Black & White II.

Anotace: Pokračování... Pokud to budete komentovat, nebojte se být tvrdí ať vím, v čem dělám chyby.

Ráno zasedly všechny kněžky ke skromné snídani a tiše hovořily o událostech předchozího večera. Málokterá z nich věděla, co se vlastně doopravdy stalo. Představená kněžka Sheriel však ano. Tato žena ve středních letech měla zralou postavu plných tvarů a vlídnou tvář, lemovanou tmavými kudrnatými vlasy. Seděla v čele stolu, oblečená do jemně růžové řízy se zlatým lemováním, a pronikavýma smaragdově zelenýma očima sledovala štěbetající dívky okolo.
„Včera v noci,“ promluvila a všechny kněžky rázem utichly a zvědavě upíraly pohled na svou představenou, „přijela císařská pohraniční stráž a přivezla Černého Škorpiona.“
„Toho vraha?“ vyjekla překvapeně jedna z dívek. Sheriel přikývla.
„Vystopovali ho a chytili poblíž Häreanské hranice. Než si pro něj přijede eskorta z Llonu, zůstane tady v pevnosti. Tak zněl příkaz.“
„Co s ním pak udělají? Popraví ho?“ zeptala se Baela.
„Bezpochyby. Zavraždil několik vysoce postavených mužů naší země. Císař na jeho hlavu vypsal hodně tučnou odměnu, ale zároveň slušnou prémii, když ho přivedou živého. Škorpion asi sotva jednal na vlastní pěst a císař by z něj velice rád vytáhl nějaká další jména, aby mohl celé povstání rozprášit.“
Kněžky si vyměnily poněkud užaslé pohledy a hodnou chvíli jim trvalo, než se zase vzpamatovaly.
„Baelo, než půjdeš, dones žalářníkovi jídlo pro vězně,“ dodala Sheriel a ukázala na kulatý stolek u dveří, kde ležela na oprýskaném plechovém podnose miska čehosi, co vypadalo jako smíchané zbytky jídel z předchozího dne. Baela přikývla.
„Jak si přeješ,“ řekla.

Po snídani se kněžky se svou představenou odebraly do svatyně, jen Baela prošla opačnými dveřmi, vedoucími hlouběji do útrob pevnosti. Trochu bloudila, než našla chodbu směřující k vězení. V místnosti s kruhovým půdorysem tam seděl žalářník se dvěma vojáky a zaujatě se věnoval hře v kostky. Baela přistoupila blíž.
„Lancelote?“ oslovila ho vlídně. Všichni tři se na dívku otočili a po tvářích se jim rozlil uvolněný úsměv.
„Kindäel, co tě sem přivádí?“ ptal se žalářník, očividně příjemně překvapen. Použil oslovení Kindäel – staroelfské slovo, znamenající „hvězdička“. Vojáci jí tak říkali už od malinka, protože kam přišla, šířila úsměvy a dobrou náladu.
„Matka Sheriel posílá jídlo pro vězně,“ řekla a ukázala mu podnos.
„Ách tak...“ Lancelot protáhl obličej a šlehl pohledem po svých spoluhráčích. Baela moc dobře věděla, že se mu v nejmenším nechce odcházet uprostřed hry od stolu.
„Klidně mu to odnesu,“ navrhla. Lancelot nadšeně souhlasil.
„Tady máš klíč, Kindäel, ale nepřibližuj se k němu, aby ti neublížil,“ varoval ji a vtiskl jí do dlaně velký železný klíč.

