Nový svět - Bitva na Krinském jezeře

Anotace: „Už jsem o tom přemýšlel a…“ začal princ ale přerušilo ho troubení rohů na poplach. Morgan překvapeně zamžikal očima a vyskočil z křesla. Popadl pochvu s Tolnbarilem ležící na stole před ním. „Přicházejí.“ Zašeptal Flionel

Začátek třetího týdne zimy, pásmo Modrých hor, okraje jezera Krinsk. Rok 1398 prorokova věku.

Princ Morgan se unaveně vypotácel ze svého stanu a protáhnul se. Pohledem přejel celý vojenský tábor. Všude panoval podivný klid. Několik vojáků posedávalo na převrácených sudech u ohně a hřálo si ruce. Nedaleko nich pár dalších cvičilo své umění s mečem. Nikdo je však nepovzbuzoval, což bylo neobvyklé. Dalších pár kontrolovalo zbraně a zbroje v očekávání bitvy. Zbytek vojáků se tiše a bezcílně jako duchové potuloval táborem. Některý z vojáků občas otočil oči směrem k ležení Astarské říše na druhém břehu zamrzlého Krinského jezera. Jediná dvě místa kde panovalo trochu ruchu a hovoru byla poblíž jídelního stanu kde se dohadovali vojáci s kuchaři o tom, jestli to maso které dostali je vůbec ze zvířete uloveného nebo z nějaké zdechliny kterou našli v lese. Druhé místo byl stan čarodějů. Mágové vybíhali ven a zase dovnitř obtěžkáni knihami a svitky. Několik jich před stanem ze cviku vyvolávalo malé bouře nebo sloupy ohně.
Na prince čekalo několik metrů od stanu pár z velitelů armády. Morgan se neměl k tomu jít za nimi, všichni do jednoho mu lezli na nervy. Krom toho si ráno vzpomněl na to co mu otec kdysi řekl ‚Nikdy, Morgane, nenech ostatní ať už mají jakoukoliv hodnost či titul aby rozhodovali za tebe. Vyslechni jejich rady, posuď jejich důležitost a váhu, případně je začleň do toho co už víš a máš v úmyslu. Ale nikdy se nenech zviklat nebo ovládnout.‘. Bohužel tito generálové se oháněli neustále tím jak je Morgan mladý a nezkušený a aby přenechal velení výhradně jim, neustále podrývali princovu autoritu mezi vojáky a neuvědomovali si že by to mohlo mít katastrofální následky nejen pro prince samotného, ale hlavně pro celou armádu a vlastně celé Eandirské království. Morgan si přál aby kníže Dragomir dorazil co nejdřív, od něj měl princ plnou podporu. Podle posledních zpráv jeho vojska zdržovali sněhové bouře a sněhem zapadané cesty. Podle zprávy kterou poslal kníže princi nebude moci dorazit dříve jak za týden a to ještě jen pokud se počasí uklidní a odklízení cest půjde podle plánu. Kníže ještě poznamenal, že takto krutou zimu nikdy nezažil.
Morgan si hlasitě povzdechl a vykročil směrem k generálům. Za sebou uslyšel tiché kroky. Otočil hlavu, i když věděl že za sebou uvidí Flionela, nikdo koho znal se nepohyboval tak tiše i když se nesnažil plížit jako jeho půlelfský rádce, pobočník a učitel.
„Rozhodl ses taky přidat k těm nudným hodinám jejich nezáživného výkladu pochybných strategií a šikovně skrytých urážek mojí osoby?“ zazubil se princ na Flionela a ospale na něj zamžoural.
„Přeci vás nenechám napospas jejich hladové smečce.“ Oplatil mu úsměv Flionel. Půlelf si ledabyle prsty prohrábnul dlouhé černé vlasy s několika stříbrnými nitkami a zamyšleně pozoroval generály. Ti se na něj dívali způsobem jako by byl něco co kočka vyhrabala na smetišti. V duchu se zasmál, on z nich měl podobné pocity. Generálové a většina šlechticů Flionela zrovna v lásce neměla, z části pro to že nebyl člověk, z části pro to že byl vzdělanější a o mnoho inteligentnější než oni a z části pro to že vždy dával pozor na prince a nikomu nedovolil se k němu, nebo jeho bratrům, přiblížit dost na to aby ho mohl zmanipulovat ve svůj prospěch. Alespoň většinou. Nenáviděl své návraty z dlouhých cest na které ho vyslal král. Vždy když se vrátil, některý z mladých princů byl zapleten do politických intrik šlechticů. Ještě více ho vytáčelo když předložil stížnost králi Edbrethovi a ten se na něj jen vlídně usmál a řekl ‚Víš, Flioneli, já si tím také prošel a ty to víš. Jen ať se učí jak to mezi šlechtou chodí, naučí je to nedělat jim ústupky které nejsou nezbytně nutné a také se naučí se šlechtou zacházet. Jen to nech jak to je, není to pro ně na škodu.‘. Když Flionel namítl že se to může zvrtnout ve vzpouru proti němu, král se jen rozesmál a prohlásil že by na tom musel být už moc špatně aby si nedokázal poradit s bandou handrkujících se hlupáků.
Generálové předpisově zasalutovali když k nim Morgan přišel. Z výrazů a pohledů jejich očí se však dalo vyčíst že pozdrav je sotva upřímný, nikdo z nich neměl k princi úctu. Snad jen nejmladší z generálů sir Etmariol byl jiný. Morgan ho sice neměl o moc raději, slyšel už různé zvěsti o tom že Etmariol je levoboček zesnulého krále a snad i jeho vrah, ale nepřikládal tomu moc důvěry. Proč taky, Etmariol byl oddaný Eandirskému království a jako generál, leč jmenovaný teprve před pár týdny, se osvědčil dobře. Morgan ho rád neměl pro jeho aroganci, jinak si byl jistý že by s ním skvěle vycházel. Rozhodně lépe než s tou smečkou věčně se handrkujících šlechticů a jeho generálů.
Morgan jim jen vlažně pokynul kývnutím hlavy a vešel do zasedacího stanu. Uvnitř byl dlouhý stůl pokrytý mapami okolí a několika knihami o taktice. Další svazky byly bez ladu a skladu naskládány v hrubě stlučených policích. Okolo stolu bylo postaveno několik židlí. Nikoliv však pro každého. Posadilo se jen několik starých šlechticů a dva z generálů. Princ se neusadil, i když jako nastávající král měl plné právo na to sedět v přítomnosti kohokoliv. „Flioneli, posaď se, vím že jsi měl noční hlídku a jsi unavený.“ Pokynul Morgan svému učiteli když vešel dovnitř. Půlelf se vděčně pousmál a uvelebil se na židli. Většina shromážděných to vzala téměř jako urážku. Podle jejich výrazů by princ řekl že právě spáchal velezradu. „Výborně, jsme tu všichni.“ Začal princ, narovnal se a spojil ruce za zády, takže vyklenul jeho mohutně stavěný hrudník. „Jak jistě již víte, včera v noci jsme získali spojence pro tuto bitvu. Má to však jeden háček, který se vám nebude líbit. Vienar chtějí abychom po jejich boku zaútočili na Astarské vojsko. Myslím že…“ pokračoval v řeči Morgan. Do řeči mu však skočil obtloustlý šlechtic s řídkým plnovousem na několika svých bradách a zcela holou hlavou lesknoucí se mu potem.
