Procitnutí 3.díl

Anotace: ...

PĚT

Linda otočila hlavu na polštáři a zírala přímo do neproniknutelných a zároveň i trochu krutých temně modrých očí,které ji bez jakéhokoli výrazu tiše pozorovaly.Nebála se,ani se nepohnula,jen mlčky hleděla do očí,o kterých věděla naprosto jistě,že je zná,že jsou to oči,které na ní kdysi hledívaly nejprve s nedůvěrou,pak s vděčností a nakonec s velkou láskou.A také s bolestí.Nyní,v tuto noční,tichou a klidnou chvíli,si ji ty oči prohlížely se zvědavostí.Jako by říkaly:“tak se mi ukaž,je to ale doba,co jsme se neviděli viď“ a také „rád tě zase vidím „….“:já tebe taky lásko“ slyšela se Linda tiše říkat.Ale pak mrkla a když se znovu podívala,neviděla nic.Jen tmu a prázdno. „Nechoď pryč,zůstaň u mě,neodcházej znovu“ naříkala a vzlykala.V tu chvíli si uvědomila,že opět snila.Byl to sen,ale přesto cítila v duši pusto a prožívala pocit velké ztráty.Celým srdcem i tělem toužila po muži,kterému patřily ty nádherné oči.“Chvíli tak ležela,potmě a sama,protože Petr byl na služební cestě,pak si utřela oči a zasmála se :“panebože holka ty máš už snad krizi středního věku nebo co!!Blázníš ve snu po cizím chlapovi“.Po chvíli přemýšlení dodala:“stejně ani nevíš,jak vypadal.Při tvé smůle určitě kulhal,měl hrb,jizvy po neštovicích,dva shnilý zuby,smrdělo mu z huby a jediný hezký na něm byly oči.Proto se ti taky neukázal celý to dá rozum ne?“Linda se smála,až jí tekly slzy.“Panebože já jsem ale magor.“Otočila se na druhou stranu a v momentě spala.
Den v práci nestál za nic.Linda byla uzlík nervů.Dnes se měla večer sejít s Patrikem,nakonec mu tehdy v Jeskyni dala své číslo i když toho okamžitě litovala a vůbec nechápala,proč to udělala.Patrik se ozval asi za týden,kdy už doufala,že to vzdal.Ale kdyby byla k sobě upřímná,musela by si přiznat,že vlastně tajně doufala a čekala,že jí napíše.Jenže co by bylo dál,tím už se odmítala zabývat.
Nakonec tedy pozvání na skleničku přijala,i když se jí ani trochu nelíbilo,jak se situace vyvíjí a že ona nad ní ztrácí kontrolu.Nelíbilo se jí,že Patrik samozřejmě očekával,že pozvání přijme a ani ve snu ho nenapadlo,že by mu dala košem.Nelíbilo se jí jeho sebevědomé chování.V podstatě mu nemohla nic vytknout,byl slušný a pozorný,ale proč tedy měla pocit,že s ní jedná jako s „ malá,…blbá…“?“Nejspíš bude pravda to,co jsem o něm občas slýchávala.Že je samá ženská a že v tom umí chodit.Ale nikdy jsem tomu moc nevěřila,protože jsem zaboha nemohla přijít na to,čím by ty zástupy žen zrovna ON mohl uchvátit.“ pomyslela si. „Jenže průser je,že teď už začínám tušit…proč.Sama to nedokážu pojmenovat,ani vysvětlit.Sakra,jestli já to mám zapotřebí..“A v hloubi duše věděla,že ano.
Na noční citový zážitek si kupodivu ráno ani nevzpomněla.Jako by její podvědomí záměrně zastrčilo tuto vzpomínku do nevědomí,aby ji znovu našlo ve chvíli,kdy to bude třeba…
Andrea byla dnes naštěstí celkem potichu..vlastně to bylo dost divné,protože už 14 dní,to znamená od Sářiny oslavy,probírala dennodenně zážitky z Jeskyně.Kolik chlapů po ní toužilo,kolik jich Andreu požádalo o ruku,protože při pohledu na ni jim bylo jasné,že jen ona je ta jediná a jedinečná,s kterou by chtěli strávit zbytek svého života…a podobné výjevy.Lindě to doposud nevadilo,Andrea se takhle chovala vždycky po tom,co vyrazila mezi lidi do nočního života.Ze začátku jí i všecko věřila a měla oči navrch hlavy,jak to kruci ta Andrea dělá,že je takhle oblíbená a neodolatelná?Jenže pak párkrát vyrazila s nimi a zjistila,že to není tak horké a že většinu,ne-li všecko,si Andrea přimyslí a přibásní a různě překroutí.Nicméně jí to i přála,byla to neškodná zábava a jestli to dělá Andree dobře,je jí přáno.Ale poslední dobou už Andrea přestávala být neškodná.Naopak,začala škodit.Jí i Sáře.
