Procitnutí 2.díl

Anotace: 2 díl

TŘI

„Konečně pátek“ myslela si Linda cestou z práce domů.Vezla Andreu,která seděla vedle ní na místě spolujezdce a absolutně nevnímala její tlachání.“Něco se děje“,pomyslela si,za poslední týden už poněkolikáté.“To nejsem já,nikdy mi přece Andrea tolik nevadila,brala jsem ji takovou,jaká je.Každý jsme nějaký.Měla jsem ji přece ráda-tak proč proboha ji teď nemůžu ani vystát?““Proč mi najednou tak strašně vadí její sebestřednost,její užvaněnost o ničem,její sebevědomí,její přesvědčení,že jen ona má pravdu a že je neodolatelná.Vždycky mi připadala takřka úžasná,říkala jsem si,že je svá.Proč ji dnes vidím jinak?“Nakonec Linda usoudila,že je přetažená a taky si vzpomněla,že má dostat menstruaci-„jo,to bude ono.Proto jsem tak protivná.Mám jen prostě premenstruační syndrom“.A dál se tím odmítala zabývat.Nechtěla nad tím už hlouběji přemýšlet,bála se dát si svou podrážděnost do souvislosti se svým snem o Ceaně.Nechtěla si o sobě myslet,že se zbláznila.Že vážně přemýšlí o tom,že už kdysi žila.Jako Keltská čarodějnice.A že si to myslí jen díky jednomu hloupému snu.
Vysadila Andreu u vchodu domu,kde bydlela s rodiči.Ještě než vešla dovnitř,obrátila se ještě Andrea a zavelela:“Jo a doufám,že počítáš s tím zítřkem.“Linda se zarazila.Co panebože myslí tím zítřkem?Asi na ní bylo vidět,že vůbec neví,o čem Andrea mluví,protože se Andrea rozčílila:“No neříkej mi,že jsi zapomněla!To bys mě teda pěkně vytočila.Zítra přece slaví Sára narozeniny,jdeme přece do picérky a pak do Jeskyně.Těším se na to celý týden!“Tou Jeskyní myslela diskotéku.“Achjo ajo“ říkala si Linda.“Já fakt zapomněla,asi proto,že se mi tam tak strašně nechce.No ale jít musím,to neukecám,Andrea by se pominula.Zajímavé je,že si říkám-Andrea by se pominula-a přitom ta,kdo slaví narozeniny je Sára,ne Andrea.A naopak si myslím,že Sáře by to asi bylo líto,kdybych nešla,ale pochopila by to.Jen tahle megera vyšiluje,jako by byl konec světa.No jasně,jak něco není po jejím,tak je zle“.Linda se až zastyděla,jak jí vůbec mohly takovéhle myšlenky projít hlavou.“Vždyť já nejsem přece zlá ani jízlivá…je to jasné,jsem cvok.“Podívala se na Andreu a se sebezapřením se usmála a zvesela odpověděla:“Ale jasně,že s tím počítám,takže zítra v osm u pizérie .Pa“.zavřela dveře auta a odjela.
