Se špatnou barvou na křídlech 2/?

Anotace: Popravdě překvapil mě zájem o tohle cosi, co si chce říkat povídka:D..mě samotné to přijde divný a trochu ujetý...a navíc nevím, kam se to bude ubírat, jestli skončím příštím dílem nebo to rozepíšu třeba na deset...nicméně, jestli se vám to líbí...:)

...
Instituce Nebe
...
Vypadal zklamaně, když jsem ho zavedl před starej šedivej činžák uprostřed pochybný čtvrti. Okna byla černá, bez světel a hnědé napůl roztřískané dveře nevzbuzovaly příliš důvěru jakéhosi nebe nebo posledního soudu, či bránu svatýho Petra.
„Jsme tu určitě správně?“ zakoktal trochu nejistě.
„Radši pojď, než mě přemůže chuť na útěk,“ zamumlal jsem a prošel dveřmi, aniž bych je otevřel. Bill s vykulenýma očima mě následoval. Chvíli mžikal, než uviděl to co já. Zborcenina se změnila v reprezentativní čistý a světlý místo připomínající kanceláře v nekonečných mrakodrapech. Kolem chodily postavy v různě zářivých bílých barvách a neohlížely se po ostatních. Bílokapucáři, alespoň tak jsem si je pojmenoval
„No teda,“ vydechl a s otevřenou pusou se rozhlížel kolem. Nechtěl se pohnout.
„Nedělej mi ostudu a dělej,“ chytnul jsem ho za rameno, ve kterém to nezdravě zakřupalo. Dotčeně se na mě podíval. „Stejně už nic necítíš.“
Chytli jsme výtah se stále milým Arnonem* v bílé uniformě s nově nablýskaným vyznamenáním, Výtahář roku - nebo jak se ten jeho job vůbec jmenuje.
„Zdravím vás přátelé,“ zvolal žoviálně. Ušklíbnul jsem se. Na někoho to může dělat dobrý dojem, já bych ho za to nejradši praštil, a tak jsem raději sevřel ruce v pěst. „Mohu se vás uctivě zeptat, kam máte namířeno?“
„Vypadáme na to, že spěcháme na večeři?“ Zavrčel jsem. Arnon se podíval na zlaté hodinky připnutý na neskutečně hodně chlupatým zápěstí.
„Do večeře ještě daleko,“ sdělil mi káravě a moje touha uhodit ho se zvětšovala.
„Máme hodně zařizování. Nejdřív na odbor Zápisů právě zemřelých, pak potřebujeme na Posuzování zbylé duše a nakonec na Pracovní úřad. Snad se nám to nezkomplikuje,“ dodal jsem spíš pro sebe, ale Arnonovi to samozřejmě neuniklo. Nejdřív zmáčknul jedno ze stovek tlačítek a my se spokojeně rozjeli, a potom se na mě podíval.
„Jelikož už jsi tu tak dlouho, doufal jsem, že pochopíš naší úlohu, naše poselství. Naše služba je velmi důležitá a důslednost je součástí našeho života. Stejně jako empatie. Bez těchto vlastností se neobejdeme, jasné? Ale ty si to koukám zjednodušuješ a porušuješ jasně daná pravidla. Jako bys zneuctíval všechno, co budujeme. To není dobré a mohlo by to špatně skončit. Podívej, záleží mi na tobě a z celého srdce si přeji, abys pochopil, prozřel a uviděl krásu celého světa.“ Položil si dlaně na prsa a v očích mě blažený výraz. Výtah s cinknutím zastavil. Arnon měl v plánu konejšivě mi položit jednu ruku na rameno a druhou mi na prsa.
Přišlo to naprosto spontánně, Bůh je mi svědkem, že jsem to neplánoval. Prostě se to stalo. Najednou, a už se to nedalo zastavit, vyrazila má pravačka zatnutá v kamennou pěst a dopadla přímo na Arnonovu tvář. Ostře jsem viděl, jak se mu ksicht úplně zkřivil, div mu nevypadly zuby. Jeho šokované tělo se skácelo k zemi. Dveře výtahu se s cinkotem otevřely. Bílokapucáři na nás strnule koukali.
„Jasieli**?“ Zašeptal a díval se na mě vytřeštěně.
„Přestaň!“ Utnul jsem ho zlostně.
„Za co to bylo?“
„Za toho Výtaháře roku!“ Čapnul jsem svýho mrtvýho svěřence a se zatemnělým mozkem i očima ho vedl chodbami ke správným dveřím, kde už jsem za poměrně krátkou dobu stál už po pětatřicátý.
„Jasiel?“ Zeptal se mě udiveně cestou Bill.