Nejdřív zlehka,nepozorovaně a tak,že když jakoby „náhodou“ pronesla něco nevhodného před cizími lidmi,hned se omlouvala,ale postupně se stávalo zvykem,že je obě doslova zasypávala zlou kritikou a posměšnými připomínkami k jejich vzhledu,účesu,postavě…všemu.Lindu to už přestávalo bavit a přemýšlela o tom,že už s nimi nebude nikam chodit.“Bohatě mi stačí,že s ní musím trávit každý den 8 i víc hodin v práci.Začínám se vážně obávat,že to už dlouho nevydržím a bouchnu a to bude zlý,protože Černou madonu“máme společnou.“…tyto myšlenky se jí honily hlavou,když tam tak seděla, pokoušela se aspoň předstírat,že pracuje a přitom poočku pozorovala Andreu,která zrovna usilovně psala někomu sms.
Ještě že je pátek a tento víkend má volný.Nebylo už nutné,tak jako ze začátku jejich podnikání,chodit do práce i o víkendech.Nyní to dělaly tak,že se střídaly a jenom se zajely podívat,jestli je vše v pořádku i když už vlastně ani toto opatření nebylo nutné,protože provoz Černé madony běžel hladce i bez nich.“Zkrátka jsme si uměla dobře vybrat zaměstnance“ pomyslela si Linda s uspokojením a její nálada se trochu zvedla.Začala sbírat svoje věci a chystat se k odchodu.“Chceš hodit domů?“ zeptala se Andrey a když se jí dostalo záporné odpovědi,s údivem zvedla hlavu. „Ty nechceš odvézt?“podivovala se. „Ne,já dnes odvoz mám“ řekla Andrea a zatvářila se velmi záhadně.Jenže Linda opravdu neměla náladu na to,aby z Andrey páčila podrobnosti o jejím odvozu,přestože moc dobře věděla,že Andrea čeká jen na to,až se jí zeptá.“Aha,tak v pondělí ahoj“ a už odcházela,když jí-jako prásknutí biče-zastavila tato věta: „A jak se má Patrik?“Pomalu se otočila a zkoumavě se na Andreu zadívala.“Proč se ptáš mě,jak se má Patrik?Jestli to chceš vědět,měla by ses zeptat jeho.“ „ No já jen,že jste se k sobě v Jeskyni nějak moc měli“. Linda začínala pociťovat paniku.“Proč se mě na to ptá až teď“říkala si „co tím sleduje?Vždyť jsem jí a ani Sáře nic neřekla o tom,že jsem mu dala číslo ani o tom,jak mě přitahuje.Že by po něm jela?“ „Prosím tě,jak ty můžeš vědět,že jsme se k sobě měli,když jsi byla celou dobu někde v háji.Ani nevím,kdy a s kým jsi šla domů“!odpověděla jí dost naštvaně. „ No tak se nezblázni,prostě jsem si na to teď vzpomněla no,že jsem tě s ním zahlídla tancovat.Hele ale víš doufám o tom,že je to pěkný děvkař jo?Tak si dej na něj bacha,ten to zkouší na každou.Chci tě jen varovat,abys třeba neudělala nějakou blbost víš“?a tento výrok korunovala zářivým úsměvem.Když se však Linda podívala do jejích očí,viděla jen led a rampouchy.Až se oklepala zimou. „Ano,je to od tebe moc hezké,že to se mnou myslíš dobře.Ale neboj,ani mě nenapadlo brát si Patrikovu přízeň nějak osobně.Jsem prostě pro něj další „každá“.Takže můžeš být v klidu,žádnou blbost neudělám“,sebrala zbylou sílu a vrátila jí její přeslazený úsměv.Andrea na ní hleděla s nedůvěrou.Nevěděla,jak si má její slova přebrat.Nakonec se rozhodla,že to bude brát jako dík za radu.“No proto,tak čau v pondělí.“ Linda hrábla po kabele a hnala se ze dveří,už aby byla venku.Odmítala už dál přemýšlet nad tím,jak to sakra ta Andrea myslela.
Doma bylo ticho a smutno.Marek byl na škole v přírodě a Denisku si před chvílí odvezla na víkend babička,Lindina nekonvenční a dalo by se říct výstřední matka.Linda jí milovala,ale zároveň jí i neuvěřitelně lezla na nervy.Svým způsobem si byly hodně podobné a možná právě proto se někdy nemohly vystát.
