Lovec lovců upírů: Kapitola IV. - část 1.

Anotace: První den na útěku. Zhýčkaná obchodníkova dcera to ale vůbec nemá jednoduché. Zvykne si? Dokáže se přemoct a pokračovat v cestě?

Kapitola IV.
--------------

Byl nádherný slunný den a pro tu chvíli převládla euforie z podařeného útěku nad obvyklým smutkem a prázdnotou. Minula jsem stáje, starý větrný mlýn a přešla jsem dřevěný most přes řeku Jantaru. Procházela jsem podzimní krajinou mezi rozptýlenými statky, domky a políčky a vlahý vítr mě šlehal do tváří. Sundala jsem si kapuci, protože tady už jsem byla dostatečně daleko od lidí, kteří by mě mohli poznat.

Po několika hodinách chůze jsem musela zastavit. Byla jsem tak vyčerpaná, jako ještě nikdy v životě, nohy se mi podlamovaly a bolelo mě celé tělo. Kousek od cesty rostl vysoký, rozložitý dub. Z posledních sil jsem k němu doklopýtala a svalila se do trávy. Nohy jsem měla úplně ztuhlé a když jsem sundala boty, zjistila jsem, že mám chodidla odřená a plná puchýřů. Popruhy cestovního vaku mi způsobily veliké modřiny a jeho tíha mi nesnesitelně rozbolavěla záda.
Ležela jsem na zemi, v očích slzy bolesti, a opouštěla mě veškerá vůle jít dál. Jistěže jsem věděla, že cesta bude náročná, ale realita předčila veškeré moje představy. V tu chvíli jsem si přála být doma ve své měkké posteli a nemuset řešit nic kromě toho, co si zítra obleču za šaty. Pak jsem si ale uvědomila, že dneska touhle dobou už bych byla vdaná žena a jediná postel, která by mě čekala, by patřila starému hraběti z Turlogu.
Otřásla jsem se. Rázem mi moje situace připadala jako lepší možnost. A navíc, dělám to kvůli Marcusovi, pomyslela jsem si a neubránila se záplavě palčivého smutku při vzpomínce na mou ztracenou lásku.

Odpočívala jsem až do pozdního odpoledne. Mezi tím jsem se schovala za kmen stromu aby mě nebylo vidět od silnice, protože už jednou tudy projela skupinka mužů na rychlých koních, o kterých jsem měla podezření, že je otec najal aby mě našli. Pořádně jsem se najedla a donutila se znovu nazout ty hrozné boty a pokračovat v cestě.
Musela jsem bojovat sama se sebou. Každý krok nesnesitelně bolel a čím dál víc mi rozedíral nohy, zatímco tíha rance na zádech mě tlačila k zemi a vysávala mi všechnu sílu. Veselá nálada z rána mě opustila, ale stejně tak i všechny ponuré myšlenky. Jediné, k čemu jsem upínala celou svou vůli, bylo jít dál.

Slunce se naklonilo k obzoru, když jsem dosáhla okraje lesa. Rozhodla jsem se pro dnešek utábořit a pokračovat až druhý den. Odbočila jsem tedy mezi stromy a hledala bezpečné místo k přenocování. Objevila jsem mělký dolík vystlaný opadaným zlatavým listím. Shodila jsem batoh na zem a plácla sebou do listí jen to zašustilo.
Sundala jsem si boty. Většina puchýřů byla stržená a zanesená špínou, až jsem se zhrozila. Obětovala jsem proto trochu vody, kterou jsem měla na pití, a vyčistila je. Štípalo to tak, že jsem stěží zadržovala pláč, ale ozvala se ve mě i skrytá pýcha, že jsem dnes dokázala dojít až sem.
Hladově jsem zhltla pořádný kus chleba s uzeným a vydolovala ze dna rance deku. Zabalila jsem se do ní a schoulila se do žluťoučkého listí jako do té nejměkčí matrace. Normálně bych se určitě bála spát sama v lese, ale tenkrát jsem byla tak vyčerpaná, že jsem usnula hned.