Doma byl jen Marek,Deniska byla ještě ve školní družině.Obvykle pro ní Linda jezdila rovnou z práce,ale dnes jela domů dřív,.“Ahoj,jsem doma“zavolala směrem k Markovu pokoji.“ahóój mamííí“ozvalo se zpátky.Linda si v tu chvíli uvědomila,jak moc své děti miluje,že jsou v jejím životě to nejdůležitější a jak děkuje Bohu,že jsou zdravé a spokojené.Potichu došla na práh Markova pokoje.Seděl zády k ní,soustředěně něco hledal na počítači,hrbil se,samá ruka,samá noha,v hnědých vlasech měl od sluníčka vyšisované světlé pramínky,měl sestřih,kterému Linda říkala“drak“Po stranách ostříhané nakrátko a nahoře nagelované do jakéhosi kohouta.Linda ještě chvilku potichu stála ve dveřích a s láskou se dívala na Marka.Pak řekla:“Marečku,dojdeš do družiny pro Denisku viď“.Marek se otráveně otočil a odvětil:“no jo a hned?“.Linda se usmála,protože přesně tuhle odpověď očekávala.“Ne,hned ne.Stačí až za hodinu.“Marek se otočil zpátky k počítači, zahučel:“tak jo“ a už si jí dál nevšímal.Linda zamířila do koupelny,kde se trochu opláchla a šla si do kuchyně uvařit další kávu-dnes už asi pátou.Chvíli jen tak seděla a civěla do prázdna.Když dopila ,vstala a doslova si poručila,že musí konečně začít zase fungovat a ne se pořád zaobírat tím hloupým snem.Jenže ono se to lehce říká-přestat myslet!Pustila se do pátečního úklidu,který sestával z vyluxování koberců,utření prachu,vytření kuchyně a schodů a hlavně-pořádně se vyřádit na koupelně-vydrbat vanu a umyvadlo,vyleštit dlaždičky a baterie,zrcadlo.Jestli bylo něco,co Linda k smrti nesnášela,tak to byl nepořádek a ušmudlaná koupelna.Mezitím,co uklízela,přišel Marek s Deniskou,takže jim šla připravit svačinu,pak zase pokračovala v úklidu,ale přesto,že se moc snažila,přistihla se,že jediné,na co myslí,je ten sen.A co víc-díky jemu začala dumat nad věcmi,jako jsou minulé životy,karma,duše,a nějakými záhadnými myšlenkovými pochody se dostala i k myšlence na přátelství,myslela na lidi ve svém životě,na lidi,které miluje,kteří milují ji,ptala se sama sebe proč ji vůbec mají její přátelé rádi a jestli to třeba jenom nepředstírají,kladla si otázku,zda ji vůbec má někdo rád,přistihla se,že začíná podléhat sebelítosti a dokonce si přiznala,že nachází v té své sebelítosti zvrhlé zalíbení..Zrovna dospěla k závěru,že asi uroní slzu,když ji někdo zezadu chytil kolem pasu .“ááááááá“zařvala Linda a Petr se mohl zalknout smíchy.“Co blázníš?“smál se a vlepil jí pusu na tvář.“Co bude k večeři?“Linda málem pukla vzteky.Jindy by měla radost,že je Petr tak brzo doma,měla ráda,když jí chytal v pase a líbal na krk.Ale ne dnes.Dnes by ho nejradši kopla do holeně.“no jo,to tě zajímá viď,jen ten kus žvance…namaž si chleba sádlem..“brblala si,ale dávala si pozor,aby ji neslyšel.
Večer si s Petrem otevřeli sedmičku suchého bílého vína,které měli oba rádi.Byl to nakonec velmi příjemný večer,povídali si a Linda při milování konečně zapomněla na Ceanu a podráždění,které celý týden cítila.