Linda procházela tichým domem a bylo jí smutno,cítila podivnou úzkost.Vzala telefon a vytočila Petrovo číslo mobilu.Nechala ho dlouho vyzvánět a teprve po dlouhé chvíli zklamaně položila sluchátko.Najednou se jí po něm hodně zastesklo.Celý víkend tu bude sama.Při tomhle pomyšlení se málem rozplakala.A to se tolik těšila,jak si užije volných dnů,které bude mít jen sama pro sebe.Těšila se,jak se naloží do vany se sklenkou šampaňského,se zapálenými svíčkami,voňavou pěnou,jak zavře oči a nechá myšlenky odplout do neznáma.Ale nyní,když seděla v ložnici na posteli jako hromádka neštěstí,si přála,aby tu nebyla sama,aby tu její rodina byla s ní.Rázně si utřela slzy,které jí začaly kanout z očí.“Krucinál,co zase řveš“obořila se na sebe „koukej se sebrat,nebo vážně skončíš u Chocholouška“!Silou vůle si poručila zvednout se z postele a šla do koupelny natočit si vodu do vany.Najednou si vzpomněla na tu dnešní schůzku s Patrikem.Podívala se na hodiny-půl sedmé-a v osm byli domluvení,že jí vyzvedne.Nebyla si nyní jista,jestli tam má jít,jestli se jí vůbec chce.Měla velké výčitky,věděla,že to,co se chystá udělat,není správné.Na druhou stranu ale nějaký hlásek v ní říkal „a proč by jsi nešla?co je tak strašného na tom,když tě známý pozve na skleničku?vždyť o nic nejde,nic na tom není“.Nechala župan sklouznout na zem,vlezla do vany a vychutnávala lázeň.Napustila si vodu tak horkou,jak to jen dokázala snést.Zavřela oči a všemi póry vnímala a cítila mátovou a levandulovou vůni pěny.Svaly se pomalu uvolňovaly,myšlenky nechala plynout tak,jak přicházely,ale nedovolila jim zůstat a tak hned zase odplouvaly do neznáma.Bylo jí nádherně a po smutku a podráždění,které předtím cítila,už nebylo ani stopy.Najednou zaslechla vzdálenou,velmi tichou ale přesto rozeznatelnou hudbu.Krásnou hudbu.A nesmírně tklivou.Flétna?Na tu je to moc drsné…“na co jen to ten hudebník hraje?“myslela si, vůbec si neuvědomovala,že upadla do polospánku,takže jí nepřišlo divné,že v koupelně hraje jakýsi muzikant na jakýsi nástroj melodii,kterou v životě neslyšela,přesto si byla jistá,že ji zná…důvěrně zná….a vtom to tu bylo zase.Znovu spatřila ty oči,o kterých se jí v noci zdálo.Tentokrát se na ní dívaly skoro pobaveně,dívaly se a smály se.V těch očích četla velkou lásku a i touhu a radost,že ji vidí.“tentokrát si tě pěkně prohlédnu“říkala si v duchu „teď mi jen tak neutečeš“ a také se usmívala na tvář toho muže,kterou nyní viděla zcela jasně.Měl krátké,hodně krátké hnědé vlasy, učesané podivným způsobem.Jakoby ho někdo vzal strojkem,ale zezadu dopředu,takže výsledek působil ublíznutě.Tvar hlavy měl ale dokonalý,takže jeho účes vůbec nevypadal jako podle kastrolu,jak by zajisté působil v dnešní době.Jeho tvář byla prostě dokonalá-jako vytesaná z mramoru.Rovný,úzký nos i když poněkud větší,pevná brada,nyní zarostlá krátkým strništěm vousů,krásně vykrojené ale tvrdé rty.Jako by zatrpklé.Jako by kdysi líbaly někoho,koho milovaly a koho ztratily.Proto se nyní usmívaly kapku ironickým úsměvem,v sebeobranně,aby nebyly opět zraněny.Linda se znovu podívala do těch očí,v koutcích měly vějířky vrásek- trochu od smíchu,trochu od drsného podnebí,ale nejvíc od strastí a žalu..Až se jí sevřelo srdce „co tě trápí,lásko?Jaké bědy jsi viděl,že máš nyní v očích smutek celého světa?“Už už se zdálo,že jí ten muž odpoví,když se najednou jeho tvář začala vzdalovat do mlhy..až se rozplynula zcela.Linda prudce otevřela oči.Voda ve vaně byla už skoro studená a Linda se rozklepala zimou.Tvář toho muže však měla ve vzpomínce zcela jasnou.A naprosto přesně věděla,že ji zná,že se kdysi…v jiném čase..na jiném místě..jejich životy spojily.Nyní si ji osud našel znovu.“Já na to přijdu“říkala si Linda,do které jako by někdo nalil naráz velké množství energie.Rychle se osušila,obličej pečlivě ošetřila nejprve očním,pak výživným krémem,tělo provoněla jemným tělovým mlékem a přes prsty si vyfoukala vlasy,které pak zlehka stříkla lakem na vlasy.Bleskovým pohledem na hodiny zkontrolovala čas a zjistila,že má ještě půl hodiny,než pro ni přijede Patrik.Na přemýšlení,zda jít či nejít,už nezbýval čas.Prostě tomu nechá volný průběh.Rychle se nalíčila-nijak líčení nepřeháněla,ať si Patrik nemyslí,že se kvůli němu nějak extra činčá-a oblékla se do tmavě modrých džínů a černého trika s dlouhým rukávem.
