Mechanické hodiny

Anotace: Je čas změnit minulost, ale pozor někdy je lepší žít v přítomnosti, neboť budoucnost je přiliš ohebná...

V jednu chvíli se staly dvě věci. Má věrná kočka se vyhoupla na krbovou římsu a svým dlouhým ocasem zchodila hodiny po babičce, které se roztříštily o kachlíkovou podlahu na tisíc kusů.
Samozřejmě bylo důležité vědět, jaký je čas. Když jsem sledoval televizi, tak vždy mi čas pomohl určit začátek dalšího pořadu. Byly to hodiny, které mi řekly, že brzy zazvoní zvonek a ve dveřích bude stát můj dobrý přítel.
Proto, jakmile jsem zametl kusy hodin a jakmile jsem je vyhodil do koše, jsem se oblékl a nasedl do auta, abych zamířil přímo k jednomu hodinářství a koupil si nové hodiny, které se budou pěkně vyjímat na prázdném místě.
Starý pán, který mě obsluhoval byl velice vstřícný. Dokonce se mi zdálo, že je docela rád, že udělá dobrý obchod. Výběr byl opravdu veliký, a protože jsem se nemohl pořádně rozhodnout, tak mi prodejce ukázal vzácný kousek.
Hodiny měly dvě zlaté ručičky a stříbrnou vteřinovku, a také kupodivu několik koleček na pravém boku. Jedna z nich rozhodně posouvala zlaté ručičky a ty další, jak mi prodejce vysvětlil, posouvaly datum, jež se vyjímal uprostřed.
Hned na začátku jsem si jich všimnul. A teď, když mi je ten starý pán nabízel se mi zamlouvaly ještě více. Když jsem si představil, že budu znát i přesné datum, tak mě polilo blaho. A hned jsem vytáhl kreditku a hodiny jsem si koupil.