„Bez urážky vaše výsosti, ale jste stále moc mladý na to abyste mohl vydávat rozhodnutí týkající se války bez nás, vašich moudrých a spolehlivých rádců. Myslím že se všichni shodneme na tom že bez elfů se obejdeme. Je zbytečné riskovat proti takové přesile.“ Řekl tlusťoch ulízaným, slizkým hlasem.
„Vévoda z Derfarnu má pravdu princi, jste mladší než váš otec když nastoupil na trůn.“ Ozval se další hlas, hluboký a uklidňující ale s podtónem nebezpečí. To promluvil vícegenerál Tiberius, vysoký, štíhlý muž s postojem mistra šermíře a kšticí prošedivělých narezlých vlasů, po princi nejvýše postavený důstojník v První armádě Eandirského království.
„Jsem jen o rok a půl mladší než byl můj otec, to není žádný rozdíl a jeho generálové poslouchali už tenkrát.“ Odsekl princ a vrhl na Tiberia nejnaštvanější pohled jaký dokázal. Vícegenerál Tiberius se na oplátku mile, i když falešně, usmál „Ale no tak, princi, víte dobře že Edbreth stál svému otci po boku v několika bitvách před tím než se stal králem. A v těch bitvách se osvědčil.“ Řekl „Vy jste se narodil do doby míru a nemáte o válečení ani potuchy.“.
„Ano v tom s vámi souhlasím vícegenerále,“ pronesl Morgan mrazivým hlasem „avšak zdá se mi, že mír zaslepil oči i tak ostříleným bojovníkům jako jste vy. Celé dny neděláte nic jiného předkládáte nesmyslné strategie, vyvracíte je a nahrazujete ještě absurdnějšími! Vyslat několik jednotek na vrcholky hor aby svrhly kameny na ležení nepřítele? Kdyby jste mne poslouchali a dali si říct že v tomto počasí je to nemožné, dvě stovky našich mužů by ještě žilo. A to je jen jeden z mnoha příkladů. Vy, drazí pánové, se nesnažíte v naše vítězství, vy pánové, přihráváte svou imbecilitou vítězství do rukou těch Astarských psů!“ ke konci již Morgan téměř křičel.
„Vojevůdce by měl být vyrovnaný, můj pane.“ Ušklíbnul se Tiberius když Morgan domluvil „A také by neměl napadat své oddané služebníky.“. Poté se vícegenerál obrátil ke zbytku shromážděných „Ano, tohle je to o čem jsem včera večer mluvil, když byl princ… zaneprázdněn elfskou návštěvou.“ Řekl generálům a šlechticům s medovým úsměvem. Mezi smetánkou eandiru probíhalo několik šeptem vedených, o to však vzrušenějších, debat. Většina z nich pokyvovala souhlasně hlavami, jen několik z nich se tvářilo rezolutně odmítavě. Morganovi se to přestávalo líbit. Nyní si začal připadat jako zvíře lapené v kleci. Nervózně se rozhlédl po generálech. Většina z nich mu uhnula pohledem, někteří z nich se tvářili odmítavě. Flionel se lehce pohupoval na židli a s očividným zaujetím sledoval dění.
„Co to má, ve jménu Bohů Kříže, znamenat?“ Zaptal se princ s tak pevným hlasem jakého byl schopen. Nikdo neodpověděl. Tiberius se spokojeně usmál.
„Je to jak jsem řekl, princi nezáleží na dobru Eandirského království. Jde mu jen o jeho vlastní slávu. Je moc mladý, nezkušený a psychicky nevyrovnaný na to aby nás mohl vést, ať v bojích či v míru. Kdo je pro můj návrh zbavit ho vedení armády, posléze ho nechat prověřit a případně zbavit následnictví trůnu?!“ otázal se Tiberius aniž by princi věnoval jediný pohled. Většina rukou vylétla k plátěnému stropu stanu. „Tak do bychom měli.“ Usmál se Tiberius a otočil se čelem k princi. I když byl Morgan téměř o hlavu vyšší a mnohem mohutnější než vícegenerál, nyní, když ztratil pevnou půdu pod nohama, vypadal menší, jako by ve světle vícegenerála zanikal. „Je rozhodnuto princi, prosím, odložte meč a nechte se spoutat po dobrém.“ Řekl. „To je zrada! Jakým právem se mnou zacházíte jako se zločincem?!“ zařval princ ze svého místa. „A vy jste psychicky postižený šílenec princi, my se musíme chránit před vámi. A vlastně, musíme vás raději chránit i před vámi samotným.“ Odvětil mu Tiberius šeptem. V očích mu byl jasně vidět triumf. Vícegenerál dvakrát tlesknul a do stanu vešla čtveřice po zuby ozbrojených mužů v tvrzených kožených zbrojích. Byli to muži z Tiberiovy osobní gardy. „Chopte se ho.“ Rozkázal jim Tiberius ukazujíce prstem na prince.
Morganovu mysl pomalu začal opouštět strach a nejistota. Nahrazoval je vztek a léta útlaku od podobných malicherných hlupáků jako byli shromážděni zde. Jako princ se v podobné společnosti nacházel od mala. Vždy byl buď hračka v rukou starších šlechticů v jeho politikaření proti Edbrethovi, či si na něm vybíjeli slovy svou zlost na vlastní neúspěchy. Když dostal vlastní rozum, vzepřel se šlechtě. Ti ho začali považovat za problém. Před rokem se dokonce někdo z nich, a Morgan si teď byl jistý že to byl někdo z nich, pokusil o atentát na jeho osobu. Všechna ta dlouhá léta plná intrik, všechna ta léta kdy byl sotva více než figurkou v cizí hře, všechna ta léta kdy na něj otec neměl čas pro svou práci vyplula na povrch.
Morgan zuřivě zavrčel na čtveřici Tiberiových gardistů a vytasil z pochvy meč Tolnbaril který zdědil po otci, a on zase po svém otci a tak dále až ke kořenům království. Říkalo se že je to magický meč. Morgan si však byl jistý že pokud v něm kdy nějaké kouzlo bylo, dávno vyprchalo. Ale i tak, stále to byl symbol Eandirských králů. Morgan se postavil do střehu čelem k bojovníkům.
„Tak pojďte vy psi, ukažte že máte žaludek na opravdovou zradu!“ zavrčel na ně. Bojovníci zpomalili a tázavě se dívali jeden na druhého. Ticho protnulo další zasvištění ocele a odsouvání dřevěné židle.
„Jsem s vámi, princi.“ Ozval se tiše Flionel a stanul princi po boku. Morgan, s pohledem upřeným vícegenerálovým strážím do očí zaznamenal další pohyb, tentokrát po své levé ruce. Dovolil si jeden rychlý pohled. Stál tam sir Etmariol s rukou položenou na jílci meče „I já jsem s vámi, Morgane.“ Řekl Etmariol s úsměvem když zaregistroval princův letmý pohled. Během pár chvil se okolo prince shromáždila zhruba jedna čtvrtina z přítomných, téměř všichni důstojníci kteří stále bojovali po boku svých mužů. Zbytek, jak se zdálo, je buď vyloženě proti němu a nebo spíše, jak Morganovi došlo, čekají ke které ze stran bude výhodnější se přidat, nic jiného však od těch feudálních líných prasat tloustnoucích z ostatních čekat nešlo. Tentokrát se však spletli, za jejich hlasování proti němu je nic dobrého nečeká ať se rozhodnou jakkoliv. To princ slíbil sám sobě.