Ráno se probudila čilá,svěží a odpočatá.Venku bylo nádherně,sluníčko svítilo a bylo teplo.Celý den byl fajn,odpoledne vzali všichni kola a jeli na malý výlet.Vrátili se příjemně unavení a spokojení.“Tohle byl vážně super den“pomyslela si Linda,a vtom si vzpomněla,že dnes je Sáry oslava.Na Sáru se moc těšila,neviděly se asi 14 dní,ale představa užvaněné a sebestředné Andrey jí vzala náladu.“Achjo,já se picnu,mám asi ponorkovou nemoc,ale já JI tak nesnášííííím“řekla si tak trochu pateticky.Napustila si vanu a chvilku relaxovala v teplé vodě.Nikam nespěchala i když věděla,že moc času už nemá.Byly s Andreou domluvené na osmou a bylo už po sedmé.Po chvíli přemýšlení vzala mobil a vytočila Sářino číslo.Když slyšela Sářin hlásek,musela se usmát-její hlas působil jak něžný dotyk motýla.Řekla jí,že přijde později a jestli to není problém.Samozřejmě to problém nebyl-pro Sáru.Začala si v klidu lakovat nehty na nohou,pak i na rukou a nemyslela na nic.Pak pomalu vyfoukala vlasy,nalíčila se a šla se podívat,co si vezme na sebe.Bylo jí to úplně jedno,bylo jí jedno,jak bude vypadat,bylo jí jedno,co si o ní budou lidi myslet a říkat.Tenhle stav,kdy jí byly věci úplně jedno,Linda občas mívala,doslova ho milovala,protože jí v něm bylo dobře.Byl to stav,kdy se stala jakoby pozorovatelkou,jakousi další osobou ve svém těle,která potlačila Lindu a která nacházela poťouchlé potěšení v říkání věcí,které by „pravá“Linda neřekla.Tato „jiná“Linda dokázala říct nevychované a nabubřelé osobě mužského pohlaví bez servítků ať se otočí a kouká,kde nechal tesař díru,jen ať proboha neobtěžuje.Dokázala stát,dívat se a dobře se bavit pohledem na hry,které se mezi lidmi hrají.Tato Linda nesnášela plané tlachání a s tím,kdo jí neseděl,se prostě odmítala bavit se slovy,že je to pro ni ztráta času.Je zcela pochopitelné,že „tuto“Lindu naprostá většina těchto typů nemohla ani cítit,občas se jí stalo,že jí i kdos označil za nafoukanou krávu.Nevadilo jí to.U těchto lidí ne.Vadilo jí ale,když by si něco takového o ní měl myslet člověk,který jí byl sympatický a který se jí líbil.V takovém případě však se opět stávala „pravou“Lindou,což možná bylo ke škodě,protože „pravá“Linda byla stydlivá a plachá a radši bude vypadat jako odměřená a přísná,než aby se ztrapnila.Jak jí na někom záleželo,všechen její vtip a pohotovost se vytratily kamsi do neznáma.
Nakonec si oblékla černé kalhoty pod kolena a bleděmodré tričko s krátkým rukávem,obula si černé kožené pantoflíčky,Petrovi oznámila,že teda jde,a vyrazila.
Večer nakonec nezačal vůbec špatně,Linda se velmi dobře bavila,Sára ,a vlastně i Andrea byly velmi příjemné společnice se smyslem pro humor,jak to měla Linda vždycky ráda,měla radost,že vnímá atmosféru zase jako dřív,že se dobře baví že se těší ze společnosti svých kamarádek.Bylo už hodně po půlnoci,když zaplatily a přemístily se do Jeskyně,kde už zábava byla v plném proudu.Bylo tam jako vždy dost lidí,tak se postavily na své oblíbené místo u baru,odkud dobře viděly na parket.Linda měla zničehonic divný pocit.Otočila se a zírala do modrých,arogantních očí tmavovlasého muže.Znala ho.Dobře ho znala –a prostě ho nesnášela.Byl to bratr Petrova kolegy,Patrik.Znala i jeho manželku,neomalenou a hašteřivou hysterku.Kývla mu na pozdrav a doufala,že ho její výraz odporu a znechucení,který jí musel vidět ve tváři,odradí natolik,že nepocítí touhu oblažovat jí svou jedinečnou osobou a zpestřovat jí večer svými duchaplnými postřehy.O tom,že přesně tohle si o sobě myslí,byl zcela evidentně přesvědčen.Bohužel doufala marně.Už si razil cestu k ní,v ruce pivo.Linda se zoufale rozhlížela kolem,jestli někde neuvidí Sáru nebo Andreu.Nikde je nezahlídla.A už byl u ní.“No čau,co ty tady,tebe bych tady nehledal“.pronesl.