Proměna

Anotace: Povídka psaná na téma Twilight ságy, konkrétně proměna Edwarda Cullena....

Carlisle: Když žijete věčně dny, noci, rána, odpoledne a dopoledne a další denní a noční doby, které lidé rozlišují se vám zdají nepodstatné. Dny plynou jeden jako druhý, A vy se nezatěžujete
tím, že by byl čas jít spát, najíst se a nebo
nastala doba odpoledního šlofíku.Den jako den a noc jako noc. Zdálo se mi neuvěřitelné, že by jednou přišel den, který si budu navždy pamatovat.
Psal se rok 1918 a nemoc zvaná Španělská chřipka,kosila lidi po tisících. Jak křehký je lidský život! Pracoval jsem nevelké nemocnici a snažil se pomáhat seč to šlo. Ten večer byl temný a ponurý, vítr skučel a ohýbal stromy téměř k zemi. Ani ne před hodinou opustila tento svět další žena, kterou jsem měl v péči a již ji nemohl pomoci. Přemýšlel jsem o jejích slovech. Mou meditaci ovšem přerušila sestra, která vtrhla do mé kanceláře. " Doktore, s mladým Masonem je zle." Zvedl jsem se křesla a prošel kolem ní. " Podívám se co se dá dělat." Ujistil jsem ji za chůze a zamířil do mladíkova pokoje.
Vešel jsem a poznal, že je zle. Na posteli ležel chlapec, sotva sedmnáctiletý, obličej měl bledý a zbrocený potem,rukama křečovitě svíral kraj postele. Nadechl jsem se a bylo mi zcela jasné co se tu děje. Tohle je pach smrti. On umírá.
Pomalu jsem přešel k němu. Ta žena, která před hodinou zemřela byla jeho matkou. Žádala mě, prosila,ať jejího syna zachráním. Ať mu pomohu. Ano, já ho mohl zachránit. Zachránit? Je to vůbec záchrana a nebo zatracení? Co si o tom bude myslet ten nebohý chlapec? Ale…Už dlouho jsem přemýšlel o tom, že si stvořím druha a tato příležitost byla víc než ideální. Ale dokážu to?
Z chodby se začal ozývat křik. Svět opustil další člověk. Tentokrát malé dítě, téměř novorozeně. Chodbou se ozýval zoufalý křik jeho matky a kroky spěchajících sestřiček. U toho být nemusím a on nemá moc času.
Přešel jsem ještě blíž. Krev mu vábivě tepala v hrdle. Krev bude slabá, umírá. Přesvědčoval jsem sám sebe a přesto…Měl jsem strach. Dokážu to?
Edward: Tohle je umírání? Chvíli jsem se třásl zimou a potom byl jednou ohni. Bude to trvat ještě dlouho? A co bude potom? Má matka říkala, že ty hodné čeká nebe. A ty zlé peklo. Ale jsem já ten hodný?
Do místnosti někdo vešel. Bylo mi jedno kdo to je. Chtěl jsem,aby tohle trápení skončilo. Třeba už je to smrtka s kosou a odvede mě pryč od té bolesti a bezmocnosti.Přijmu to.
Někdo mě chytil za zápěstí a potom za bradu a otočil mi hlavu na stranu. U obličeje jsem ucítil studený dech. Pootevřel jsem oči a spatřil doktora, který mě ošetřoval. " Edwarde…" řekl tiše. " Mohu ti pomoci. Pokud,ale sám chceš." Nabízel mi možnost žít? A nebo snad rychle zemřít? Už mi to bylo jedno. " Pomozte mi…Prosím." Vyslovil jsem ztěží. " Nemusíš se bát." Zašeptal i když sám vypadal velmi vystrašeně. Rukou mi odhrnul vlasy. Jeho kůže byla velmi studená. I když….Zase jsem hořel tak jak mohu soudit co je studené a co ne?
Ucítil jsem bolest. Na krku, rukou i na nohou. Zakřičel jsem
bolestí a začal se zmítat, chtěl jsem tu bolest setřást. Doktore, co jste mi to provedl?
K nevíře, že ta bolest ustoupila. Otevřel jsem oči a ke svému údivu zjistil, že už nejsem v nemocnici. Vedle mě seděl doktor. Usmál se. " Vítej v novém životě, Edwarde."