„Děláte chybu Morgane. Nemá nejmenší cenu odporovat. Venku čeká dost vojáků loajálních mne, aby jste se nedostal ani ke svému stanu.“ Řekl vícegenerál, nevyznělo to však tak sebejistě jak si přál.
„Výhružky následníkovi trůnu jsou stejné jako výhružky králi. Všichni co jste se postavili proti mne, tímto vás prohlašuji za zrádce Eandirského království, odebírám vám vaše tituly i práva. Vy všichni máte dva týdny na opuštění hranic. Pokud někoho z vás přistihneme po uplynutí této lhůty na území Eandirského království, budete popraveni jako zločinci. Vyhnanství je doživotní a nelze se proti němu odvolat.“ Řekl korunní princ Morgan, opět vyrovnaným ale ledově mrazivým hlasem. „Flioneli, prosím, postarej se o všechnu dokumentaci a vyšli posly do nejbližších měst s tím, aby se tato zpráva dostala do všech koutů země.“ Řekl po chvíli, během které si vychutnával zděšení a nenávist v tvářích zrádných šlechticů a vojevůdců. Flionel přikývl, od svého chráněnce se však nehnul na krok.
„Ty ubožáku, jsi jenom veš, filcka! Jsi sotva krysa, ale já jsem had!“ zašeptal zlověstně Tiberius. Jediným plynulým pohybem vylétla jeho jezdecká šavle z pochvy u boku. V okamžiku dalším se vrhnul princi po krku. Prince to zaskočilo, nečekal že někdo bude natolik zoufalý a zaútočí na něj. O to více byl překvapen když se Tolnbaril pohnul jako by o své vlastní vůli a zablokoval Tiberiúv výpad. Čepele se v rychlém sledu srazili se zařinčením ještě několikrát. Teď už si však Morgan byl jistý tím že Tolnbaril ovládá on sám. Tiberius využil chvilkového princova rozptýlení, když si přišlápl plášť a ťal mu shora po ruce. Princ rukou uhnul na poslední chvíli a jezdecká šavle přeťala jednu z vojenských příruček. Několik stránek se rozlétlo chladným vzduchem. Morgan ze sebe setřásl kožešinový plášť aby se do něj znova nezapletl a několika rychlými výpady zatlačil Tiberia ke stěně. Vícegenerálovi stékal z čela pot. Bylo vidět že i na něm a jeho mistrovství v šermu se podepsal jeho postupující věk.
Když zjistil, že nemá kam ustoupit, rozlil se mu ve tváři podivný klid. Několika mistrovskými výpady Morgana odzbrojil a odkopnul na stůl. Princ narazil do stolu zády, převrátil ho a vyrazil si při tom dech. Vícegenerál se posunul ke středu místnosti, ale neútočil „Tak pojď Morgane, na tebe stále ještě mám!“ usmál se zlověstně na Morgana.
Princ se vyškrábal na nohy. Rozhlédl se, všichni zrádci již opustili stan. To ho však nezajímalo, potřeboval zbraň a Tolnbaril ležel na druhém konci místnosti. V tom Morganovi došla jedna věc. Tiberius byl zřejmě toho názoru že případná smrt je lepší nežli vyhnanství. Rozhodl se tedy neudělit vícegenerálovi jeho vytouženou milost. „Flioneli a ostatní generálové, chopte se ho a vyveďte z tábora. Pokud se sem vrátí, zabijte ho.“ Rozkázal.
Flionel se pousmál „Moudrá volba princi.“ Řekl a s taseným mečem přistoupil k Tiberiovi. Ostatní ho následovali. Brzy Tiberia obklíčili. Všechny čepele mířili na něj, takže byl uprostřed kruhu bez úniku. Tiberius však nezaútočil. Zasunul šavli do pouzdra u pasu. Posměšně se uklonil a nechal se vzít za paže.
„Ještě se uvidíme, princi Morgane.“ Řekl ještě když ho vyváděli ze stanu.

Ether, klející na zimu a drkotající zuby, rozhrnul jednu stěnu svého stanu a vyšel do mrazivého slunečného dne. Paprsky se odrážely od bílého sněhu a bodaly do očí kdykoliv je člověk otevřel na více než malé štěrbiny. Nevrle se rozhlédl po táboře. Panoval klid. Jen u „Stanu Taktiky“ jak se přezdívalo stanu kde se scházeli nejvyšší důstojníci a šlechta k válečným poradám, se něco dělo. Skupina důstojníků někoho odváděla pryč z tábora. Nejspíše zajatce, blesklo Etherovi hlavou. Jeho pozornost však zaujala spíše velká skupina vojáků shluknutá okolo mnohem menší skupinky postav v kápích. Na tom jak se pohybovali bylo Etherovi cosi povědomého. Vyrazil k nim.
Brodil se břečkovitým sněhem k oné skupině. Chvílemi nadával velmi hlasitě, zvláště když zapadl nohou do hlubšího sněhu a všechen mu zapadal do boty. Když se mu povedlo prodrat do první řady, v čemž mu pomohly i prýmky důstojníka, ztratil řeč. Už věděl co mu je na postavách povědomého. Podobné už viděl. Věděl i jací umí být. Rychle se uklonil, ignorujíce překvapené a pobavené pohledy okolostojících vojáků.
„Buďte pozdraveni, vznešení Vienar.“ Pronesl ještě v pokloně. Ze skupiny elfů se ozval příjemný a upřímný smích „Vida vida, ne všichni lidé jsou nevzdělaní! I tebe zdravím ctnostný člověče.“ Ozval se jeden z nich. Bylo znát že má opravdu radost. K mluvčímu se otočil další elf a rychle cosi řekl jazykem vienari. Mluvčí kývnul hlavou a oba si stáhli kapuce z hlav. Byli si velmi podobní, stejně tvarovaný nos i lícní kosti, zlaté vlasy a nazlátlé oči. Ether téměř ztratil řeč.
„Eiline, jste to vy?“ zeptal se s vytřeštěnýma očima a pokleslou čelistí.
„Ano, kdo jiný by to byl?“ Zeptal se s úsměvem od jednoho špičatého ucha k druhému „Rád vás opět vidím Ethere, kde máte toho druhého… jak jen se to… Maltose?“ zubil se elf a přitáhl si Ethera k sobě. Rychle ho odváděl od užasle zírajících vojáků. Bylo pro ně překvapením že někdo z nich se zná s elfy osobně. „Maltos je s knížetem Dragomirem, v tuhle chvíli je nejspíš u nějakýho průsmyku v horách a snaží se přes závěje prokopat k nám.“ Řekl Ether a zkoumavě se podíval na druhého elfa „Moc jsem vás v životě nepotkal, vlastně jen vás Eiline, jsou si všichni elfové tak podobní?“ zeptal se a přes rameno ukázal na druhého elfa. „Lišíme se od sebe stejně jako lidé. To je Liien, můj starší bratr. Je to jeden z mithran, hodnost odpovídající kapitánovi, u strážců hranic Stříbrného lesa.“ Vysvětloval Eilin.
„Patří k nejlepším, měl by být už alespoň velitel jedné z hranic!“ dodal.
„Ale bratříčku, moc přeháníš.“ Usmál se mírně Liien.
