Procitnutí 5.díl-minulost

Anotace: po delší odmlce je tu další díl :-)

OSM

Sníh už pomalu taje a mrazy,ještě před dvěma týdny kruté tak,až dech pálil v hrdle,konečně povolily.Slunce začíná ukazovat svoji sílu a havraní krákání zní už jen ojediněle.
Ráno jsem byla na klestí a když jsem se vrátila a viděla prázdné lůžko,dech se ve mně zastavil a klestí mi vypadlo z ruky.On odešel!Vždyť není ještě zcela zdráv!A ani neví,kdo je,nedokázal si vzpomenout ani po mé tinktuře z jmelí!Svezla jsem se na kolena,srdce mi drásala nevýslovná bolest. „ proč?“ „Bohyně proč jsi mi ho vzala?“ Mé tělo se otřásalo vzlyky,plakala jsem tak,jak jsem ještě nikdy ve svém životě neplakala.Mé smysly byly omámené smutkem,proto jsem si nevšimla,že se otevřely dveře a někdo vešel dovnitř.A ten někdo mě teď jemně zvedal ze země a něžně mě chlácholil.Zvedla jsem uslzené oči a spatřila Hermana. „ Hermane!Kde se tu bereš?“ Nechtěla jsem,aby mě viděl takhle zničenou a utrápenou.Nevěděla jsem,jestli o mém Římanovi ví,jestli mu to Ralf řekl.
„ Jestli brečíš pro toho římského neřáda,tak nemusíš.Je u říčky a čumí do vody tak,že by ani nepostřehl,kdyby ho někdo propíchnul.“
Otevřela jsem ústa a nezmohla se na slovo.Takže to Herman ví. „Ceano,holka moje zlatá,mám tě rád,to moc dobře víš.Nebudu ti dělat kázání,sama víš,proč tohle děláš.Ale právě proto,že tě mám tak rád,ti musím říct,jak je to nebezpečné mít ho u sebe.Je to Říman!“
Konečně jsem našla řeč :“takže ti to Ralf řekl“ „Nemusel mi nic říkat,věděl jsem to sám.Myslíš,že jsem si tě nehlídal?Že jsem tě tu nechal tolik týdnů na pospas JEMU??“Slovo „jemu“ vyslovil s velkým pohrdáním. „Myslíš si,že jsem se o tebe přestal zajímat?Tohle si myslíš?“Hermanova řeč byla čím dál hlasitější a Herman sám byl čím dál víc vzteklejší.Zničehonic mě zaplavil pocit velké radosti a neskutečné úlevy!Můj Říman neodešel!Je u říčky.A můj Herman mě má stále rád a hlídá mě!
Neudržela jsem se, skočila Hermanovi kolem krku a vlepila jsem mu pusu na tvář.“Hermane,můj drahý Hermane jsem tak ráda,že tě vidím“ Jeho zlost byla v tu ránu ta tam. „ Naoko mě od sebe odstrkoval,ale já věděla,jak je rád. „ Pozor holka,ať mě neumačkáš“ smál se.Pak ale zvážněl. „Myslel jsem to vážně Ceano,musíš být velmi opatrná.Nevím,jak dlouho tě ještě budu moci chránit.“A jeho oči byly náhle velmi smutné. „ale já vím,Hermane..vím,že vše,co říkáš,myslíš vážně.Budu si tvá slova pamatovat,ale nemůžu jinak.“ „A teď mi pověz,co je nového.Co Gisel,jak se má? Stará se o ni Ralf dobře?“ „Gisel je v pořádku,neboj se.Je zdravá a už se pěkně zakulacuje.Pomáhá jí Adalhain,bába kořenářka.“Při vyslovení jména ženy,která mě nenáviděla snad ještě víc,než ostatní,jsem se zachmuřila. „Jak může Ralf dopustit,aby ta osoba byla nablízku Gisel?Hermane,vždyť víš,co je ona zač.Je špinavá,nemyje se a její lektvary jsou nebezpečné,protože tomu nerozumí.Míchá do nich vše,co jí přijde pod ruku.Doufám,že Gisel nepije žádný z jejích utrejchů“!Proč se o ni Ralf nestará sám“? „Nemůže,není tu.Musel odjet.Jak jsem říkal,dějou se teď velký změny Ceano,ani já tady teď nějakou dobu nebudu.O Gisel se neboj,je o ni postaráno dobře.Ale teď musíme něco projednat.Hlavně proto jsem přišel.A musíme to stihnout dřív,než se vrátí ten tvůj Říman.“ Byla jsem udivená,tohle se Hermanovi nepodobalo,aby takhle spěchal se slovy.