“panebože on vážně řekne tu nejpitomější větu,co ho napadne“prolétlo Lindě hlavou,když mu odpovídala přesně v pořadí,jak se zeptal:“čau,já tady stojím,a kde bys mě hledal?“.Přišlo mu to úžasně vtipné,protože se-naprosto uchvácen její odpovědí-začal debilně smát.Linda cítila,jak její „pravé já“odplouvá kamsi pryč a na povrch se dere její „jiná“ Linda.Začala se usmívat…“tak teď bude sranda“pomyslela si,“ale jak pro koho“.No-nakonec možná sranda byla,ale tak nějak jinak.Tak nějak jako by cítila,že se jí to vymyká z rukou.“Takhle to tedy být rozhodně nemá“občas jí blesklo hlavou, „tohle je špatně“.Zjistila totiž,ke svému nemalému úžasu a hlavně navzdory tomu,co chtěla,že jí Patrikova společnost začíná těšit,přistihla se,že se směje jeho „debilním“ poznámkám,dokonce si v hrůze uvědomila,že se na něj začíná dívat jinýma očima.Očima ženy na muže.Na muže,který jí najednou připadá milý,vtipný a –proboha-přitažlivý.Sára s Andreou byly stále někde na cestách po známých.Pak Patrik udělal něco,co absolutně zamíchalo kartami.Požádal ji o tanec.Nechtěla jít,ale přemlouval ji tak dlouho,že nakonec šla.A byla ztracená.Takovou sexuální přitažlivost,takové elektrizující jiskření snad nikdy nezažila.Bylo to jako blesk, zasáhlo je to oba a oba to věděli.


ČTYŘI

Tak krutou zimu zde ještě nepamatuji.Vlastně vůbec nemůžu srovnávat zimu „zde“ a zimu „doma“.A to z toho důvodu,že si na zimu „doma“ prostě nemůžu vzpomenout.Vzpomínky jakoby se vypařily…jako by vůbec neexistovalo „doma“.Kde je ale mé „doma“?Odpověď je prostá jako já.Jsem doma tam,kde mám vzpomínky..a to je zde,v Germánii.Zde mám Hermanna,který mě miluje oddanou,otcovskou láskou i když mu připadám zvláštní.Musím se v duchu usmát při vzpomínce na hromotluka Hermanna,který se nebojí ničeho,který má ruce jako lopaty a stačí jen jeho pohled a nikdo si nedovolí mu odporovat-jak právě tenhle Hermann jihne při pohledu na mě,když je se mnou,stává se podivně plachým a když si myslí,že se nedívám,hledí na mě zvláštním,něžným a láskyplným pohledem.Nikdy neměl obřad oddání,nikdy neměl právoplatnou ženu,ani děti.Říkal,že na to neměl nikdy čas,ani náladu zaobírat se-prý-hloupými ženskými.A jednoho dne mu osud postavil do cesty mě.Malou, hnědookou a tichou holčičku,která nebyla jako děti,které znal z vesnice.Nevěděl,co si s ní počít.A tak dělal to,co mu říkal instinkt.Prostě se rozhodl,že s tou malou holčičkou bude mluvit a jednat jako se sobě rovným.Aniž to věděl,nějak vytušil,že pro mě tím udělal to nejlepší,co mohl.Vím,že mě má moc rád i když dělá všechno možné,aby to skryl.Vím,že mu na mě moc záleží a vím,že si dělá starosti,co se mnou bude.“Kdybys byla kluk,sakra-to by byla jiná.“říká mi čím dál častěji a ani dnešní den není výjimkou., „to by ani tolik nevadilo,že jsi jiná.“A já vím naprosto přesně,že slovem „jiná“ mi rozhodně nechce lichotit,naopak.“Co si počneš,až tady nebudu,až tě nebudu moct chránit“?Jeho slova mi už začínají dělat starosti.Proč bych si proboha měla co počínat,až tady nebude?“A už toho mám akorát dost Hermanne“ slyším se říkat „co to pořád plácáš za nesmysly,že tady nebudeš?Máš snad v úmyslu mě opustit a odejít do jiné země?Máš snad v úmyslu se zabít?Co to s tebou je?“a cítím,jak mi vzteky hoří tváře.Hermann okamžitě změní téma“kolikrát jsem tě učil klidu a sebeovládání?Kolikrát jsem ti vtloukal do hlavy,že klid a rozvaha ti může jednou zachránit život!!!!!“Moc dobře vím o této své špatné vlastnosti,vím o sobě,že jsem prchlivá a už klidně-odpovídám:“Ano říkal jsi mi to nejmíň tisíckrát Hermanne.Ale nemyslíš,že jaký učitel,takový žák?Abych byla přesná-žačka?“A už se usmívám naplno a vidím,že i on povolil své sevřené pěsti a směje se do vousů.“Jsme my to ale prapodivná dvojice holka“říká mi , ,„starý osel,co pořád zapomíná,že mu jeho holčička vyrostla a je daleko chytřejší,než on“.A je náhle tak smutný,až mě bolí srdce.
