgothu, kde hodlali posbírat nějaké zásoby a vydat se podle plánu na sever. Avšak nebyli tam vítáni. Ukázalo se, že ihned po zatknutí Torendila a žoldáckého oddílu lučištníků byla odhalena i lupičská pevnost a tak Tharn a Sarn rychle opustili stoky a zamířili za hranice města do děsivého zalesněného pohoří Hôgend, kde hodlali přenocovat pod improvizovaným přístřeším.

Avšak noc byla studená a ráno byla ještě větší zima než v noci a jelikož ani jeden z bratří nikdy v přírodě nepřebývali, jejich přístřeší působilo velmi uboze a žalostně, jelikož se skládalo pouze z kmenu smrku a nasekaných větví. Sarn dostal zápal plic a Tharn přežil bez úhony jenom díky tomu, že si na noc svlékl promočené šatstvo, ale i tak měl na prsou obrovskou bolest a dosti dráždivě kašlal.

Noc byla krutá a to i proto, že Tharn skoro nezamhouřil oči, jelikož kolem dokola šlo slyšet mnoho podivných zvuků a on měl strach, že je přepadne skupinka lovících skřetů či zlobrů. A tak se druhý den ráno vydali na úbočí skal, kudy po pěšině slézali a zdolávali prašné a pusté kopce dokud se nedostali až k malému brodu, za jehož hranicemi začínal cizí les. Nebylo pochyb, že po dvou dnech chůze bez odpočinku konečně přešli území Kôening Minel a tak, jakmile přebrodili řeku se znovu utábořili, aby nabrali síly.

Avšak neměli s sebou žádné potraviny a všechno co byl mrštnější Sarn schopen ulovit s pomocí bratrovi vypůjčené kuše, byl jeden lesní zajíc, příliš vychrtlí na to, aby dokázal oba dva bratry nasytit. A tak putovali Tharn a Sarn dál ještě týden než se v bídném stavu dostali až k temnému hvozdu Porteárského Lesa. O Porteáru panovalo mnoho legend, jenž vyzdvihli jeho už tak obrovskou děsivost do závratných výšin. Podle příběhů ze starého světa zde žilo mnoho obludností a taky černé magie a co by si dva Kůdůci, jenž nikdy nepřekročili práh divočiny počali, kdyby je napadla smečka vlků či jiných divokých zvířat?

Tharn za posledních pár dnů Dirridor ani nevytáhl z pochvy a měl výčitky svědomí, že si ho kdy posadil za opasek, protože mu působil jen zbytečnou zátěž, ale nechat ho tady v divoké přírodě bez využití byla zase škoda. Naopak Sarnův srp se v nynějších podmínkách vyplatil více, než jakýkoliv jiný nástroj, jelikož dokázal jedním prudkým seknutím porazit široký strom.

A Sarn z něj měl velkou radost, ale zároveň se obával, že o něj brzy přijde, neboť všechny příběhy o mocných a kouzelných artefaktech končili jejich ztracením či rozlomením na několik částí. Po dalším dvoudenním bloudění temným lesem bratři zapomněli jak vypadá denní obloha, jelikož přes koruny vysokých jehličnanů neprosvítalo slunce. Zanedlouho se do temné zimy přidala i mlha, jenž zmenšovala viditelnost nejméně o půli a po nějakou dobu uvěznila bratry v údolí, z něhož nebylo úniku, neboť všechny takové pokusy končili zjištěním, že chodí v kruzích.

A tak na pokraji sil, kdy už Tharn nevěřil v to, že se kdy dostanou z lesa, zavítal do tamních končin podivný člověk. Vstoupil nepozván do Tharnova a Sarnova příbytku z větví a přisedl k ohni, jakoby by byl členem tlupy. Sarn ležel na zádech a těžce lapal po dechu a jediný kdo byl v tu chvíli schopen s mužem promlouvat byt Tharn, jenž seděl opřený o Dirridor a letmo pokukoval do ohně.

„Copak dělají dva trpaslíci, nebo snad Hobiti v těchto končinách?“ pravil stařec s hnědým plnovousem v zeleném plášti a s černým špičatým kloboukem na hlavě. Tharn pouze zachroptil. Stařec si mezitím z rukávu svého pláště vytáhl dlouhatánskou dýmku a naplnil si jí zašedlým listím ze země, jenž si zapálil plápolajícím dřívkem z ohniště. „Stromy mi pravili, že kácíte jejich bratry a sestry nějakým nepřirozeným způsobem.“ Vypravil ze sebe.

Pak si stařec vykasal rukáv a vytáhl zpod Sarnova bezvládného těla namodralý srp a prohlížel si jej ve světle plamene. A za pár chvil promluvil znovu, tentokrát však nasadil hluboký, vážný tón. „Pokud mi věnujete tento nepochybně cenný a zajímavý srp, je v mé moci zprostit vás zimy a hladu a dovést vás do mého domku.“

Tharn pohlédl vyhasínajícíma očima na Sarna, který na chvíli pozdvihl ruku v ubohém pokusu si srp přitáhnout k sobě, až pak zase upadl do mdlob. „Má nabídka trvá. Nechám vás o ní popřemýšlet.“ Dodal stařec, naposledy si pořádně bafl z dýmky čímž pohroužil vnitřek příbytku do vůně javorového listí a vypařil se jako duch. Srp zůstal opuštěný ležet vedle ohně. Tharn si sám nebyl dost jistý, zda-li byl stařec pouze přelud z hladu a zimy, nebo byl skutečný a každé jeho slovo byla pravda.

