Quasimodo

Anotace: spontánní nápad mysli unavené všedností

Sbírka: Quasimodo

Byli ohromní. Země duněla pod jejich těžkými kroky a špatně provedené konstrukce domů se začínaly bortit.
Nora stála pod vzrostlým stromem, jako by doufala, že skrze husté větvě a listy nebude vidět. Opak však byl pravdou. Oči obrů prohlédly každý, byť sebelepší úkryt. A Nora fascinovaně zírala na dílo zkázy, na konec lidí, na zánik svého druhu.
Ale lidé zatím žili. Obři procházeli mezi budovami, které v poměru k nim vypadaly jako směšné bábovky z písku. Mohutným kyjem se rozháněli kolem sebe, hlavně jim však pomáhaly v ničení, v ničení lidských příbytků, ze kterých potom obři vybírali své oběti a házeli je do vaků připevněných na těle.
Právě ty vaky Noru přitahovaly nejvíce. Stejně jako všechno, co obrům patřilo, byly obrovské, to však dostatečně nevystihovalo jejich popis. Byly utkané ze slabé látky, která lehce kopírovala obrysy těl lidí, kteří byli uvnitř. A propouštěly vzduch, takže se ti uvnitř neudusili. Nora odhadovala, kolik se jich tam vejde, potom usoudila, že by bylo potřeba ještě jedné větší vesnice, aby vak nejbližšího obra byl plný.
Vak sborově zaječel, nebo spíš zaječel chór lidí, který byl vězněn uvnitř. Obr zamračeně sklonil pohled ke svému zavazadlu a mohutnou rukou do něj udeřil. Jekot utichl.
Snad to byla Nořina povaha, která jí dovolovala to vše pozorovat. K místu o pár metrů vedle ní doběhl muž a vida, jak tentýž obr rozmáčkl prchajícího člověka hlavicí kyje, sklonil se a začal prudce zvracet.
Tohle Noru znechutilo a proto se odvrátila na druhou stranu. Tam byla nemocnice, nebo spíš bývala. Střechu a horní patra měla poničená a lidé s vřískotem skákali z oken, kde je chytal pohotový obr rovnou do vaku. Když to vypadalo, že se nikdo další ke skoku neodhodlá, spokojeně vak uzavřel, popadl kyj a jeho rukojetí začal jemně, až něžně bourat další patro budovy.
Země se otřásla. Nora ztratila rovnováhu a spadla na kolena. Muž vedle ní zavřeštěl a rychle začal utíkat pryč. Vzduchem se snesla obrovská ruka s špinavou mozolnatou kůží a uchopila muže mezi dva prsty, jako by byl panenka. A pak Noře zmizel z očí.
Teď konečně začala mít strach. Rychle vyskočila na nohy a zvedla hlavu tak prudce, až se jí zatočila. Skrze listí prosvítalo mohutné obrovo tělo, pouze částečně zakryté hrubou látkou a vakem s lidmi. Noru polilo studené horko, takový ten nepříjemný pocit, který dostanete bezprostředně před nebo po nebezpečném zážitku.
Z rozmláceného obchodu s potravinami vedle parku, k němuž náležel Nořin strom, se vypotácela žena. Oblečené měla potrhané, stejně jako obličej, ale oči jí sloužily dobře. Stejně jako fungovaly obrovi, kterému stačil pouhý krok k překonání vzdálenosti mezi ženou a svým dosavadním postavením. Natáhl ruku.
,,Tam je!‘‘ zařvala žena z plných plic a ukázala prstem na Noru prstem. ,,Tam se schovává, támhle!‘‘
Nora na ni paralyzovaně zírala a obr se otočil po udaném směru. Opravdu tam někdo stál, malá, maličká postava tisknoucí se zády ke kmenu stromu. Snadná kořist.
Nora myslela, že omdlí. Z obra táhl odporný puch a svěráky jeho prstů, ač se ji snažil nepoškodit, ji svíraly v pase takovou silou, že si nebyla jistá, zda jí nezlomil pár žeber.