Seděli jsme u ohně v mém domku a zahřívali zkřehlé ruce.Byla jsem Hermanovi vděčná,že mi přinesl jídlo-dva hubené zajíce,které jsem právě pekla nad ohništěm.Už dlouho jsem nebyla ve vesnici a neviděla Gisel.Vlastně jsem jí neviděla od doby mého zasvěcení.Věděla jsem však od Hermana,že je v pořádku a tak jsem byla klidná.Ale dnes mi přišel říct,že Gisel stůně.Strachem o ni se mi sevřelo srdce .“Jak je to dlouho,co jí není dobře Hermane“? „Asi sedm dní a nechce se mi holka nějak líbit.Je celá zelená,nic nejí a když jo,tak to hned zase všecko vybleje.Klepe se pořád zimou i když sedí u ohně.A dneska ráno už ani nevstala.“ „A co Ralf?Stará se o ni?“Věděla jsem,že at je Ralf jakýkoliv mrzout a i přesto,že vypadá hodně divoce,má Gisel velmi rád,miluje ji a kdyby ji ztratil,zlomilo by mu to srdce.Ona je jeho velkou sílou,dává mu svou něžnou lásku s takovou samozřejmostí a oddaností,že by jí pak na rukou nosil.Zároveň je však i jeho velkou slabinou,protože si neví rady s hlubokými city,které ho oslabují.Nikdy jí proto neřekl,že ji miluje.Ale Gisel je nejenom laskavá a něžná,je i velmi moudrá-podvědomě vycítila,co se v Ralfovi děje a proto se nechová jako ostatní ženy-žárlivě a majetnicky. Myšlenky se mi divoce honily hlavou,když jsme tak mlčky seděli u ohniště.“Co mám proboha dělat?“říkala jsem si.“Nemůžu nechat Gisel svému osudu.Co jí jen proboha může být?“Najednou jsem se rozhodla.“Pojedu s tebou do vesnice Hermane“oznámila jsem mu a čekala odpor.K mému překvapení jen kývl a polohlasně prohodil:“myslel jsem si to,že to budeš chtít udělat“.Tak pojď,holka,vyrazíme,cesta je zavátá,ať se dostaneme do vesnice ještě za světla.“.Pořádně jsem se nabalila,vzala jsem si na sebe své zelené šaty,nikoli z ješitnosti a parádivosti,ale prostě proto,že byly z látky,která byla sice slabá,ale velmi dobře držela teplo.Na ně jsem oblékla hrubé vlněné šaty,na nohy natáhla dvě vlněné punčochy a obula vysoké teplé boty z medvědí kůže,které mi ušil Herman.Zabalila jsem se do kožešiny a na hlavu nasadila čapku z liščí kožešiny.To by mělo stačit.Ale když jsme vyšli ven,ten strašný mráz mě málem roztrhl plíce.Hodila jsem si přes záda vak s bylinami a různými odvary,které bych mohla potřebovat a nasedla za Hermana na jeho krásného černého valacha.Cesta byla opravdu dost špatná,kůň se bořil do sněhu občas až po plece a já si říkala,jestli vůbec dojedeme.Asi po dvou hodinách cesty jsme konečně dorazili na kraj vesnice.Ze všech domků se kouřilo a já si uvědomila,že jsem tady vlastně už léta nebyla v zimě……Když jsme přijeli k Ralfově stavení,dveře se samy rozlétly a v nich stál Ralf.V očích měl obrovský strach a trýzeň všech těch probdělých nocí,kdy nespal strachem o Gisel.Zapomněl,že mě nemá rád,zapomenut byl všechen odpor,co ke mně cítil.Nyní si přál jediné:abych mu zachránila ženu.