„Tak dobře Hermane,pojď si sednout k ohni,svařím nám víno“ Podala jsem mu kouřící pohár s vínem a sedla si k němu. „ Tak spusť.O co jde?“ Herman hleděl do plamenů ohně,když mi odpovídal:“ Arminius se vrátil Ceano.A chce tě vidět.“ Ztuhla jsem a cítila,jak se mi zlostí hrne krev do tváří! „ Jak můžeš vůbec vyslovit jméno toho zrádce Hermane!Takže on se vrátil?A vy jste ho nenapíchli na kůl?Nevypíchli jste mu oči a nevyřízli ten jeho zrádný jazyk?A tenhle člověk“ uplivla jsem si, „mě chce vidět?Vždyť nás zradil Hermane!Odešel do Říma,dal se do služeb císaři Augustovi,je jako jeho věrný pes,zapomněl,odkud pochází a kde je jeho místo.Je zhýčkaný a rozmazlený !On k nám už nepatří“! Tváře mi hořely,oči mi plály,bezmocným vztekem jsem se až zalykala,přesto seděl Herman dál klidně a tiše hleděl do plamenů ohně.
Dlouhou dobu jsme oba mlčeli a já se v myšlenkách vrátila do dob,kdy jsem znávala Arminia….Byl o pár jar starší,než já a byl mi skoro bratrem,protože vyrůstal se mnou.Byl sirotek a Herman se ho ujal poté,co ho přistihnul,jak se mu pokouší ukrást jeho valacha.Vzal ho domů,k nám domů a já si přesně pamatuji chvíli,kdy Arminius poprvé překročil práh Hermanova domu.Byl špinavý a otrhaný,celý se třásl zimou a hubený byl,až běda.Taky se okamžitě lačně vrhl na nabídnuté jídlo,které do sebe naládoval v takové rychlosti,jako by se bál,že mu bude zase sebráno.Ale i přes ten jeho zbídačený stav měl v sobě cosi,co mi zakazovalo ho litovat,co mi bránilo se k němu přiblížit a vzít ho do náruče,abych se mu pokusila dát něco ze své síly a energie.Bylo mu devět let,ale choval se jako by byl dospělý muž.Na svůj věk byl malý,ale v jeho ocelově modrých očích se už tenkrát odrážela pýcha a hrdost nad tím,kým je.Vzhlížela jsem k němu s uctivou bázní a nikdy jsem mu zcela neporozuměla,přestože mě vždycky ochraňoval a bránil proti ostatním chlapcům,kteří mi dělali různé schválnosti,protože se mě v podstatě báli kvůli tomu,že jsem byla jiná,než oni.Když bylo Arminiovi 15 let,odešel.Odešel beze slova,opustil mě i Hermana a pokud vím,nikdy o sobě nedal vědět.Ale od zvědů a poslů jsme se dozvěděli,že odešel do Říma,který už jako malý kluk obdivoval.Nikdy se netajil svou touhou být slavný vojevůdce,být obdivován a uznáván.A toto přání si podle jeho názoru mohl vyplnit pouze v Římě,kde se nechal najmout do služeb císaře Augusta.Ze začátku byl pouhým pěšákem,ale časem se mu podařilo vyšvihnout se na pozici velitele jízdní gardy.To,o čem si ostatní římští vojáci mohou nechat pouze zdát,se Arminiovi podařilo během pár let.Nijak mě to nepřekvapovalo,protože jsem ho dobře znala a věděla jsem,jak umí být neústupný a zarputilý a že se nikdy,ale opravdu nikdy nevzdává.Nyní by měl být podle informací zvědů vysoce postaveným vojákem 18-té římské legie a osobním přítelem Publia Quintilia Vara,který byl správcem germánské provincie.
