Bez názvu - I. Shledání

Anotace: První část příběhu, který jsem začala vytvářet. O Dorianovi, kterému se lepí smůla na paty. btw.: nevím, jak je to tady s formátováním textu, ale používám kurziva na "myšlenky", takže si to v nejhorším musíte dopředstavit.

Sbírka: Bez názvu

I. Shledání

„Prosím, už dost!“ Zakňučel. Už to nemohl snést, ta bolest ho ubíjela. Už tam nebylo žádné vzrušení, ale jen bolest. Cítil jeho ruce, jak pevně svírají ty bolavá ramena, nevidí na něho, ale to mu v tento okamžik nevadí. Je rád.
Znovu rána. Prohnul se v zádech a zaúpěl. Přes slzy v očích už nic neregistroval, když to najednou přestalo. Zrychleně dýchal, ležel na břiše, jeho dlouhé vlasy se rozprostíraly všude kolem něho a On na ně šlapal. Dorian, ležel stále na podlaze, a přestože by rád vstal, nešlo to.
„Dneska si mě nepotěšil, to si pamatuj!“ Přitom ten robustní muž sáhl do kapsy svého kabátu a hodil na podlahu peníze. „Ještě se vykoupu a odcházím.“ Přitom zašel do koupelny. Dorian, viděl mizet jeho nohy a chtěl se co nejdříve vypařit. Jeho tělo se celé chvělo, přestože ležel blízko krbu. Vyškrábal se na kolena a opatrně na sebe navlékl oblečení. Košile byla velký problém, jeho záda byla v jednom ohni. Pak sebral peníze a raději zmizel. Vybelhal se k baru a tam jedné ženě oznámil, že dneska už končí. Byl celý bledý a hrbil se. Žena mu chtěla pomoci, ale on jen mávl rukou a odešel. V ústech měl pachuť a nemohl se jí zbavit. Tak tohle jsem přehnal! Věděl to, že si neměl začínat s někým, kdo je na tyhle věci, ale potřeboval rychle peníze. Konečně se dostal do svého příbytku. Jen čtyři holé stěny a postel. Zapálil svíčku a zalezl do postele. Schoulil se do klubíčka, jeho světlé vlasy, které byly právě špinavé jak od krve, tak bláta nevypadaly na svou blond barvu. Stále se klepal, ale už se dával do pořádku, jen by potřeboval ošetřit ty rány na zádech.
Usnul.

„Tak vstávat!“ Ozval se hrubý hlas. Dorian nechápal, kdo by mohl být v jeho pokoji a řvát na něj. Po otevření očí byl zmatený, nějaký voják se nad ním skláněl a cosi řval. Pak ho chytnul za loket a vytáhl prudce z postele. Vše ho bolelo a tak se jen svalil k vojákovým nohám.
„Mám to opakovat? Kde je ten prsten?“
„Jaký?“ Konečně zachytil slova, co vycházely z těch cizích úst.
„Nedělej ze mě blbce, včera si byl s Lordem Katerem a ukradl si jeho rubínový prsten.“
„Ne, to není pravda!“ Dorian, se lehce, ohradil. Neměl síly na nějaké prudké pohyby a gesta. Jen nechápal, proč by měl On krást prsten. „Já nekradu!“
„Všechny děvky kradou, nehraj to tady na mě! Pokud ho nevrátíš, bude Ti useknuta ruka a teď dem!“ Vytáhl mladíka na nohy, on zavrávoral, ale podařilo se mu neupadnout. „Ty sis včera musel užít!“ Přitom ho rukou poplácal na zádech. Dorianovi vytryskly slzy a škubnul sebou.
„Kam jdeme?“ Nakonec se opatrně otázal.
„Kam dáváme takovýhle zloděje? Co myslíš?!“ Dorinanovi se rozšířily zorničky. „N-na pranýř?“ Vykoktal. Voják se jen usmál a vlekl ho z těch holých čtyř stěn, které Dorian jmenoval svým domovem.