„Nevyslovuj to,“ zatnul jsem čelist a surově ho postrčil dopředu.
„Snad jsem toho tolik neřekl,“ zamumlal si pro sebe.
„Ticho!“ Okřikl jsem ho.
Zastavili jsme před dveřma označenýma nápisem: Zápisy právě zemřelých.
„Už na vás čekám,“ ozvalo se zevnitř, aniž bych zaklepal. Otevřel jsem dveře, skrz které nešlo jen tak projít, aby na odbory necoural každý a v nevhodnou chvíli. Bill nejistě vešel a já mu byl hned v patách. Přivítala nás tlustá Mithcah***. Pozvedla oči, stále skloněná nad nějakými starými spisy, a pošoupla si přísné brýle ke kořenu nosu.
„Jsme tady,“ chtěl jsem začít. Už jsem se viděl v mojí posteli.
Mithcah mě zarazila pozvednutím ruky. „Ty radši nic neříkej, chlapče.“
„Dobrý den,“ pípnul Bill. Tvář té příšery se roztáhla do odporného úsměvu.
„Vítám tě tady, Bille,“ ukázala mu, aby se posadil na jedinou židličku v místnosti. Já musel zůstat stát. už jsem byl zvyklý. „Minutku si počkejte, než mi přijdou vaše papíry.“ Usmála se na Billyho, po mě hodila zamračený pohled.
„Roznáška!“ Ozvalo se za dveřmi. Mithcah mávla rukou a dveře se otevřely. Dovnitř vstoupil Bílokapucář. Před ním asi pár centimetrů nad jeho levou dlaní se vznášely různě tlustý spisy. Ty naše ležely hned na vrchu. Vzduchem je poslal k Mithcah.
„Děkuji,“ usmála se a Bílokapucář vypochodoval.
„Není ten můj nějak slabý oproti ostatním?“ Nahnul se ke mě a zašeptal Bill.
„Řekl jsem ticho,“ procedil jsem mezi zuby. Mithcah vzhlédla, ale jen na chvilku, poté se opět začetla do opravdu příliš slabého spisu, jehož bílá obálka čekala, až si změní barvu podle úsudku týhle tlustý ženský.
„Tak!“ Vzdychla nakonec a odložila spis zbarvený do červena. „Musíme vyplnit pár formulářů. Pojď si sem stoupnout Bille a vyplň svoje údaje. Ty taky chlapče,“ ukázala přísným ukazováčkem na mě. „Už to znáš,“ podávala mi pár papírů.
Musel jsem vyplnit své staré jméno, nové jméno, dobu působnosti v mé pracovní pozici, číslo svěřence, datum jeho narození a smrti, příčinu smrti, prodlení mezi dobou smrti a zápisu. Všechno jsem měl vypsaný skoro hned, zatímco Bill si asi lámal nad některýma otázkama hlavu. Cítil jsem jeho myšlenky v mé hlavě, ještě pořád. Což se zdálo znepokojující. Jeho duše a myšlení už by neměli být tak silný.
„Tak dobrá,“ rychle si překontrolovala naše dotazníky. „Můžete jít. Zápis byl proveden a mým podpisem ztvrzen. Bille vezmi si svůj spis a teď musíte ještě na odbor Posudků. Hodně štěstí, zvlášť tobě chlapče,“ podívala se na mě a otevřela nám dveře.
Bill se snažil nahlédnout do spisu, ale nešlo mu to. Chvíli jsem se bavil nad jeho snažením a říkal si, že tenhle blbeček by to stejně daleko nedotáhl. „Je to zepečetěný. Nikdo kromě Bílokapucářů do něj nesmí nahlídnout.“
„Koho?“ zajímal se.
„Bílokapucáři, u vás takovým lidem říkáte kancelářský krysy. Díky nim to tady šlape.“
Arnon nás mlčky nechal nastoupit do výtahu. Na tváři se mu už rýsoval slušnej monokl. Musel jsem se začít smát. Opovržlivě se na mě zamračil a radši se nevyptával.
„Posudky?“ prohodil jenom.
„Přesně tak,“ přikývl sem.
Když jsem vystupovali za cinkotu zvonku, uslyšel jsem jeho poznámku. „Doufám, že s tebou vyběhnou dveře.“
„Já vlastně taky,“ zašeptal jsem.
________________________________________________________
Pozn. Spis.
*Arnon – radost, sluneční světlo
**Jasiel – síla boha
***Mithcah – sladkost, příjemnost
(Jména jsou vytáhnutá z bible a strojově přeložena. Pro zajímavost přidávám odkaz na stránku, z které jsme čerpala: http://wikipedia.infostar.cz/l/li/list_of_biblical_names_starting_with_c.html)