Upír

Anotace: Setkání s upírem nemusí vždy končit smrtí...

Byla jsem v tmavé místnosti s okýnkem tak 20cmx20cm, kde jsem seděla uprostřed na staré dřevěné židli prolezlé všemožnými červotoči a škůdčím hmyzem. Měla jsem ruce svázané provazem. Nohy jsem měla připevněné k židli a přes mojí pusu byl zavázaný šátek, že jsem nemohla vydat ani hlásku. Z místnosti se ozývali jen kapky dopadající na zem. Kap, kap, kap, kap. Začínalo mi z toho hrabat. Když v tom se rozletěly dveře. Stál v nich muž oblečen celý v černém. Celou dobu se zákeřně usmíval a vyceňoval na mě své dva zuby, které musely být ostré jako jehličky. Ano, byl to upír.
„Sám jsem nečekal, že budu mít tak dobrý úlovek,“řekl a došek ke mně.
Začal si mě detailně prohlížet. Obešel mě dokola a přitom se dotkl mých ramen. Já sebou okamžitě cukla.
„Ale no tak, přece nebudeš ještě dělat potíže,“dodal a zase se usmál.
Na kůži mi naskočila husí kůže. Měla jsem strach, protože jsem věděla, že se nemám jak ubránit. V jeho očích jsem najednou uviděla hlad. Upřeně se mi díval na holý krk. Beze slova přistoupil blíž a lehce mi po krku přejel svými studenými dlaněmi. Okamžitě jsem sebou začala škubat a v myšlenkách prosit boha ať mě toho monstra zbaví.
„Tak ty si chceš hrát jo?“zeptal se výhružně.
Chytl mě za vlasy a zatáhl mi hlavu napravo. Poté si položil svou hlavu jen pár milimetrů nad můj krk a bavil se mým vystrašeným výrazem.
„Máš lahodnou vůni,“šeptal mi.
Mě už jen stékaly slzy po tváři. Nedokázala jsem racionálně myslet ani se o něco snažit. Vzdala jsem to. Věděla jsem, že tady umřu a že mě možná nikdo nenajde. Myslela jsem na svou rodinu a na své přátelé. Zjistila jsem, že před smrtí opravdu přeběhne život jakoby před očima. Najednou mě zalilo teplo. Poprvé za celou noc, co tu sedím jsem ucítila teplo. Upír najednou natáhl vzduch do nosu.
„Á teplá krev, tu miluju,“ odvětil a jeho rty se začali přibližovat k mému krku. Mně se zrychlil dech. Křečovitě jsem zavřela oči, když v tom jsem ucítila jeho ledové rty na mém krku. Necítila jsem žádné zuby jen jeho polibek. Poté jsem pomalu otevřela oči. Jeho obličej byl maximálně centimetr od mého. Lehla jsem se a škubla sebou. Nemohl být tak starý jak jsem si v první chvíli myslela. Muselo mu být nanejvýš dvacet. Měl pronikavé černé oči, které mě neustále hypnotizovali.
„Normálně je tě škoda vypít,“začal říkat. „Jsi tak krásná, mám pocit, že i snad dokonalá slečna s dokonalou krví. To je smrtelná kombinace,“dodal a začal se smát.
„Jsem to, ale neslušně vychovaný. Měl bych tě taky nechat něco říct,“napadlo ho a sundal mi šátek z pusy.
Hluboce jsem se nadechla a chtěla začít křičet. Neudělala jsem to, protože by to bylo stejně na nic. Kdo by v noci uslyšel řvoucí dívku v dávno zavřené továrně.
„Pusť mě, prosím,“začala jsem zoufale prosit.
„A proč bych to měl udělat?“ zeptal se pobaveně.
„Když jsem tak dokonalá…,“dodala jsem a začala si upíra prohlížet.
„Uděláš kvůli tomu cokoli?“zeptal se mě a pomalu mi rozvázal nohy od židle.
„Jo udělám,“odpověděla jsem a čekala, co mi řekne.
„Chci polibek. Ale žádnej podvod. Rozvážu tě, dáš mi polibek a pak můžeš jít, budeš volná.“dořekl to a rozvázali mi i ruce. Chtěla jsem kašlat na jeho pravidla a utéct, ale něco mě táhlo ho políbit.
Pomalu jsem k němu přistoupila a podívala jsem se mu do očí. Potom jsem se lehce přisála k jeho rtům a políbila ho. Poté jsem se odtáhla a znova pohlédla do jeho očí nedalo mi to a znova ho políbila. Ruce jsem omotala kolem jeho krku a vášnivě ho líbala.
„Dost,“zakřičel najednou a odstrčil mě.
„Běž si volná,“ řekl a ukázal směrem ke dveřím.
Já se nerozmýšlela a vešla do dveří, pak mi to ale nedalo a naposledy jsem se otočila. Nikdo už tam nebyl.
„Musím ho ještě vidět, musím se sem zítra vrátit,“ přemýšlela jsem a vyšla z továrny ven, kde už pomalu vycházelo slunce.