Bylo osm deset,když jí prozváněl mobilem,že na ní čeká u vrat. „Nechává na sebe pěkně čekat“ s nelibostí si říkala,když se pomalu obouvala a oblékala lehkou bundu.“Asi aby mi ukázal,že pro něj nejsem zas tak důležitá.A nebo je nevychovaný.Panebože,do čeho se to řítím?“ uvažovala,když zamykala dům a nastupovala k němu do auta.
„Tak kam pojedeme?“ zeptal se poté,když se pozdravili a Linda se usadila. „Zase se tak blbě ptá!“ Linda z něj byla silně rozčarovaná a litovala,že tu schůzku prostě nezrušila. „To se mě ptáš vážně,kam pojedeme?Myslela jsem,že v tom máš jasno,když už sis dal tolik práce mě ukecat,abych s tebou šla na kafe.“ S uspokojením zaregistrovala,že zalapal po dechu.“Nejsi zvyklý od žen na takové odpovědi co?“myslela si jízlivě.“Tak to jsi mě hochu trochu podcenil,jestli sis myslel,že z tebe padnu na zadek.Já totiž klamu tělem víš.Možná vypadám jako naivní husička a možná i někdy jsem,ale věř tomu,že ty na koni nebudeš“ v duchu mu říkala.Nahlas však řekla:“tak jak?už jsi něco vymyslel?Jsem totiž dneska docela utahaná,takže pokud nemáš jasno,tak bych šla raději do postele“ještě když mluvila,bylo jí jasné,že tohle říkat neměla.Nahrála mu na smeč a taky toho náležitě využil.Podíval se na ní s potměšilým úsměvem.“Tak jasno už mám dokonale.Nevěděl jsem,že mi to řekneš takhle na rovinu.Rád tě do té postele doprovodím..moc rád.“Linda byla rudá vzteky i hanbou.On se jí vysmíval a dobře se bavil pohledem na její rozpaky. „Moc dobře víš,jak jsem to myslela.“najednou byla neskonale vyčerpaná a vyhaslá.Jediné,co opravdu chtěla,bylo to,aby jí odvezl zpátky domů a ona mohla spát a spát a spát.Okamžitě vycítil změnu v jejím chování,poznal,že není vhodná doba na jeho srandičky.“Jasně že to vím,promiň to byl blbej pokus o vtip“ a povzbudivě na ní zamrkal.“Vezmeš mě ještě na milost?Opravdu rád bych si s tebou dal to kafe,nebo víno,nebo pivo nebo co budeš chtít.Vážně.“A zatvářil se tak provinile,že se musela smát. „Tak dobře,už toho nech,nemusíš si sypat popel na hlavu.Naběhla jsem si,měla jsem vědět,že se toho chytneš“smála se.
Během večera jí došlo,že měl opravdu jasno o tom,kam jí vezme.Vinárna-ani nevěděla kde jsou-byla velmi útulná,spoře osvětlená a velmi,velmi intimní.Místo jako stvořené pro tajné schůzky.Jednou jí blesklo hlavou,že jel najisto a jak je možné,že tohle místo tak dobře zná.“Nejspíš už tu někdy s nějakou byl“pomyslela si,ale hned zase tu myšlenku zapomněla,protože Patrik se ukázal být milý,vtipný společník.Ani jednou neřekl žádný dvojsmysl,ani jednou nedal najevo,že v jeho pozvání bylo něco víc,než příjemné povídání u sklenky dobrého vína.
Večer utekl jako voda a Linda s údivem zjistila,že je po půlnoci,když je přišel číšník s omluvou zkasírovat.
Zpáteční cesta ubíhala v tichu,.Proto se Linda lekla,když Patrik najednou zastavil v postranní tmavé ulici.Mlčky na něj pohlédla a v jeho pohledu se odrážela touha a vášeň,kterou sama cítila.Beze slova se k ní otočil,vzal její tvář do dlaní,prstem jí jemně přejel rty a chvíli se jí upřeně díval do očí.Pak se sklonil…a jí v hlavě vybuchl gejzír barevných světel a v břiše se jí roztančili motýli….



