Zahaiyda Koňý - 1 mezikapitola - Pohřeb

Anotace: huhla

Svítilo letní slunce. Ležel na zemi prochlazené zimními mrazy a poseté opadávajícím listím jarního podzimu.
Na mýtinku se začali volně snášet teplé vločky podzimního léta. Všude okolo toho jediného zeleného flíčku zel prales, místními zvaný Topolový pás.
Nonamen odletěla.
Z nenadání se začalo ozývat krákorání srnců, mečení sýkorek, vcucování výrů a kokrhání lenochodců. Po chvíli celý prales vycítil, že se něco děje. Přidalo se kvákání hub, houkání rysů, pípání krav a bučení datlů. Z větších dálek se pak ozývalo syčení pouštních kaprů, hypnotizující mlaskání skorpionů, číhajících v tůních a nepřeslyšitelné troubení potrubních myší. To by ještě šlo, ale celému tomu cavyku vévodilo vzdálené vzrušené houkání Koňomořů v říji.
Skrz mýtinku ustaraně prokráčel mladý Bvambvi a uronil nad Andresem nesčetnou slzu.
Zvuky splozené zvířaty se slily v jednolitý řev, ale nejoblíbenější pokřik, který se dal i v této jednolitosti poznat bylo: ''Smrk-é-Brrr-é-Smrk!,,
A pak se objevily. Vyhrnuli se naráz z pásu cypřišních sekvojů, připomínajících topoly a obklopili Andrese.
Jako na povel začala všechna zvířátka ronit objemné lesklé slzy. Netrvalo dlouho a Andrese obklopily naprosto všechny slzy. Jakoby je přimagnetizoval. Ze oněch slz se nad mrtvým utvořila brukvovitá mohyla.
Ještě necelou minutku se zvěř poplakala, země zaduněla, a pak chtěc, nechtěc, se bodrý Andres i se slzami tajemně vsákl pod zem. Jako z nějakého filmu! Pomyslel si Bvambvi.
Zvěř spustila neutuchající žalostný žalospěv a s pomocí dvojitých hlasivek i nebebdělí křik.
Nonamen se srdcepustně i zároveň srdcetlačně usmívala v keři za mýtinkou.