Viděl ty pohledy, které ho jen odsuzovaly a bál se aby nezahlédl jednoho člověka, člověka, který by ho možná ani nepoznal. Stál tam a nemohl se pohnout, ruce měl v okovech, které byly připoutány řetězy k dřevěnému sloupu. Nemohl se posadit, jen tak vysel, jeho zápěstí bylo rozedřené a záda stále bolela jak čert. Chtěl brečet, ale měl stále trochu soudnosti, věděl, že být označen za zloděje není dobré v tomto městě a být označen za zloděje, který ukradl prsten Lordovi Katerovi, je hodně zlé.

„Zase chytli nějakého zloděje.“ Ukázal jeden malej kluk směrem k pranýři. „Ještě, že jsem to nebyl Já.“ Usmál se.
„Já nechápu, jak se někdo může vůbec pokusit okrást Lorda … To vypadá hodně neuvěřitelně.“ Dítě přikývlo a za chvíli se ztratilo v davu. Vysoký černovlasý mladík zůstal na místě a koukal se na postavu, pohupující se na řetězech a nemohl z něho spustit oči. Kdybych ho tak dokázal zařadit, odkud ho znám? Jeho obličej neviděl, jen záplavu plavých vlasů, které už ztratily svůj lesk. Vyhublé tělo a i zdálky bylo patrné oné zkrvavené zápěstí.
Stále v něm vrtala pochybnost, chtěl se jí zbavit, ale riskovat kvůli několika vzpomínkám svou kariéru zloděje? To se mu nechtělo.
Večer, když se náměstí vyprázdnilo, černovlasý mladík se tam vrátil a viděl toho údajného zločince. Vždyť jsem ho nikdy neviděl v naší hospodě, pokud je to zloděj, tak tu není dlouho … a nebo … Jeho myšlenky brouzdaly sem a tam, ale musel se přesvědčit, ze zadu se přikradl k tomu bezvládnému tělu a zašeptal.
„Jak se jmenuješ?“ Dorian zvedl hlavu a nejprve přemýšlel, kdo že to mluví. „Stojím za tebou a chci Ti pomoct.“
„P-pr-roč?“ Řekl tak jasně, jak to jeho drkotání zubů dovolilo.
„Ještě jednou, jak se jmenuješ?“
„Dorian.“ V tom tichu najednou z Dorinaových rukou sklouzly okovy. Řetězy zacinkaly jeden o druhý, ale nikdo nepřiběhl. Přeci jen, Dorian byl jen zloděj a ne vrah. Když, spatřil svého zachránce, strnul. Znal ho. Jejich pohledy se střetly, ale jen na okamžik. Protože byly slyšet přicházející kroky.
„Můžeš běžet?“
„Asi …“
Oba se rozběhli. Dorian zakopával a několikrát málem spadl, ale nakonec to zvládl. Zastavili se v jedné uličce u žebříku, po kterém vyšplhali až k oknu, které bylo otevřené.
„Vlez dovnitř!“ Dorian poslechl příkaz a ztratil se v temné místnosti, pak zalezla i druhá postava a vytáhla žebřík nahoru.
Oba byli udýchaní, ale Doriana navíc bolelo celé tělo. Stál tam v rohu místnosti a neopovážil se ani pohnout do doby, než černovlasý mladík promluvil.
„Posaď se.“ Dorian si sednul a najednou jeho zachránce zapálil svíčku.
„Proč, proč si mě pomohl … Richarde?“ Černovlasý mladík si prohrábl vlasy. Chvilku koukal na osobu před sebou, než odpověděl.
„Tady mi Richarde neříkají … nevěděl jsem, jestli si to Ty. Jak si se sem dostal?“ Koukal se na zuboženého Doriana a nenapadalo ho, žádné kloudné vysvětlení.
„To není podstatné … podstatné je, že si se dostal do maléru. Neměl si mě pomáhat.“ Přitom složil hlavu do dlaní a vlasy mu utvořily ochranný závoj. Richard ho však odhrnul.
„Můžeme si spolu promluvit, když už jsme tu … oba spolu?“ Dorian zdvihl hlavu.
„Chyběl si mě …“ Řekl, ale žádná gesta náklonnosti se nekonala. Světlovlasého mladíka stále tížila jedna otázka, ale bál se zeptat. Proč si odešel?
