Black & White V.

Anotace: Setkání s bohyní... Tohle už sice trochu vybízí k zařazení do sekce Pohádky, ale konec konců ve Fantasy se může stát cokoliv si autor přeje:)

Baela opustila ztemnělou kobku se spícím Škorpionem, prošla kolem strážných a zamířila do chrámu. Snažila se nevnímat jejich podezíravé pohledy a neposlouchat, co si šeptají za jejími zády. Zrychlila krok a vešla do svatyně. Ostatní kněžky zde nebyly. Baela se vrhla k nohám Elandäeiny sochy a rozplakala se.
„Elandäe, pomoz mi,“ vzlykala tiše. „Zachovala jsem se špatně? Mám s ním mít soucit, i když je vrah? Co mám dělat...“
Její slova se odrážela od kamene a rozléhala se ozvěnou po celé síni. Dívka zvedla hlavu a dlaněmi si utřela uslzenou tvář. Upřela pohled na sochu bohyně – a ustrnula. Namísto majestátní sochy nadlidských rozměrů vytesané z mramoru před ní stála pomenší baculatá ženuška, oblečená do jednoduché bílé řízy podobné té, kterou nosila Baela. V jedné ruce stále držela přesýpací hodiny, ve druhé závěsné ohniště a na hlavě jí seděla zlatá korunka vykládaná perlami. Zdálo se, že celé její tělo vydává slabou mléčně bílou záři. Věnovala vystrašené dívce laskavý úsměv a odložila těžké ohniště a přesýpací hodiny na zem.
„Má paní... Elandäe...?“ vykoktala Baela a zděšeně padla tváří k zemi.
„Má milá, nemusíš mít vůbec strach,“ ujistila ji Elandäe a dotkla se jejího ramene. Kněžka se zachvěla, ale nakonec bázlivě uchopila nabízenou ruku a postavila se s její pomocí na nohy. Stály teď naproti sobě. Baela však měla sklopenou hlavu a neodvažovala se pohlédnout bohyni do tváře.
„Ale no tak,“ domlouvala jí vlídně Elandäe a vzala dívku kolem ramen. „Pojď, posadíme se,“ řekla a vedla ji ke stupínku, na němž předtím stála socha. Posadily se na okraj.
„Podívej se na mě, dítě.“
Baela váhavě zvedla hlavu a zahleděla se bohyni do tváře.
„Vidíš? Nemusíš se bát.“
Dívka přikývla.
„Žádná kněžka v tomhle chrámu, ba ani v mnoha jiných, mi není a nebyla tak oddaná jako ty. Můžu snad odmítnout tvé volání, když mne potřebuješ?“ usmála se Elandäe a zastrčila si neposedný pramen tmavých vlnitých vlasů za ucho. „Chápu tvoji nejistotu, dítě. Ale ty jednáš podle hlasu svého srdce,“ dotkla se prsty její hrudi „a ten se nemýlí. Máš obrovský dar nahlédnout do duše druhého člověka, a proto vidíš víc než ostatní, i když jsou přesvědčeni o své pravdě.“
Baela pocítila úlevu.
„Každý má tady na zemi nějaký úděl. Máš ho ty, má ho císař a má ho i Černý škorpion. Osudy některých lidí jsou pak nerozlučně spjaty spolu.“ Pousmála se. „Ale to už ti zbytečně pletu hlavu něčím jiným,“ uzavřela. „Nezapomeň, Baelo – důvěřuj tomu, co cítíš v hloubi duše, že je správné.“
„Děkuji,“ špitla dívka.
„Možná by ti teď prospěla malá procházka na čerstvém vzduchu,“ navrhla Elandae.
„Půjdu se projít,“ souhlasila Baela. Elandae ji doprovodila k východu a naposledy ji mateřsky objala.
„Opatruj se má milá.“
„Děkuji za všechno,“ odpověděla. Otevřela zlatou branku a vykročila do oslňující záplavy poledního slunce. Krátce se ještě ohlédla, ale mramorová Elandäeina socha opět stála na svém podstavci, držíc ohniště a přesýpací hodiny, stejně nehybná a bez života jako vždy.