Doma jsem je položil na krbovou římsu. Nejdříve jsem nastavil správný čas. Bylo jedenáct hodin a pět minut. Když jsem začal posouvat čísla, která určovala přesné datum, tak jsem měl pocit, jako by se svět kolem mě pohyboval v přesném intervalu, kdy se otáčely čísla na displeji.
Nejdříve jsem si říkal, že se mi to jen zdálo. Ale pak jsem si všimnul dvou věcí. Na stole před televizí stálo doutnající kafe a vedle nových hodin stály ty staré a kupodivu byly úplně v pořádku.
Chvíli jsem na staré hodiny kulil oči, a pak jsem se podíval na hodiny, které jsem si koupil. Ale místo jedenácti hodin a pěti minut, ukazovaly čas osm hodin a tři minuty.
Nejdříve jsem nechápal, co se vlastně stalo. Ale po chvíli vlétla do pokoje kočka, která se vyhoupla na římsu a jako v opakovaném záznamu jsem sledoval, jak k zemi padají staré hodiny a tříští se na kusy.
Pochopil jsem holou skutečnost. Mé nové hodiny mě posunuly v čase. Jenže v tu chvíli jsem ještě netušil, jak fungujou, a tak jsem se odvážil k činu. Bylo mnoho věcí, které jsem chtěl napravit. Nastavil jsem první kýžený datum a myslel na zmeškanou schůzku s nejkrásnější ženou, jež jsem do dneška miloval.
Zlaté ručičky se obrovskou rychlostí začaly točit do zadu. Sledoval jsem, jak se roztříštěné staré hodiny vrací na původní místo. Jak kočka po zpátku seskakuje z římsy. Jak se několikrát objevuje a mizí můj hrnek na kafe. A hlavně s jakou rychlostí se střídá den s nocí. A jak velký skleněný lustr bliká, jako o závod. Až se konečně hodiny zastavily na určeném datu, přesně hodinu před mým odchodem.
Musel jsem ještě spát. Ještě dnes si vzpomínám na zápas, který jsem sledoval. Ještě dnes si vzpomínám, jak jsem marně vytáčel číslo své milované, abych se jí omluvil. A také na tu nepříjemnost, když jsem zjistil, že mi ukradli auto. Možná uvidím zloděje. Proto jsem vyšel na verandu.
Stroj času jsem samozřejmě vzal sebou. Auto stále stálo před domem a já v tichém očekávaní vyhlížel zloděje. Dobrých pět minut se nic nedělo. Zatím jsem přemýšlel, jak se na schůzku dostanu, když v tu chvíli mě napadla jediná odpověď. To auto jsem ukradl já. Klíče jsem nosil v kapse. Nasedl jsem do svého fordu a nastartoval. Musel jsem se sám sobě usmát, že mě startovaní k mému štěstí neprobudilo.
Když jsem zaparkoval před restaurací, kde jsem poctivě zamluvil stůl, už jsem myslel jen na Melori. Ještě teď vzpomínám na naše první setkaní v metru. Její oči mě sledovaly s takovým zájmem, že jsem tehdy na ní mrkl. Jakmile to uviděla, tak si ke mně přisedla a dlouhou chvíli jsme si společně povídali o mnoha věcech.
Když jsem nahlašoval své jméno u recepce, tak se mi chvíli zdálo, že se na mě recepční dívá, jako na ducha, ale pozornost jsem tomu příliš nevěnoval. Už jsem se těšil na chvíli, kdy se znovu zahledíme do svých očí. Ty její byly blankytně modré.
U stolu jsem nečekal moc dlouho. Když si ke mně Melori přisedla, tak se na mě sladce usmála. Měla dlouhé zlaté vlasy, malý kulatý obličej, krásně tvarovaný nos a hlavně vyzývavě namalované rty.
Trvalo to snad celou věčnost, kdy jsme se na sebe jen tak dívali a hodnotili toho druhého. Když jsme si u číšníka objednali, tak jako první promluvila právě Melori.
„Roberte, moc jsem se těšila na tuhle chvíli…“ měla krásný medový hlas.
„Potěšení je na mé straně, Melori.“ a oba jsme se usmáli. Její usměv mě přímo oslnil. Jako poprvé v metru.
„Nikdy bych nevěřila, že muže, kterého hledám celý život potkám v metru.“ a smyslně pohodila hlavou a já tak na chvíli zahlédl její jemnou šíji.
„A já bych nevěřil tomu, že taková kráska přijme mé pozvání k večeři.“ a spiklenecky jsem pomrkával.
Ještě dlouhou chvíli jsme si povídali, když se na chvíli Melori omluvila a odešla na toaletu. Když se vrátila, byla jako proměněná. Její bledý obličej se na mě vystrašeně díval, a když vystrašeným tónem prohodila, že už bude muset jít, tak jsem byl zklamaný a neodpustil si jedinou možnou otázku.
„Ale proč?“
„Prosím neptej se…tak ahoj…“ a ladným krokem odešla, aniž se otočila. Ještě chvíli jsem na ni hleděl z okna, když jsem uslyšel troubení blížící se ho náklaďáku. Řítil se přímo na ní.
Žlutý náklaďák srazil Melori, jako hadrovou panenku. Z mého nitra se vydral hrozivý srdceryvný křik, který zněl restaurací. V mém srdci píchalo tisíc jehliček, když jsem vyběhl z restaurace a viděl jí ležet na zemi v kaluži krve.