Gisel ležela přikrytá kožešinami až po bradu a přesto se třásla zimou.Shodila jsem ze sebe nepotřebné oblečení a klekla si k ní.“Tak copak mi to děláš,přítelkyně moje?Jsi jako moje rodná sestra,to přece víš.Proč jsi pro mě neposlala dřív?“Gisel měla své velké modré oči ještě větší,když mi potichu,aby to Ralf neslyšel,odpovídala :“Myslela jsem,že to přejde.Chtěla jsem být jednou tak silná jako ty.Ale mám strach.Můžeš mi pomoc Ceano?“ Slzy mi vhrkly do očí při jejích slovech. „Já že jsem silná??Já??Ó Gisel,kdyby jsi věděla,jak se mýlíš!Pokud jsem silná,tak jen proto,že nemám jinou možnost.A teď se mi ukaž.“Ralfa i Hermana jsem vyhodila ven,jen by tu teď překáželi.Položila jsem Gisel na postel a pomohla jí svléknout šaty i když se klepala zimou.“To musíš chvíli vydržet,“přikázala jsem jí „jinak tě pořádně nedokážu vyšetřit.“Z vaku jsem vytáhla svou levotočivou spirálu a přejížděla jí Gisel po celém těle,abych jí dodala aspoň trochu energie.Pak jsem jí dala vypít hrnek odvaru z vrbové kůry,který jsem nad ohništěm ohřála a donutila jí,aby to vypila horké.Gisel kuckala a prskala a dávila se,dobře jsem věděla,že odvar je odporný na chuť,ale nepovolila jsem,dokud ho celý nevypila.“To ti vyžene z těla horkost.“řekla jsem jí.A skutečně,za chvíli jí tváře zčervenaly a na čele se jí perlily kapičky potu.Pak jsem vzala odvar z dubové kůry a omyla Gisel čelo,chodidla a ruce.Uleví to tělu rozpálenému horečkou.Gisel si stěžovala na bolest krku a dásní.Nakapala jsem tedy na lžičku pár dubových kapek-je to dubová kůra máčená v lihu-a dala jí to spolknout.Kupodivu to vše Gisel udržela v sobě a „nevyblela „ to,jak by řekl Herman.
