Fantasy z jedné zahrádky...

Anotace: Nikdo není kým se zdá...tato dívka už vůbec ne. Můj první pokus o fantasy...prosím o vaše názory, hodnocení komentáře ;)

Je pochmurné pozdní odpoledne, podzim. Všude mlha a temno. Venku je malá chatka se zahrádkou, která má rezavou, železnou branku. Ta je zapečetěna mohutným zámkem a za ní jsou jabloně, záhonky a trávník. Často je zde v létě k vidění rodina, které chatka patří. Vesele dovádějí nebo se cachtají v nafukovacím bazénku...ale teď je tu prázdno, nikde nikdo.
Najednou k brance pomalu přistupuje osoba zahalená do černé kápě. V ruce má veliký svazek klíčů a na krku jakýsi amulet. Začne odemykat zámek na rezavé brance. V jednu chvíli je jí vidět do tváře, je to dcera muže, který vlastní tuto chatu, Mel. Je jí 15, ne více. Dívčina konečně otevře branku, vstoupí dovnitř a zase za sebou zamkne. Proč asi?
Přistoupí k prostřední řadě jabloní a začne odpočítávat. Její bledá ruka se dotkne každé jabloně kolem které projde. 1...2...3...4...u páté jabloně se Mel zastaví a začne ji obcházet. U jedné skulinky si sáhne do kapsy svého černého hábitu. Vytáhne velký rudý kámen. Zasadí ho do té skulinky a ten začne zářit matným tlumeným světlem. Přistoupí k dalšímu stromu a vyndá z kapsy další kámen, tentokrát temně modrý. Zase ho zasadí do skulinky v kůře. Najednou se mezi oběma kameny vytvoří cosi, jako temná fialová blána, která září jemným světlem, jakýsi portál. Děvče si stoupne pár kroků před něj, roztáhne ruce v dlouhých, zvoncových rukávech a začne mumlat něco v cizí řeči. „Araxis adone, redila serone. Zamake peloris!“ V tom se rozzáří stříbrný amulet co má na krku a celá zahrada dostane temně purpurový nádech.
Při poslední větě začal portál zářit trochu více a začaly se z něj ozývat tlumené zvuky, které se postupně zesilovaly. Najednou do tmy vylezl prapodivný muž, také zahalený do hábitu. Byl o něco vyšší než Mel. Přistoupil k ní, sepnul ruce před tělem a uklonil se. Ona udělala to samé a poté se obejmuli. Vrátil se k portálu, něco vykřikl a začaly se z něj hrnout nejrůznější bytosti. Tmavý kentaur, pyšně se nesoucí a obhlížející okolí. Hned za ním vystoupil mladý zrzavý mladík s píšťalkou v ruce a obklopený houfem poletujících nymf. Ty byly jen spoře oděné v potrhaných šatech a jejich pleť byla zbarvená do nachova. Vyšli z portálu a usadili se asi dvacet kroků od něj. Mladík začal hrát jemně na píšťalu a všechny nymfy se kolem něj shlukly a obdivně poslouchaly. Jako další vyšel překrásný černý jednorožec s hustou hřívou a okamžitě se začal pást na zbytcích trávy. Mnoho rozličných bytostí najednou začalo okupovat tu malou zahrádku. Všichni si povídali, naslouchali, ale nikdo se nesmál. Stále zde panovala pochmurná nálada.
Mel stála opřená o strom vedle portálu a pozorovala celé dění, také se nesmála. Přistoupil k ní muž oděný ve stejné kápi jako ona a rozmlouval s ní, jen přikyvovala. Poté popošla o kousek dál a nakreslila do země obrovský, asi dvacet kroků široký pentagram. V tu chvíli se všechny bytosti seběhly kolem ní a uspořádali se do obrazce na zemi. Nakonec se k nim připojil i tajemný muž. Něco Mel pošeptal a ta si stoupla před kruh a začala, společně s mužem, odříkávat „Demire artare, todask om tirame, opgeristum.“ Jakmile to dořekli všechny bytosti v pentagramu zmizely. Všude nastalo stejné ticho, jako zde bylo před tím. Mel smazala ze země obrazec a ze stromů vyňala kameny, které si uložila zpět do kapsy. Její amulet už pohasl, stejně jako záře kolem celé zahrady. Po tajemných bytostech nezbyly ani památky. Otevřela branku a zase za sebou zamkla. Odešla právě tak, jak přišla...