„Ty, víš, co se tenkrát stalo?“ Dorian to nevěděl, jen později, když dospěl, tak si utvořil nějaké svoje představy. Na otázku však zakroutil hlavou, ruce měl schované, v klínu, ale Richard je nalezl a vzal do svých. Lehce, aby jim nezpůsobil ještě větší bolest. Jenže Dorian je jediným cuknutím dostal zpět z jeho dlaní. Nechtěl být nezdvořilý, ale cítil se tak nějak nečistý, nechtěl, aby na něj právě teď někdo sahal a kor někdo jako Richard. On je pro něho člověk, ke kterému vzhlížel, když byl dítě. Richard byl v té době také dítě, ale vždy se o Doriana postaral, lépe řečeno, musel se postarat.
„Nechci, aby si to měl otci za zlé, ale tenkrát, když mě v noci odvedl, prodal mě. Chtěl peníze na tvé vzdělání, aspoň tak mi to tenkrát řekl a já, přestože jsem byl dítě, chápal jsem, že nalezenec nemá právo protestovat.“
„Prodal? Mě řekl, že si byl jen nevděčník, který utekl.“ V tomto okamžiku Doriana zaplavil proud vzpomínek a nedokázal se pořádně soustředit. Plakal.
Richard ho chtěl utišit a rukou mu přejel po zádech, ale v tom světlovlasý mladík ucukl a stáhl se k čelu postele. Richard se vylekal, co se stalo.
„Ty, si zraněný?“
„To bude dobrý …“ Dorian pohodil hlavou a chtěl se vrátit k rozhovoru, protože nechtěl vysvětlovat, co se mu stalo. Rychle si utřel uslzené oči a usmál se takovým tím falešným úsměvem. Richard si Doriana stále prohlížel a přemítal nad tím, jak dlouho se neviděli a jak se změnil. Když ho tenkrát viděl naposledy, než ho odvlekl ten Muž, byl to 5-ti letý chlapec, ale teď je to už dospělý člověk, kterého vůbec nezná. Nesnažil se ani zjistit, co se s ním stalo. Jednoduše si myslel, že nejspíš někde studuje, nebo pracuje a má se dobře, ale před ním se choulila lidská troska. To i on na tom byl lépe asi o hodně lépe.
„Takže tě prodal …“ Pokračoval Dorian. „Kam?“
„K jedné ženě do domácnosti, pomáhal jsem jí s jejím umírajícím otcem, a když … když ten pán odešel. Utekl jsem sem do města. Možná jsem u ní mohl zůstat, lépe řečeno měl, byl jsem její majetek, ale nechtěl jsem … nechtěl jsem se tak cítit a tak jsem utekl. Teď mi řekni, jak si se sem dostal ty?“ Dorian rychle nevěděl, co odpovědět, ale pravdu říci nechtěl. To by bylo moc ponižující.
„Odešel jsem z domu a tak jsem si řekl, že to zkusím tady, ale to z čeho mě obvinili, není pravda!“ Rychle dodal na svou obhajobu, Richard se na tohle, ale vůbec neptal. Jemu byla nějaká ta vina, nevina ukradená.
„Odešel z domu, proč?“ Na to Dorian zase jen mávl rukou, pousmál se a prohodil něco ve smyslu, že se chtěl podívat někam do velkého města.
„A máš vůbec peníze?“ Richard nechtěl vlezle vyzvídat, ale bylo mu jasné, že neříkal všechno, když se pokusil pohlédnout do jeho kaštanových očí, ucukával. Jeho vyhublé tělo mluvilo samo za sebe i obličej plný špíny.
„Něco jo, u sebe, pokud mi to vojáci nevzali.“ Na to Richard nereagoval a ještě stále nemohl uvěřit vlastním očím.
„Já donesu aspoň lavor s vodou a nějaký ručník, ano?“
„Dík.“ Richard odešel z místnosti a zašel dolů, už nepoužil žebřík, zjistil, že je tu nikdo nehledal – kuchařka, která ještě nespala, se jen usmála a odkývla, že ho opravdu nikdo nesháněl - a tak v kuchyni uvařil trochu vody a vzal ručník a mýdlo. Když se vrátil, Dorian byl stále na stejném místě, vůbec se nepohnul. Richard lavor položil na postel a namočil roh ručníku. Natáhl se k Dorianovi a začal mu čistit obličej.
