Lovec lovců upírů: Kapitola IV. - část 4.

Anotace: 20.3.2010 - Přepsala jsem poslední dva odstavce, jelikož v původní verzi byly zbytečně stručné. (udělala jsem z nich tři)

Marcus se na mě usmál a přiblížil ke mně obličej, až se špičkou svého nosu dotknul špičky mého. Rozpustile jsem ho políbila. Hleděli jsme si do očí a nebylo zapotřebí cokoliv říkat. Rozuměli jsme si i beze slov. Příliš pozdě jsem si všimla kradmého pohybu za jeho zády. Pokusila jsem se ho odstrčit stranou, ale letící šipka z kuše byla příliš rychlá. Marcus se v křeči prohnul dozadu a klesnul na kolena.
„Né!“ křičela jsem. „Ne!“ Chtěla jsem mu pomoci, ale čísi ruce mě popadly a táhly pryč.
„Marcusi!“ Ze všech sil jsem se snažila z toho sevření vytrhnout. Marně. V dálce jsem ještě zahlédla, jak tmavovlasá žena ladně přiskočila ke svíjejícímu se upírovi a dobře mířeným výstřelem dílo dokonala. Přestala jsem klást odpor a propadla jsem se do tmy…

Pomalu jsem se probouzela a začala si uvědomovat, že ležím ve svém pokoji v laciném Ashském hostinci. Stále jsem však nemohla přestat plakat, ačkoliv polštář byl už celý promáčený. Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Ano?“ dostala jsem ze sebe slabým, chvějícím se hlasem.
„Máte dole nachystanou koupel,“ ozval se zpoza dveří hlas hostinského.
„Děkuji, přijdu hned,“ odpověděla jsem a přinutila se vstát z postele. Nejprve jsem se pokusila trochu dát dohromady a zmírnit za pomoci studené vody z umyvadla následky dlouhého pláče. Jakmile byly mé oči o něco méně opuchlé a červené, odebrala jsem se do sklepních prostor, kde už pro mě byla připravená vytoužená lázeň. Horká voda mi z těla vyhnala poslední zbytky chladu a prohřála mě až do morku kostí.

Když jsem se opět vrátila do pokoje, posadila jsem se na postel a začala přemýšlet, co dál. Toužila jsem pár dní zůstat a odpočinout si, jenomže tím bych jen nahrávala do karet lidem, kteří mě hledali. Nevěděla jsem, jak zvládnu další cestu. Utěšovala jsem se však nadějí, že až se dostanu dostatečně daleko od domova, budu si moci dopřát odpočinku kolik jen budu chtít.

Po vydatné večeři jsem se - jelikož bouře dávno zmizela za obzorem - vypravila ven trochu se projít. Opustila jsem hostinec U Děravého soudku (konečně jsem si prohlédla vývěsní štít) a jen tak nazdařbůh jsem se potloukala usínajícím městem.
Nic se tu nepodobalo mé rodné Arii. Špinavé, křivolaké uličky, udusaná hlína místo dlažby. Domy postavené jeden vedle druhého z hrubě otesaných klád, bez jakéhokoliv vkusu či ozdoby. Nepřinášelo mi to žádné potěšení. Vrátila jsem se proto k Děravému soudku, očistila si zablácené střevíce a šla jsem spát.

Ráno, ačkoli mé rozbolavělé tělo ze všech sil protestovalo, jsem oblékla již suché cestovní oblečení a ostatní věci zabalila do vaku. Opět jsem si připadala ztracená. Při vzpomínce na nádherné časy s Marcusem jsem cítila, jak mě v očích pálí slzy. Kde bychom teď asi byli, nebýt Yaggara a jeho Desítky? Pravděpodobně taky na útěku, ale s ním by mi připadal jako svatební cesta. Cítila jsem se prázdná. Smysl života mi unikal a já znovu toužila víc po milosrdné náruči smrti než po bezhlavé honbě za pomstou, kterou stejně nebudu moci nikdy vykonat. Musela jsem bojovat sama se sebou, abych se donutila vstát a vyrazit na cestu.
Posnídala jsem v hostinci, zaplatila za nocleh a vyšla ven do sychravého, mlhavého rána. Koupila jsem si ve městě nějaké ovoce a nakonec mapu, abych si udělala představu o svém dalším putování. Rozhodla jsem se vydat tou nejméně očekávanou cestou, tam mě snad hledat nebudou.
Město Kell leželo asi deset dní pěší chůze přes Zlatý les. Netušila jsem, jak něco takového zvládnu, ale moc na výběr jsem neměla. Studený vítr mi nepříjemně bičoval tváře drobnými kapičkami deště, až jsem se roztřásla. Zachumlala jsem se do pláště a navzdory všemu nepohodlí jsem vykročila vstříc další nejisté budoucnosti.