ŠEST

Už týden se potácí mezi životem a smrtí.Týden,který mi připadá jako věčnost,se ho snažím dostat zpátky do tohoto života,mluvím k němu,přestože mě nevnímá a snažím se ho přesvědčit,že tu ještě musí zůstat,že ještě není čas,aby odešel ke svému bohu,i když mi není zcela jasné,ke kterému.Chladím mu jeho krásné,horečkou rozpálené tělo,hladím mu čelo a vlasy,dávám mu pít a s velkou námahou do něho občas vpravím i pár lžic horkého vývaru.Stále blouzní,neví,kde je ani kdo je.Zranění se ale hojí dobře.Měním mu stále pruhy plátna za čisté,vymývám mu ránu,srážím mu horečku odvarem z vrbové kůry,dávám mu pít čaj z jmelí na pročištění krve,odsávám mu z těla nemoc a dávám mu svou energii,až jsem občas sama velmi vyčerpaná,ale nedovolím smrti,aby mi ho vzala.Ne nyní,když mi s naprostou přesností a jasností zapadly všechny díly skládanky do sebe.Osud mi vyjevil důvod,proč jsem zde,v Germánii.Nyní vím,že jsem sem musela přijít,abych zde potkala jeho.Muže,jenž je nepřítel lidu,u kterého žiji a přijal mě za svou.Muže,jehož oči jsem vídala ve snu a které na mě nyní hledí s naléhavostí a s otázkou,kde je a kdo je.Ten jeho pohled mi začíná dělat starosti.Přestože má stále vysoké horečky,občas i blouzní,jsou ale chvíle,kdy je při smyslech a měl by proto mít paměť v pořádku.Ale jeho mysl si odmítá vzpomenout .Proč?Co se mu stalo,že zapomněl na svůj život,na své jméno,na to,kým je?
Sedím u ohniště a říkám si,co budu dělat.Co si mám proboha počít s Římanem,který nyní klidně spí v rohu na lůžku z kožešin.Zatím o něm ví jen Ralf.Jak je to zvláštní,život je vážně nevyzpytatelný.Ještě před měsícem by mě představa,že mi pomáhá právě Ralf,připadala naprosto nesmyslná.Ale ironií osudu byl v tu chvíli právě Ralf jediným člověkem na světě,který mi mohl pomoci.A o kterém jsem s neotřesitelnou jistotou věděla,že jen on mi pomoc,kterou jsem po něm chtěla,poskytne bez otázek,na které bych mu stejně nemohla dát odpovědi.V tu noc,kdy jsem našla Římana ležet pod posvátným dubem a kdy jsem si už začínala zoufat,že ho nedokážu zachránit,protože jsem neměla dost síly,abych ho dovlekla ke mně do domku do tepla,vzpomněla jsem si na Ralfův slib.Že cokoli kdy budu potřebovat,pomůže mi.Tenkrát jsem nebrala ta slova vážně,řekl to z radosti nad tím,že bude otcem.Ale nyní jsem usoudila,že je to jediná možnost,jak Římanovi zachránit život.Do vesnice bylo odtud,když poběžím,asi půl hodina cesty.Půl hodiny zase zpátky….vydrží to Říman?Rozhodla jsem se,že bude muset.Přikryla jsem ho aspoň mým kožešinovým pláštěm a dala se do běhu.Ralfův a Giselin domek stál naštěstí na kraji vesnice,stranou od ostatních stavení.Když jsem přiběhla,lapajíc po dechu,k jejich dveřím,sáhla jsem nejdřív do vaku, vyndala ochranný uzel ze slámy a položila ho na práh domu.Pak teprve jsem slabě zabouchala,nechtěla jsem vzbudit Gisel.Dveře se otevřely téměř okamžitě.Ralf na mě nechápavě zíral.“Ceano!Co tady děláš?Myslel jsem,že jsi někdo jiný.“A zkoumavě se rozhlížel okolo.Neměla jsem čas na zbytečné řeči.“Ralfe,musíš jít hned se mnou.Potřebuju tvoji pomoc.“Na krátký okamžik se na mě udiveně zadíval.“Počkej tady“řekl a zavřel dveře.Když je za malou chvíli zase otevřel,byl teple oblečený a v ruce držel sekeru.“Jdeme“řekl a vyrazil zpátky v mých stopách.Když jsme došli k dubu,Říman bohudík stále žil.“Ralfe,musíš mi s ním pomoc do mého domku.Já ho neunesu a když se okamžitě nedostane do tepla,zemře.