Bez názvu - II. Útěk

Anotace: Situace s Dorianem se vyhrocuje.

II. Útěk

Po otevření očí, Dorian spatřil okno dokořán a někoho nakukovat jím dovnitř. Jak sem vylezl? Byl to nějaký malý kluk, na hlavě měl koženou čapku a byl udýchaný.
„Hej! Hej! Eagle!“ Dorian se převalil na záda a přitom zaúpěl. Koukl na toho kluka a chvilku si třídil myšlenky, pak jeho pohled sklouznul ke stolu, kde podřimoval Richard. Seděl na židli a hlavu měl položenou na té dřevěné desce stolu. Jakmile se v pokoji roznesly výkřiky toho kluka, škubnul sebou a vyskočil na nohy.
„Co se děje?“
„Mě bylo jasný, že ses do toho namočil, už včera si z něj nemohl spustit oči. Proč si mu sakra pomáhal, seš v maléru a v jakým!“
„Co se děje a nevis tam na okapu a poď dovnitř.“
„Prej zabil Lorda a ty seš teď s ním a je na něj vypsaná odměna.“ Mluvil a Dorian se snažil pochopit, co se děje. Bylo mu jasné, že mluví o něm, přestože se na něj skoro ani nepodíval.
„Buď zdrhni, nebo ho udej, ale rychle, než tě s ním chytnou!“ Dodala ta lasička a zmizela zase oknem. Richard na to nestačil ani zareagovat.
„Promiň.“ Ozvalo se z postele. Dorian se postavil, navlékl na sebe tu špinavou košili a chtěl odejít.
„Kam myslíš, že jdeš a v tomhle?“ Přitom poukázal na jeho roztrhané a ne zrovna moc teplé oblečení. Dorian mu nechtěl dělat ještě větší problémy, jen vykročil ke dveřím. Richard ho pohotově chytnul za loket.
„Stůj! Já jsem ti pomohl a namočil jsem se do toho sám. Navíc, nikoho si přece nezabil …“
„Ale … to jim bude jedno!“ Zoufalost Dorianova hlasu se roznesla místností. „Prosím, nech mě jít, bude to tak lepší.“ Richard však zareagoval úplně jinak. Sklonil se pod postel a zpod ní vytáhl nějaký plát látky, pak vytáhl dva pláště a nějaké další oblečení. Jeden z plášťů hodil Dorianovi se slovy, postřeh. Dorian se do něj zabalil a nasadil si kapuci. Richard provedl to samé. Oba měli tmavě hnědé pláště a místo toho, aby šli po schodech, radši vylezli po žebříku oknem, který tam Richard spustil. Dorian neměl moc rád výšky a tak se nedíval dolů, ten pláš mu to ani moc nedovoloval, ale nepříjemně se pletl pod nohy. Když došlápl na pevnou zem, ulevilo se mu.
„Musíš z města. Nemůžeš třeba … třeba … za otcem?“ Richard nechtěl moc vyzvídat, ale musel vymyslet, kam Doriana ukrýt. Věděl, že ho může opustit a nechat napospas osudu, ale něco mu to nedovolilo, nejspíš svědomí. Ten jen zakroutil hlavou. Pak prostě Richard vypnul, chytnul ho za ruku v té druhé nesl ranec s nějakými věcmi a v kapse mu cinkalo pár zlaťáků. Táhl ho mezi uličkami a věděl, že kdyby se ukázali někde na otevřeném prostranství, kde bude hodně lidí, někdo by ho mohl poznat. Díky tomu, že se Richard živil zlodějinou, znal zákoutí Nového Města velice dobře. Dorian už neprotestoval, jen se cítil tak trochu nesvůj a nebylo mu zrovna nejlépe. Pořád se potil a zadýchával se.
Nějakým zázrakem se nepozorovaně dostali k bráně z města, horší bylo teď projít bránou. Vojáci jí ještě nehlídali, ale bylo tam docela šrumec. Nejprve se vydýchali a upravili si své pláště, sklopili hlavu a vydali se vstříc východu. Dorian šel pomalu, nechvátal. Držel se těsně vedle Richarda a na jednu stranu byl rád, že ho nenechal odejít samotného. Samotný Dorian je jako divoké zvíře, které se každou chvíli může lapit do pasti. Prošli. Nikdo si jich nevšímal. Možná nemuseli tak panikařit, ale to teď už bylo jedno. Hlavní věcí je, že se dostali ven. Jenže teď nastala další věc, dostat se někam …

Dorian nic neříkal. Seděli schovaní blízko cesty. Seděli v houští, aby je raději nikdo neviděl. Richard přemýšlel, Dorian se o to také snažil, ale nikde to neznal, znal jen Nové Město a to, ve kterém vyrostl. Jenže tam se vrátit nechtěl.