„A také je až nezdravě skromný.“ Pokračoval Eilin jako by ho Liien nepřerušil. Ether se rozesmál. Vždy měl elfy za chladné a povýšené bytosti. Teď však viděl že bratrské škádlení znají i oni. Možná jsou nakonec lidem podobní víc než jsou ochotní si přiznat, napadlo ho. Liien jako by mu četl myšlenky se zeptal „A vy, máte také bratra?“.
„Měl jsem.“ Odpověděl Ether a zadíval se do země. Byly to špatné vzpomínky. Liien pochopil a zmlknul, ale Eilin, mnohem nerozvážnější a zbrklejší než jeho bratr se necitelně otázal „Měl? Jak, měl?“.
„Zemřel v bojích na hranicích s Územím nikoho. Byla to šarvátka s temnými elfy. Zemřel s většinou své jednotky.“ Řekl Ether bez výrazu. Už dávno se naučil brát věci tak jak jsou. I tak se mu o tom mluvilo těžko. Bratra miloval nade vše na světě.
„Eiline!“ okřiknul elfa jeho bratr když viděl že se nadechuje k další otázce. Eilin sklopil hlavu a zatvářil se zahanbeně. „Ethere, bojovali jsme bok po boku na hradbách Irstoffu, a to vykání mne ubíjí. Budeme si tykat.“ Řekl elf když zvedl hlavu. Na tváři mu opět pohrával lehký úsměv, u jeho bratra tak vzácný. „Ale jo, sem pro. Ne každej má to štěstí přátelit se s elfem.“ Zazubil se Ether v odpověď.
„Liiene, vy jste vůdce těch Vienar co přišli do tábora?“ položil však hned na to další otázku.
„Ano, a po včerejším setkání s ním mohu říci že princ Morgan má velký potenciál. Bude z něj velký vůdce, pokud se toho dožije.“ Řekl na odpověď Liien. Ether přikývl, Morgan byl dobrý vůdce, i když mladý a trochu zbrklý. „Když jste tady, pomůže nám?“ Zeptal se Ether Liiena.
„Pokud bude třeba tak ano. Já a mne svěření hraničáři si myslíme že útok z naší strany na Astarské vojáky by je mohl donutit stáhnout se zpět. Když si nejsi jistý, sekni. Lehce jsem včera zatlačil na tvého prince, doufám že se rozhodne správně. Pokud ne, budeme muset najít cestu skrze Modré hory.“ Odpovídal Etherovi Liien. Ether jen pokýval hlavou, ale v myšlenkách se začínal ztrácet. Ten elf má nejspíš pravdu, pomyslel si. Během večera ho napadlo stejné řešení a hodlal se s ní postavit před prince ihned jak bude mít Morgan čas.
Chvíli šli sněhem mlčky. Oblohu během té doby zakryla hustá mračna věstící vánici. I když bylo sotva poledne, rychle se stmívalo.
„Měli bychom se rychle vrátit do tábora, brzo začne slota.“ Podotkl Ether do ticha. Elfové souhlasili.
Do tábora došli jen pár minut před tím než se z nebe spustil sníh. Chvíli na to přišel vichr který by vyrval stany z úchytů kdyby je před tím mágové neposílily kouzly. Nezdálo se že by blizard během dne mohl polevit. Takové tu byly často a zřídka trvaly méně než den.
Alespoň na nás dnes nezaútočí, pomyslel si Ether s úsměvem.

Iclik si promnul oči. Ve výpočtech jim stále cosi nevycházelo a ani jeden z mágů nemohl přijít na to v čem je problém. Padla už i možnost že Iclikovo kouzlo je neproveditelné. Vílí čaroděj se však nevzdával. Dokázal ve výpočtech magických proudů a dalších elementů důležitých pro správnou funkčnost kouzla najít už pět chyb a stále dumal nad tím, co je špatně. Blanitá křídla na zádech mu nervózně pocukávala jak seděl nad sáhodlouhými vzorci. Mág Harrington náhle prolomil ticho panující ve stanu čarodějů vzrušeným vyjeknutím. Iclik zvednul oči od pergamenu který se před ním vznášel ve vzduchu. „Co se děje, mistře Harringtone?“ zeptal se vílí muž a vznesl se několik stop do vzduchu. Doprovázelo to lehké bzučení jeho křídel. „Myslím že jsem našel poslední rozpor ve výpočtech. Je neměnný, ale myslím že vím jak ho obejít.“ Řekl mág ze svého křesla. Vzduchem poslal Iclikovy svůj pergamen. Vílí mág ho chvíli prohlížel, tiše si při tom pro sebe počítal výsledky.
„Máte pravdu, mistře Harringntone, ale jak chcete obejít konstantní číslo pro převod energie? A zároveň tím neporušit první pravidlo pro úspěšné dokončení kouzla? Trinflarova konstanta je neměnná, nejde s tím nic udělat. Vymselel jsem kouzlo které nejde provést. Pokud ovšem…“ promluvil Iclik, ke konci se však začal jeho hlas vytrácet jak začal přemýšlet.
„Ano, přesně tak. Pokud ovšem neprovedeme lidskou oběť v počtu duší která se rovná rozdílu v potřebě kouzla a Trinflarově konstantě. A nebo, pokud nemáme zesilovač magických proudů.“ Řekl s úsměvem Harrington a podpálil doutník který vytáhl z jedné kapes ve svém rouše.
„Zesilovač! Ano to je ono! Dokážu takovou věc vyrobit během dnešní noci! Vždyť něco podobného jsem používal i na Irstoffu! Děkuji vám Harringtone, přes všechny mé znalosti by mne to nenapadlo!“ zářil Iclik a v hlavě už vytvářel předběžnou konstrukci zesilovače magického pole. Pak si uvědomil že dostatečně silný zesilovač nedokáže vytvořit bez pomoci. Přeci jen, rozdíl činil více než osm set bodů many. Takový rozdíl není nic co by se dalo překonat lehce. „Mistře Harringtone, prosím, pojďte se mnou. Jsem si jist že dokážeme vytvořit opravdu dostatečně mocný zesilovač.“ Řekl Iclik. Ze začátku Harringtona nesnášel, měl ho za nadutého, přehnaně sebevědomého muže jehož ego je mnohem větší než jeho schopnosti. Teď si však začínal říkat, že se v tom muži mýlil. Harrington si prohrábnul krátce sestřižené ocelově šedé vlasy a zvedl své dlouhé kostnaté tělo z křesla. Usmál se na Iclika
„Bude mi ctí s vámi pracovat, mistře Icliku.“ Lehce se uklonil aby vzdal Iclikovi hold. Harrington měl Iclika poměrně rád. Rozhodně více než většinu ostatních čarodějů. Iclik, stejně jako on, byl skutečně nadaný čaroděj a nejen nabubřelý obtloustlý kouzelníček jakých bylo ve světě požehnaně.
„Potřebné vybavení je v mém stanu, následujte mne.“ Zapištěl Iclik a vylétl ze stanu, následován vysokou Harrningtonovou postavou.
Venku se do Iclika opřel silný vítr doprovázený pleskáním divoce hnaných sněhových vloček. Strhnul drobnou vílí postavu a smýknul jí do sněhu a několik metrů ho v něm válel. Harrington rychle vykročil k bezmocné drobné postavičce. Popadl Iclika za ruku a vytáhnul ho na nohy. Iclik se třásl zimou. Harrington tiše zašeptal několik magických slov a dvakrát lusknul prsty. Při prvním lusknutí v okruhu metru a půl ustal vítr, při druhém se znatelně oteplilo. Iclikovi začali pocukávat blanitá křídla.