Pak jsem pár těch kapek nakapala na kousek látky a potřela jí tím roztokem dásně. Sáhla jsem znovu do vaku,vytáhla pro změnu pravotočivou spirálu a snažila se s její pomocí odsát nemoc z Giselina těla.Náhle Gisel zašeptala :“Ceano,čekám dítě“.V tu chvíli mi bylo vše jasné.Ta její „záhadná“ nemoc nebylo nic jiného než volání vyčerpaného těla o odpočinek a její nechutenství patřilo prostě k těhotenství. Úlevou jsem se málem rozplakala.Nicméně nyní jsem se musela snažit dodat jí energii a vrátit jí chuť k jídlu. „Ralfe tak pojď už dovnitř“ zavolala jsem.Dveře se rozlétly ještě než jsem dokončila větu.Stál tam,velký,silný,neohrožený a svým způsobem krásný….a v očích měl takový strach,až mi ho bylo líto.“Budeš tátou“ řekla jsem.Zíral na mě s pusou otevřenou a pak mu to došlo.Jeho jasné modré oči se ještě více rozjasnily když s láskou pohlédl na Gisel.Tiše si hleděli do očí a v tu chvíli pro ně přestal existovat čas,prostor i já.Připadala jsem si jako vetřelec a chtěla jsem potichu odejít,když se Ralf ke mně otočil a řekl mi :“Cokoli kdy budeš potřebovat,jakoukoliv pomoc,v kteroukoliv denní i noční hodinu,pomůžu ti.“ A pak šel,klekl si ke Gisel a rozplakal se.Gisel se smála a on plakal!Stála jsem tam,hleděla na ty dva a najednou pocítila tak nevýslovný smutek,až jsem se zajíkla.Proč?Byli přece šťastní…
V tom se rozletěly dveře a dovnitř vrazil Herman. „Ralfe musíš jít se mnou.Hned.“Otočil se na podpatku a vyběhl ven.Zůstala jsem jako opařená.Znám moc dobře Hermana a věděla jsem,že pokud sem takto vpadl,bez pozdravu,bez pozeptání se na Gisel zvlášť když mě k ní sám dovezl, že se muselo stát něco velmi vážného.Srdce mi opět sevřela ledová obruč strachu.Podívala jsem na Ralfa a poznala jsem,že si myslí to samé,co já.Očima jsem ho prosila,aby zachoval před Gisel zdání klidu ale nebylo to třeba.Opět jsem se v něm zmýlila.Věděl sám,že musí Gisel chránit …..Když odešel,uvařila jsem Gisel silný vývar z kohouta a pomohla jí sníst dvě misky.Pak jsem u ní seděla tak dlouho,dokud neusnula. Když se vrátili Ralf s Hermanem,už tvrdě spala.Oba muži si mlčky sedli k ohništi a ani nevzhlédli,když jsem přisedla k nim.Jejich tváře nevěstili žádné dobré zprávy.“Tak co se stalo?Poví mi to konečně už jeden z vás?“Ralf po mně blýsknul pohledem,nebyl zvyklý na ženy,jako jsem já.Na ženy,které se pletou mužům do věcí,do kterých jim nic není.Vrátila jsem mu pohled a on spolkl slovo,které měl na jazyku.A co to bylo za slovo,se snadno můžu domyslet.
„Je to špatný,holka „řekl Herman. „ Padla Panonie,římské legie přemostily Danub a nehnou se odtud.Možná si ještě král Marobud dá říct,ale pochybuju.Nemá jinou možnost,než kapitulovat.Augustus je silnější.Vypadá to,holka,že se jich už nezbavíme .“
Jeho slova se vyplnila do puntíku.Král Marobud se poddal moci římského senátu a lidu římského .Římský císař Augustu nevěřil barbarům,jak pohrdavě o Germánech mluvil,a své legie neodvolal.Měly zůstat a –prý-chránit mír a klid na hranicích.Ve skutečnosti tímto činem Řím zase ukořistil další území.Postupně jsme se dostávali do kontaktu s Římany,kteří nás měli za špinavá,cizí,podivná stvoření mluvící jakousi škaredou ,zadrhávající řečí,které dlouho pořádně nerozuměli ani jejich tlumočníci.Germánští předáci,jak oni říkali našim kmenovým knížatům,je museli povinně navštěvovat a skládat přísahu věrnosti Římu za celý svůj kmen.Germánské ženy,zvlášť ty se světlými vlasy, se velmi líbily římským vojákům a pokud byla opravdu