“Jestli byl Ralf v úžasu,nedal to na sobě znát.Beze slova si ho hodil na záda a celou cestu,až k mému domku,neřekl jediné slovo.Pomohl mi ho pak položit do kožešin k ohništi.Pak nad ním zůstal stát a tvářil se jako sám bůh hromu Thór .Chvíli se díval střídavě na Římana a na mě,ale stále mlčel.Nakonec promluvil:“Ceano,slíbil jsem ti pomoc a slib jsem dodržel.Pomohl jsem ti,protože jsi mi zachránila Gisel.Proto se tě nyní neptám,kdo to je,co se stalo a proč mu při Ódinovi chceš pomáhat.Víš,že je to Říman a víš taky,že naše spory s nimi se právě v týhle době vyostřili na meče.Jestli ho tady u tebe někdo najde,zabije ho.A možná,že i tebe.A já ani Herman tu nebudeme,abychom tě ochránili.Znám tě a vím,že cokoli ti řeknu,žádná moje slova tě neodradí ani ti nezabrání udělat to,co chceš ty. Ale musel jsem ti to říct.Víš,že jsem se k tobě nikdy nechoval moc dobře a neměl jsem tě rád.Jsi na mě moc záhadná“ při těchto slovech se Ralf dokonce pousmál „Ale vždycky jsem tě měl ve velké úctě a vážil jsem si tě.Jsi velmi silná,ale teď…nevím,nevím…bojím se,aby tohle nebylo sousto nad tvé síly.Je krutá zima..jsi tu sama…s Římanem!!,který se může kdykoli probrat a ublížit ti.A to už nemluvím o našich lidech.Jak jsem řekl,dějí se teď věci…velký změny….nemůžu ti říct víc,ale dej na sebe dobrej pozor!!“ Při jeho slovech mi šel mráz úzkosti po zádech.Najednou jsem se cítila slabá a velmi, velmi zranitelná.Najednou jsem si vůbec nebyla jistá svými schopnostmi léčit.Ale co jsem věděla s neotřesitelnou jistotu bylo,že i přes strachy Ralfa,by mi „můj“ Říman nikdy neublížil. Sebrala jsem tedy zbylou sílu a vyčerpaně se na Ralfa usmála :“ Víš,Ralfe,že tohle je nejdelší řeč,jakou jsem kdy od tebe slyšela?Už jsem si občas říkávala,zda jsi nezapomněl mluvit.“Ralfovi se při mých slovech rozšířily nozdry.Nebyl zvyklý,aby s ním někdo-natož žena-takto mluvil.Ale pak uviděl můj potutelný úsměv a poznal,že si z něj utahuju.Unaveně se usmál :“holka ty mě vždycky dostaneš“.Pak se otočil ke dveřím a odcházel.Na prahu se ještě otočil a řekl:“Opatruj se Ceano.Ódin s ať je s tebou“ a s těmito slovy zmizel do tmy.
Říman se právě neklidně zavrtěl na lůžku a zasténal.Asi ho zase trápí zlé sny,přestože jsem mu nad lůžko pověsila ochranný lapač snů.Zranění se mu hojí dobře,horečka také klesá,starosti mi sice trochu dělá jeho pohmožděná noha..Věnovala jsem zcela pozornost jeho hrudníku,kam byl bodnut a to,že má zlomenou kost v levé noze,jsem si všimla až když mu začala otékat.Kost jsem sice srovnala a zlomenina se hojí dobře,ale je možné,dokonce pravděpodobné,že bude zkrácená a Říman bude kulhat.To je ale nepodstatné ve srovnání se zraněním,které utrpěl.Dnes je to sedmý den.Sedmý den,kdy se ho při všech bozích snažím udržet při životě.Dnešní noc bude nejhorší.Dnešní noc se bohové rozhodnou,zda ho nechají žít,nebo zda usoudí,že přišel jeho čas odejít do Valhaly..ale tam přece chodí jenom severští bojovníci…kam by tedy šel on..můj Říman?Je zde,na severu,k severským bohům jít nemůže,protože není seveřan a jeho bohové jsou daleko a jistě zaneprázdnění jinými věcmi,než aby mi ho chtěli brát.Uvědomovala jsem si,že se chytám jakékoliv,byť i sebenesmyslnější útěchy,jen aby zůstal naživu.
Když jsem se v noci probudila z neklidného spánku,oheň sotva skomíral a mě byla zima až do morku kostí.Uvědomila jsem si,jak jsem vyčerpaná a jestli si neodpočinu,tak už nebudu schopná dál předávat Římanovi svou léčivou energii.Rozhrábla jsem vyhasínající plameny a přihodila další poleno.Dřevo už mi docházelo,brzo už nebudu mít čím krmit oheň.Měla bych pro nějaké dojít do lesa,ale bála jsem se nechat Římana samotného.“Mocná bohyně Brighit,matko země,pomoz mi! Poraď mi,co mám dělat!“ bezmocně jsem vzlykala a propadala zoufalství.