„Bohové! Netušil jsem že uvidím podobné kouzlo od člověka. Jste opravdu velmi nadaný.“ Vylétlo z Iclika. Harrington pokrčil kostnatými rameny „Není to tak složité kouzlo. Jak víte, jsem specialista na štítovou magii. Jednoduše jsem nás zaštítil před větrem a oteplil vzduch magií ohně. A také mi pomohl můj prsten s magickým safírem.“ Řekl Harrington a ukázal levici kde mu na prsteníku jasně modře zářil safír na tenkém stříbrném kroužku. Magické drahokamy používala většina mágů a čarodějek, zvyšovaly účinnost kouzla a o mnoho snižovaly nároky na mysl a tělo čaroděje.
„Ah, opravdu. Podobné kouzlo znám, ale vy jste ho o mnoho zjednodušil! Mistře Harringtone, vy nejste jen velmi nadaný mág. Vy jste ve svém oboru skutečný génius. Teď opět začínám plně věřit že to zvládneme!“ výskal Iclik během cesty k jeho stanu. Až na několik velmi sprostě nadávajících vojáků kteří měli povinnou hlídku, bylo v táboře liduprázdno. V poměrném pohodlí došli až k Iclikovu stanu.
Od ostatních se nijak nelišil, snad až na to že na něm bylo vyšito několik desítek magických symbolů které matně zářily. Iclik nejdříve zrušil ochranná zaklínadla rozprostřená kolem stanu než vstoupil.
Poté kývnul na Harringtona že ho může následovat. Když Harrington vešel do Iclikova obydlí, ztratil řeč. Stan byl zevnitř velký téměř jako knihovna Eandirské Univerzity Edbretha I.
Stěny lemovaly vysoké dřevěné regály plné knih zabývajících se všemožnými druhy magie a pojednávající o různých složitých zaklínadlech a podobně. V jiných policích se povalovaly různé magické hůlky, podivná zařízení sloužící k vytváření masivních magických štítů či vytvářejících vlastní magické pole pro různá zaklínadla. Nejmenší z regálů byl pokryt pečlivě poskládaným oblečením. Uprostřed toho všeho stála postel, dřevěný nízký stolek a několik židlí. Na stolku ležel dřevěný pohár plný zmrzlého vína, které nyní když se ve stanu začalo oteplovat s jemným chřupáním praskalo.
„Vítejte v mém království, mistře Harringtone.“ Usmál se Iclik na zkoprněného mága.

„Dnešek se nám opravdu nevyvedl princi. Mnoho vojáků během vánice odešlo se svými veliteli. Díky tomu že jste vyhnal ty šlechtice ze země jsme přišli o mnoho mužů co šli s nimi. Jistě, až se dozvědí co se stalo, nejspíše se vrátí ale tou dobou může být pozdě. A také jste měl nechat popravit Tiberia. Budou s ním problémy, má v zemi mnoho přívrženců kteří ho ukryjí a jen tak se nevzdá. Bojím se že se vás pokusí zabít.“ Odříkával Flionel a přecházel po princově stanu tam a zpět. Morgan ho pozoroval ze svého křesla a trpělivě čekal než půlelfovi dojde dech. Konečně se Flionel nadechoval,
„Nechtěl jsem Tiberia zabít, vypadalo to jako že je to přesně to o co se snaží, o svou smrt. Zdálo se mi že je pro něj vyhnanství horší trest než smrt.“ Namítl princ na svou obhajobu.
„Ano to přesně chtěl aby se vám zdálo! Věděl že za iniciátorství zrady by ho čekala poprava. Vyhnanství pro něj nic neznamená, znám ho dobře. Tiberius se jednoduše vrátí na své panství, posbírá své nejvěrnější vojáky a pokud dokáže přesvědčit i ostatní šlechtice co zde byli že je možnost vítězství, nebudou se zdráhat rozpoutat občanskou válku. A to si nemůžeme dovolit!“ pokračoval Flionel káravým hlasem.
„Co bych měl tedy dělat Flioneli? Mám ho snad jít hledat?“ zeptal se princ nevrle. Připadal si jako mladý žáček stojící před přísným učitelem.
„Můžete vyslat jednotku aby ho našla, ale po té vánici nenajdou žádné stopy. Pokud by ho našli, bylo by to jen náhodou. Teď nemůžete dělat nic, jen doufat že vše dobře dopadne… snad se radši rovnou modlit.“ Zabručel Flionel a opřel se rukama o stůl. Naklonil se k princi, takže jejich nosy byly vzdáleny jen několik centimetrů „Ale na nováčka jste si vedl dobře, princi Morgane.“ Zašeptal a mrknul na prince. Poté se narovnal a sundal ruce ze stolu. Morgan se zazubil. To byl celý Flionel, nejdříve člověka vyplísnit a vytknout mu co jde a poté ho pochválit že to nebylo nejhorší. I tak se Morgan pokaždé divil že po výtkách přišla pochvala.
„Výborně, a teď když jsme si ujasnili události a chyby dnešního dne, je na čase aby jste pouvažoval o tom co vám včera řekl ten Vienar.“ Pokračoval Flionel když se na chvíli odmlčel aby si dal další salvu myšlenek dohromady.
„Už jsem o tom přemýšlel a…“ začal princ ale přerušilo ho troubení rohů na poplach. Morgan překvapeně zamžikal očima a vyskočil z křesla. Popadl pochvu s Tolnbarilem ležící na stole před ním.
„Přicházejí.“ Zašeptal Flionel a s taseným mečem vyběhl ze stanu. Morgan ho těsně následoval vytrhávající rodový meč králů Eandiru z pouzdra.
Venku panoval zmatek hraničící s chaosem. Důstojníci řvali z plných plic rozkazy aby přehlušili hluk panující v celém táboře. Vojáci vybíhali ze stanů a zběžně si připínaly opasky s meči a soukali se do zbrojí. Další vojáci brali ze stojanů píky a kopí a další co neměli na pořádný meč zkusmo máchali ve vzduchu sekerami či kladivy. Jiní se již řadili do obraných formací před táborem.
Obloha, která se před hodinou k překvapení i radosti všem, pomalu temněla s přicházející nocí.
Morgan se zahleděl k místu kde se v jarních a letních měsících třpytila hladina jezera Krinsk. Přes ledem pokrytou hladinu se blížila většina Astarské armády. V prvních řadách se řítili Hadí templáři po boku magických válečníků vyvolaných za pomoci Terebrisových temných kouzel. Za nimi se řítil zbytek řadových vojáků. Na levém křídle se hnala vpřed jízda. Bojovníci na mohutných černých koních zakutaní v černých plátových brněních. U sedel každému visela dvě kopí, sekyra a jezdecká šavle. Když se dostatečně přiblížili vylétla z Eandirských řad salva šípů. Téměř dvě stovky útočníků padlo probodáno šípy. Ještě jedna salva se snesla na řady Astařanů. Poté se obě vojska střetla.