hezká,většinou musela „nastoupit službu na lůžku“ (jak tomu Římané posměšně říkali)nějakého důstojníka.Ty ostatní byly pro pobavení prostých vojáků.Hrdé germánské muže přivádělo do stavu šílenství,že jsou proti tomu bezmocní.Měli strach a byli nerozhodní.Alespoň zatím.Naši vesnici toto sice ještě nepostihlo,ležela velmi severně a pro rozmazlené Římany zhýčkané teplým a mírným podnebím byla natolik barbarská,že byl problém sem dostat nějaké legie.Ale nikdo z nás si nedělal iluze,že pokud se něco nezmění,dřív nebo později se Římané dostanou i sem.Přišlo k nám už pár mužů,žen i dětí,kteří potají uprchli ,aby nebyli v takové blízkosti římského tábora.Římské požadavky neskončily jen u germánských žen,zabírali dobytek,obilí,zásoby medovice,vypalované nádoby,dobré koně…to vše postupně brali………
Dnes je IMBOLC (Hromnice),1 úplněk ve znamení Vodnáře,slavnost panenské a čisté bohyně Brighit,příprava na růst a obnovu.Ochranný uzel vázaný ze slámy jsem již připevnila nad vchod mého domku.Ráda bych dala tuto ochranu i na dveře Giselina a Ralfova domku a dělá mi starost,jak to mám udělat.Možná to půjde,mohlo by to vyjít.Půjdu v noci ven,ke svému dubu a ten není tak daleko od vesnice.Za dnešního úplňku musím utrhnout z požehnaného dubu jmelí.Jen jmelí trhané na IMBOLC má sílu.Má tak velkou sílu,že by lidi byli schopni i vraždy,aby ho získali.Tinktura z něho udělaná a v určitém poměru dávkovaná dokáže navodit stav bytí-nebytí.Dokáže tě na chvíli zavést do říše smrti.Dokáže přesvědčit nepřítele,že jsi mrtev.Ale je to velmi nebezpečné.O kapku víc-a z říše mrtvých se nevrátíš….Čaj z lístků jmelí léčí břicho,pročisťuje střeva a projasňuje utrápenou mysl.Také navrací paměť.Sušené jmelí hozené ve svátek BELTANE (1.květen) o půlnoci do ohně ukáže tomu,kdo jej tam vhodil,budoucnost.Prý…nevím,ještě jsem to nezkoušela….Byl čas vyrazit.Mrzlo,až praštělo.Budu to muset zvládnout sama,jako vždycky.Jen mi je rok od roku hůř na srdci..Nabalila jsem se do kožešin a vyšla do mrazivé noci.Cestu znám už zpaměti a dnes bylo takové světlo od měsíce,že jsem šla rychle a k mému dubu dorazila za chvíli.Měla jsem dnes štěstí.Jmelí rostlo tentokrát ve výšce,kam jsem –stojíc na špičkách-dosáhla.A bylo tam dokonce dvakrát.Byla jsem spokojená.Opatrně jsem ho uložila do vaku a chystala se provést obřad obětování-to se musí 5x obejít požehnaný strom,tedy dub,rozhodit hrst pšenice na počest Matky Země a hrst sušených květů vlčích máků na počest Panně-když v tom jsem uslyšela sténání.Velmi jsem se vylekala a rozhlížela se,odkud ten zvuk vyšel.Pak jsem ho uviděla.Zpola ležel,zpola seděl na druhé straně mého dubu,na sobě pouze tenké vlněné punčochy a krátkou suknici,na nohou kožené sandály,kožený pancíř ,který prosakoval krví…Rychle jsem k němu přiklekla a zkoumala mu rozsah zranění.Brzy jsem zjistila,že byl nejspíš napaden zezadu,ze zálohy,zákeřně.Někdo mu probodnul mečem pravou stranu zad,těsně pod lopatkou.Podle barvy krve jsem poznala,že zranění není smrtelné,ovšem pouze v případě,že ho co nejdříve dostanu do bezpečí a do tepla.Může to přežít,jestli nedostane zápal plic.Záleží na tom,jak dlouho tady ležel.Podívala jsem se na něj,abych se ho zeptala.Byl zrovna při vědomí a horečnýma očima mě sledoval.“Kdo jsi?“řekl mi.“ Jsi snad Venuše?“ “Ne“ odvětila jsem, „jmenuji se Ceana“.Naše oči se potkaly a já věděla,že jsem právě našla svůj osud.Po tvářích se mi koulely slzy a mé srdce usedavě plakalo.Byl to totiž Říman.