Herman konečně přerušil tok mých myšlenek,když zvolna a jemně pronesl do ticha:“Víš,Ceano,věci někdy nejsou tak,jak se zdají být.Arminius není zrádce.Celou dobu,co byl pryč,jsem s ním byl ve styku a věděl jsem o každém jeho kroku,zrovna tak jako on věděl o všem,co se děje u nás.“Opět se odmlčel a pak,jakoby to už chtěl mít za sebou,ze sebe rychle vychrlil :“Arminius taky ví o tom tvém Římanovi Ceano.Netuším,jak se to dozvěděl,neptal jsem se ho,ale ví to a není vůbec rád,že je u tebe.Nemůžu ti teď říct opravdu víc,vše se dozvíš,až přijde čas.Máme o tebe strach,já i on.Byl bych rád,kdyby sis uvědomila,jak vážná je situace,že ti hrozí velké nebezpečí.Možná,že ne bezprostřední,možná,že ne od tvého Římana,ale jde tu o víc,než jen o to,že on je Říman a ty Germánka“ Automaticky jsem namítla „jsem Keltka“,ale má poznámka zůstala bez povšimnutí.Srdce se mi opět stáhlo úzkostí.Takhle ustaraného a vážného jsem Hermana nikdy neviděla.Musí to být skutečně velmi vážné. „Hermane kruci ale jak mám být opatrná,když mi neřekneš,na co nebo koho si mám dát pozor!“ Hlavou mi bleskurychle běžely myšlenky…. :“tak Arminius není zrádce……a Herman to celou dobu věděl a nic mi neřekl….jestlipak to ví taky Ralf?.....proboha,co bude s Gisel?je v pořádku?......co se to sakra děje,že mi Herman nemůže nic říct?..kdo mu to zakázal?....a proč mě zčistajasna přepadl tak strašný,srdce svírající strach??“
Náhle,tak jak seděl Herman doposud v klidu,se vztyčil,jako by ho píchla včela. :“prostě ti víc říct nemůžu Ceano a už o tom s tebou nebudu diskutovat.Buď dnes v noci u dubu,budu na tebe čekat s Arminiem.Věřím ti a vím,že se postaráš o to,abys přišla sama a aby nás NIKDO nerušil.“ Věděla jsem velmi dobře,že má na mysli mého Římana.Píchlo mě u srdce,snad si Herman nemůže myslet,že bych byla tak bláhová,a vystavila ho jakémukoliv nebezpečí. “Nemusíš mít obavy Hermane,budu tam“ řekla jsem a odvrátila hlavu,aby neviděl,že mám v očích slzy bolesti. Musel to na mě poznat,protože se zatvářil provinile,pohladil mě po tváři a řekl :“mám tě rád holčičko moje“ ,otočil se a zmizel stejně náhle,jako se před tím objevil.
Neměla jsem však ani chvilku na přemýšlení o Hermanových podivných slovech,protože v momentě,kdy Herman zmizel,se prudce rozrazily dveře a v nich stál Říman.Chvíli stál nehybně,jak si jeho oči musely zvyknout z přímého jasného světla na přítmí ve světnici.
Když mě spatřil,mihl se mu v tváři výraz,který by se při troše dobré vůle dal nazvat úsměvem a snad i radostí nad tím,že mě vidí. „myslela jsem,že jsi odešel.Že jsi mě opustil“ nemohla jsem si pomoci,po tváři se mi začaly zvolna koulet slzy úlevy,že ho zase vidím,že je se mnou.