Astarská jízda najela do pevně semknutých řad kopiníků. Byla to jejich poslední chyba. Jezdci a koně umírali probodeni kopími, jiní koně se splašili a vyhazovali své jezdce ze sedel. Těžkooděnec ležící na zemi je nejbezbrannější tvor na světě. Do průzorů helmic ležících jezdců se zabodávaly dýky.
Ve sněhu se rozlily karmínové kaluže, které se následně měnili na rozdupanou blátivou, narudlou břečku. Vzadu v táboře skupinka mágů zběsile odříkávala protikouzla a snažili se sesílat i svá vlastní.
Jeden z nich padl s tichým výkřikem k zemi, z očí a uší mu vytékaly pramínky krve.

Srážka s Astarskými otřásla řadami První armády Eandirského království. Řvoucí vojáci a vyjící běsi z hlubin temnoty se zabořili do jejich řad jako horký nůž do hrudky másla.
Ether se po boku Eilina, se kterým ve svém stanu strávil většinu dne povídáním, prodíral do prvních řad. Jeho jednotka se mu držela těsně v patách. Do centra boje se dostali dřív než by si přál. Byli do něj doslova vrženi. Řady obránců se před nimi náhle rozevřeli a jim se naskytl pohled na opravdová jatka. Jedna z magických nestvůr, více než dva metry vysoký, nepřirozeně hubený tvor s plazí hlavou a dvěma obouručními meči se prosekával řadami Eandirců jako smrtící stroj. Na těle měl několik rozšklebených ran nevytékala z nich však žádná krev. Další netvor, ne moc vysoký, čtyřruký s hlavou divočáka a ocasem lva se kolem sebe rozháněl obrovskou sekyrou s dvojitým ostřím. Okolo něj padali vojáci k zemi rozťati v půli či ječící a bez končetin.
Na zkoprněného Ethera se vyřítil templář s válečným kladivem v rukou. Než Ether stačil zareagovat, skolil templáře mistrovsky vystřelený šíp, přesně do oka. Ether se ohlédl a uviděl Liiena znovu natahujícího tětivu. Na další rozhlížení však nebyl čas, řítila se na něj dvojice vojáků. Prvnímu proťal hrdlo špičkou meče ještě než stačil cokoliv podniknout. Další po něm ťal od boku. Ether s lehkostí a cvikem na který byl pyšný, zachytil úder svým štítem. V zápětí soupeře vyvrhnul. Ten upustil meč a klesl na kolena, snažíce si rukama nacpat střeva zpět do břicha. Ether se o něj už více nestaral. Viděl jednoho z vojáků soupeřícího s templářem. Bylo vidět že voják nemá dost sil ani zkušeností aby mu mohl být soupeřem. Templář si s ním doslova hrál. Ether na nic nečekal a zezadu oddělil templáři hlavu od těla. Mladého vojáka zasáhla sprška krve vytrysknuvší z rány. Instinktivně se v zápětí ohnal mečem napravo od sebe. Ozvalo se zachrčení. Letmý pohled odhalil že proťal krční tepnu jednomu z řadových vojáků. Po několika krocích se byl nucen prosmýknout kotoulem pod blyštícím se obloukem čtyřrukého prasolva. Ten Ethera nezpozoroval a tak mu jediným rychlým seknutím přeťal páteř. Pod netvorem se podlomily nohy a vzápětí se stal obětí desítky pomstychtivých mečů.
Ether se neohlížel, postupoval vpřed a zabíjel aby mohl žít.
Eilin doslova tančil mezi nepřáteli. Jeho dva lovecké tesáky se míhaly v zářivých spirálách a každý nepřítel který se k němu přiblížil moc blízko, umíral. Mistrovským saltem se přenesl přes dotěrného zplozence magie, otočil se a za použití loveckých tesáků jako nůžek ho připravil o hlavu.
Vzápětí čelil trojici templářů ozbrojených meči a štíty. Zaútočili na Eilina jako jeden. Elf mezi jejich výpady protančil jako vánek a rychle prvnímu protnul hrdlo. V zápětí si dřepnul a nad hlavou mu zasvištěla čepel meče. Bodnul do leva a cítil že čepel projela masem. Chrčící templář se sesunul k zemi vedle prvního. Pak uslyšel zasvištění šípy a tupý náraz. Otočil se a uviděl třetího templáře připravujícího se useknout elfovi hlavu. Templář však přepadl dopředu. Z helmice mu trčel šíp. Eilin se podíval směrem odkud šíp přilétl. Viděl Liiena vysílajícího šípy jeden za druhým. Nikdy neminul.
„Děkuji bratříčku.“ Zašeptal tiše Eilin a vrhnul se do boje. Proplétal se bitevní vřavou kupředu. Nikdo se mu nedokázal postavit, ani člověk ani magický netvor. Bojoval a zabíjel, odetínal končetiny a kryl se. Jeho oči však prozrazovaly že myšlenkami je kdesi v rodných lesích. Před ním se vynořil krví zbrocený netvor s mečem a štítem. Eilin na něj prudce zaútočil. Soupeř však jeho výpad zablokoval. To se mu v bitvě již dlouho nestalo. Před ním stál Ether a překvapeně se na Eilina díval.
„Málem… jsi mě… dostal.“ Oddechoval Ether ztěžka. Byl od hlavy k patě pokrytý krví, Eilin si náhle uvědomil že Ether bojuje jako démon, bez pravidel. A jeho vzhled byl druhý důvod proč si ho Eilin spletl s jednou z těch magických bestií.
„Omlouvám se Ethere, nechal jsem se strhnout bojem. Musím však říci že jsi dobrý když jsi odrazil můj výpad.“ Usmál se elf omluvně. Odskočili od sebe a postavili se čelem k nekonečné mase Astarských tlačící se kupředu.
Eilin s Etherem po boku vtrhnul do jejich řad. Jejich zbraně rozsévaly smrt a jejich spojené síle neodolal ani nejtužší z netvorů.
Po té se ozval roh oznamující ústup.

Vše skončilo stejně rychle jako začalo. Bitva trvala sotva polovinu hodiny. Jen hromady mrtvých a umírajících bojovníků ležely mezi tábory prozrazovaly že k něčemu došlo. Vojáci se stáhli aby si ošetřily rány. Obě armády utrpěly velké ztráty, zdálo se však že počty mluví spíše ve prospěch Eandirských vojáků.
Princ Morgan si promnul oči a syknul bolestí jak mu Flionel sešíval sečnou ránu na pravé lopatce.
„Tak odhadem… Kolik?“ Zeptal se princ. Flionel se zachmuřil „Řekl bych tak dva tisíce mužů na naší straně a okolo tří tisíc na jejich. Ale je to jen hrubý odhad. Mnoho těl je rozsekaných na kusy, a mrtvoly těch magických bestií zmizely jako by se rozpadly v prach.“ Odvětil unaveně Flionel a dokončil další steh.
Morgan si povzdechnul a promnul si oči. S dalším povzdechem zazíval. I on bojoval. Několik astarských vojáků se dostalo až do tábora. Společně s Flionelem je princ pacifikoval. Zaplatil za to však několika jizvami a silnou bolestí hlavy. Bojoval v několika soubojích, většinou cvičných či v duelech o srdce některé z dívek či pro urážku. Vždy vyhrál, ale nikdy by ho nenapadlo že bitva bude tak vyčerpávající. Nikdy by ani nepřemýšlel o tom, že bitva dvou vojsk není nic víc než jatka plná křiku a zápachu krve ve vzduchu. Velmi silně se na něm dnešní zážitek podepsal. Konečně chápal proč jeho otec vždy usiloval o mír. I když kdesi v hluboko v srdci tušil že to nebyl jediný důvod. I tak se však rozhodl jít v otcových stopách, pokud k tomu dostane příležitost.