Ještě poslední den strávili Tharn a Sarn pod stromy u vyhaslého ohniště, když se muž zase objevil a zopakoval jim nabídku. Sarn neodpovídal, ležel obličejem k zemi a nevykazoval žádnou známku života. Tharn naproti tomu upíral oči na ostří Dirridoru v přeludu, že na něj meč mluví chladným a vysokým hlasem říkajíc: „Tharne z Heggretova rodu, musíš udělat to co je nejsprávnější pro tebe i tvého bratra. Vzdej se svého bohatství a zachraň život svůj a své rodiny.“ A tak Tharn poslechl Dirridorův hlas a z posledních sil kývl hlavou na znamení souhlasu.

Jeden den od teď trval jako celý rok a tma i světlo pohltili Tharna a Sarna do nepochopitelných končin vnímání. Až se pak vedle sebe ve stejnou chvíli probrali na měkkém mechu v dřevěném stavení, za jehož okenicemi rostly pouze husté porosty bříz a smrků. Muž v plášti pokuřoval dýmku na velkém pohodlném pařezu za nimi a četl si z tlusté knihy, kterou ihned jakmile bratry zpozoroval, zaklapl.

Všechna bolest a utrpení, jakoby najednou z obou bratří zmizela. Opět se jim vrátil cit do rukou a jejich zrak spočinul na starci, jenž v ruce třímal dva mohutné bochníky chleba, které jim vtiskl do rozehřátých rukou. Oba dva se rychle najedli a s nově nabytou silou začali ihned vyzvídat, kde se to vzali až z toho byl stařec v plné míře perplex. (A není se čemu divit.)

„Cožpak se nepamatujete?“ pravil pak, načež oba bratři zavrtěli hlavou. „Dobrá tedy, začneme od začátku. Mé jméno je Rubercoul a jsem pánem lesa. Nejste první kdo v nehostinnou dobu zavítali do mých lesů, ale jste první koho jsem nechal žít a měl by zajímalo, proč jste tudy šli.“
„Omluvte nás Pána Lesa,“ pustil se do řeči Tharn. „Hledáme Juriena Hraničáře. Je to starý přítel našeho otce Garna z rodu Heggretova.“ Nato přes starcův obličej přeběhl stín a trvalo dlouho než promluvil.

„Ten muž o kterém mluvíte nedávno zemřel. Jeho hrob leží nedaleko odsud na kamenné mohyle. Pokud nemáte kam jít, můžete prozatím zůstat v mém obydlí. Mé dveře jsou vám dokořán, avšak, nikdy nevstupujte do mé soukromé komnaty. Za porušení tohoto zákazu by vás čekal trest.“ Pohrozil jim stařec prstem. A tak se Tharn a Sarn rozhodli Rubercoulovou nabídku přijmout, jelikož jeho dům jim nabízel tolik hledané útočiště.

Pán Lesa každý den, včasně z rána odcházel Porteárských končin, aby rozmlouval se stromy a ochraňoval je před lidmi jako byli ostatně i Tharn a Sarn. A v takových chvílích oba dva bratří prozkoumávali jeho obydlí. Bylo veliké a mělo mnoho komnat a síní jež vyplňovali různě zpracované stromy a kameny do tvaru nábytku. Až narazili na jednu místnost, které se museli podle Rřbercoulova zákazu vyhnout. A tak plynuli dny a za nimi měsíce až došlo na sklon roku co se Tharn a Sarn dostali do domu Pána Lesů.

V té době musel Tharn svého mladšího bratra neustále hlídat, jelikož na něho dopadl zármutek ze ztráty jeho magického srpu. Již věděl, že srpu se musel vzdát pro záchranu jejich životů, ale pořád Tharnovi popisoval různé možnosti, jak by se srp dal získat zpět, avšak před Rubercoulem se je neodvážil vyslovit nahlas.

A tak uběhl další měsíc až se Pán Lesa vrátil domů celý rozčarovaný a pověděl Tharnovi a Sarnovi, že musí na několik dalších měsíců na příkaz moudrého staršího jich řádu kamsi na jih. A v ten den došlo Tharnovi že Rubercoul je jeden z Ellechmar, o kterých slyšel mnoho z legend války Temných pánů. Sarnovi v tu chvíli začali v hlavě problikávat nejrůznější podlé plány, jak přelstít Pána Lesa a nehledě na bratrova moudrá slova, vniknout do Rubercoulovi komnaty a ukrást si pro sebe svůj milovaný srp. Avšak Tharn odhalil jeho záměr včas, aby stačil bratra chytit, když užuž se špatnými úmysly mířil k jeho komnatě.

Mezi bratry se strhla nefalšovaná šarvátka jaká mezi nimi ještě nikdy nepropukla a světe div se, Sarn Tharna přepral a sebevědomě vrazil do Rubercoulovi komnaty. Venku se v mžiku zvedl vítr a zaburácely blesky, v tu chvíli oběma bratrům přejel přes obličeje nefalšovaný záchvěv strachu. Ještě pár chvil stál Sarn ohromený ve dveřích, když v tom se tu zničehonic objevil Rubercoul a hromovým hlasem plným kleteb a nářků vykázal oba bratry ze svého domu s výhružkou, že zda-li se ještě někdy pokusí vejít do tamních končin, smrt bude jejich zproštěním.

Jediné štěstí pro oba bratry bylo, že v Rubercoulově srdci stále zůstávala špetka lítosti a odpuštění a tak jim na prahu svého příbytku propůjčil holi Všehosměrku, která je vyvedla pryč z lesa a jakmile podruhé překročili brod oné neznámé řeky, kterou si pojmenovali Řeka špatných sudeb, se Všehosměrka zvedla do vzduchu a jako vystřelený šíp zamířila zpátky do lesa.