Přistoupil ke mně,vzal mě do náruče a jemně mě hladil a líbal na krk..na rty..slíbal mi potoky mých slz a přitom ze sebe vyrážel slova:“jak bych tě mohl opustit lásko moje?jak bych mohl odejít?dala jsi mi to,co jsem nikdy nepoznal..dala jsi mi pocítit lásku,jakou nikdy necítil k žádné lidské bytosti…pomohla jsi mi najít v sobě cit,o kterém jsem vůbec nevěděl,že jsem ho schopný vnímat a cítit…..ty jsi rozbila hradbu kolem mého srdce pancéřovou pěstí..otevřela jsi mě jako lasturu….kdyby mě kdo ještě před časem řekl,jakou budu cítit lásku..a to díky tobě miláčku Ceano,vysmál bych se mu.Bál jsem se..moc jsem se bál se otevřít,ale tobě se to podařilo…lásko moje…..ať se cokoliv stane,nikdy tě neopustím a milovat tě budu navždy.Po všechny mé i tvé životy Ceano“ a jeho jindy tak tvrdé temně modré oči se rozjasnily láskou,kterou ke mně cítil .Během svých slov mě odnesl do rohu na lůžko z kožešin,něžně mě svlékl,nekonečně dlouhou dobu mě jen hladil,hýčkal mě ve svém náručí a stále znovu a znovu slíbával mé slzy,které ne a ne přestat téct a pak..lehce a přirozeně,jako by to dělal vždycky,do mě vstoupil a já mu stejně tak lehce a přirozeně vyšla vstříc.Naše milování bylo splynutí duší,které po sobě zoufale volaly,mnoho životů se hledaly a nyní,právě v tuto chvíli,se zase..konečně..našly.
Pak,mnohem,mnohem později,do ticha,které rušilo jen naše oddechování,Říman náhle pronesl: „ mé jméno je Gaius.Gaius Vibius Trebonianus a jsem velitelem 17-té římské legie.“
Jeho slova mnou trhla jako prásknutí biče.Prudce jsem se zvedla na loktech a zadívala se na něj. „ty sis vzpomněl?Víš to jistě?“ „tak jistě,jako že jsem tu teď s tebou“ zněla sebejistá odpověď.Mé pocity se podobaly bouři.Na jednu stranu se ve mně rozlévala velká radost,že nyní již konečně zná Bohyně jeho jméno a může nás spojit navěky.Na druhou stranu jsem cítila zděšení a paniku nad tím,kým je.Že je velitelem legie…není jen prostým vojákem,je velitelem a budou ho tedy jistě hledat.Je vlastně s podivem,že ho ještě nikdo z jeho lidí nenašel.A ještě jeden pocit ve mně klíčil…pocit velkého znepokojení…obava…a strach.Strach z Arminia,se kterým jsem se měla za chvíli sejít u svého dubu.
Musela jsem to udělat.Musela jsem mít jistotu,že Gaius bude tvrdě spát a nepůjde potají za mnou.Vstala jsem tedy z lůžka a přešla k ohništi,kde se v kotlíku vařila voda.Vhodila jsem nepozorovaně do kotlíku špetku sušených bobulí z jmelí a nechala přejít varem.Pak jsem přelila nápoj do poháru a donesla k lůžku,kde ležel Gaius a díval se na mě. Podala jsem mu vroucí nápoj :“Na,napij se lásko,budeš mít klidný spánek a možná se ti vrátí další vzpomínky.“ Vzal si ode mě nápoj a když trochu zchladl,naráz ho vypil.
Za chvíli již tvrdě spal.Jen jsem doufala,že jsem dokázala i v tom napětí odhadnout správnou dávku.Stačí jen o málo víc a člověk se už z říše snů nevrátil.Rychle jsem se oblékla a spěchala na smluvenou schůzku s Hermanem.Když jsem dorazila na místo,Herman tam již byl.Kradmo jsem se rozhlédla,ala Arminia jsem nikde neviděla. „Ceano,holka,jsem rád,že jsi přišla.Jak jsem ti už říkal,nějakou dobu budu pryč a nebudu tě moct chránit.Hodně mi dělá starosti ten tvůj Říman, věc se tím velmi zkomplikovala.Ale znám tě,vím,že si nedáš říct.Vím,že se ho nezbavíš,dokud ho úplně neuzdravíš,jsi prostě taková a takovou tě i mám rád“ Při těchto slovech se Herman usmíval do vousů.Pak ale zvážněl: „Arminie,pojď už sem“ zlehka zavolal do tmy.
