Cesta života 10 - Vyceň zuby

Anotace: Přeji příjemné počtení :)

Zpanikařila. Bála se toho, co přijde. Bála se sama sebe. Pach krve stékající ji po líci ji ochromila. Kořeněná kovová vůně a taky trochu nasládlá. Zděšeně vztáhla prsty ke tváři a bříšky prstů se opatrně dotkla lící a poté se překvapeně podívala na dlaň, kterou si položila na kolena. Krev, její krev a opravdu jí voněla.
Olízla si prsty a polka. Přidusila v sobě zděšený výkřik. Měla hrozný strach, zrychlil se jí tep, zúžily zorničky a zvýšila frekvence nádechů a výdechů, jak se jí do krve navalil adrenalin.
A pak se otevřely dveře, ve kterých stála její matka a vyjekla. „Kerlo, co se ti proboha stalo?“ vytáhla kapesník ze své kabelky a přiložila ho k Kerliným spánkům.
„Já, já jsem se rýpla. Asi jsem si špatně opilovala nehet.“ Soukala ze sebe Kerla a v rychlosti si olízla rty, aby na nich neuvízla ani kapička krve, její krve.
Ve dveřích se objevila sestra a doktor, které přilákal výkřik. „Co se stalo, Kerlo?“
„Rýpla se,“ odpověděla za ni matka, zatímco pečlivě přidržovala kapesník u spánků své dcery.
Sestra přistoupila blíž a podívala se v rychlosti na ránu. „Kerlo, pojď se mnou, opláchneš si to a bude to v pořádku. Naštěstí to není nic vážného. Jen škrábnutí,“ a otočila se na doktora, ten je přikývl.
„Já to zvládnu sama, kde máte záchody?“ ohradila se Kerla a vstala. Chtěla se na sebe podívat do zrcadla – sama.
Doktor Smith ukázal rukou zpátky na chodbu k výtahům. „Tam, pak ti to zalepíme, tak si pospěš. Kdyby něco, zavolej.“
Když Kerla odešla, všichni se na sebe významně podívali a mlčky přikývli. V jejich očích se odrážel strach.
Rozrazila dveře od záchodků a zamířila v rychlosti k umyvadlu. Hlava jí třeštěla, ale nebylo to ztrátou krve. Slyšela prostě příliš moc zvuků, cítila všechny vůně okolí a najednou i ten vzduch dotýkající se její kůže ji připadal těžký.
Pomalu a opatrně se opřela o umyvadlo a zvedala svou hlavu, aby se na sebe podívala. Ten pohled ji do určité míry šokoval a zároveň uklidňoval. Dívala se na ni ta samá Kerla. Jediný znatelný rozdíl byla krev na jejím obličeji a zúžené zorničky, které krom své klasicky zelené, měly i nádech žluté. Jako šelma.
Opláchla si obličej a lehce se bříšky prstů dotkla rány, která sice nebyla dlouhá, ale poměrně hluboká. Takové hlubší škrábnutí.
Usmála se na sebe a dřív než stačila vyjeknout, přiložila si dlaň k ústům. Její zuby byly jiné. Špičatější, nebo jí to jen připadalo? Byla tohle všechno jen hloupá halucinace, která ji deformovala smýšlení? Prostě se jen rýpla nehtem, smyslové vjemy si vsugerovala, barvu svých oči též a o zubech nemluvě.
Zhluboka se nadechla, opláchla si ještě jednou obličej a naposledy se na sebe usmála. „Neceň ty zuby na sebe,“ zasmála se ustrašeně a zamířila ke dveřím.
„Všechno jsem si vsugerovala, tohle není sen, tohle je obyčejná Kerla,“ šeptala si pro sebe zatímco se vracela ke skupince u kanceláře.
Doktor ji mlčky ránu vydezinfikoval, ani nesykla, když to zapálilo. Poté ji zalepil a usmál se na ni. „Nikdy jsem nechápal, proč si ženy nechávají dlouhé nehty, když je to tak nebezpečné.“
Kerla se stále dívala do země. „Dneska jsem poznala jejich nevýhodnost,“ přikývla.
„Dobrá, děkujeme doktore Smithi, už raději pojedeme, kdyby něco, zavolám.“ Ukončila tuhle podivnou situaci Kerlina matka a pohladila dceru po vlasech.
Mlčky zamířily k autu a černá panteřice cítila doktorův upřený pohled v zádech.
„Tohle nám prosím tě zlatíčko nedělej.“
„Já za to ale nemohla, prostě jsem se rýpla, nedělej z toho vědu, prosím tě, mami!“ hlesla unaveně Kerla.
„Vědu, promiň, já mám o tebe jen hrozný strach.“
„Jsem v pohodě mami.“
„Tak proč jsme teda tady?“ vyjekla.
„Protože jsem divná, ale v pořádku,“ odsekla Kerla. Tyhle rozhovory, které nikam nevedly, bytostně nesnášela.
Sedla si na sedačku spolujezdce, položila si hlavu o dveře a chystala se usnout, ale vyrušilo jí zapípání mobilu.
AHOJ, JSES V PORADKU? MEL JSEM SEN, CHARLIE.
Třikrát si přečetla tu zprávu a stále nechápavě zírala na mobil.
„Kdo ti to píše?“
„Ze školy, spolužák, co nám dneska zadali za úkoly.“ Zalhala.
„Jsem ráda, že máš kamarády. Vždycky jsem měla pocit, že se všem vyhýbáš.“
„Nebuď paranoidní, mami!“
AHOJ, MELA JSEM MENSI NEPRIJEMNY ZAZITEK, ZÍTRA VYSVETLIM. TED NE, KERLA.
Odepsala nakonec. Vysvětlování po zprávách by nemělo cenu, zítra Charliemu všechno v klidu vysvětlí, on ji určitě pochopí a uklidní. Vždyť on ví.
Ani jí už nevrtalo hlavou, jak to mohl vědět. Jejich druhá „já“ byla prostě naladěná na stejnou frekvenci. Než vyjeli z oploceného komplexu, usnula…