Nová generace

Anotace: Napsáno již před dlouhými časy. Třebas pro pobavení nebo pro zajímavý start vkládám jako první.

Úsvit
by Velmortis

Kdysi dávno lidstvo nebylo schopné cestovat vesmírem. Dnes už ano. Kdysi dávno nebyli nepřátelé země. Teď už ano. A země si je udělala sama. Goranové, jenž jsou nazývání Psycheri se objevili nedávno, přesto byl jejich zásah zdrcující, Lidstvo tuto rasu chtělo vyhladit. Objevil se ovšem problém. Výzkumná loď Garasov 1 Zymbaya vyslaná ve spolupráci Ruska a Afriky se nevrátila. A tak začala válka. Goranové ovládali telepatii. A lidé? Technologie psycherů byla sice o něco dokonalejší, přesto lidé a jejich adaptace nebyla daleko. Lidstvo vytvořilo Umělou Inteligenci. Z počátku byla dokonalá. Pak se ovšem vše změnilo. Několika robotům bylo nahráno uvědomění, a svedli tvrdou válku s lidmi. Nakonec se po dlouhých desetiletích odebrali žít jinam. A lidé zase přemýšleli jak čelit starému problému s Gorany.

„Profesore? Nějaké nápady?“ Starý obtloustlý muž s tlustými brýlemi na očích se otočil k muži v uniformě. „Ano všechno je dokonalé. Prototypy jsou na cestě. První kybernetické organismy. Jiné než máme implantáty mi. Tihle budou dokonalý. Můj životní výtvor. Adam 1 a 2.“ Muž v uniformě se začal smát. „no konečně je rozdrtíme. Goranové budou zničeni! Ale potřebujeme lidi!“



Paprsek mu rozříznul ucho. Z povzdálí se ozval hromový smích. „Nesnáším výcvikové středisko!“ řekl John O´Brian jeden z rekrutů planetární obrany. „Nečekej, že se toho zbavíš! Víš co nás čeká v Africe!“ Ano boj v Africe, poukázal na problém John. Afrika, dnešní největší mocnost! Pak se ozvala další rána paprsku. Ohromná bolest projela mým hrudníkem a zasáhlo centrum hojení. Já ještě nechci umřít! Poslední co si pamatuji je výbuch. Hromada kamínků zasypávající mou energozbroj. Kámen. Kámen jež se přibližuje k mé hlavě. A tma. Nepropustná tma.

Velice intenzivní světlo probudilo Johna k životu. Všechna bolest a hlouček lidí v plášti. „Probudil se! Rychle!“. Lékaři se k Johnovi seběhli a započali jakýsi proces. Z místnosti se nadále ozýval křik Johna. Několik hodin křiku.

Postavil se a udělal první krok. Zavrávoral. Bylo to očekávané. Věděl, že jeho tělo se teprve s jeho implantáty sžívá. Jak je to dlouho, co byl člověkem. Připadalo mu to jako věčnost. Když se probudil vzpomněl si na všechno co zapomněl. Nějak věděl, co se s ním stalo. Věděl, že polovina těla jež ovládá je kybernetická. Věděl to a nevěděl odkud.

„C139 Otočit!“ pronesl autoritativní hlas. Všechno mně nutilo, abych to udělal. Každý nerv v těle přímo lačnil po této možnosti. Přesto jsem to neudělal. Znovu se ozval ten hlas. „C200!“ Otočit!“ Poslušně jsem přesunul nohy a otočil se k pódiu. V zrcadlech za ním jsem se nepoznal. Bylo nás tam několik. Všichni tak podivní jako já. Pak jsem svým zesíleným sluchem uslyšel lidský hlas. „Tihle jsou dokonalí. Jejich tělo prošlo absolutní změnou. Jejich kostru tvoří exoskeletární krunýř vytvořen za pomocí nových technologických postupů z laboratoře alpha. Jejich mechanická síla vzrostla o 50% oproti řadovým Sajbrům. Krom exoskeletárních krunýřů mají také vnitřní kostru. Tu jsme ponechali opět zpevněnou kostním betonem. Mělo by to stačit. Jejich kombinéza je také upravena. Budeme jim říkat Adam 1 a Adam 2. C139 je určen k průzkumu a jeho bratr k útoku. Jejich autorizační systém je nastaven pouze na několik identit od nás. Jsou naší elitou. I jejich zbraně došli k další úrovni! „Bude to proti Goranům stačit?“ přerušil kdosi výklad. Nevím proč, ale hrozně mne to iritovalo. Profesora jsem přímo zbožňoval, nevím proč, ale to, že jej někdo přerušil ve výkladu mne hrozně štvalo. Měl jsem chuť tomu člověku vytrhnout srdce z hrudi. Pak jejich výklad pokračoval. Já se seznamoval se svými vylepšeními. Byl jsem někdy člověkem? Moje karta v hlavním počítači říká, že ano, ale já si to nepamatuji. Byl jsem vždycky takový! Vím to!
Pro jistotu projdu tajné dokumenty v počítači a vida. Záznam z metamorfózy.

