Triumfant - 1.část

Anotace: Začátek delšího díla

Sbírka: Triumfant

I

„Ale no tak Val, ty se snad vůbec nesnažíš! Necháváš se příliš snadno rozptýlit okolím. Soustřeď se trochu!“ kritizoval Lantifer svojí kolegyni, když se, stejně jako několikrát předtím, nechala strhnout zvuky vycházejícími zvenčí a z chodby. Toto selhání provázel uvolněný výboj magie, který už po několikáté rozbil okno a zapálil knihu ležící na blízkém stole.
„Magistr Vermillion mě zabije. Tohle byla jedna z posledních kopii Základů inverzní evokace, co jsme měli,“ lamentoval Lantifer když se podíval na ohořelé zbytky toho, co kdysi byly Základy inverzní evokace od Emeria Aramatieu.
„Eh, promiň?“ pípla Valerie zahanbeně. „Asi bych to měla přestat zkoušet, než se mi to vymkne z rukou. Teda, myslím ještě víc vymkne.“
„Nesmysl, tohle kouzlo zvládneš. Jen se nesmíš nechat rozptýlit jako teď. Soustřeď se, vyprázdni si hlavu. Já zatím spravím to okno,“ řekl Lantifer, namířil rukou na rozbité sklo a začal mumlat magická slova. „Auver amo nist erad, di aorde nist esterad.“
Rozsypané sklo ležící na zemi jako by se začalo vypařovat a pára stoupala vzhůru do rámu okna, kde se opět zformovala zpátky do podoby okenní tabule. Celý proces trval sotva pár vteřin a po jeho skončení by nikdo nepoznal, že okno bylo někdy rozbité.
Lantifer přejel po nově zformovaném okně rukou, aby se ujistil, že je vše tak, jak by to být mělo a aby se potěšil výsledkem své práce. Jednoduché kouzlo, jistěže, ale Lantifera potěšilo každé jeho povedené kouzlo.
„Výborně. Takže, jsi připravená Val? Máš čistou mysl? Takže, začni a tentokrát se prosím soustřeď.“
Valerie se zhluboka nadechla, umístila ruce do potřebného magického gesta a začala odříkávat formuli.
„Eviet au cenastra, di eviet il vecra velat il tera...“
„Dost! Dost!“ zakřičel Lantifer zhrozeně. „Je to 'velat timor il tera', ne 'velat il tera'. Málem jsi spálila pár dalších knih a rozbila pár dalších oken.“
„Promiň Lante, dneska se prostě nemůžu soustředit. Už od rána jsem nějaká roztěkaná,“ omlouvala se Valerie rozpačitě. Bylo na ní vidět, že je unavená z neustálých neúspěchů.
„Neboj se, já vím, že to zvládneš. Zkus to ještě jednou Val. Naposledy,“ přemlouval ji Lantifer.
„Dobře, dobře. 'Velat timor il tera', že ano?“ ujišťovala se Valerie.
„Přesně“
Opět zkřížila ruce do magického znamení a začala recitoval zaklínadlo. Tentokrát zavřela kvůli koncentraci oči.
„Eviet au cenastra, di eviet il vecra velat timor il tera nei lavieri tir il nimora!“ vykřikla Valerie zaříkadlo.
Ve vzduchu před ní se za tichého zašustění zformovala malá nevýrazná černá koule. Ačkoliv pro Lantiferovy oči byla koule bezvýznamná, sesilatel kouzla viděl něco naprosto jiného. Před očima Valerie se oběvil zdroj světla, který mohla vidět jen ona.
Valerie potěšeně zavýskla, vzala orb světla do ruky a se zaujetím si ho prohlížela.
I Lantifer se usmíval. Věděl, že Valerie to dokáže. Věděl, že je v ní víc, než bylo na první pohled viditelné. To jenom její neschopnost soustředit se na podstatné jí nedávala možnost ukázat svůj plný potenciál.
„Výborně Val, výborně. Říkal jsem ti, že to dokážeš, ne? Stačilo, jen trocha soustředění,“ řekl Lantifer se spokojeným úsměvem na rtech.
„Ano, měl jsi pravdu. Ostatně jako vždy,“ rozesmála se Valerie. „Tedy, skoro vždy. Myslím, že si oba ještě vzpomínáme na tu věc se zmizelou zdí. Už je to šest let, a pořád se ještě neobjevila.“
„Já si na ni počkám,“ usmál se Lantifer. „Stále nepochybuji o tom, že jednou se bude muset objevit.“
Valerie se jen zasmála. „Ale to už tady ani jeden z nás nebude, nemyslíš?“
Valerie si naposledy prohodila orb světla z ruky do ruky. Pak ho vyhodila do vzduchu, sevřela ruku do magického gesta a orb v okamžení zmizel. Ještě chvíli pozorovala místo, kde se rozplynul, než se otočila na Lantifera.
„Půjdeme?“ zeptala se. „Musíš se přece vyspat na svůj velký den. Magistr Lantifer. Sotva se mi chce věřit, že už z tebe bude magistr. Tedy, ne že by sis to nezasloužil.
„Půjdeme“

Zpátky ve svém pokoji, poté co se rouzloučil s Valerii, přemýšlel o své promoci. On, ve svých dvaadvaceti letech, bude magistrem. Obrovská pocta, zvlášť v takovémto věku.
Ale, jak řekla Valerie, nedalo by se říci, že by si to nezasloužil. Byl nejtalentovanějším mágem za několik dekád. I někteří současní magistři žasli nad tím, kolik toho mladý Lantifer dokáže.
Valerie byla z jiného těsta. I ona měla neuvěřitelný talent pro magii. Nicméně jí chyběla vytrvalá snaha učit se a v řadě věcí byla poněkud lehkomyslná.
Lantifer náhle ucítil podívný chlad, který začal lezavě prostupoval místnost. Vyschlo mu v krku.
Otočil se ke dveřím a zkameněl úděsem. Díval se do tváře navrátilci – revenantovi.
O revenantech kolovali legendy. Legendy o mocných mrtvých služebnících, kterým nebylo dopřáno věčného odpočinku, kteří museli navěky plnit rozkazy svého pána.
Přestože byl Lantifer na smrt vyděšený, zachoval tváří v tvář mrtvému služebníkovi chladnou hlavu.
„Art telmori tedronai mea...“ začal zaklínat Lantifer. Byla to první věc, co ho napadla.
Revenant jen zvedl ruku do gesta a Lantiferovi selhal hlas. Nedokázal dokončit zaklínadlo. Revenant vypadal až podezřele klidně. Jen stál na místě a hleděl na mladého mága. A ten hleděl, neschopen slova, na něj a čekal, co udělá.
„Klid“ řekl ledově klidným a chladným hlasem revenant, aniž by jakkoliv pohl ústy.
Lantifer byl překvapen. Nikdy neslyšel o tom, že by revenanti dokázali komunikovat jinak než telepaticky. Každopádně po zjištění, že se ho revenant nesnaží zabít, jinak by to pochopitelně už dávno udělal, se mu ulevilo.
„Co ode mě chceš?“ zeptal se váhavě.
„Promluvit si.“