„Asi bude nejlepší, když půjdeme směrem na Východ … asi tři hodiny cesty tím směrem je vesnice. Tam seženeme něco k jídlu a pak uvidíme, co dál.“ Naplánoval Richard a Dorian se jen držel jeho plánu, sám totiž žádný neměl a cítil se hodně neschopný, jako celý svůj život.
„Možná …“ Dorian ze sebe začal něco soukat.
„Co, možná?“
„Možná by ses měl raději vrátit, ještě nejsi daleko a tebe nikdo nehledá.“ Dorian vysvětlil, co ho tížilo. Přitom si prohlížel svoje bolavé zápěstí a raději nemyslel na ony záda.
„Možná sis to ještě neuvědomil, ale mě hledají pořád. Zloděj je holt zloděj … a díky tomu jsem se divil, jak to, že tě neznám … když si měl být taky jedním z nás.“ Dorian se postavil. Rozhlédl se.
„Ty to tady znáš?“
„Jo, jo. Tady to ještě znám.“ To bylo poprvé, co se Richard příjemně uvolněně usmál, jako by měl dobré vzpomínky na toto místo. Nebo snad místo, kam mají namířeno.
„Můžeš jít?“ Optal se Doriana. Ten, přestože moc schopný nebyl, přikývl. Nechtěl zdržovat a vidina nějaké vesnice a jídla ho lákala. Vydali se na cestu. Šli krajem lesa, počasí bylo chladné, zbarvené listy už jen sesychaly a ve vzduchu byl cítit ještě vzdálený sníh. Kdyby se vydali na druhou stranu, spatřily by zasněžené vrcholky pohoří Velké Hory, jenže oni jdou na druhou stranu. Dorian měl jen obyčejné, již rozdrbané, botky. Odíraly ho a tvořily se mu puchýře k rozedřeným zádům a zápěstím se přidaly i nohy. Nechtěl si ztěžovat a tak šel stále ve stopách Richarda, ale stále pomaleji.
Richard se otočil.
„Jestli tě bolí nohy, odpočineme si.“ Pak si pořádně prohlédly ty boty ne-boty. Zamyslel se. „Posaď se a já ti je obvážu nějakou měkkou látkou, pak se ti půjde líp. Příště mluv, mluv se mnou.“ Po chvilce váhání dodalo slovíčko, o všem. Na to Dorian nebyl zvyklý, pokud bydlel s otcem a ještě bylo vše v pořádku, rád se mu věřil, ale když se to všechno pokazilo a Richard zmizel, nemohl mu už říct nic a od té doby raději nikomu nic neříkal, i když trpěl sebevíc.
„Děkuju.“ Pousmál se. Richard vzal do rukou jednu z jeho nohou. Roztrhnul jednu svou příjemnější košili a začal jí obmotávat kotník a chodilo, až zafačoval celou nohu a vytvořil tak měkký základ. To provedl i na druhé, potom vzal ty škrpály, prohlédl je z obou stran. Trochu je natrhl, aby se tam ta noha vešla. Šlo mu o to, aby měl Dorian stále pevnou podrážku a nechodil jen po těch hadrech. Nebylo to nejpohodlnější, ale asi lepší, než jak to bylo na začátku.
Při cestě se Dorian opíral o Richarda. Ten mu to spíš přikázal, nechtěl, aby se loudal někde vzadu. Oba už měli hlad i žízeň, ale naštěstí Richard věděl, kam jdou a že v lese teče říčka, kde se budou aspoň moci osvěžit. Z jeho tří hodin, se už uběhly dvě, ale tímto tempem cíl vyděl tak za další tři. Dorianovi to nevyčítal. Když dorazili k onomu potůčku, osvěžili se, ale nezastavovali.
Richard už nemohl snést to ticho a tak začal povídat příběh.
„Který si to měl rád, když si byl malý?“ Dorian se zamyslel a vzpomínal na to, jak mu Richard po večerech vyprávěl příběhy o námořnících a kouzelnících a na konec vždycky dodal, že se to opravdu stalo. Tehdy tomu Dorian věřil, ale teď už ne.
„Tak třeba ten o čaroději, jak viděl draka.“ Richard si všiml toho lesku v Dorinových očích, vzpomínal si, že tento příběh mu povídal opravdu hodně-krát.
