Únik z temnot- 4. díl: PLÁNY DO BUDOUCNA

Anotace: Jak bude Betty postupovat dál? Má vůbec nějakou naději?

,,No, teda….“ Vysoukala ze sebe Betty po dlouhé chvíli ticha. Dělalo jí problémy najít vhodná slova, jelikož ji nikdy nenapadlo, že by se mohla setkat se skutečnými ,Falény‘, jak se vždy říkalo lidem, kteří si uměli ubránit myšlenky. Náhle pocítila k Ethanovi zvláštní úctu a z hloubi duše si přála umět přesně to, co ovládal on.
,,Prosím vás….“ Zhluboka se nadechla, ,,Nechci vás obtěžovat, ale nemohl byste mě to naučit?“
Ethan se chvilku tvářil nechápavě.
,Bezva,‘ prolétlo Betty hlavou, ,teď si o mně asi bude myslet, že jsem úplný blázen… Vůbec ho neznám, a on mě vlastně taky ne, a budu ho žádat o něco takového…‘
,,No.. Jak si uchránit myšlenky….“ Stydlivě sklopila oči.
Srdečně se zasmál. ,,Ale jistě, kvůli tomu nemusíš být taková červená….“
Zrudla ještě víc.
,,Tak se napřed najíme a pak se na to vrhneme, ne?“
Až tehdy si uvědomila, jaký má příšerný hlad. Žaludek už si žádal něco na posilnění a v ústech měla úplně sucho.
Thomas s Ethanem odešli pro dřevo na přiložení, Betty pomohla Molly s prostíráním a když bylo vše hotovo, usedli společně ke stolu.
,,Hm….“ Ozvala se najednou Carol. ,,Promiň, že o tom zase začínám, ale teď, když zemřel tvůj strýček, zůstal ti ještě nějaký příbuzný?“
Bettyny oči se znovu zalily hořkými slzami. Až teď jí začalo naplno docházet, že ho už nikdy neuvidí, nikdy ho neobejme a nikdy se s ním už nebude procházet amijskými lesy…. Aniž chtěla, začala se třást potlačovanými vzlyky.
,,Oh, holčičko, to jsem opravdu nechtěla….“ Zvedla se Carol a přešla k ní. ,,Nechtěla jsem tě znovu rozplakat….“
Betty se na ni podívala a pokusila se o úsměv. ,,To není vaše vina…. Ale je to pro mě ještě moc čerstvé…“
Když se trošku uklidnila, rozhodla se odpovědět na otázku své hostitelky. ,,Bohužel, už nemám kam jít, strýc byl můj jediný příbuzný… Jediný blízký člověk, kterého jsem měla….“
Než stačil kdokoli něco říct, promluvil Ethan: ,,Můžeš zůstat u nás….“
Byla mu moc vděčná, ale přesto zavrtěla hlavou. ,,Ne, kdepak, to nejde. Moc děkuji, ale za prvé nechci, abyste měli kvůli mně problémy. A za druhé… Musím najít tu vědmu….“
To už ale vyskočila Carol, a to tak rychle, až převrhla židli, na které ještě před chvilkou seděla. ,,To přece nemůžeš, víš, jak je to nebezpečné? Všude kolem určitě budou královi strážci a přece si opravdu nemůžeš myslet, že by ses jim ubránila….“
V očích jí plál takový hněv, že se Betty neodvažovala cokoli namítat. Avšak nic nechápala. Rozhlédla se po ostatních a udivily ji výrazy v jejich tvářích. Nikdo se netvářil nechápavě, zmateně, nebo snad vystrašeně. Všichni jako by něco očekávali.
To už ale oheň z Caroliných očí zmizel a ona se unaveně sesunula na židli. Až pak Ethan vyskočil a pomohl jí z kuchyně. Thomas odběhl za nimi, a tak tam zůstala jen Betty a Molly.
,,Co se stalo? To jsem provedla já?“ začal se jí zvedat žaludek a tváře měla v jednom ohni….
,,Ne, kdepak….“ Zavrtěla její společnice hlavou. ,,Myslím, že teď by byla vhodná doba říct ti něco o naší matce….“