Obr otevřel vak a vhodil Noru dovnitř. Uvnitř naštěstí nikdo nebyl, takže si při možném tvrdém pádu nesrazila vaz. Takhle se instinktivně schoulila do klubíčka a počkala, až se vak přestane otřásat.
Jeho dno bylo dostatečně pevné, aby po něm mohl někdo chodit. Nora se odplazila na kraj, až za sebou cítila vybíhajíc stěnu, protože padající člověk musel zákonitě skončit uprostřed. Čekala, kdy se k ní snese ta žena z obchodu, ale vak se neotevřel.
,,Je mrtvá,‘‘ promluvil někdo naproti Noře, která úlekem nadskočila.
,,Kdo…?‘‘
,,Ona.‘‘
Nora se naklonila blíž, ale světlo dopadající dovnitř škvírou nahoře jí nepomohlo. Vstala.
,,Kde jste?‘‘
,,Přímo před tebou,‘‘ odpověděl klidný hlas. Opatrně našlapovala dopředu, modlejíc se za to, aby se obr nerozešel. Udělala však několik kroků a pár suchých rukou ji zachytil a usadil vedle sebe.
Byl to lékař. Dlouhý plášť halil jeho vyhublé tělo stejně dobře jako by mu pasoval ten, co nosí vědci, a na krku mu přesto všechno visel stetoskop. Celkově působil, jako by si jen odskočil po pracovní době posedět do obrova vaku a prohlížel si Noru se stejným zájmem, jako ona jeho.
Až to začalo být nezdvořilé a Nora se odvrátila. Odkašlala si. ,,Takže, ehm, říkal jste, že je ta žena mrtvá.‘‘
,,Nepochybně,‘‘ přikývl lékař.
Nora na to nic neřekla, i když jí hlavou vířily desítky otázek. A lékař to věděl. ,,Je velmi těžké poznat smrt, když se ohání kosou všude kolem nás. Ale když duše opouští tělo, nezáleží na tom, jak umírá. Jestli statečně, nebo zbaběle, se strachem, nebo s úlevou. Duše vyklouzne ven s výkřikem, povzdechem, oddechnutím. Ta žena vykřikla velmi hlasitě.‘‘
Nora ani nešpitla. Při jeho slovech se jí vybavily ženiny oči, ostrůvky života v zakrvácené tváři. Ostrůvky života, které zabily. Ne ji, ale tu ženu.
Uvědomila si, že automaticky přijala lékařovu teorii. Bylo jí té ženy líto.
,,Proč stojí?‘‘ vyklouzlo jí mezi rty, spíš šeptem. ,,A proč jsme tady jen my?‘‘
Lékař neodpověděl a Nora pokračovala. ,,Viděla jsem, jak se bortí domy. Jak je obři rozbíjejí. Jak chytají lidi a hází je do svých vaků. A jak je rozmačkávají.‘‘
To vše s nezúčastněným chladem, jako by se situace pod stromem a její ulovení pouze vymklo mimo její sebekontrolu.
Lékař povzdechl. ,,Lidé vyhynou.‘‘
,,Ano.‘‘
Obr se rozešel velmi rychlým krokem a vak se natřásal.
,,Vyhynou, pokud se nestane zázrak.‘‘
Nora věnovala lékaři pohled, napůl nevěřícný a chvilku váhala, než řekla to, co chtěla. ,,Nejsme v pohádce. Zázraky se nedějí.‘‘
Lékař jí opětoval pohled, se shovívavým podtónem. ,,Mýlíš se. Zázraky se dějí. Děly se a dít budou.‘‘
Nora se zamračila.
,,Mnohokrát za svoji lékařskou praxi jsem byl svědkem obnovení naprosto zničené tkáně, nemožných regenerací a nepochopitelných uzdravení. Mnozí by řekli, že to je Bůh.‘‘
Teď se Nora usmála. ,,Bůh neexistuje.‘‘
Lékař přikývl. ,,Ano, Bůh neexistuje. Místo něj je tu naděje.‘‘
Než Nora stihla cokoliv namítnout, obr se zastavil. Vak se najednou začal zvedat do výše a oba uvnitř hmatali rukama po nějakém výstupku ve tkanině, za který by se chytli. Žádný tam ovšem nebyl, vak sebou cukl a smetl své pasažéry ke straně. Pak se otvor otevřel.
První putoval nahoru lékař. S ledovým klidem se nechal uchopit, jako by na to byl zvyklý a při své cestě vzhůru se na Noru už nepodíval.