„To je šílenství… tolik mrtvých. Většina z nich jistě měla rodinu. Cítím se strašně když to slyším.“ Zabručel Morgan a i když se snažil sebevíc, po tváři se mu skutálelo několik slz.
„Taková už je válka, princi. Ostatně, nemyslím že by vám to přišlo tak špatné když jste bojoval s těmi co prošli skrze naše řady až do tábora.“ Řekl Flionel s úsměvem. Snažil se princi zvednout náladu.
„To jsem nad tím neměl čas přemýšlet. Bylo to zabij, nebo budeš zabit.“ Pronesl bezvýrazně princ.
Flionel se zamyslel. Za svůj dlouhý život potkal mnoho válečníků od přírody, Morgan byl jedním z nich, ale žádný z nich nikdy nepřemýšlel o ničem co by se týkalo boje. Rozhodně ne po tom co boj dávno skončil. „Pokud si chcete zachovat zdravý rozum, nepřemýšlejte o tom. Stejně jako váš otec se zaměřte na tvoření míru.“ Pousmál se Flionel a dokončil poslední steh.
Morgan svěsil hlavu sevřel si jí v rukou. „Jak mohu tvořit mír uprostřed války? Jsem bezmocný proti všemu tomu zabíjení…“ řekl tak tiše že Flionel ho stěží slyšel. „Možná že má Tiberius pravdu a jsem mizerný vůdce.“ Pokračoval a roztřásl se „nejsem nic víc než vrah…“ zašeptal a z očí mu tekly slzy.
Flionel objal prince kolem ramen „Takhle už přede mnou nikdy nemluvte princi, jinak vám nařežu jako když jste byl malý chlapec! Jste jen v šoku. Odpočiňte si.“ Mluvil konejšivě.
Pomalu princi pomohl na nohy a krok po kroku ho odvedl k lůžku kde prince uložil. Morgan se nebránil. Oči měl upřené před sebe a zdálo se že v myšlenkách je někde v okamžicích kdy zabíjel.
Kdy zabíjel protože mu to velel instinkt ne rozum či srdce. Flionel měl zkušenosti s rozenými válečníky, pro většinu z nich bylo zabíjení láskou. Morgan jak se zdálo byl přirozený bojovník, avšak u něj převládal rozum nad svaly. Bude z něj výtečný král, pomyslel si Flionel. Nahlas však řekl
„Prospěte se princi, za pár hodin vás příjdu vzbudit. Musíme stále vyřešit povyšování.“.
Princ jen nepřítomně přikývnul a přetáhl přes sebe deku. Flionel chtěl počkat než princ usne, tak jako to dělával když byl Morgan chlapec a bál se přízraků ve tmě. Přitáhl si tedy stoličku a posadil se vedle jeho postele. Pohodlně se posadil a začal zpívat elfskou píseň o elfské čarodejce Aeinywere a Jonaidrovi mágovi z lidského pokolení a jejich lásce. Morganovi se vždy líbila, a ještě než alespoň trochu porozuměl slovům, uklidňovala, a poté když zjistil co znamenají zamiloval si jí.
Flionelovi bleskla hlavou i vzpomínka jak ve starých knihách našel že Jonaidr byl jeden z prvních lidí o kterých je zmínka v historii, ale byl to vyhnanec, temný mág. Jejich láska byla šťastná, i když provázena válkou, kterou oni vyvolali. Nakonec rada starších elfských vůdců rozhodla že Jonadira uvězní svými kouzly do jiné dimenze na několik životů. Aeinywere byla uvězněna neznámo kde až do konce času, nebo do té doby než se Jonaidr dostane ze svého prokletí. Tolik k doložené historii. Princ to dosti nelibě nesl.
Teď však při slovech písně, která tak nádherně zněla v elfské řeči, princ pomalu zavíral oči. Na tváři se mu rozlil úsměv a za tichého pobrukování slov společně se svým učitelem, usínal.

Setmělo se brzy. Jako vlastně každý den. A začalo sněžit. Mno, vlastně taky jako každý den, hnaly se Etherovi myšlenky hlavou, když popíjel, spíše usrkával, elfské víno a smál se společně s vienar ve stanu. Nikdy neviděl tuhle druhou stránku elfů. Eilin hrál na loutnu, a to opravdu velmi dobře, pokud mohl Ether posoudit. Jediná elfka které byla v této skupině tančila s jakýsi elfem se stříbřitou hřívou vlasů a stejnou barvou očí. Oba dva se na sebe šťastně usmívali a cosi si šeptem sdělovali. Další dva elfové cosi zpívali a v Etherovi melodie společně se slovy, a určitě i tím vínem, dával chuť žít. A smát se. Elfové popíjeli, povídali si a smáli se. Často některý začal zpívat společně se zpěváky. Nevypil mnoho, ale podcenil účinky vína. Tenkrát, ach jak už mu to přišlo dlouho, i když je to jen několik týdnů, popíjel podobné víno na hradbách před bojem. Tentokrát mu však nezbystřilo smysly, ani nedodalo oheň do žil. Spíše ho navádělo ke smíchu a marným pokusům chytit se slov písně. Ether zatřepal hlavou. Tohle pití nebylo pro lidi. Pokusil se zaostřit smysly. Rozhlédl se po stanu který si elfové vztyčili kousek od tábora. Byl opravdu velký. Musel být aby se do něj vešlo padesát elfů. Tvořený byl jakousi měkkou, poddajnou látkou. Uvnitř byly na jedné straně lůžka a na druhé několik na rychlo sestavených lavic. Na jedné z nich, na té nejblíže vchodu, seděl Liien. Na tváři měl zachmuřený a pozorný výraz. Ether si nepamatoval že by ho viděl něco pít. Ani se nějak zapojovat do veselí. Nevzpomínal si že by Liien za celý večer vůbec promluvil.
Potácivě se zvedl ze země a zamířil, kličkujíce mezi sedícími elfy, k Liienovi. Elf ho přivítal chladným úsměvem. Ale rukou pokynul že si Ether smí přisednout. Chvíli seděli mlčky. Liienův chladný a neustále pozorný výraz nějak nepodporoval Etherovu náladu konverzovat. Nakonec to však byl Liien kdo prolomil ticho když bez toho aniž by se podíval na Ethera pronesl
„Asi jsi dost překvapený.“.
„Vlastně ano, myslel jsem že Vienar jsou chladní a odtažení a považují se, div ne, za bohy… ale teď… smějí se a veselí jako lidé, možná ještě víc. Ale o mnoho více mne překvapilo že jste mne pozvali sem.“ Řekl Ether když si pořádně loknul elfského vína. Liien chvíli mlčel, jen se jeho chladný a nebezpečný pohled změnil v pohled plný pobavení.
„Víš Ethere, docela dost Vienar nesouhlasilo s tím abychom tě sem pozvali. Ale mám rád Eilina a tak jsem mu vyhověl. Já proti tobě nic nemám, myslím, že máš srdce na svém místě. Ostatní si to však moc nemyslí. Ti starší obzvlášť.“ Pronesl Liien pomalu jak hledal vhodná slova v řeči lidí. Ethera to nepřekvapilo. Téměř nikdo z elfů si ho nevšímal a vyhýbali se mu.