Kněžka sestoupila svažující se chodbou za žalářníkovými zády a odemkla těžké okované dveře. Musela se do nich opřít celou vahou aby se vůbec pohnuly. Hlasitě to zaskřípělo a dívka proklouzla do potemnělé místnosti páchnoucí vlhkostí a plísní.
Místnost byla mřížemi rozdělena na čtyři cely – dvě na každé straně – a mezi nimi vedla asi osm stop široká chodba. Jediné malé okénko bylo zasazené hluboko v horní části stěny naproti dveřím a vpouštělo dovnitř jen minimum světla. Odněkud se ozývalo rytmické odkapávání vody.
Dívka zamrkala, aby si zvykla na přítmí, a rozhlédla se. V koutě cely napravo ode dveří spatřila sedící postavu – choulila se pod dohořívající loučí, hlavu na kolenou a prsty zabořené v hustých černých vlasech. Baela udělala dva nejisté kroky vpřed.
„Škorpione,“ oslovila jej. Pomalu zvednul hlavu a upřel na ni unavené zelenohnědé oči. Pravou tvář měl nateklou a hyzdil ji ošklivý šrám. Navíc měl rozbitý ret a rozseknuté obočí.
„Nesu ti jídlo...“ řekla a prostrčila misku zbytků mřížemi.
„Odkdy kněžky nosí vězňům jídlo?“ Nepatně nadzvedl obočí a namáhavě se postavil na nohy. Vrávoravě došel k mříži, sehnul se a zvedl misku. Pobaveně si prohlížel její obsah.
„Co je to?“ zeptal se. Baela pokrčila rameny.
„Nevím,“ přiznala. „Myslím, že jsem v tom viděla ovesnou kaši, brambory a rozmočený chleba. Ale asi to nebude všechno.“ Škorpion se rozesmál a Baela po chvíli taky. Její zvonivý smích se rozezněl kobkou a na chvíli jako by ji proměnil v útulné a přívětivé místo.
„Díky, určitě si pochutnám,“ přikyvoval a ještě mu cukaly koutky.
„Jsi docela veselý na to, že... však víš - jsi v takovéhle situaci,“ poznamenala dívka vážněji.
„Jo...“ odfrkl si a dobrá nálada z něj rázem vyprchala. „Sám nevím, co mě to popadlo.“
Chvíli bylo ticho. Baela si všimla, že Škorpion nevypadá dobře. Obličej měl pobledlý, zrychleně dýchal a na čele mu vyrážely krůpěje potu.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se a znepokojeně si ho prohlížela. Ušklíbl se.
„To už je teď stejně jedno,“ mávl rukou.
Jejich pohledy se setkaly. Baela se mu zadívala hluboko do očí, jako by to byly průzračné tůně a ona mohla dohlédnout až na samé dno. Vpíjela se do nich a najednou viděla vše...
Škorpion se stal obětí ‚modrého snu‘. Droga zvaná jako karmakin si právě žádala další dávku, které se mu nemohlo dostat a tak zakoušel muka, jenž s sebou takový stav přináší. A bude hůř... Nedokázala pohled odtrhnout, jen se nořila hlouběji a hlouběji do Škorpionovy duše. Čekala, že uvidí zvrácenost, zlo, násilí... Nenalezla ani jedno. Spatřila pouze odhodlání, touhu po spravedlnosti a také starostlivost, pochopení... strach z toho, co přijde. A v pozadí toho všeho se jako obludný drak vznášel stín závislosti na modrém jedu, dral se na povrch a dožadoval se ukojení nikdy nekončícího hladu.
Škorpion prudce odvrátil zrak. Baela polkla.
„Jak... jak dlouho to bereš?“ zeptala se tiše. Úkosem na ni pohlédl.
„Co jsi sakra zač?“ odpověděl otázkou a Baela vycítila z jeho hlasu strach. Snažil se vyhnout dalšímu očnímu kontaktu.
„Jen kněžka,“ řekla smutně.
„No, stejně na tom nezáleží. Na ničem už nezáleží...“ Zavrtěl hlavou, svezl se na zem a zabořil prsty do vlasů. Miska s jídlem zůstala ležet vedle něj. Baela ho chvilku pozorovala, potom si sedla na zem a opřela se zády o mříž protější cely.

Minuty ubíhaly. Škorpion si lehnul na bok, stočil se do klubíčka a zarýval si nehty do paží. Bylo mu čím dál hůř.
„Škorpione?“ oslovila ho opatrně. Otočil se.
„Ty jsi ještě tady? Jdi pryč...“ odbyl ji mdlým hlasem a přitisknul čelo ke kolenům. Dívka mlčky vstala a vyklouzla ven.