„Kdysi dávno, nikdo neví jak hodně dávno. Žil jeden kouzelník Miruku. Žil v zemi za mořem, jak lidé na druhé straně říkají v Novém Světě, ale oni tomu říkají Navires. V Navires není nic nemožné a tak, i když si mysleli, že draci už vymřeli, nebylo tomu tak. Aspoň Miruku to tvrdil. Jednou, když šel pro bylinky do lesa Oublir, zapomněl na čas a sbíral a sbíral a šel čím dál hlouběji.“ Richard si všiml toho zájmu v Dorinových očích a moc ho potěšil. Viděl v něm znovu toho kluka v posteli, jak hltal každé jeho slovo. „Když najednou se sluce začalo sklánět k Západu. Čaroděj nechtěl v lese zůstat po tmě a tak se chtěl rychle vrátit. Otočil se, že půjde po svých stopách ke kraji lesa. Jenže ten nářek, který zaslechl, mu to nedovolil. Slyšel ten nejtenčí dívčí hlásek, jak naříkal a bědoval. Něco se v něm pohnulo, nejspíš jeho svědomí a tak i přes strach z přicházející noci, šel za tím nářkem. Když se k němu přiblížil, byla už noc a pořádně neviděl, co tam je. Byla tam jeskyně a v ní ten hlas, ale co se skrývalo za tím hlasem, neměl tušení. Nahlédl dovnitř a zeptal se, jestli je tam někdo zraněný. Hlas ho pozval dál a tak tam vstoupil, viděl světlo vycházet z menší komůrky, zvědavost mu nedala a vstoupil. Když však spatřil, co tam bylo, vylekal se. Byl tam malý dráček a celý svítil zlatým světlem. Zeptal se ho, jestli ho nesežere a dráček se zasmál, stále tím tenkým dívčím hláskem, že lidi nežere, že je na to malý a že nejsou dobří. Miruku se optal, jestli něco nepotřebuje a dráček řekl, že má zraněné křídlo a nemůže odsud odletět. Miruku se odvážil a přiblížil se k dráčkovi, to světlo ho oslepovalo. Viděl to zlomené křídlo a tak použil jedno ze svých léčebných kouzel a křídlo narovnal. Dráček mu poděkoval a oba vyšli z jeskyně. Pak mu ještě chvíli svítil na cestu, aby se Miruku v pořádku dostal z lesa a odletěl. Pak vše vyprávěl a vyprávěl a příběh se roznesl, až sem.“
Dorian vypadal spokojený, aspoň trošku. Působil tak nějak klidně. Ještě víc váhy svého těla přenesl na Richarda, le jemu to nevadilo, byl rád, že může aspoň nějak Dorianovi ulehčit cestu.

Do vesnice dorazili během oběda. Dorian se rozhlédl po pár domcích a místní hospůdce. Vypadalo to tam příjemně a nějak se i cítil spokojený, přestože z duše nenáviděl jakákoliv nová místa. Richard rovnou zamířil k té hospůdce, kde na vývěsce stálo U velkého osla. Doriana ten název pobavil, ale nijak ho nekomentoval, přestože uvažoval, jestli je to pojmenováno podle majitele té špeluňky.
Ve vnitř to působilo docela podomácku, ne, jak si představoval z venku. Stálo tam asi osm stolů, co Dorian stihl napočítat. Richadr přistoupil k pultu a o něčem se s mužem vybavoval. Dorian moc nevnímal a spíš se porozhlížel po místních. Žádní boháči to nebyli, většinou fousatí chlapy a před nimi stálo pivo nebo víno. Kolem nich se motala obsluha. Žena s bujným poprsím, dlouhými vlasy smotanými do drdolu a s obyčejnými šaty, připomínající pytlovinu. Natřásala se a usmívala a roznášela talíře s něčím mastným k jídlu.
„Aaa! Eagle!“ Vykřikla, když uviděla Richarda. Použila jeho jméno, kterým jej oslovují ve zlodějské branži, protože ani jiné neznala. „Zlato, tys tady dlouho nebyl.“ Usmála se na něj a přátelsky poplácala po rameni. „A kohopak to máš sebou?“ Přitom si trochu nepříjemným pohledem sjela Doriana. Jeho bledý obličej, kruhy pod očima, vyhublou postavu, vykukující z pláště a naducané boty, ze kterých čouhala látka.
„To je můj přítel, Dorian.“ Žena jen pokývla, ale asi nechápala, jak se ti dva mohou znát.