„Jo všimnul sem si že mě nemusej.“ Ušklíbnul se Ether a dal si dalšího loka vína. Začínala se mu točit hlava. „Dáš si?“ Otázal se a nabídl měch Liienovi. Elf ho odstrčil a zavrtěl hlavou.
„Teď na to není vhodná příležitost. Kdykoliv může přijít další boj a není dobré bojovat, když má v sobě jeden dost vína. Zdá se, že já a můj bratříček jsme jediní, kdo to chápe.“.
Liien se znovu zachmuřil „Jen se modlím, aby se dnes žádný další boj nekonal. Moji hraničáři by nemuseli být po takové spoustě vína schopni účinnějšího boje. A Eilin je v tom ještě podporuje svými oslavnými písněmi a ódami na elfské vinaře. Měl jsem mu tu loutnu zabavit.“ Povzdechl si.
Ether se zazubil, elfské víno mu začalo rozvazovat jazyk více než by si byl přál.
„Dobře že jsi to neudělal, hraje nádherně.“
„Ano, to ano i nejlepší z elfských umělců to říkají.“ Pousmál se Liien. V úsměvu byl znát náznak pýchy na bratra.
„Něco bych rád věděl. Snad mi poskytneš alespoň nějakou informaci. Jde o princova rádce. Co o něm víš?“ otázal se vzápětí elf.
„Oh… Vlastně nic moc, jen že se jmenuje Flionel a je to princův učitel a nejspíš osobní strážce. Slyšel jsem povídačky o tom, že je napůl elf, ale nevím nikdy jsem ho moc z blízka neviděl.“ Vysypal ze sebe Ether, zděšen tím že odpovídá jako vzorný žáček na otázku učitele, aniž by s tím mohl cokoliv dělat. Začínal se proklínat, že pil to elfské víno.
Liien pokýval hlavou. Poté na Ethera upřel pohled a se zvláštním úsměvem se ho zeptal „Řekni mi, kdybych se tě zeptal, zemřel bys pro to aby ses stal elfem, co mi odpovíš?“.
„Ano.“ Odpověděl bez přemýšlení Ether. Liien znovu pokýval hlavou.
„Jdi se vyspat, prospěje ti to.“ Řekl elf a když viděl, že Ether má potíže s tím vstát, vstal sám a pomohl mu na nohy. Pohledem vyhledal svého bratra Eilina a kývnul na něj. Eilin přestal hrát a seskočil ze stolu. Někteří elfové zaprotestovali, ale byli přerušeni Liienovou říznou odpovědí v jazyce Vienar. Eilin se jako jediný rozesmál a cosi odpověděl. To vyvolalo smích i u ostatních Vienari.
Eilin několika dlouhými kroky došel až k Etherovi, naklonil se k němu a tiše pronesl „Doprovodím tě. Jen pro jistotu.“ Řekl a rozhlédl se po stanu. „Někteří elfové tebou nejsou zrovna nadšeni, jsou zastánci starých tradic.“ Dodal ještě tišeji. V Etherovi zatrnulo. Eilin se usmál „Ale když jsem s tebou já nebo Liien nic se ti nestane. Možná že kdybys nevypil tolik vína nechali bychom tě jít samotného.“ Pokračoval tiše elf.
Ether se i tak rozklepal, a nebylo to všudypřítomnou lezavou zimou. Dostal strach. Před očima mu vyvstávaly desítky představ o krvelačně se šklebících elfech stahujících ho z kůže.
„Nemá to společného s tvojí osobou. Mnohým z nás se lidé jednoduše hnusí nebo je nenávidí za zločiny jejich předků napáchaných na Vienari.“ Vyprávěl Eilin aniž by věnoval Etherovi jediný pohled. Zdálo se že mluví jen pro to aby nebyl ticho. Jeho pohled směřoval kamsi do neznáma. Zjevně o čemsi přemýšlel.
„Eiline, přestaň Ethera děsit a jděte.“ Zavrčel Liien na bratra. Eilin si povzdechl a zakoulela očima v důlcích. V tu chvíli vypadal absolutně malomyslně. Poté se napřímil a na tváři vykouzlil zarputilý výraz „Dle rozkazu mithran.“ Řekl a předklonil se do hluboké úklony.
„Šašku.“ Zabručel Liien ale na tváři mu pohrával lehký úsměv.
Eilin pomohl Etherovi na nohy. Poté odrhnul část stěny stanu a vyvedl Ethera do mrazu vládnoucího venku. Z nebe se znovu sypal sníh. Chvíli šli mlčky. Pod podrážkami bot jim chřupal sníh. U nedalekého ohně na okraji tábora se choulila skupinka vojáků zabalených v kožešinách. Až sem od nich doléhal tlumený smích.
„Myslíš že by mě někdo z vás mohl zabít?“ zeptal se náhle Ether. Eilina ta otázka poněkud zaskočila, pro to ještě chvíli mlčel a dával dohromady odpověď.
„Možné to je, ale ne moc pravděpodobné. Mohli by ti ublížit, fyzicky nebo psychicky. Mohli by tě zastrašovat nebo ti vyhrožovat. Ale více by si netroufli. Ne dokud je v táboře Liien a já. A to i kdyby ho zbavili velení. Řekl Eilin pomalu „Nejde ani tak o to že Liien je mithran, kdyby tu byl jiný velitel nejspíše by se nezdráhali udělat cokoliv.“ Na chvíli se odmlčel aby Ether mohl vstřebat informace.
„V čem se teda ty a Liien lišíte?“ zeptal se Ether těžkopádně.
„Slib mi že to nikomu neřekneš. Ne, slib nestačí. Přísahej.“ Odvětil Eilin se smrtelně vážným výrazem ve tváři. Od jeho běžného rozesmátého výrazu teď vypadal téměř strašidelně.
„Přísahám.“ Vypravil ze sebe Ether po několika okamžicích kdy se snažil přimět jazyk a hlasivky fungovat v koordinaci s mozkem.
„Vy by jste řekli že Vienari mají stejné uskupení vlády jako většina zemí lidí. A z velké části by to byla pravda. Ale o to nejde, vysvětlovat ti všechny jemné nuance naší politiky by bylo na dlouho a stejně by jsi to nepochopil. Ne v tom stavu jakém teď jsi. Jde o to že našemu současnému králi zbývá jen několik let života. A protože nemá žádné potomstvo, což je mezi elfy poměrně běžné, nastoupí dědic z nejbližší rodové linie. A tou linií je můj rod. Je téměř jisté že příštím elfským králem bude Liien nebo já, protože jsme poslední z našeho rodu. Upřímně doufám že Liien, já na vládnutí moc nejsem. A oni si jednoduše nechtějí rozházet budoucího možného krále. Mohlo by to na jejich životy mít velmi nepříjemný dopad.“ Vyprávěl Eilin vyvaleně se tvářícímu Etherovi.
„No páni, netušil jsem že znám někoho tak důležitého.“ Dostal ze sebe Ether se zjevnou námahou neboť mluvidla mu vypovídala poslušnost. „Neboj se, nikomu o tom nepovím.“.
Ještě chvíli než došli k Etherovu stanu se bavili na toto téma. Poté se rozloučili a každý se vydal na jinou stranu.