„Já to zvládnu sám.“ Zaprotestoval a sahal po ručníku. Richard se zamračil se slovy, já to zvládnu a pokračoval. Přitom si vzpomněl, jak musel často čistit jeho rozbitá kolena, jaký to byl nešika. Pak mu podal stuhu a hřeben. Dorian si pročesal své vlasy, sahající někam pod lopatky a stáhl je onou černou stuhou. V té tmavé místnosti svítila jen jedna svíčka, ale ani přesto Richardovi neušel ten Dorianův výraz v očích, takový vyplašený. Jeho dlouhé řasy rámovala ty divoké oči, které ho vždy něčím dokázaly upoutat.
Dorian zatím odložil hřeben vedle svíčky a pořádně se rozhlédl po místnosti. Dřevěná podlaha vrzala při každém kroku, zdi byly původně bílé – aspoň si to myslel – ale teď s fleky od plísně a oprýskané barvy. Přesto všechno to tam působilo příjemně, stolek s židlí, měkká prostorná postel s červenými povlaky a malý červený kobereček před ní. Když padly jeho oči na majitele tohoto pokoje, chvilku se zarazily. Ještě si ho takto z blízka neprohlédl. Byl to Richard, měl jeho oči, ty světle zelené oči, které zářily, z pod černých vlasů, padajících do obličeje a rámující je jej. Vlasy neměl moc dlouhé, ale ani ne krátké, sahali mu někam na ramena a bylo vidět, že je nijak zvlášť neupravuje. Pak Dorianův pohled nenápadně sjel na to tělo, byl vysoký, vyšší než on a bylo znát, že měl už něco za sebou na to, že by mu teprve mělo být 25 let.
„Něco se děje?“ Vytrhl ho Richardův hlas z rozjímaní nad jeho osobou. Lehce zčervenal, ale toho si Richard všimnout nemohl v tom přítmí. Rychle zakroutil hlavou, ale nevěděl, co říct.
„Já, nechci být vlezlí, ale myslím, že tě ty záda opravdu bolí … jestli nechceš, nebudu se ptát, co se stalo, jen mi dovol se podívat a ošetřit je.“ Dorian dlouho váhal. Nakonec přikývl, opatrně svlékl košili, která tam byla od té doby, co se to stalo, bolelo to, musela se tam v některých místech přilepit na rány. Po otočení byl rád, že nevidí Richardův výraz.
„To se musí vyčistit, lehni si na břicho!“ Přikázal. Dorian věděl, že je to potřeba, ale taky věděl, že to bude štípat. Najednou uslyšel otvírání lahve s alkoholem.
„Naleju tam trochu pálenky …“ Dorian se na něj podíval, zakousl se do spodního rtu a kývl. Pevně zavřel oči a čekal. Když ucítil, jak jsou jeho záda znovu v celém ohni, ze spodního rtu mu začala téct krev, jak jej silně tiskl mezi zuby. Potil se. Chvíli to trvalo, než se to uklidnilo, pak jen stále bezvládně ležel.
„Snad tam nebude infekce.“ Dodal, když byl hotov. Dorian měl zarudlé oči, nejspíš i zvýšenou teplotu, kterou si nechtěl připustit a byl unavený. Richard beze slov na chvíli zmizel z pokoje, a když se vrátil, nesl sklenici vody.
„Napij se a pak zkus spát.“ Dorina byl zesláblý a na jednu stranu byl rád, že se o něj někdo stará. Pomalu do sebe dostal čistou vodu a pak jen zavřel oči. Ležel na té měkké posteli, ze které byla cítit zvláštní vůně. Pak si uvědomil, že cítí Richarda, jako by ho objímal. Richard přitom seděl na židli u svého stolku s hlavou v dlaních, pozoroval spící postavu na své posteli. Co se mu to sakra stalo? A co je se mnou, říkal jsem si, že s nima už nechci mít nic společného! Ale … Dorian není jako jeho otec, kdo ví, proč nejsou spolu?