Najednou stál přede mnou.Arminius muž.Sice nebyl už tak malý a drobný,jako když byl malý chlapec,přesto byl jen o málo větší,než já.Zato zmohutněl, tělo měl samý sval a velmi pružné..Jeho ocelové oči na mě hleděly bez jakéhokoli výrazu. „Zdravím tě,Ceano,sestro.Rád tě vidím,vyrostla jsi.“ A pak dodal: „ a i v té tmě vidím jasně,že jsi velmi,velmi zkrásněla.“ Tuto poznámku jsem nechala bez povšimnutí :„ I já tě zdravím Arminie.Popravdě ale nevím,jestli tě ráda vidím,pokládala jsem tě až do dnešního odpoledne za zrádce,ale Herman říká,že jím nejsi a já Hermanovi věřím,takže jím nejspíš opravdu nebudeš.Přesto asi potřebuju trochu času,abych si zvykla na myšlenku,že jsi to zase ty,přítel mého dětství..starý dobrý Arminius.“ Ale už když jsem dokončovala větu,věděla jsem,že „starý,dobrý Arminius „ je nenávratně pryč,že odešel tenkrát,ve svých 15-ti letech do Říma a už se nikdy nevrátil a ani nevrátí.Muž,který stál nyní přede mnou,měl Arminiovu tvář,hlas,gesta..ale nebyl to on.To dobré z něj se vytratilo a zůstala jen tvrdost.V duchu jsem plakala „ach,Arminie,druhu mého dětství,kam jsi se ztratil?Kam se poděl tvůj nakažlivý smích,tvé usměvavé oči,tvé dobré srdce?“ „Nemáme už čas,holka“ řekl Herman, „musím odejít..a nevím,kdy se vrátím.Jsi už velká,musím ti teda říct,že je možné,že se už nevrátím nikdy.Ne,Ceano,teď není čas na slzy.Neplač,nedělej mi to ještě těžší.Chci,abys věděla,že tě mám moc rád,jsi to nejdražší,co mám,co mi osud dal.Rozsvítila jsi můj život jako světluška a já do smrti nepřestanu být vděčný Ódinovi,že mi tě postavil do cesty.Odcházím ale klidný,protože vím,že budeš v dobrých rukou.Arminius tě ochrání stejně,jako já sám.Já mu věřím Ceano,vím,měl jsem ti to možná říct už dřív,jak to s ním je doopravdy,ale stalo se a ty mu musíš věřit tak,jako já.Můžeš se na něj spolehnout že mám pravdu Arminie?“ Arminiova tvář byla jako z kamene,když odpovídal: „ samozřejmě Hermane,my dva to víme a Ceana je moudrá žena,pochopí to brzo.“ „sbohem tedy“,řekl Herman „ zase se sejdeme,ale ne hned „ s těmi slovy mě Herman naposledy objal,políbil na obě tváře a zmizel ve tmě.Zůstali jsme s Arminiem sami.
„Je mi velmi líto Ceano,že máš ke mně nedůvěru a vlastně se ti ani nedivím.Bylo to ale nutné,nešlo to jinak.Nikdy jsem nezradil Hermana,tebe ani svůj kmen.“ Chvíli si mě zkoumavě prohlížel a pak pokračoval: „Vím moc dobře o tvém Římanovi,.Budiž,nech si ho,stejně tě brzo omrzí.“ Zasmál se a jeho smích nebyl vůbec veselý.Náhle si mě k sobě přitáhl,oči se mu leskly a jeho hlas nabyl na naléhavosti : „ty jsi jenom moje rozumíš?Jsi moje po všechny věky,tak se to nesnaž měnit nějakým tvým hloupým rozmarem!Nech si svého Římana,pohraj si s ním,ale neopovažuj si myslet,že mu patříš.Patříš jenom mě,jsi moje a já tvůj.Tak to je a bude,na to vem jed!“ Domluvil a jeho tvář se opět změnila.Usmíval se a byl příjemný,jako by nikdy neřekl ta slova,která jsem slyšela před chvílí a která se mi zabodávala do hlavy,jako když vrážíš hřebík do dřeva. „Je už pozdě Ceano,měla bys jít domů.Nemusíš se bát,budu tě mít stále na očích,všechno bude v pořádku,neboj maličká.Všechno bude tak,jak má být“.Zlehka se dotkl prsty mé tváře a byl pryč.