V chvíli Říman na lůžku zasténal.Když jsem se nad ním sklonila,abych mu ochladila rozpálené čelo,měl oči otevřené a díval se na mě.Chvíli jsme si upřeně hleděli do očí.“Jak jsem tady dlouho?“ promluvil na mě. „Sedm dní a nocí jsi byl na půl cesty ke svým bohům“odpověděla jsem.Dlouhou chvíli mlčel a stále se na mě díval,v jeho očích jsem četla vděk za záchranu života,zvědavost ale i odpor,a také ještě něco jiného..něco,co si sám ještě zdaleka neuvědomoval,ale co tam bylo a to něco byla láska.Jeho vědomí se bránilo pocitu nevyhnutelnosti osudu,ale já si byla jistá,že jeho duše se raduje tak jako moje,že jsme se znovu našli a že patříme k sobě.
Na chvíli odvrátil hlavu a pak prudce řekl: „Proč jsi mě zachránila?Jsi Germánka a já Říman .Jsem tvůj nepřítel!“ Vzdychla jsem úlevou.Paměť se mu tedy po mém čaji z jmelí vrátila.Jemně jsem ho vtlačila zpátky do podušek z vřesu . „Lež klidně,tvá zranění ještě nejsou zhojená.Nejsem Germánka,jsem Keltka.“ Chvíli se soustředěně mračil,jako by se rozpomínal. „Ano,já vím …jsi Ceana…bohyně,co mě našla pod tím vaším posvátným dubem a odnesla k sobě…a zachránila mi můj bezcenný život“ zasmál se,ale jeho smích mi naháněl strach. „Nemluv tak“ prudce jsem ho okřikla. Bála jsem se,že ho uslyší bohové,že uslyší,s jakým pohrdáním mluví o svém životě a vezmou si ho k sobě.“Žádný život není bezcenný..život žádného tvora na této zemi není bezcenný!Jak o tom můžeš takhle mluvit!“
„Můj ano“řekl trpce a odvrátil hlavu.Pak už jsme mlčeli a za chvíli jsem slyšela jeho neklidné oddychování.Ještě nemá vyhráno.Tato noc bude nejhorší.Když jsem se přesvědčila,že tvrdě spí,navlékla jsem na sebe svůj kožešinový plášť a tiše vyšla do noci.K mému dubu mi to trvalo chvíli,cestu znám i poslepu a šla jsem rychle.Nechtěla jsem ho dlouho nechávat samotného.Nesla jsem pro bohyni dary.Levandulový sušený kvítek,pár zlatých mincí a dva mé náramky,které mi zbyly po matce.Je to drahocenné dědictví,ale já je obětuji.Obětuji je pro lásku k němu,protože vím,že jinak nemůžu.On je můj osud a já jeho,přestože si to ještě zcela neuvědomuje.On je můj život,můj svět,moje cesta.Nemohu jinak..bylo to dáno již dávno před mým nynějším zrozením,známe se odjakživa a jsme jedna duše.Snad se bohyně slituje a pomůže mi.
Došla jsem k říčce,která tekla poblíž mého dubu,chvíli jsem se soustředila a pak jsem začala volat svou bohyni.“Brighit slyšíš mě?Mocná bohyně prosím,pomoz mi.Pomoz mi a zachraň mi mou lásku,nesu ti dary!“Vhodila jsem vše,co jsem nesla,do říčky.Mince a náramky se potopily okamžitě,ale levandulový kvítek se chvíli vznášel na hladně,než se potopil také.Věděla jsem,že bohyně mé dary přijala.Pak jsem začala odříkávat své požehnání:“Přeji ti hluboký mír na běžící vlně.Přeji ti hluboký mír na vanoucím větru.Přeji ti hluboký mír na tiché zemi.Přeji ti hluboký mír zářivých hvězd.Přeji ti hluboký mír laskavé noci.Měsíc a hvězdy ať na tebe vrhají svou léčivou zář.Přeji ti hluboký mír.“
Ještě chvíli jsem mlčky stála a soustředila svou mysl ke své bohyni.Pak jsem se vydala na cestu zpátky.Říman stále tvrdě spal.Svlékla jsem plášť a šaty a vklouzla pod pokrývku k němu.