Naštěstí jsem měl své mechanické hodiny, které mohou napravit napáchanou škodu. Stál jsem ještě před restaurací, když jsem opět roztočil kolečko času a vrátil den o jednu hodinu. Díval jsem se na chvíli na silnici a všechno sledoval v opačném gardu. Tělo Melori se zvedlo. Náklaďák se vrátil ze směru příjezdu. Auta jezdili pozpátku.
Melori se vrátila do restaurace. Po chvíli odešla. Pak jsem se já vrátil do auta a odjel a v tu chvíli jsem čas zastavil. Vrátil jsem se do restaurace, a když jsem recepčního zdravil, tak jsem lecos pochopil.
Když jsem čekal na dámských toaletách, až přijde Melori, tak jsem se musel sám sebe ptát na jedinou otázku. Stalo by se tohle všechno, kdyby se mi nerozbily hodiny?
Když Melori vešla na toalety ihned si mě všimla a strašně zbledla. Chvíli jsme jen, tak stáli a pak Melori promluvila s údivem na mé druhé já.
„Co…tu děláš?“
„Teď mě prosím poslouchej, až ode mě odejdeš, tak si dej na přechodu pozor.“ Bylo to jediné, co mě tu chvíli napadlo.
„Vůbec ti nerozumím.“ Nechápavě zírala do mých hnědých očí.
„Prosím slib mi, že si dáš pozor.“
„Slibuji..“ řekla rychle a vycouvala z toalet, jakoby se bála, co ještě přijde.
Za pět minut jsem slyšel svůj vlastní křik. Copak se to nedá vrátit?
Znovu jsem se posunul v čase, ale tentokrát jsem poté běžel přímo na ulici a tam v úkrytu čekal na svou příležitost. Viděl jsem sám sebe, jak se zjevuji před vchodem a vcházím do restaurace. Poté jsem opět viděl sám sebe, jak vystupuji z auta a opět vcházím do restaurace a konečně jsem spatřil Melori, jak i ona vešla vstříc osudu.

Nemusel jsem čekat nějak dlouho, když jsem viděl, jak vyšla Melori z restaurace byl jsem připraven zasáhnout. Právě přecházela chodník a podle mé rady se i rozhlédla. Já si v tom okamžiku všiml žluté dodavky, jež se řítila jejím směrem. V tu chvíli jsem na nic nečekal. Vylezl jsem z úkrytu a začal na ní křičet.
„Pozor Melori, pozor!“ v tu chvíli se staly dvě věci. Melori se lekla a zůstala stát uprostřed silnice. A žlutá dodávka se dala do brždění, ale bohužel už bylo pozdě. A já mohl opět sledovat její smrt. V tu chvíli jsem si všechno uvědomil. To já jsem to zavinil. Chtěl jsem to napravit, ale místo toho jsem to pokazil. Stal se ze mě vrah. Nebo ne?
Stále jsem držel stroj času v ruce a přemýšlel, co udělat, aby se to vůbec nestalo a znovu jsem si položil tu otázku. Stalo by se tohle všechno, kdyby se mi nerozbily hodiny?
A tak mě napadla spásná myšlenka. Znovu jsem roztočil hodiny a tentokrát jsem zavřel oči, abych se nemusel dívat na zpětný ráz dění přede mnou. A když jsem znovu otevřel oči, stál jsem v ranní mlze na ulici a sledoval plynulý provoz. Začal jsem rychle jednat.
Samozřejmě jsem nemohl použít své auto a tak jsem si přivolal taxíka. Celou cestu jsem viděl před sebou všechno, co se v dnešní den stalo. Hlodalo mě svědomí a také otázka, jestli se dá zastavit tok času, když se rozběhne. Jestli se dá změnit minulost, když už je daná. A proč jsem si koupil zrovna tyhle hodiny.
Když taxík zastavil před domem, už jsem viděl, jak v pokoji bliklo světlo od televize. V tu chvíli jsem se díval na fotbalový záznam utkání, který hráli naši domácí tygři proti medvědům z dvaceti kilometrů vzdáleného města.
Konečně jsem spatřil kočku, jak se pomalým krokem blíží k domu. Opět určitě byla na lovu myší, které tu sem tam v noci pobíhaly. Potichu jsem na ní zavolal. Ale kočka se lekla a vběhla do vchodu, který jsem pro ní udělal.
Zatracená kočka! Konec