„Budete tady nocovat?“
„Budeme, už jsem to domlouval s hostinským.“ Hostinský, baculatý chlápek s knírem, mu podal klíč. Richard se usmál a poděkoval a šel směrem ke schodišti, které je vyvede k pokojům. Dorian, jak zaregistroval, že odchází, šel rychle za ním.
V pokoji byla jedna velká postel, stolek a svíčka. Richard odložil ranec na zem u dveří. Posadil se na kraj postele a zul si boty. Pak odepnul plášť a svalil se na záda. Dorian došel k oknu a rozhlížel se po okolí. V dálce viděl jen lesy a nad nimi pluly právě teď, šedivá mračna. Chýlilo se k bouřce a tu Dorian nenáviděl.
„Řekl jsem hostinskému, ať nám sem donesou nějaké jídlo, co zůstalo z oběda. Taky jsem mu řekl, ať nám na večer zajistí koupel.“
„Ale, co peníze?“ Z ničeho nic se Dorian ozval a vypadal opravdu zamyšlený. „A proč ti říkala Eagle a ten kluk ve městě … ti tak taky říkal.“ Richard si teprve teď uvědomil, jaký postřeh jeho kamarád – nebo co vlastně jsou – má.
„Tak jsem si začal říkat, když jsem okrádal lidi a tak … a raději to používám, než moje pravé jméno, aspoň když dělám něco takového. Eagel je někdo jiný a Richard taky, nebo jsem si to vždycky přál.“
„Aha …“ Richard nevěděl, jestli chtěl Dorian ještě pokračovat, protože se tam objevila ta žena z hospody a donesla jídlo.
„Ohřála jsem vám to.“ Usmála se a zase zmizela. Richard jí před tím poděkoval a zavřel dveře. Dorian si konečně odložil plášť a sundal boty a ty omotaniny. Sednul si na postel a bez nějakých okolků začal jíst. Bylo vidět, že má obří hlad. Snažil se jíst pomalu, ale nešlo to, ládoval se a ládoval. Richard jedl pomalu, a když měl dost, nechal Doriana, ať to ještě dojí. Když jedl, usmíval se. Pak byl ale celý umaštěný, ještě že pokoje disponovaly lavorem s čistou vodou. Richard mu na něj ukázal v gestu, aby se umyl. Sám se pak v té samé vodě také opláchl, než jí vylil z okna na dvorek.
„Je ti líp?“
„Je, ale nebudou nás tady hledat?“
„Je to možné, ale asi ne hned dneska a asi ani zítra. Něco vymyslíme.“ Dorian si pomyslel, spíš vymyslíš. Na hlas to však nevypustil. Vždy se strašně podceňoval.
„Já teď zajdu dolů a seženu nám nějaké peníze. Ty si odpočiň, jak přijdou, ukážu ti, kde se budeme moct vykoupat.“ Dorian chtěl něco zaprotestovat, ale bez úspěchu, dveře se už zavíraly. Tak se natáhl na postel a zavřel oči. Měl plné břicho a bylo mu příjemně teplo, když se zabalil do deky. Usnul.
Richard mezi tím zasedl k stolu, kde se právě rozjížděla jedna z karetních her. Věděl, že se musí soustředit, aby se mu podařilo vyhrát. Nejprve byl opatrný a okukoval taktiku ostatních hráčů a až si byl jistý, že je ten správný čas, začal vyhrávat. Penízky se mu nahrnuly a ostatní u stolu začali být nevrlí.
„Ještě odvetu!“ Rozčilovali se, ale Richard věděl, že musí přestat, když vyhrává, jinak o vše zase přijde. Opustil hráčský stůl a nechal si donést jedno pivo. Jeho známá servírka mu to donesla a posadila se naproti němu.
„Kde máš toho přítele?“
„Odpočívá.“
„Hele, nic proti tobě a jemu, ale nelíbí se mi to. Co se děje? Seš v maléru?“ Richard jí nic vysvětlovat nechtěl. Marie sice věděla, že je zloděj, ale jí nikdy nic neukradl a byl na ní hodný. Proto k němu byla vždy přátelská a další věc, tajně se jí líbil. Proto mu vždy splnila první poslední, aspoň co se jídla týkalo. On po ní nikdy nic jiného nechtěl.
„Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemluv. Jen si dej pozor, abysme tady kvůli tobě neměli maléra.“ Pak zase vstala.
Venku začalo pršet. Richard se zaposlouchal do bubnování kapek o okna. Dopil a pak vstal a odešel zpět do pokoje.