Když jsem otevřela oči,Říman ležel vedle mě a upřeně se na mě díval.Díval se zkoumavě,prohlížel si mě se zaujetím,jeho tmavě modré oči na mě hleděly a já se v nich topila a mé oči se od těch jeho nemohly odtrhnout.Najednou jsem cítila jeho ruku na své tváři…hladil mě,jemně se prstem dotkl obočí,pak jeho prsty sklouzly na mé rty,kde se na chvíli zastavily,pak jeho dotyky pomalu pokračovaly k hrdlu.Slastí jsem zavřela oči.Ty pocity,které mě celou pohltily,mě naháněly strach ale nechtěla jsem,aby přestal.Nikdy jsem nezažila takovou spalující touhu.Touhu p muži.Touhu po splynutí.Po splynutí těl i duší.Najednou jsem cítila,jak jeho ruka tiskne mé hrdlo s čím dál větší sílou!Zděšením jsme otevřela oči a setkala se s jeho krutým pohledem.Usmíval se.Ale ten úsměv byl studený.Studený jako led,krutý jako mráz a vichřice,co právě zuřila venku.Nebránila jsem se.Jen jsem na něho hleděla a v mém pohledu mohl číst :“Lásko moje…jsi doma…nemusíš se bát…nemusíš se bát být sám sebou…jsi v bezpečí a já ti neublížím“ Jeho sevření povolilo tak náhle,jako začalo.Prudce se ode mě odvrátil a rychle oddechoval. „Já jsem tě málem zabil při všech bozích!Co to do mě vjelo?Jaké zlé duchy tu jen máte..tady..na tom vašem konci světa?“Začal se zvedat z lůžka a chystal se vstát.Zděšeně jsem ho zase vtlačila zpátky do kožešin. „Co to děláš?Nemůžeš vstávat,tvá zranění ještě nejsou zhojená,ublížíš si „! Zasmál se,ale byl to smích neradostný..žalostný. „musíš se ode mě držet dál,jsem nebezpečný.Jsem nebezpečný tobě…jsem nebezpečný i sám sobě „!V očích měl takovou úzkost,že jsem se nad ním málem rozplakala.Beze slova jsem ho vzala do náruče,tiše jsem ho objala a konejšila jako malé dítě…“pst…nic neříkej….,jsem u tebe..neublížíš mi…nemusíš se bát…nemusíš se bát,když jsem s tebou …lásko“…Jeho tělo se otřásalo tichými vzlyky.Srdce mi nad ním plakalo.Jakou trýzeň musel zažít,že nechal své srdce zkamenět?Co musel vytrpět,že už to nemohl déle snášet a postavil kolem svého srdce kamennou zeď?Obrnil se tvrdým krunýřem?
V tu chvíli jsem si uvědomila,že neznám jeho jméno.Mě samotné na tom až tak nezáleželo,moje duše ho věděla,ale musel ho vyslovit,aby ho znala i bohyně.To bylo důležité,bohyně se musela jeho jméno dozvědět,aby nás mohla spojit..aby nás mohla spojit už navždy a my se v dalším životě jeden druhému neztratili…později..později mi řekne,jaké má jméno.
Jeho tělo se přestalo chvět,klidně oddechoval a já si myslela,že konečně usnul a já se taky začala propadat do spánku beze snů,tak jsem byla unavená.Vzbudil mě lehký dotek jeho rtů na mých.Otevřela jsem oči,skláněl se nade mnou a líbal mě s čím dál větší naléhavostí.Jeho jazyk mě laskal..lehce,něžně,jako by nejprve zkoumal..jako by si vzpomínal..pak mě líbal tvrději,jazykem mi projížděl každou štěrbinu mých úst….a bylo to,jako by jsme to dělali stále….a bylo zřejmé.že i on si tuto skutečnost začal konečně také uvědomovat.Pomalu a něžně mi svlékl mé zelené šaty,pod kterými jsem byla nahá.Sklonil hlavu,vzal do úst mou bradavku..objel jí jazykem a zubama jí drtil. Ta rozkoš mě málem připravila o rozum!Byl něžný a zároveň i tvrdý,jako by se bál……jako by se bál,že když se nechá ovládnout svými city,které ho pohlcovaly stejně jako mě,že se mu zbortí ta hradba,kterou tak pracně kolem sebe vystavěl..hradba proti lásce..
Nevím,kolik času uplynulo..nevím,jak dlouho jsme navzájem zkoumali svá těla..kdy mě líbal na krku,aby se stále znovu a znovu vracel k mým ústům….kdy mě hladil a tiskl k sobě,jako bych mu měla v tu chvíli zmizet a rozplynout se jako sen….kdy mě ochutnával..i já jeho..než jsme konečně splynuli v jednu bytost…v jedno tělo i duši.Bylo to nádherné,krásné..naše těla se pohybovala v jednom rytmu,zapadli jsme do sebe jako dva poslední dílky skládanky…Bylo nad slunce jasné,že to tak mělo být,to,že jsme se potkali,bylo nevyhnutelné… a už nikdy nebudeme stejní jako dřív…ani jeden z nás….