Only thing that matters

Anotace: Paříž, blízká či vzdálená budoucnost, uprostřed čtvrté světové

"Ale to už patří k věci," odvětil Adrien nezaujatě.
Venku se odehrával jeden z nejtěžších bojů této války. Jenže s jednookým generálem to ani nehnulo. Jen tak v klidu seděl na velitelství, sledujíc z okna letadla shazující bomby, tanky rozrývající ulice, mrtvá těla nakupená na hromadách.

Na druhé straně spojení se ozývala neúnavná střelba a zoufalé výkřiky, rachot strojů a kdyby mohly vlny a frekvence přenášet pocity a emoce lépe než teď, byl by to závan smrti.

Jean tušil, že Adrien se zasekl na bodu mrazu. Tušil, že je ochotný na pařížském velitelství zemřít a jako naivní vlastenecký snílek ho bránit s jeho starou leč spolehlivou ruční zbraní. Raději nechal telefon v autě, popadl pušku a mávl na dva vojáky v krytu.
"Vy dva, JDEME!"
Vojáci okamžitě zareagovali a vyrazili za Jeanem. Ten si s prozatím ledovým lidem zapálil cigaretu a s přikrčenými rameny těm dvěma sdělil, co má v úmyslu.
"Vidíte ty dva kulomety?"
Přikývli.
"Výborně. Budem se je snažit obejít, zneškodnit ze zadu a pak je otočit proti nim," zhluboka dýchal.
Vojáci s napjatým výrazem poslouchali dál, ale Jean se netvářil, že bude nějak pokračovat.
"Pane, jestli se nám povede třeba vzít jejich přilby a tím se maskovat..."
Jean vyplivl kus tabáku s krvavou slinou.
"Když se ti to povede, je to fajn nápad."
"Zprava nebo zleva?" zeptal se druhý.
Jean se zamyslel.
"Měl jsem v plánu to vzít zprava přes ten malej lesík, ale obávám se, že tam na nás čekaj britští soudruzi zahrabaný pod listím..."
"Takže zleva přes potok a kolem těch ruin?"
"S největší pravděpodobností, ano."
"Nemám se přesvědčit, jestli je ta pravá strana volná?" navrhl druhý voják.
Jean si všiml, že je to rotmistr.
"Kde máš rotu?"
Rotmistr vytáhl z kapsy svazek chrastivých řetízků.
"Tady, pane. Britská palba ze čtvrté."
"Tak takhle se věci maj... ale dobře, jděte zprava. Sejdeme se třeba u toho patníku co je mezi nima, pod podmínkou že ho Čajíčci nevyrvou dělem..."

Rotmistr si byl vědom toho, že jako jednotlivec bude docela nenápadný. Spoléhal na štěstí. Když ho neopustilo během té třetí války, a dokonce se ho drží i teď v té čtvrté, tep se mu při tomhle pomyšlení malinko zklidnil. Napadlo ho začít střílet do listí, ale byl by snadnější terč pro ty, co by se eventuelně skrývali na stromech. Vlastně to nebyl špatný nípad, vzít to do stromů... ti pod listím by se s největší pravděpodobností ohlédli co se to vlastně děje... jo. A doufat, že si ho nevšimnou.

Jean a druhý voják mezitím nepozorovaně přeběhli k potoku. Jean si pomyslel, že má docela štěstí i na počasí, na tenhle relativně teplý podzim, takže mu nedělalo problém chvíli být ponořen v ledové proudící vodě, schovávajíc se za obrovským balvanem. Dobře odsud viděl na rotmistra, který si dle jeho názoru počínal velmi dobře.
"Pane, tamhle jsou dva!" ozval se voják, co šel s Jeanem.
Jean urychleně zamířil a současně s druhým vojákem vystřelili. Shodou okolností se oba dva trefili do Brita co šel vlevo. Ten druhý se okamžitě schoval za strom a začal střílet. Naneštěstí pro dva Francouze měl dobrou mušku. Během dvaceti vteřin jedna z jeho střel Jeana těsně minula a o pár momentů později schytal druhý voják střelu přímo do čela. Nebyl to hezký pohled, ale... Jean si už nějak zvykl. Smrt byla všude, dokonce i v očích těch co stále žili a přežívali.

Zrovna když se chystal střílet proti tomu druhému Britovi, ten najednou padl k zemi. Jean si jenom všiml rychlého pohybu v lesíku, jen listí zbarvené krví trochu zašustilo.
Rychle se přesunul k ruinám. Dva kulomety měl perfektně na dohled. Chtěl se skrýt do jedné propadliny, ale ta už byla obsazena třemi mrtvými Francouzi. V rychlosti jim prohledal kapsy a vzal poslední zbytky nábojů a cigaret. Cenné zboží. Ti mrtví byi v zásadě mladí kluci, kteří vypadali, že narukovali z fanatismu a z různých hrdinských představ, nebo z donucení fanatických rodičů. Jean se usadil do škvíry v rozbořené zdi a chvíli vyčkával.

Rotmistr poté, co na dálku zastřelil toho Angličana, raději se přesunul za mohutný strom. Našel dobré místo, odkud ho nebude vidět a on bude mít přehled o tom, co se děje kolem britských kulometů. Doufal, že Jean bude někde v ruinách. I když se dohodli na místě, nedohodli se na smluvený signál, který bude označovat začátek útoku. Ale rozhodl se spolehnout na trik se zrcátkem, zalovil v kapse a vytáhl jednu ze známek. Zemřelý Martin Remy se tam posmrtně zapojil do bitvy naposled.

Jean si všiml odlesků.
Raz, dva, tři, čtyři, pět.
Stiskl spoušť a střílel do britských kulometčíků. Rotmistr na druhé straně udělal přesně to samé. Během několika málo chvil bylo po všem.

Jean z jedné strany a rotmistr z druhé strany téměř ve stejný moment vyběhli ze svých úkrytů směrem k onomu patníku, který byl pokrytý listím, hlínou a stříkanci krve. Zalehli k britskému kulometu.
"Dobrá práce, rotmistře!" křikl Jean a kryl si hlavu.
"Díky, pane!"
Ta-ta-ta.
"Doufal jsem, že ten signál pochopíte, když jsme se na ničem nedomluvili."
Ta-ta-ta.
"Jsem ze starý školy, rotmistře, buď v klidu."
Ta-ta-ta.
Ozvala se siréna.
"Co se to doprdele děje?" nechápal Jean.
Střelba náhle ustala. Všude bylo ticho. Jean dokonale slyšel, jak mu tepala krev ve spáncích. Rotmistr vedle jen zhluboka oddychoval a opatrně se rozhlížel kolem.
"Tohle se mi nechce líbit..." řekl po chvíli potichu.
"Přitáhni ten druhej."
Rotmistr se zvedl a husím krokem dotáhl druhý kulomet k Jeanovi. Ten ho chvíli různě nastavoval, na raz, dva, tři oba kulimety obrátili proti Britům, zasunuli nové pásy a čekali.

Za malý moment se nad nimi objevila další letadla, uslyšeli střelbu. Jean neváhal ani vteřinu.

"EN AVANT!"