Vlci

Anotace: Tak...to na začátku je takový malý pokus o haiku (omlouvám se všem, kteří je umí psát :))

V noci za deště
V temnějším lese
Vlci už nevyjí

Pršelo. Byla tma. Možná proto, že byla noc. V lese to bylo horší než v bažinách. V bažinách byla aspoň jistota, že se člověk při každém kroku propadne. Tady nebyla ani tahle jistota. Louže za louží, mech za mechem, kamení za kamením. Nakonec byla vděčná, že nemá boty. Bylo ticho. Jenom její nohy čvachtaly na promáčené zemi. A pak byla venku. Vymotala se z lesa. Teď byla teprve v bažinách. Noha se jí probořila o něco hloběji do bláta. Po několika prvních krocích se propadla až ke kolenům. Možná to nebyl až zas tak dobrý nápad, pomyslela si, ale…
„Náš močál není pro dívčí střevíčky,“ ozvalo se za ní, „Utopíš se.“ Helena se ohlédla. Nemohla se otočit, protože jí v tom bránilo bláto. Za ní stál muž. Ve tmě viděla sotva obrysy jeho ramen. Byl vysoký a jeho hlas zněl příjemně.
„Utopíš se.“ Zopakoval.
„Ať.“ Helena se rozhodně otočila zpátky dopředu a pokusila se udělat další krok. Nešlo to. Bránilo jí v tom jednak bahno, kterým se zvolna propadala dolů a pak také železný stisk ruky na jejím nadloktí.
„Pusť.“ Přikázala stejným tónem, jakým to často dělala na hradě. Hned na to ji muž přes její protesty vytáhl z bláta a postavil na relativně pevnou zem. Ušklíbl se a nechápavě zavrtěl hlavou, když uviděl, že nemá boty, „Okamžitě mě pusť.“ Helena se mu pokusila vyškubnout. Nešlo to. Vypadal, že se kažnou chvíli rozesměje, když náhle strnul uprostřed pohybu a soustředěně se zaposlouchal. Později si Helena vždycky říkala, že v tu chvíli se mělo ozvat nedaleké zavytí. Neozvalo se. Ale bylo slyšet něco jiného. Tichounké ťapkání a cákání, jak se k nim po mokrém mechu blížilo něco velkého.
„Co to je?“ Zašeptala Helena, přestala sebou házet a snažila se zachytit znovu ten zvuk.
„Musíme rychle pryč.“ Muž také šeptal. Mezi stromy se objevyly dva svítící kruhy. Ozvalo se tiché, docela tichounké zavrčení. O to bylo výhružnější.
Helena strachy téměř nedýchala a zírala do těch rudě svítících očí. V okamžiku, kdy napětí dorostlo snesitelné meze, se muž držící Helenu za ruku rozeběhl. Nepustil ji, takže ho musela následovat.
Nasadil neuvěřitelné tempo. Helena neměla čas se ohlížet. Přesto věděla, že je ta neznámá hrůza pronásleduje. Slyšela, jak si muž, který ji táhl za sebou, něco mumlá pro sebe. Bylo to možná: „Sakra, Sakra, Sakra!“ Nebo: „Tak kde jsi?!“ To první dávalo Heleně smysl. To druhé ne. Už nemohla běžet dál. Docela vážně uvažovala nad tím, že se zhroutí a nechá tu potvoru… to monstrum, aby… Nevěděla, jak by měla dokončit větu. Bez varování se před nimi objevila chaloupka. Malá schoulená za vysokým náspem. Muž smykem zastavil u dveří, jedním trhnutím je otevřel, vstrčil Helenu dovniř, vběhl za ní, zabouchl dveře a zastrčil petlici právě ve chvíli, kdy o dveře zaškrábaly ostré drápy. Helena se vyčerpaně sesunula na podlahu. Dnes tedy unikli.