Malá místnost. Bílá místnost a ohromný stroj uprostřed rozprostírající mnoho paží do svého okolí. Všechny paže však byly nad jakýmsi lůžkem. Poznával jsem osobu jež na něm ležela. Byl jsem to já, alespoň podle fotky. Jedna paže se pohnula a s cirkusovou pilou se pustila do hrudníku lidské stránky. Žádná anestézie. Moje bývalé já křičelo.Proces však pokračoval. Byla odstraněna veškerá kůže a kosti se svaly, jež byly obnaženy byly posíleny jakousi chemikálií. Do kostí byla navrtána díra a podle záznamů byl implantován kostní beton. Pak začali pracovat laserové paprsky. Pravá ruka byla odstraněna od těla. Levá noha také. Obě končetiny byly nahrazeny jakýmisi kybernetickými protézami. Pak je hluboko do hlavy vyvrtána díra. Několik jehel vpichuje různé věci a nanity. Nanotechnologie užitá v praxi. Dále bylo odstraněno oko a nahrazeno jakousi neznámou technologií. Další fyziologické změny jsem neznal. Když bylo tělo konečně pokryto syntetickou kůží, jež byla chemicky upravena, bylo do těla vbodnuto několik jehel. Ty nahradily krev jakýmsi podivným roztokem. Nakonec byly bodnuty jehly i do kostí. Tisíce jehel jež začali do kostí napouštět jakousi látku.

Všude byla tma. Nemohl jsem se ani pohnout. Něco mne jakoby tlačilo na tvrdý podklad. Ale necítil jsem ho jako vždycky. Pokusil jsem se pohnout rukou. Bez úspěchu jsem se pokusil pohnout i prstem. Marné pokusy? Ne nevěřil jsem tomu. Co jsem. Neznámý hlas odpověděl „C200. Sajbr Warrior Adam č.2. Kombinovaný vojenský systém.“ Zhrozil jsem se. Systém? Co jsem.

Trvalo to dlouho, ale nakonec se ke mne doplazil signál označující probuzení. Okamžitě jsem pocítil snížení toho tlaku. Cítil jsem se silný. Chtěl jsem utéct. Jenže nebylo jak. Chtěl jsem zabíjet. Ano. U mé nohy ve speciální přihrádce byl celá má výbava. Nějak jsem cítil, věděl. Musím si ji vzít! Konal jsem automaticky. Vzal jsem do ruky první kulovitou věc a vsunul ji do prostoru v hrudníku. Věděl jsem, že budou propojeny všechny dráhy těla. Pak jsem si vzal zbraň a konečně otevřel oči. Světlo tady sice nebylo, ale viděl jsem dokonale. Upevnil jsem si pásy. Teď jsem cítil všechno. Počítače velitelského centra, odkud nás pozorovali, počítače solárních satelitů. Dokonce i čipy v mém bratrovi. Zmizela gravitace a já byl rád, že mám pásy. Věděl jsem, že se za chvíli zapnou brzdící trysky.Připravil jsem se na trhnutí. Bylo nepatrné, ale moje senzory to cítili silně. Mým tělem projela agónie před nárazem.

Když jsem dosednul na zem již jsem cítil svého bratra. Věděl jsem, že musí vystoupit jako první. Čekal jsem. Po asi dvou minutách jsem vystartoval i já. Přesně jsem znal postavení nepřátel. Něco se do mne opřelo. Bylo to jako záchvěv vědomí. Rasa Goran. Ví o mně. Znovu ten záchvěv. Kus ode mne přesně 22metrů 62 centimetrů jsem viděl ženu upírající na mne oči. Věděl jsem, že střelba je riskantní. Plyny ze zbraně by mohli být zachyceny satelity a my bychom byli snadno odhaleni. Rozběhnul jsem se kupředu. Vzdálenost se stále zkracovala. Ukrojil jsem další dva kroky, když jsem znovu pocítil ten záchvěv. Už jsem nořil svou mechanickou paži do hrudníku ženy. S příjemnými pocity jsem vytrhnul srdce z této ženy. Nestihla ani zakřičet. Záměrně jsem poškodil i dýchací trubici a tak se k výkřiku ani nenadechla. Informace ke mne přicházeli velice rychle a já jsem je všechny zpracovával bez problému. Vyhnul jsem se všem Goranským hlídkám a doběhnul až k hlavnímu štábu. Další tajnosti nebyly nutné. Nastal čas akce.
Zeď jsem prorazil svou mechanickou paží a do porušené statiky zdi jsem vstoupil. Nekladla mi velký odpor. Když jsem vpadnul do jídelny hodnotil jsem okamžitě situaci.

Vojáci jež se zrovna oddávali příjemnému jídlu a pivu po stráži byly značně překvapeni, když skrze zeď vpadnul do místnosti jakýsi kolos. První a poslední co viděli bylo rudozelené oko jež na nepatrnou chvíli analyzovalo okolí. Pak šlo všechno rychle. Několik výstřelů, granát a několik tlumených výkřiků. Všichni leželi mrtví nebo roztrhaní. Tělo sajbra bylo pokryto krví a kusy tkáně Goranů. Tím však tanec smrti neskončil. John cosi vytáhnul ze své hrudi a vrazil to hluboko do těla jednoho z goranů. Pak následoval útěk.

Běžel jsem rychle a bez zastávky. Každý krok byl tak snadný a únava mne nedostihovala. Když jsem konečně doběhnul k modulu, věděl jsem, že je tam i můj bratr. Modul se zvednul a vznesl se k obloze.
Obrovský výbuch otřásl zemí. Radiace s ním spojená dokončila svou práci. Patolog Goranů se velice divil, když cizí předmět vytáhnul z těla svého druha. Ještě více se divil, když onen předmět ukazoval na displeji minutu.
Pozorovací základna byla zničena a její osazenstvo také. Vesmírná pěchota pak provedla zásah. Když byla planeta bez očí, z nebe se spouštěli lidské moduly plné vojáků. Orbitální zbraně se nedali použít a vojáci tak zlikvidovali poslední zbytky Goranského osazenstva planety.

První operace dopadla uspokojivě.